Úvod
Milé děti,
dnes vám budu vyprávět pohádku o Šroubku a Matičce. Určitě jste už slyšely mnoho pohádkových příběhů a poznaly spousty pohádkových hrdinů, zlých i dobrých. Moje vyprávění nemá zlobivé a hodné postavy. Aspoň nechci, abyste si je takhle rozškatulkovaly. Není to sice příběh, tedy aspoň z větší části, nějak zvlášť umělecky zpracovaný a kdovíjak zábavný, také nemá být jen a jen pro pobavení, ale vnímavějším z vás se může stát poučením a snad povzbuzením. A někomu může zahrát signál ne nepodobný tomu, co spustí budík, když jste ještě v hlubokém spánku. Ať tak či onak, doufám, že vám tahle pohádka – konečně už také – něco přinese.
Možná si někdy budete říkat, že jste to už někde slyšely, to už tady bylo, to už znáte, a někdy jste to dokonce už i zažily. Snad proto vám vyprávění nemusí být vždy zrovna příjemné. Někdy i dost protivné. To až se o sobě dozvíte, co jste dosud nevěděly, případně na svoji adresu zaslechnete slova, že se vám tomu ani nebude chtít věřit, či spíše to rovnou zavrhnete navyklým, to je něco jinýho.
No ano, vy v tom také hrajete! Neboť – ať je to jak chce, čas příběhu bez ohledu na cokoli poplyne dál. Ostatně kdo ví, jak nakonec dopadne… To vám, holenkové, spolehněte se, určitě dopředu neprozradím.
Nemusíte mít ale žádné přehnané obavy a určitě se nenechte zne- klidnit. Nechci vás nijak odradit, to určitě ne, jen z toho vyplývá, že moje pohádka není určena nejmenším z vás; ti ji slyšet nepotřebují. Naštěstí, jak se tak kolem sebe rozhlížím, zase tak malé a nevinné ratolesti už nejste (aspoň na pohled), žádné zelené mládí – co by je i jen nevýznamná špetka kacířské pravdy mohla poněkud předčasně přivést na lůžkové oddělení spádové psychiatrické léčebny – takže se do toho směle pusťme.
Může být, že se vám mé vyprávění dokonce nebude líbit, že vás nebude bavit, že třeba ztratíte trpělivost, nebo si prostě budete myslet, že je to celé hloupost, a vám to nemá co říct. Někteří zůstanete jenom ze slušnosti nebo ze zvědavosti. To nemusíte. Vždyť se klidně můžete sebrat a jít pryč. V jakoukoli chvíli můžete přestat poslouchat. Máte tuto volbu kdykoli po ruce. Jsou věci, před kterými neutečete, ale sledovat moje vyprávění určitě nemusíte. Nemůžete-li jinak, klidně jděte, je to na vás.
Jenom svým odmítnutím, rozladěním a odchodem nerušte ostatní posluchače, kteří v pohádce našli pro sebe něco užitečného, cosi, co je jim blízké a může jim pomoct nalézt odpovědi na otázky, které je stále trápí, posvítit jim na ztrácející se cestu, nebo znovu odkrýt souvislosti, které dosud neviděli, protože nemohli, anebo i nechtěli přijmout.
A možná, holky a kluci, že postupem času odejdete všichni. Nepřeji si to, to mi věřte, ale stát se to může. Každý z nás má právo se rozhodnout podle sebe a udělat to, o čem je přesvědčen, že právě to je pro něho to nejlepší. Tohle si dobře zapamatujte, je v tom naše svoboda. Rozhodněte se a udělejte nejlépe tak, jak myslíte.
Ale i kdybyste, miláčkové, nakonec všichni odešli, tak ano, bude mi smutno, ale nezlomí mě to. Budu svoji pohádku vyprávět dál, aby kdyby se náhodou stalo, a někdo zase přišel, tak aby tady nebylo úplné ticho. To je zase moje svoboda a moje přesvědčení, že tak je to správně. Protože ani já nemohu jinak.
Tak se děti pěkně uvelebte, udělejte si pohodlí, ať vás nic nevyrušuje, a můžete se v klidu soustředit.
Můžeme? Dobrá, jdeme na to.