Šroubek se narodil
Z hlubokého a poklidného ticha naplněného pokojem, smírem a milosrdným šerem, se čím dál silněji vynořují rytmické údery podložené konstantní hladinou zvláštního ruchu. Ozývají se ze všech stran, i shora, i zdola, a snaží se o uchopení prostoru sice zatím nesměle, ale není pochyb, že nakonec úplně. Zvuková kulisa neznámého zdroje, snad jakýchsi obrovských strojů, se pozvolna přibližuje a vypadá to, jakoby nesledovala nic jiného, než vše postupně zcela pohltit. Hluk zesiluje a údery odbíjejí stále naléhavěji. Blíží se.
Teď už lze rozeznat i další zvuky, sykot, skřípání, sem tam i některé jiné, a těžko říct, z čeho pocházejí, přibývá nepravidelností, ale ty údery jsou tam stále, i když teď už spíše rány, i ten původně snesitelný plynulý ruch se tříští do směsi jednotlivých neidentifikovatelných zvuků. Některé se cyklicky opakují, jiné si zahrají svou, a jsou pryč.
Zvuky sice narušily, nebo nyní spíše už docela zahnaly ten počáteční smír, pokoj a klid, ale jak zněly ze všech možných pozic trojrozměrného vnímání, vytvářely tak nový, dosud nepoznaný prostor. Jak zvláštní, není jenom uvnitř, je i venku, a toto neznámé venku není pouze tu, jinde, tam či zase vedle, ale je všude.
Jak atmosféra houstne, prostor přestává být nehybným, třese se, kmitá, kolíbá, a teď, teď se najednou úplně otáčí a dál se točí stále dokola. Rotuje stále rychleji, jakoby se chtěl rozběhnout, rozletět, hluk zesiluje, blíží se, tlačí, zrychluje, už je to kravál, prostor je čím dál víc naplněný, velkou rychlostí obíhající hlukové výrazy se slévají v jediný, teď už hřmot, jako hromobití, jako hrom, co následuje po záblesku, co je to blesk?, co se děje, všechno je tak cizí, neznám to, nechte mě na pokoji, ta úzkost a strach…
Tmu náhle prořízl záblesk světla. Rachocením sevřený prostor se doširoka otevřel, uvolňuje napětí – – propadnutí se a pád kamsi dolů… Zvuková kulisa přiměřeně ustupuje, ochabuje a stabilizuje se na snesitelné úrovni. Všude zprvu oslepující světlo, ale po krátké chvíli nejistoty a takové nějaké neurčenosti i ono zmírní, chvílemi je snesitelnější, pak zase ostřejší, a jsou tu i prostory ponořené do stínu. Nic víc než různě odstupňovaná síla světla, a ten hluk, který ale už tak bolestivě nevnímá.
Narodil se Šroubek.
Opatrně, zprvu trochu ostýchavě, se rozhlíží kolem sebe, aby zjistil, kam se to propadl. Co se vlastně přihodilo, co se mu to stalo. Zjišťuje, že není zdaleka sám, není tedy první, ani poslední, má kolem sebe spoustu dalších, vypadám snad jako oni? Začal jim pro sebe říkat tvary. A tvary jsou neméně tak vyjukané, jako on. Těkají drobet ustrašeně kolem sebe, co je tohle za novoty? Stále bedlivěji se rozhlížejí kolem sebe, pak i do vzdálenějšího okolí, aby nasály ty převratně nové události. Aby postupně začaly nové informace zapisovat do připravených a čerstvě naformáto- vaných paměťových buněk, ze kterých, jak zjistí daleko později, lze číst, ale nelze je smazat.
Vnímání se částečně upřesňuje, už to zdaleka není jen počáteční světlo nebo tma, tlumenější světlo, případně stín. Už dokáže rozeznat i další vzdálenější tvary, a dokonce i některé z jejich zřetelnějších detailů. Vnímání, ať už je zastoupeno čímkoli, jako je zrak, sluch, čich nebo hmat, je ta brána, kterou do něj, nového stvoření, má začít vstupovat znalost a vědění a všechno pravé, hodnotné a trvalé.
Překvapením pro Šroubka bylo, že jej nová situace nijak nepřekvapila. Že všechno, co se kolem něho odehrává, nestihlo být pro něho sice běžné, ale má to za přirozené, adekvátní a jediné možné. To ho málem dostalo, protože něco takového dosud nezažil, všechno, co vnímá a co dřív neměl možnost poznat, je úplně nové, a teď, když je to tady, ani nehne brvou. Tedy kdyby nějakou měl.
My si, děti, sice nemusíme nijak zvlášť vysvětlovat, že Šroubek se nenarodil, ale že byl stvořen, řekli bychom vlastně vyroben. Ovšem pro kolorit naší pohádky to tak můžeme nechat. Prostě se narodil. Malý, roztomilý, pohledný a hezky rovnoměrný Šroubek. Jak vysoustružený! No, zase tak malý nebyl, ale tři a půl kila a půl metru jako já, neměl.
Možná se ptáte, děti, proč mu nedáme nějaké jméno? Co takhle Robert, Michal, Petr, nebo třeba Kristýna, neznáme přece jeho pohlaví… Kdepak, kdepak! Nálepkováním bychom ničeho nedosáhli a ničemu nepomohli. A představě jeho dokonalého světa, kam se narodil, nejlépe poslouží, když mu ponecháme jméno nejlépe vystihující to, k čemu byl stvořen a co umí nejlépe: Šroubek.
„Pane,“ vztyčil se jeden klučina, „jak vám to máme říkat?“
„Dalibor, tak mi říkejte.“
„Tak pane Dalibor, i vy se titulujete nálepkou (jménem, že), a pro pohádkový šroub vám to přijde nepatřičné? Nicméně to ponechme stranou. Z vyprávění je ovšem zřejmé, že právě vyrobených šroubů bylo více, v příběhu to vypadá tak, že snad i velmi mnoho. Jak je pak mezi sebou rozlišíme, nebudete s tím mít problém?“
„Co ostatní, co vy na to?“ obracím oči k dalším tvářím.
Vypadali, že ve Vašíkově otázce není nic proti ničemu, a koneckonců nějaké racionální jádro má, takže někteří i souhlasně přikyvovali.
Trochu jsem se zamyslel, abych zvolil vyváženou reakci. Vašík, jak ukázal, byl sice prudce inteligentní, a v konci otázky kmital malý ocásek arogance, ale ve mně přesto nebyl ani náznak pokušení se s ním přít. Znám příběh, který chci vyprávět.
„Václave, Václave,“ roztahoval jsem trochu slova, „a ty dokážeš lidi rozlišit podle jejich nálepek? Chci říct, vážně rozeznáš, jaký kdo opravdu je, jen podle jeho jména?“
„Nicméně, pane, to ale není argument!“
„Václave…, je to po-hád-ka,“ nechtělo se mi se s ním zrovna teď přetahovat.
A ocenil jsem, že se tuto otázku rozhodl již dále nepitvat.
Na druhou stranu tu byl zase ten tak důvěrně známý osten. Přesná ukázka toho, jak někteří velmi obratně řečnící demagogové jsou schopni zblbnout a zatáhnout na scestí značné množství lidí zdánlivou logikou své argumentace, postavenou sice na invalidní premise, ale využívající skutečnosti, že většina lidí tak rychlé situační analýzy není schopna. Takoví si od první chvíle postavili bariéru proti čemukoli abstraktnímu a proti nezaujatému a komplexnímu uvažování vůbec, a ve svém uzavřeném světě jejich argumentů jsou králové. Ale i takoví lidé mají právo na život a jak někdo řekl, i takové má bůh rád. Vtip – jsem přesvědčen, že nemá.
Teď teprve si všiml, že v jiné části scenérie jsou některé tvary v pohybu, jiné nahromaděné v čemsi, co nezná, a ještě další, které vypadají docela jinak. Ale vlastně nejsou zase tak docela jiné: třeba ta hlavice (by tomu řekl) má některé shodné rysy, i velikost zhruba sedí; přece jen je ale vždy trochu drobnější než ta moje. Ovšem, co jej nejvíce zaujalo, je otvor vedoucí jejím středem. Pokouší se ještě trochu zaostřit, v tom kruhovém otvoru je – ano, jsou to nějaké vrstvy, ne ne, spíš nerovnosti, vroubení, zásek, vrchol, zásek, vrchol, v takových řadách, hmm, zvláštní…
Ale ihned mu dochází, hrome, já mám přece na sobě něco podobného. Jenže já – mám ten otvor okolo sebe?! To je zmatek! Na chvíli strnul, aby si utřídil nové poznatky. Díra uvnitř nebo venku – to teď nechme stranou. Ale já mám také nějaké takové řádkování, avšak jakoby naruby, v opačném smyslu, zajímavá tohle věc, je to složité, hlavice mi to nebere.
Se zájmem se dál a dál rozhlíží po okolí a jeho kapacita pro ukládání poznatků se radostně plní. Jde to snadno, v paměti nic nepřekáží, není tam nic cizorodého, nic kontroverzního, nic nenarušuje plynulý přísun nových, prozatím základních a jednoduchých zkušeností (jsou snad někdy nějaké zkušenosti pokročilé a složité?). Jde to tak snadno…
Najednou však uvidí něco, co ho přece jen zaskočí. Jeden z tvarů z jeho nejbližšího okolí je jakoby neviditelnou rukou nadnesen, a ve stejnou chvíli v protisměru se k němu obdobným způsobem pohyboval ten tvar s otvorem uvnitř. Šroubkovo vnímání nebylo s to rozeznat, a proto ani uvidět, rozpoznat a pochopit objekty v jiné dimenzi, a rovněž ani ty části událostí přesahující do jiných dimenzí. Nebylo pro to určeno ani vybaveno. Proto se mu zdálo, že ty dva tvary se vznášely, a že k sobě jednoduše připlouvaly.
„Viděli jste to?“ rozhlíží se kolem sebe, co na to ostatní. Na odpověď ale nečekal a rychle se znovu vrátil k výjevu.
Nějaká neviditelná mocná síla se snaží dávat ty dva dohromady, asi je spojit, ale tak podivně, složitě, proč prostě nezasune…? Aáá, ono to nejde! Nyní jsou oba dva otáčeni, každý na opačnou stranu, a – fúúúúh! Takhle to tedy funguje!
Další a další jsou touhle neznámou technikou spojováni, a zase rozpojeni, a jsou vraceni zpět na původní místo ke svým. Šroubek vnímá, že takhle to bude zřejmě v pořádku. Jen docela krátkou chvilku, a on to už ví! A zapamatuje si to.
Někdy se to ale nedaří, spojení nějak drhne, nejde to, tak další pokus s novým tvarem, a pak – když se to znovu a znovu nepodaří, je nešťastník – zmizen! Je pryč! A viděl dále, i to se stalo, že po krátkém zkoumání nebyl některý tvar ani spojován, nedostal příležitost, a ihned – pryč!
Tak ono to není tak, že se všem přirozeně podaří spojit se! Brrr, to je vyhlídka!
S těmi druhými tvary s otvory uvnitř se pak dělo totéž. Tak to je aspoň vyrovnané. A vnímání do jeho hlavice zapsalo termín: spravedlnost.
Nemohlo ho nenapadnout, kdo a co rozhoduje o tom, kdy nastane spojení, a kdy pryč. Naléhavější se mu však jevila otázka, a co já? Jak by to dopadlo se mnou, kdybych se vznes‘, a pak…? Aspoň trochu se nakonec nechal uklidnit faktem vytaženým ze své paměti, že ať už je to jak chce, tedy budiž, nechť je to spravedlivé!
Postupem času – to už byl spolu s dalšími přemístěn do takových docela útulných – jak to nazvat – schránek, mohl sledovat i mnoho dalších tvarů, které nějak k sobě smyslově patřily, což znamenalo, že byly předurčeny k nějakému typu spojení. Často si nebyly vůbec podobné, ale vždy je k sobě alespoň jeden prvek vázal, stejně jako v případě jeho samotného a jemu blízkých, a těch opačných hlavic naproti (s tím velkým otvorem uprostřed).
Bylo to jasné od začátku, prostě není pochyb, k jakému účelu tady jsou. Spojovat se a spojit se! To se mu vrylo do závitu jako dost důležité. V ten okamžik ještě nedocenil, jak moc.
Tak si polehává ve společném úložišti s ostatními shodnými tvary, s výhledem nyní sice trochu více omezeným, ale přece dostatečným k tomu, aby mohl sledovat a vnímat cvrkot kolem sebe. Poznání ho přitahuje, protože poznávat, a pak vědět, to je jeho! Činí jej lepším, sebevědomějším, kvalitnějším, odolnějším, použitelnějším a perspektiv- nějším. Aspoň tak předpokládá. Neboť by se v budoucnu opravdu raději vyhnul tomu pryč. Nic necítí, nic ho nebolí, není smutný, ani se neraduje, jen pozoruje, zajímá se, vnímá a naplňuje své vědomí.
A stále narůstající várka informací, sotva pospojovaných již několika málo zkušenostmi do jeho mladého, stále komplexnějšího vědomí, začíná pokradmu, přesto však neodbytně volat po dalších a dalších souvislostech. Ale spojení proč? K čemu je to spojení dobré?