Světlo skutečností

Řetězec myšlenkových útržků co chvíli proložený krátkou pomlkou ticha začínají narušovat sílící zvuky, jež do tohoto snového toku nějak nezapadají. Lehké zvonivé údery, rachtání momentových klíčů a syčení oddychujících si hydraulických pístů. Známé zvuky se vlamují do bi- zarní inscenace, roztrhávají ji na kousky, a postupně zahánějí barevné obrazy do pozadí, a pak dál, až za scénu. Ztrácejí se, a nakonec tonou v temném nenávratnu.

Okolní ruch jej pozvolna vynáší z neuvěřitelného snu do nového standardního světla. Všude kolem je ale stále tma. Oslepl jsem? Ještě před okamžikem toho viděl tolik, a teď jenom tma. Chvíli potrvá, než se trochu vzpamatuje a uvědomí si, že je stále přikrytý nějakým měkkým textilním materiálem. Pokouší se ohlédnout zpět za vytrácejícími se vyo- brazenými událostmi. Soustředí se, aby se zorientoval a snad se pokusil i pochopit, co se to celou tu standardní tmu odehrávalo, kde všude byl, co všechno si musel prožít, a co to všechno znamená.

Co to bylo?!? Co má znamenat ta neuvěřitelná a děsivá výprava do světa, který je mu cizí a kterému nerozumí, třebaže jednotlivé malé útržky myšlenek mu trochu povědomé byly, a výjevy, které se mu nabízely, mu místy a vzdáleně přece jen něco připomínaly. Co to mělo znamenat…?! Co to bylo za strašidelnou atrakci, kterou kdoví proč, musel absolvovat? Brrr! Oklepal se.

Šroubek měl už jeden hrozný zážitek za sebou. Ale to bylo bum bum, rachot, rána – a hotovo. A bylo po všem. Ano, bylo to hrozné, bylo to strašné, ale neštěstí se stalo, a rychle odešlo pryč. A nastalo období ná- pravy. Teď už je to skoro zapomenuto. Ale tohle…

Tohle panoptikum trvalo celou věčnost. Dochází mu, a stále ještě vy- děšený se znovu začíná obávat – co když to neskončilo? Co když to má se mnou nějakou spojitost? Co když to bude zasahovat i sem, k nám? Jak to, že mi některé události byly tak povědomé? A jak je možné, že navzdory totálně odlišnému prostředí a příhodám, jichž bych tady nikdy svědkem být nemohl, jsem přece jen principům některých prožitků porozuměl? Co bude, až nastane další standardní tma? To už mu nahání rovnou strach.

Chvíli se zaposlouchal do důvěrně známých zvuků, jakoby se jich chtěl chytit, opřít se o jejich frekvence a získat tak pro tento okamžik aspoň nějaký pevný bod. Nebyly zdaleka tak tlumené, jako tehdy, když ještě ve své schránce přebýval se svými kolegy. Tady znějí o poznání silněji a výrazněji, ale to je vlastně dobře, a je rád. Protože proti tomu, co všechno slyšel a viděl v tom neskutečném dívadle, je to pro něho rajská hudba a balzám na jeho na kusy rozervané jistoty. Malinko ho ty zvuky dokonce uklidňovaly.

Šroubek ve svém snu samozřejmě nic takového, jako lidi, ve skuteč- nosti vidět nemohl. Je to nad rámec jeho vnímání, neboť není uzpůso- beno k tomu, aby je tak mohl identiﬁkovat. Může však rozumět slovům a větám, je schopen rozeznávat příběhy nakreslené do jeho představ, dokáže chápat souvislosti a zákonitosti, a velmi dobře zvládá rozlišovat osoby, charaktery a vztahy. Jeho vnímání je ze všeho nejbližší myšlenka spojení a s ním související okolnosti, a jeho senzory jsou připravené pochopit vše, co se nějak k těmto vztahovým záležitostem váže.

A tomu se opravdu nestačil divit…

Znovu se pokouší vybavit si aspoň některé scény, protože jen těžko nese, a na klidu mu nepřidává, když něčemu nerozumí.

Co je to za prazvláštní stvoření, která nechápou smysl základních věcí? Jakou prapodivnou podobu tam má touha po spojení? Jakoby ani neměli zájem. Jakoby si neuvědomovali a nevěděli, že je to tak důležité. Nejenom pro ně, ale i pro sféry významnější…

Jak divně se chovají, jak nevhodně a z jakých podivných důvodů se vybírají. Jak všechno znepřehledňují a zatemňují, a tak všem, ale i sami sobě komplikují situaci. Proč tak složitě? A proč znemožňují výběr správného protikusu, a znemožňují tak vzniknout přirozenému spojení. Ubližují tím sobě, ubližují si mezi sebou navzájem, ale hlavně, hlavně na vyšší úrovni se nemůže nic pohnout, a to ani v jejich prospěch…

Tady také někdy někdo nedojde naplnění ve spojení. Ale to jenom proto, že byl nějak nekompletní, nekompatibilní, něco mu chybělo, a spojení nebyl schopen. Není to tak, že by nebyla vůle ho použít pro spo- lečnou a užitečnou věc, nikoho by jistě nenapadlo mu jakkoli bránit, kdyby to jen trochu šlo. Všichni si to přejí, všichni vědí, jak je to pro- spěšné. Ale tam… Zřejmě mnoho jedinců se k přirozenému a kvalitnímu spojení vůbec nedostane, i když by pro ně byli dobře vybaveni a při- praveni. Jaké mrhání talenty, a schopnostmi, a nadějemi…! A mate- riálem! Jaká marnost! Co zničených kusů, jaká ztrátovost, to by si našinec dovolit nemohl. A celý ten jejich svět… Jaké slzavé údolí, plné křivd, nespravedlnosti, bolesti a trápení! Když už se radují, tak je těší takové podivnosti. A někteří se dokonce radují z neštěstí a neúspěchu druhých. Úplným vrcholem je, že se i navzájem likvidují. To je neskutečná zrůdnost! To by nikdy nikdo nikomu tady neudělal. Jak strašně, jak strašně si ubližují! Copak nechápou a nerozumějí tomu, že tím ničí také sami sebe?

Šroubek nedokázal pochopit, jak je vůbec tohle všechno možné, a jak ti, kteří by měli možnost věci ovlivnit a něco užitečného udělat, všechno tohle mohli dopustit.

Z vizuálního popisu osobností, jejich charakterů, slov a činů, nešlo Šroubkovi na rozum téměř nic. A jeho údiv nebere konce.

Jací jsou to podivní tvorové! Jejich funkce a role zřejmě vůbec nemusí korespondovat s tím, jak asi vypadají a jak působí. Jejich hlas kolikrát nesedí k jejich roli a jejich postavení. Velký a hmotný jedinec není záru- kou síly, a menší a drobný zase příznakem lepší hbitosti a obratnosti. Co mi ale vůbec hlava nebere je, že on vůbec nemusí být on, ona zase jako ona. A ona se dokonce často chová jako on.

Vůbec si nedokázal představit, že on, Šroubek, by nevypadal, nejednal a nepůsobil jako šroub, se vším, co k tomu patří. Že by měl problém se svým určením, se svojí úlohou. Nebo že by nějaké matice měly dřík – fuuuj!, závlačky nezvládly svoji zajišťovací roli, nýty nenýtovaly, a hřeby, ty by se při prvním úderu roztekly s tvrzením, že se cítí být spíš lepicí pastou. O co jde, každý jsme nějaký…

Zdá se také, že vůbec u nich nerozhoduje kvalita a hodnota a vhodnost zaměření, ale nějaké jiné, podružné, podřadné, často vůbec nesouvisející faktory. Jakoby pro mě nebyla určující například kvalita materiálu, tvr- dost, pevnost, odolnost, soudržnost, povrch a shodná metrika závitu, ale třeba okolnost, že se znám s Velikášem. Neskutečné!

Mnozí se nějak snaží být někým jiným a přesvědčují o tom ostatní i sebe. Chovají se jakoby všechno znali a jakoby měli kdovíjakou jistotu ve své osobnosti a mohli se opřít o svoje schopnosti. Zatímco většinou působí chaoticky, bezradně, zmateně bloumají, jakoby ani neviděli nebo neznali svůj cíl. Ti, co se nejvíc kasají, jednají nakonec jako slaboši a zbabělci. A všichni společně se snaží tyhle věci zakrývat, aby vypadali líp před ostatními, a taky před sebou, protože nemohou věřit už ani sami sobě. Hlavně ať to nikdo nevidí! Podvodníci! To oni ty mimikry dělají schválně, aby oklamali okolí? Ale vždyť tak klamou i sebe!

Šroubek si nevěděl rady, jak s tím vším naložit. Bylo mu líto osudu osamocených, a na druhou stranu byl velmi rozhořčen na ty, kteří tím, jak prosazují jen a jen sebe a své zájmy, boří, rozkládají, rozeštvávají a zne- možňují i ostatním úspěšné spojení, a brání jim vytvářet příhodné pro- středí pro další a další úrodu vztahů, pro další spojení na jejich i na jiných úrovních. Zároveň ho hřálo, že i v tak neuspořádaném, nespravedlivém, chaotickém a podivnými náturami ovládaném světě, se našly i jiné, úplně odlišné povahy. Jejich počínání rozuměl, jejich slova mu byla blízká, činy sympatické, a jejich bolesti a trápení, ale i skromné radosti sdílel.

Stále mu však vůbec není jasné, proč to všechno, a co on s tím má společného. Jenže – byl to tak hluboký a natolik otřesný zážitek, že mu stejně bude asi velmi dlouho trvat, než se nad to bude moct povznést a nahlédnout na všechno s odstupem. Teprve potom snad najde odpověď. Teď je to ještě ale příliš živé.

S tímhle se pro teď upokojil. Vždyť se už naučil, že si má nakládat jenom tolik, kolik je schopen zvládnout, pojmout a vstřebat. Tohle je nyní na něho moc veliké sousto. Vlastně jedině tato schopnost mu nyní umožňuje se zklidnit, a nejitřit si nervy z věci, která je určitě mimo rámec jeho současného myšlenkového dosahu.

Všechno se jednou dozvím. V pravý čas. I tohle. Teď jsem prostě tady. Na místě, kde spojování a naplnění naší existence si přejí všichni, a nikdo tomu nebrání. A proč taky… I pro toho, kdo to celé vymyslel, naplánoval a vytvořil, pro toho, kdo tím vším hýbe, kdo stanovuje priority, kdo při- pravuje trasy a slaďuje cesty, takže se nic nesrazí a ani nevznikne kon- ﬂikt, i pro něho je to přece prospěšné. Má přece rozum, a koná všechno dobře. Aspoň co jsem já vypozoroval. A sousedi okolo taky.

Pro tento okamžik smířen se uvelebil, aby se pokusil vyčistit si hlavu, a aby zcela zahnal ten děsivý zážitek z panoptikálního světa, kde se mu toho pramálo líbilo. Stále tma, naštěstí v jeho nitru se cizí obrazy a hrůzostrašné výjevy už neobjevovaly.

Podřimuje a odpočívá. Byl to vyčerpávající zážitek. Pro jednoho takového malého Šroubka určitě. A přichází smír. A pokoj. Vyrovnává se. Už je to skoro dobré. Bude to v pořádku. Je to zase on.

Najednou – ne tak zvolna, jako obvykle – naráz zmizela tma, a veš- kerým prostorem se rozlilo oslňující světlo. Šroubek je na chvíli osle- pený, i ostatní šroubky, které pod tím kouskem textilu až doteď pokojně odpočívaly. Jen moment, jenom se zorientovat. Ano, je to přesně to místo, které si upamatovává, než je přikryla ta deka. Nedohlédne do stran ani nahoru, jenom pod sebe. Vlastně trčí na takové plošině uprostřed prostoru zalitého světlem. Pár okamžiků, a už sice neoslňuje tolik, ale je to opravdu jasné světlo.

Teď si všiml o kousek dál další podobné plošiny, a pak ještě několik takových. Na každé z nich jsou nějaké spojovací materiály, některé odkrývané až teď. A na té plošině, která je nejblíž a sousedí přímo vedle nich, ji uviděl – Matičku! Totiž bylo jich tam víc, jedna jako druhá, a asi v takovém počtu, jako je šroubků vedle něho (kluci taky nestačí civět).

Ale on vnímá jenom jednu. Ve skutečnosti bylo úplně lhostejné, kte- rou viděl a na kterou z nich by se zaměřil. Každá z nich mohla reprezen- tovat všechny, a naopak. Všechny byly stejně hodnotné, stejně pro něho vhodné a on by pasoval ke každé z nich. Uáááááu! Vydechl. To je ona! To je ta, která ke mně patří! To je ta, ke které patřím já! Bude jenom pro mě. Spojení? Jedině s ní! Nemusím ji zkoušet. Nemusím si ji otestovat. Nemusíme si přeměřovat závity. Vidím to! Je to ta pravá! A já pravý pro ni.

Teď má dokonce dojem jakoby se na něho dívala. Jejich nitky se propojily. V jejím pohledu je očekávání, porozumění, pochopení, radost, naplnění, touha po sdílení a taková šroubkům neznámá něha, po které ale podvědomě stále touží. Po chvilce se přívětivě pousmála, jen tak mírně, ale tak přirozeně a vnímavě. Tím vším vytváří zážitek blízkosti. To není možné! Jakoby ji znal odjakživa, jakoby prošla podobnými událostmi, zažila podobné věci a získala stejné zkušenosti, nebo dokonce jakoby to všechno prožívali spolu…

A náhle se Šroubek ocitá v prostoru (to zřejmě ten, kdo tvoří a při- pravuje cesty) vysoko nad plošinou s jeho kolegy – toho si ještě stačí všimnout. Pak se ale už nedívá zpět, jenom dopředu, dopředu časem. A tam, někde naproti němu, úplně stejně, jako byl povznesen on, čeká připravena ONA. Matička.

Všechno se seběhlo tak rychle, ale věc je úplně jasná. Musí být jasná všem. On je na řadě. On je vybrán, on je vyvolen. On, tak malý, sám o sobě tak bezvýznamný, v tom obrovském světě spojovacího materiálu. On, malý, nejmenší, Šroubek.

Právě v tuto chvíli se ale nestará o nic, co v minulosti bylo, a netuší do detailu ani to, co bude. Je zcela uchvácen přítomností, a – Matičkou. Jaká dokonalost, jaké tvary, jaká sourodost, jaká harmonie! Padne jak ulitá… ke mně! To je nádhera! Děkuji za moudrost toho, který tohle naplánoval, vymyslel a teď to realizuje. Že mě nenarval k nějaké… (to bych radši do pryč). Děkuji za toho, který je! Olééé!

Někde na Zemi by se řeklo, je v sedmém nebi. To ale Šroubek nemá zapotřebí. Ví totiž své. On nezklamal! On to nebude, kdo zabrání dal- šímu spojení a spojování na jiné, významnější úrovni. On patří mezi ty dokonalé tvary, které jsou vyvoleny ke spojení (což jsou původně všechny)! On bude prospěšný! On nepropadne do – pryč! On dojde svého naplnění! A bude mít podíl i na naplnění té kouzelné holky naproti. Bude se podílet i na významné, obrovské věci, která je oba dva daleko, daleko přesahuje. A není vůbec důležité, že neví přesně, o jak obrovskou a jak úžasnou záležitost, a v jaké dimenzi, se jedná. On tomu opravdově vznešenému dílu pomůže.

On a ona. Šroubek a Matička. Kluk a holka. Tak přece mi ten sen k ně- čemu byl!

Tak to mělo odjakživa být. Šroubek to věděl. Matička to věděla. Tady to vědí všichni. Mají tu instrukci v sobě od svého stvoření. Nosili ji v sobě a jí se vždy řídili. Je to světlo v nich. Od samého začátku. K uvědomění toho vnitřního světla se museli postupně, trpělivě a pracně prokousávat. Nebývalo to snadné, ale vždycky se chovali a jednali tak, aby k tomuto cíli, právě v tom vnitřním světle, úspěšně došli. A je to tady. Konečně!

Tento cíl má dvě tváře. Dvě strany, dvě podoby, dva póly. Máte-li jej před sebou, a jakmile dojdete až k němu, můžete vidět, co je na něm napsáno – KONEC. A pak stačí jeden jediný malý krok, a když se otočíte, z druhé strany vás vítá nápis – ZAČÁTEK.

Nuže pojďme, děvče!

A potom, v tom nekonečném, bohatě osvětleném prostoru, jak se ten okamžik přiblížil, se Šroubkovi zatočila hlava, a s ním celý svět…

A světlo, světlo naděje, světlo radostného doufání, světlo touhy po po- znání, to světlo, které po celou dobu od narození nosil v sobě, se nyní stalo skutečností.

A to je všechno, děti, co jsem vám chtěl říct.