Z jiné planety
Rozdíl mezi tím, čím Daniel prochází dnes a denně ve viditelném ko- loritu pozemského světa, a tím, co prožívá skrze své nitro tam, kde je Domov společenství, je nebetyčný. Hluboká neslučitelnost se netýká zdaleka pouze a hlavně kulis, tedy obrazů prostředí. Je to v jakémsi vnitř- ním nastavení a vyladění osobnosti. Tam je pokojný, radostný, spoko- jený, slovo má svůj nezaměnitelný význam a platí. Řeč je srozumitelná a jednoznačná. Může také bez obav hledět vstříc k dalším dnům, a nemusí se bát nových seznámení s lidmi, ani různých překvapení, která by pociťoval jako nepříjemná. Život v prostředí takových souvislostí, a protkán takovými vztahy s podobně vybalancovanými lidmi, je pro něho naplňující a má jasný smysl.
To je asi důvod, proč namísto toho, aby ve fyzické realitě Země si prostě řekl, no pár let (desetiletí?) to vydržím, a pak alou, snáší pří- tomnost jenom s velkými obtížemi. A určitě se to nelepší. Ostatně přebývání v současném fyzickém těle – on to říct může – to je úplně něco jiného. Ta svázanost s fyzickou podstatou znamená značně odlišnou povahu životních podmínek, což zasahuje do všech oblastí lidského my- šlení a konání. Přirozeně také do psychického stavu jedince, a dokonce i samotná duchovní podstata člověka s tím mívá velký problém.
Není divu, že i Ježíš se v jednu chvíli domníval, že je zcela odtržený od boha, a protože mezi lidmi žádné na slovo vzaté přátele ani kamarády neměl, tak i úplně opuštěný.[64] Opravdu syn a otec? To je jenom nábo- ženský obraz. To on sám se cítil od svého ducha odtržený a opuštěný!
Na veřejnosti se Dan ještě drží. V zaměstnání, které ho živí a za- plaťpánbůh ještě trvá, má vztahy se spolupracovníky velmi korektní, v každodenním běžném jednání, kde o nic podstatného nejde, nemá nejmenší problém. Ale jakmile nemusí držet společenský status, a když je sám, bývá mu dost těžko. Vlastně teď nemá nic, čím by smysluplně vyplnil čas, aby ho jenom tak nezabíjel. Není tu nikdo, kamarád, přítel, partnerka, kdo by tu byl pro něho, a pro koho by tu zároveň mohl být on. S kým by mohl prohodit slovo o něčem jiném, než o počasí a jiných samozřejmostech, na nichž se stejně nedá nic změnit, nebo o jiných banalitách všedního dne či provozu fyzického života. Člověk žije a dýchá vztahy. Tak byl stvořen.
Ale ani Ema a Jindřiška a jejich rodinné okolí to být nemohou. Jednak mají své životy, a jednak ani u nich si nemůže být jist, jestli by v hlubší názorové konfrontaci jejich vzájemný vztah obstál. Tak se raději ome- zuje na nekonfliktní debaty a udržuje vztahy ve formálnější rovině. To se nedá vynutit. Nechce být ten, kdo dolomí nalomenou třtinu. Tady ne.
Zatímco v duchu, hluboko uvnitř něho, má naprosto jasno, jeho po- stoje jsou jednoznačně a zřetelně dané, a ví, odkud a kam směřuje, blíže k povrchu, na úrovni mentální a duševní, zažívá nezřídka i značné problémy. Okolní kulisy a zkušenosti minulosti mu stále a neúnavně předhazují témata typu, mládí je fuč, jestli sis nenašel ženskou dosud, tak nakolik je pravděpodobné, že se to může stát teď, co když přijdeš zase o práci, jsi už starý, kdo se s tebou bude vážně zabývat, které ho stále rozhazují, a on zažívá podobný pocit, jako tehdy Ježíš, proč jsi mě opustil…
Daniel dobře ví, že neopustil, vždyť ho zná. Ale za tohoto stavu bůh nemůže pro člověka nic udělat. Nic takového, co by si lidé ve své situaci a pozici v těle představovali. Země není jeho soukromý pozemek, a díky svobodné vůli patří člověk také nejdřív sobě. A on, to dávno víme, není despotický násilník, jenž by kohokoli k něčemu nutil. A mimoto jsou tu interdimenzionální bariéry. Tohle si musíme vybojovat sami, každý sám.
Takže by se zdálo, že jeho vnitřní svět a jeho tak reálné prožitky mu nejsou k ničemu, pokud ne dokonce přímo ke škodě. Ale tak to není. Stále totiž platí, že jedna a jedna jsou dvě, a prší z mraků dolů, a ne naopak. Po svém skoro čtyřletém prožitku Dan zjistil, že je úplně normální chlap. Jsem normální! Mně se, holenkové, ženský líběj, a jak! U mě zádrhel není!
Má až divokou radost z toho, že jako chlap nezklamal. Že je stále ten zdravý a eroticky vnímavý muž, kterému se ženy líbí, a kterého ženskost velmi přitahuje. To, že v těchto zeměpisných šířkách, a zrovna v těchto desetiletích ty ženy nejsou, je sice smutný fakt, ale s ohledem na jeho osobnost a budoucnost celkem podružný detail. No tak tady takové nejsou! Jaký potom div, že mě to nebere.
V tomto ohledu se ujistil a utvrdil, protože problém není u něho. Zároveň to ale vůbec neznamená, že by měl přestat být chlapem pevného postoje, jasné řeči a slov, která dodržuje, a to jenom proto, aby se nějaké zalíbil, nebo dokonce podbízel. Sice to nepřítomnost partnerky v jeho životě k vzájemnému naplnění jejich osobnosti vůbec neřeší, ale teď ví, že defekt je mimo něho.
Holky, jak já bych moh‘! Ale to byste musely bejt opravdu – holky!
Jakmile totiž na vlastní oči uviděl, jak ženy mohou vypadat a jak se chovají a jednají, jaká jsou to nádherná a dokonalá stvoření – pravé protipóly mužů, a když i už může mít před očima obraz, jaká by ONA mohla a měla být, tak čím dál víc ho znechucuje pohled na jejich zdejší (ženské) parafráze, co jich jenom po ulicích běhá a kolem něho se na veřejnosti motá, jak by řekl – až zbytečně moc.
Má také radost, že nezklamal ani jako člověk.
Poté, co na vlastní kůži zažil svět lidí, kteří se lidmi oprávněně mohou nazývat, se jeho systém vnímání i v přítomném fyzickém těle stal daleko citlivějším. Jednotlivé události prožívá mnohem intenzivněji. Cokoli je negativní, to v něm vyvolává silnou rozladěnost, trpkost a nechuť, což nakonec většinou shodně zaparkuje ve smutku. Naopak sourodné a po- zitivní události, jichž ani nemusel být přímým aktérem nebo účastníkem, v něm plodí radost a pocit naplňování.
Jak citlivě vnímá i drobné počitky, ilustruje následující tragikomická příhoda.
Pokud v posledních letech Daniel sleduje televizi, pak zejména pořady o přírodě, v nichž – až na nějaké ty zvláštní představy autora komentáře, třeba jak a co vzniklo – snad nejsou možné nějaké dramatické mysti- fikace, jako je tomu v titulech jiných. Hodinový pořad o vrabci. Vrabec domácí, takový úplně obyčejný, malý pták.
Scéna. Na obraze je vrabčák. Sameček, poskakující u nějaké římsy či střešního převisu. Asi tam před chvílí ještě dotvářel obydlí pro budoucí rodinu, a nyní je hotov. Když je teď se svou prací spokojen, už tam jenom tak postává. V komentáři jde něco jako, sameček dokončil své nové obydlí a nyní čeká na nějakou samičku.
Po chvíli přilétne nějaká ta vrabčí ženština, a skutečně zalezla do skuliny, kde asi ten byteček je, to není pro málo světla vidět. Vrabec chlapec stojí před barákem. A komentář sekundoval, nyní si samička nové obydlí prohlíží, aby posoudila, zda je sameček hoden s ní vyvést mladé.
Dále je z obrazu patrné, že samička vylezla z příbytku, dvakrát po- skočila sem a tam, a frrrr pryč. Komentátor situaci odsvědčil. Tak asi ne. Samička je nespokojena, domeček se jí nezdá, a letí dál. Sameček bude muset čekat na další příležitost.
Nato Dan přímo vyletěl ze sedacího vaku a rozhořčen do obrazovky zaklel: „Tak, ty krávo, jdi třeba do prdele!“ No, ne vždy se podaří včas vyskočit z těla.
Ještě jedna příhoda. Jednou zjara si zase povšiml, řeklo by se, úplné maličkosti. Bydlí v podnájmu v domku s malou předzahrádkou. Na té předzahrádce byl v tom čase jediný květ jemu neznámé rostliny (v těch se nevyzná, dělí je jenom na hezké a zbytečné). A kolem toho jediného květu krouží – čmelák. Přirozená situace, která se děje běžně.
Na tom by samozřejmě nebylo vůbec nic tak zajímavého, kdyby ten květ nebyl široko daleko jediným květem u jinak asfaltové silnice a cihlových a betonových staveb.
Tohle Dana bylo schopno úplně dopálit. Jak je to možné? Jak je tohle jenom možné? Pro toho čmeláka jsou desítky a stovky metrů velká vzdálenost. A on sem přesto přiletí kvůli tomu jednomu jedinému květu (jak věděl, že tu je?), udělá, co má, a zase jde. Ta kytka taky nedělá drahoty – jako, mladej, s tebou ani náhodou – prostě natočí k němu svůj květ a nastane oboustranně prospěšná akce. Za tak brutálně nepříhodných podmínek, ona tady sama samotinká, široko daleko nic, nikam nechodí, neukazuje se ve společnosti, není in, žádná seznamka, on taky kdoví kde lítá, a přesto. Příroda má červený puntík grandiózních rozměrů.
A co my lidi? A co on, Daniel? Žije ve více než milionovém městě, kde se na relativně malém prostoru mačká přes půl milionu žen. Nevyhýbá se společnosti, neschovává se v trávě nějakého domku, má k dispozici řeč, e-mail, jeho vzhled jej také nijak nediskvalifikuje, a je celkem fajn chlap. Lidi jsou si vzájemně fyzicky tak blízko. A nic! No to vás musí rozpálit do běla, jaká jsme to my dokonalá koruna stvoření (nebo evoluce, jak kdo chce)! Ale blbej čmelák jede kolem, a má to tam.
Ve skutečnosti ho to ale potěšilo. Jak ten jednoduchý hmyz s nějakou kytkou dávají ve znalosti života a vztazích nejdokonalejšímu stvoření na frak!
Daniel si racionálně uvědomoval, že takové reakce jsou důsledkem pobývání v tomto těle a za tohoto stavu společnosti, ale protože není bezcitné poleno, někdy si zkrátka nemůže pomoct. On přece ví, proč ty věci tak jsou, a proč to ve společnosti nefunguje, tím méně mezi ním a lidmi konvenčního ražení, bez názoru a páteře. Naštěstí ale zároveň ví, že to fungovat může, že kvalitní a hodnotně prožívaný život existuje. Že to prostě lze! On to viděl, on to zažil, on tam byl.
Když se výjimečně někdy má možnost vyjádřit, jak je nespokojen s tím, co vidí stále kolem sebe, tu podlost, tu nízkost, tu špínu, tu bezohlednost, ty ustálené a navyklé způsoby jednání, a ty osoby bez hlubšího vhledu mu na to stále říkají, takový je prostě život, na světě to už tak chodí, s tím nic nenaděláš, jsi idealista, nehodlá se uspokojit tím, že právě teď to takhle je. Pro dočasnou pochroumanost či zvrácenost mnoha věcí, na které se podívá, je přece nebude kopírovat, podporovat a uznávat. Protože takový svět být prostě nemá!
A když máme před sebou ty, co jsou plni nenávisti a intrikují a pomlouvají. Necháme to tak, ne? Takový je svět. Jsem idealista, že? A co zpronevěry, krádeže, vraždy a ubližování druhému? Necháme to být? Na světě to tak chodí, nebo ne? Nehneme prstem, nebudeme se do toho míchat, nic s tím nenaděláme, není-liž pravda? To není naše věc, nebudeme idealisty, že…
A mimochodem, dodával, nevymlouval bych se na svět. Člověk takový být nemá! (I kdyby byl na světě sám.)
Když byl někdy už už lákán do splavného koryta prosperity světské řeky, v níž viděl spíš stoku, odrazil nabídku s drsnou elegancí, kvůli pár letům relativní slávy si nezaseru celou věčnost.
Daniel se liší i tím, že nereaguje příliš na to, když se jej někdo snaží hodnotit. A to ani tehdy, pokud je to snaha o hodnocení pozitivní, neboli chvála. Lidé si často hrají s tím, jací jsou, vyplňují kdejaké testy, čtou horoskopy, nechají si hádat z ruky a kdoví, z čeho všeho ještě.
Dan vůbec. Přičítají to pak něčemu, co si mylně vykládají jako jeho aroganci. On nic takového nepotřebuje. Nepotřebuje, aby mu někdo o něm cokoli říkal. On se zná. Kdyby jej někdo pochválil za to, co k pochvale na sobě i cítí, pak by velmi ohleduplně tuto pochvalu přijal a poděkoval za ni. Ale lidé většinou nechválí, spíš mažou med kolem huby, když něco potřebují.
Ale není to tak, že by zahořkl a zůstával si ve své ulitě. Stále se snaží svědčit o tom, co viděl, o čem ví, že tak je, k čemu vede logika stvoření a života, neustále se snaží k lidem propracovat různými formami pomoci a vstřícností, aby se tak jejich prostřednictvím mohla otevřít cesta nebo kanál k předání informací a zkušeností, jež by jim třeba mohly být užitečné. Určitě by jim byly užitečné! A Dan by měl dobré svědomí, že nic nezakrýval, ale poskytl to, co bylo v tu chvíli potřeba. Kdyby tak mně kdysi někdo pomohl otevřít oči, říkal si kolikrát. Jenže to se nikdy nestalo.
Neboť může snad začít otevřeně vyprávět o Ie'harīīa, o fungujícím, a tím veskrze nejlepším člověčenstvím prosyceném světě? O světě, kde muži jsou chlapi a dělají to, co chlapi dělat mají, a kde ženy vypadají a také jednají a chovají se jako ženy. O světě bez ozbrojených konfliktů, bez náboženství, bez peněz, bez reklamy a marketingu? Může někoho přesvědčit, že to jde bez dopingových skandálů, bez právníků, exeku- torů, podvodníků a politiků? Bez policie a armády, protože není na koho útočit, a před kým se bránit? Může snad nahlas říkat, že lež, pomluva, podvod, intriky, zpronevěra, ublížení na zdraví a třeba vražda, jsou tam neznámými pojmy? Jak by asi dopadlo, kdyby prozradil, že byl pár metrů nad zemí, mimo své tělo, a na dosah ruky měl samotného abah'ha (boha)?
Nemůže – jak rád by to vykřičel! – ani v pravých barvách vyjádřit, jakých hlubokých, intimních a hodnotných vztahů je člověk schopen, a jakých zkušeností se může nadát a dočkat, a co on – i zatím za tak krátkou dobu – se svojí partnerkou prožil.
Nemůže popsat, jak neuvěřitelně boží má bůh humor. Nemůže v jed- noduchosti popsat skutečnost, jak on umí mít rád, a co pro nás dokáže udělat. Nemůže ani říct, že i on může a umí být vděčný, a že také svůj vděk umí projevit. A už vůbec nemůže ani pouhým gestem naznačit, že bůh není všemohoucí a vševědoucí tak, jak v to věřící ve svých představách doufají, ale že i on si dá říct.[65]
Dan to nemůže vyprávět i proto, že by se na něho mohla sesypat sprška otázek různých koumáků a věčných šťouralů pídících se donekonečna po podrobnostech, jako jsou měření času, fungování infrastruktury, absence peněz, stálé slunné počasí, dostatek jídla a ošacení a všeho ostatního bez konkurence na trhu, nic jako zaměstnání a práce za mzdu, dobrovolné činnosti pro společnost – a mají tam pop music, zkrášlují se ženy šperky a malováním, a co hokej, tablety a chytré mobily? – a mnoha, mnoha dalšího. Nemůže.
Na všechno má přirozeně odpovědi. Není to nijak složité ani nepo- chopitelné, a ani to není nic tak podivuhodného, aby se z toho dalo vy- třískat nějaké to wow. Ale k čemu to, jsou to jenom marné pokusy zase se vyhnout prazákladní podstatě věci. Jsou to jenom jednotlivé dílky do mozaiky, z níž jsou poskládány kulisy. Zajímavé, hezké, někdy i obdivu- hodné, ale jenom kulisy.
Možná by mu to chvíli procházelo. A možná by časem mohlo násle- dovat doporučení na hospitalizaci na uzavřeném oddělení příslušné psy- chiatrické léčebny. Ale nejspíš by to skončilo jenom tak, že by mu nikdo nevěřil. A stal by se nechtěnou raritní figurkou, v nejlepším případě šaš- kem. Nic proti královským šaškům, ale tenhle by nebyl královský.
A možná, kdo ví, že by to byly příliš velké perly, naházené před příliš velké… Ale stále se na lidi s takhle nekompromisním odsudkem dívat odmítá. Přece tu někde musí být i jiní… Což to nikdo nevidí? A on, nezaváže si oči jenom proto, že mnozí jsou slepí.
Problém lidské společnosti na Zemi, a není to defekt pouze posledních několika generací, je v tom, že prakticky ze všeho si vytvořili instituce. Služby, hospodářství, průmysl, kultura, zdravotnictví, tady nejsou proto, aby posloužily lidské společnosti jako celku, tedy všem a každému bez rozdílu, ale aby sytily kšefty. A prachy a celý bankovní systém jsou pastí, ze které se už bez vážných traumatických změn nevyhrabou. Chtějí dosáhnout všeho. Patlají a prodávají levné potraviny z umělotin a nejrůz- nějšího odpadu, vyrábějí peníze z ničeho, ty nejsou podloženy žádnou hodnotou, stavějí megalomanské stavby, navozují si libé pocity umělými prostředky, případně i drogami, nechají se obelhávat a ujišťovat sdělo- vacími prostředky, že systém je celkem v normě, naučili se zabíjet lidi po tisících, mají skvělé počítače, technologicky jsou relativně celkem da- leko (a chvástají se tím – jenže co já viděl, si neumějí představit!), létají na Měsíc (prý), a chtěli by na Mars, ale jinak…
Jinak nemají nic.
Takzvaní věřící. Čemu vlastně věří? To je totéž jako chodící. Ale kam jdou? Postavili si mešity, chrámy, modlitebny, kostely, synagógy. Vybrali si své proroky. Napsali doktríny. Vytvořili strukturu a hierarchii nábožen- ských skupin, jejich hodnostáře barevně oblékli a dali jim moc. Ve jménu své víry už ublížili tolika lidem! Tohle všechno mají a pečlivě si to udr- žují a stráží.
Ale boha nemají. Neznají ho. Nevědí, kdo je ten, který je.
Politika. Mají zastupitele, starosty, parlamenty, senáty, prezidenty. Mají krále a královny, mají místodržící a guvernéry. Organizují volby. No jo. Ale skutečnou svobodu, skutečný řád a pořádek a skutečnou vládu lidí – nemají.
O soudech, zastupitelstvích, věznicích, a jejich pojetí spravedlnosti ne- chci vůbec mluvit. Kde je spravedlnost? Není. Právo? Jak pro koho.
O vojenské mašinérii a stálém vyzbrojování taky. Kde je ale vítězství jednoho či druhého, které by něco řešilo? Jenom hrůzy a škody. Nic to nepřináší.
Nač staví kostely? Nač banky a burzy? Nač vojenské a raketové zá- kladny? Nač, nač, nač… K čemu hřbitovy? Bůh je nepotřebuje, a ti, co opustili své tělo, taky ne.
Nemají nic.
Nic z toho, co člověka činí člověkem, co život naplňuje životem. Ne- mají trpělivost, nemají lásku, nemají ani pokoj, nevědí, co je obětavost, ohleduplnost, velkorysost, tolerance, netuší, co je a jak pracuje moudrost. Nic.
Jsem snad proto já jediný geniální?
Ale kdepak. Když už mluvíme o těch prazákladních věcech a vlast- nostech. Každý tvor, jenž si chce říkat homo sapiens, by je po překonání věku zeleného mládí měl zvládnout pochopit, a na úrovni vlastní osobnosti i realizovat. Jsem obyčejný člověk, ten nejobyčejnější. Na nic si nehraju, a snažím se dělat ty nejzákladnější a nejpřirozenější věci, které činí člověka člověkem. Nejen dnes, ale které byly pro člověka charakteristické vždy, už od počátku. Snažím se, aby moje mysl nebyla ucpána nánosem zbytečných informací, které život neobohacují, ale dusí. Jsem normální, obyčejný kluk bez dalších přívlastků. Žádný akademický titul, žádný mistr čehokoli, žádná vlivná funkce, co jich jen svět nabízí, zřejmě za kompatibilitu a za věrnost. To má ale u mě smůlu.
Zdaleka nevíme všechno. Vlastně můžeme poznat jenom zlomek. Ale víc není potřeba. A pokud to poznat můžeme, asi jsme povinni se o to pokusit. Celý oceán obsáhnout nedokážeme. Ale z kapky slané vody můžeme usuzovat na povahu celého moře. Ovšem pravé poznání a sku- tečné povědomí do nás nenaleje televize, reklamy, ani hitparáda posled- ních rockových hitů nebo pop music. Samo to nepůjde. Snad by i šlo, ale ne na téhle planetě, a ne v téhle době.
Lehké to tedy určitě není. Ale je to snad omluva? Jsme proto snad z toho vyviněni? Určitě ne. Já vím, někdy je těžké na první dobrou zareagovat tak, aby to vyvolalo ten správný dojem. Kdo to ví líp! Ale proto je tak důležité vzájemně si poskytovat více prostoru a více mož- ností. Každý by měl dostat druhou šanci. A možná třetí, a další. Nejsme bezchybní. Chyby a omyly se přihodí každému a dějí se všude. Dokonalost člověka není bezchybnost!
Pochybení ale musíme přísně odlišovat od úmyslných nepravostí.
Taky se vám stalo, že jste koupili potravinu podle obrázku na obalu, ale nemohli jste se jí ve skutečnosti dobrat, protože po rozbalení vypadala nějak jinak? To je vinou food stylerů, kteří se starají o to, aby reklama na potravinový produkt vypadala tak, jak si to představují výrobci. Nikoli podle skutečnosti. Takové ty orosené sklenice piva s bohatou pěnou, čisté jahody v jogurtu, anebo celé krásné kousky tuňáka na obalu Insalatissime RIO mare. To je prostě mystifikace. Lež.
Zhlédnul jsem náhodou televizní pořad, kde se jeden takový asi pětatřicetiletý food styler pyšnil tím, že oni jsou vlastně takovými ma- lými podvodníky. A když se ho redaktorka zeptala, jestli mu nevadí, že tím podvádí a ve svém důsledku napomáhá okrádat své spoluobčany, be- zelstně odvětil, že je to přece zakázka, jako každá jiná.
Tak na to se podívejme zblízka. Co takhle zakázka někoho okrást přímo, bez zprostředkujících obrázků? A co zakázka někoho vystrašit vý- hrůžkou, nebo rovnou přizabít? No co co, je to zakázka, jako každá jiná, ne? A už zase slyším, to je něco jinýho. Není!
To je jedna z nejmohutnějších zvráceností, myslet si, že někoho mů- žete tak trochu okrást, a že proto můžete zůstat jenom malým – myslí se asi ještě tolerovatelným – podvodníkem, nebo že lze někoho pouze trochu zabít. Takže docela malý vrah. Moc hezké! A co takhle někoho poněkud okrást? Už slyšíte, jaká je to hovadina? Ale malá lež, nebo polopravda, to už jsou termíny, nad kterými se mnoho lidí už ani nepozastaví.
Ne. Pro mě ne! Jsou jenom podvodníci, zloději a vrazi, a snaží se nám s rádoby sympatickým úsměvem namluvit, že jenom tak trochu. Přátelé, nelze lhát jenom trochu. To odstupňovávání slov a zamlžování pravého významu sdělení jednou lidi totálně zdegeneruje. Chlapec je zkrátka regulérní potravinový lhář a podvodník. Ó ne, v jeho překladu to zní – food styler.
A to vůbec nejde jenom o lháře s potravinovými obaly. To byla jenom ukázka. Co takhle slevy, akce a podobné lumpárny. Nechci žádné dis- kontní ani akční ceny. Nechci žádné slevy. Cena je tak jako tak chiméra prodejce, a reprezentuje ji při nákupu a prodeji pouze konkrétní aktuální číslo na kousku papíru. Neříkejte mi už, kolik ušetřím, jsem velkej kluk a tolik ještě počítat umím. Nejvíc ostatně ušetřím, pokud s vámi nebudu mít nic společnýho.
Copak si neuvědomujete, že jsou to jenom kecy kolem a dokola, aby- ste zmátli zákazníka? Snažíte se ho oklamat, využít jeho nepozornosti nebo neinformovanosti. Není vám to trapný? Chcete ošálit vašeho bliž- ního, souseda, příbuzného, tátu, bráchu… A chcete vydělávat i na dětech. Což si neuvědomujete, jak je to odporné? Váš zisk je jejich prodělek, a oni nejsou tak pozorní a pohotoví, jako já. I tak se jich zastávám proti vám.
Nenabízejte mi už žádné služby ani zboží. Stále vyrábíte další a další produkty a nepotřebné krámy, a máte jich už tolik, že se toho nemůžete zbavit. A pak to vnucujete lidem hlava nehlava.
Když už mi chcete stále něco nabízet, nabídněte mi to, co potřebuju. Lásku, pochopení, porozumění, empatii, pocit sounáležitosti, a… Ale vy sotva víte, o čem je řeč. Tak raději nabízíte další a další bezcenné věci. Je to hnusná hra, a já ji odmítám hrát. A budu k tomu nabádat ty, které potkám.
To už nejsou chyby nebo omyly. To se nikdo jenom nespletl. To jsou zrůdné úmysly.
A pak jsou situace, které nelze považovat za pochybení či omyl v pra- vém slova smyslu, ale možná ani za vykalkulovaný marketingový tah. Spíš jsou důsledkem nevědomosti a neuvědomění si jejich dopadu. Bývá totiž neméně zhoubný.
To když na vás z reproduktoru zaútočí nějaké to Love Is All Around (Wet Wet Wet). To mě může vzít ďas. Chlapci, při vší ústě, a nic ve zlém, ale promiňte, není, není, není! Láska není všude okolo, prostě není. Vy asi myslíte tu erotickou, totiž že všude kolem na vás čekají připravené dívčí klíny.
K tomu bych rozhodně měl co říct. Za posledních minimálně čtyřicet let jsem takový obraz společnosti neidentifikoval, a to mám kolem sebe neustále více než pět set tisíc žen. Asi žiju na jiné planetě.
Ale ani pokud byste měli na mysli agape, tu jedinečnou a jedinou sku- tečnou lásku, co nepochází z člověka, tak tady bych se, s vaším laskavým svolením, cítil nanejvýš kompetentní, abych mohl vydat věrohodné svě- dectví. Jste úplně vedle. Láska není všude okolo. Co se týká toho okolo, tak tam vůbec, a co se týká v nás, tak tam pouze po jednom z města, po dvou z čeledi, … lidí maličko, dvě tři olivky na samém vršku a čtyři pět na plodných větvích.
Dají si takový slogan do titulku a nenápadně vytvářejí dojem vylha- ného světa, kde je všechno celkem ó ká. A namísto toho je většina věcí ká ó. A je jasné, že se nejedná jenom o ně. To je celý zástup takových urovnávačů, uhlazovačů a uklidňovačů, a to jak z jejich vlastní iniciativy, tak i v institucích, kteří si dali za úkol pacifikovat samostatnou a nezá- vislou mysl, jež by pak nedej bože mohla zjistit, v jakém skutečném stavu se nacházíme.
A dokud se lidé nedozvědí jasně a srozumitelně, jak si stojí a jak na tom společnost opravdu je, nic je nepohne ke změně. A ti, kdo jim tohle zatemňují, jsou… Inteligentnější bytosti si nálepku pro ně najdou samy.
Navzdory těmto zkušenostem a zjištěním Daniel nikdy nad nikým nelámal hůl. Stále si myslí, že přece není možné, aby jako takový byl na světě sám. Stále se domnívá, že tady někde musí být ty další olivky, i když ví, že jich bude málo.
Kolikrát za všechny ty roky slyšel, a stále znova mu to vracejí, chceš něco extra, něco mimořádného, jsi moc náročný, jsi snílek. Přestože jej takový povrchní přístup dráždí a popuzuje, trpělivě se snaží vysvětlovat, že dojem, který z něho snad mohou mít, nemá opodstatnění. Že je to holý nesmysl. Že lidé mohou být lidmi bez zvráceností této civilizace. Že mohou být dobrými kamarády, fajn kolegy a spolehlivými a důvěryhod- nými přáteli. Že by si mohli být příjemnými příbuznými a skvělými životními partnery.
Že jeho náročnost je jenom iluzorní. Protože touží po partnerce k sobě přiměřené, úplně normální, která bude sama sebou, beze snahy si na něco nebo na někoho jiného hrát. Po ženě, jež se k němu hodí, patří k němu, a která k němu pasuje. A že je to naopak – nevyžaduje od ní nic jiného, nic navíc, než je schopen nabídnout on sám. Ani by si nedovolil očekávat víc, vždyť přece lidé si vybírají partnery zásadně sobě rovné. A nemůže přece jít pod to! Je snad on něco extra? Jedná snad nějak nestandardně nebo neobvykle, když chce získat obdobu toho, co sám dává?
Ano, párkrát se zkusil spokojit s méně, než nabízel a dával sám. Ale dlouhodobě to nevede nikam. Takové ženy si nemohl vážit, nedokázal ji ctít, nemohl se přinutit ji milovat. Nebyla ve skutečnosti dospělá, a v jeho očích nebylo dost co uznávat. To prostě nejde! Ta nevyzrálost, a čím hlubší, tím víc se projevující namyšleností, nadutostí, nerespektováním základních pravidel párového soužití, co párového, soužití vůbec, ta se na delší trať po nějaké době stávala nesnesitelnou.
Ale hlavně – proč? Proč by na to měl přistupovat, proč by to měl snášet? Když tak jasně ví, jak má prosperující pár vypadat, a jak to může fungovat!
Tři roky po rozchodu a rozvodu napsal Karolíně e-mail. Celé tři roky se neozvala a on měl pocit, že je to možná z pocitu viny, a taky aby snad v něm nejitřila hojící se ránu. Daniel nechtěl, aby mezi nimi cokoli zů- stalo nevyřčeno. Nejen kvůli ní, ale také kvůli sobě. Proto jí napsal. Po- děkoval jí za dvanáct let společného života, a za všechno, co se vedle ní naučil. Přiznal chyby, kterých se dopustil. A ujistil ji, že jí nic nezazlívá. Rozhodla se jít vlastní cestou a je to její právo. Nic jí nevyčítá, ona mu nic nedluží. Nezlobí se na ni a nesmýšlí ve svém nitru o ní nijak negativně. Zůstane v jeho srdci, to konečně ani jinak nejde. Má-li v sobě nějakou bolest, jí se netýká. Nic si vzájemně nedluží, nic je do budoucnosti nesvazuje. Jeho dopis přijala, dokonce se pak dvakrát nebo třikrát viděli. To Danovi potvrdilo, že tento bolestivý zážitek už překonal.
Ale nezapomínej, Dane, že jsi stále ještě na Zemi.
Nějaký čas nato mu poslala e-mailovou zprávu s pozdravem, a jak se máš, co zdraví a podobně. A požádala jej o pomoc a spolupráci s nějakým projektem o historických oděvech a v jejím nově vytvořeném pěveckém souboru.
Kdyby mlčela! Kdyby to nechala tak! Kdyby se už neozývala! Mohla v jeho vzpomínkách zůstat celkem se ctí. Ale takhle? Tohle tady už bylo, před patnácti lety. A pak znova před třinácti. Copak opravdu nic nepo- chopila? Chodí po světě desetiletí a nedozraje ani o týden? Neposlou- chala mě, neslyšela mě? Chová se, jako by těch dvanáct let trvající partnerství vůbec nebylo.
V blbém románu by mu autor zavelel znovu se zamilovat, a vyklenul by plytký příběh o nepoučitelném a vytrvalém romantikovi a jeho věrné lásce až za hrob. A podobně disponovaní lidé by to četli a zřejmě by i zaslzeli.
Ale Daniel je z jiné planety. Rozhodně nebude opakovat své chyby.[66]
Karolínu nyní uviděl v jejích pravých konturách. Jeho zrak se tento- krát nezastavil na stále velmi pohledném a udržovaném zevnějšku, ale šel až na dřeň kosti. Karolína je nezralé dítě, které vůbec nerozlišuje význam životních peripetií, a nedoceňuje jejich souvislosti a jejich dopad na lidské osudy. Ona se vůbec nepoučila!
Naproti tomu on, rostoucí každým dnem svého života, zrající na slunci pochopení, porozumění a poznání, a využívající každičké příležitosti, jak se přiblížit k dospělosti a moudrosti, vidí nejenom to, co vidí většina těch, kteří – až na hmotu – jinak nevidí prakticky vůbec nic, ale i to, co mu dává povědomí o životě takovém, jakým kdysi byl, jak byl zamýšlen a jak byl stvořen.
Proto jejich manželství nemohlo prosperovat. Živila ho jenom bez- břehá Danova tolerance, a ano, jeho touha aspoň po nějakých příznacích domova. Odpověděl jí ale velice shovívavě, jakoby si kousek té tolerance pro ni na závěr přece jenom uchoval. A možná také proto, že přece jenom byla tou, co mu byla kdy ze všech lidí vůbec nejblíž, i když stále velmi, velmi daleko. A to je pro jeden lidský život docela málo.
Ahoj Karolíno,
společný oběd jsem už poněkolikáté oželel, třikrát jsi ho odložila, ačkoli já jsem nebyl iniciátorem těch setkání. No tak aspoň jsem rád, když vím, že jsi v pořádku.
Pokud jde o Tvůj projekt na téma historie odívání, tak jestli si dobře vzpomínám, dotkli jsme se přece skutečnosti, že to bude asi běh na delší trať, protože ten materiál, aby byl zpracován kvalitně a zodpovědně, zabere daleko víc času, než se mohlo zpočátku zdát. No jo no, to všechny velký věci dají práci. Aspoň Ti to dá smysluplnou náplň využití času.
Mé zdraví je ok, vypadá to dokonce, že jsem v daleko lepší kondici, než ve třiceti (a pětačtyřiceti samozřejmě taky). Celkem se mi podařilo svoji situaci, hlavně ekonomickou, stabilizovat, aspoň cítím, že mám svůj život víc pod kontrolou. Prostě co si určím sám, to je celkem v pořádku, guláš mi v tom dělají jiní lidé. Já už jsem o tom někde psal, v nějaké slohové práci ve škole, tak někdy v r. 2004/5, bylo to na téma „Zamyšlení nad mými úspěchy“, vycházelo to tehdy z Žalmu 1. Pokud mám možnost si za svůj život odpovídat sám (a ovšem také určovat, co a jak), tak není žádný problém, a nemám si ani na co stěžovat.
Bohužel, to pro naplnění jednoho života nestačí… Aspoň ne mně.
Změnilo se u mě hodně. Nepíšu „já jsem se změnil“, ale „u mě se změnilo“. Ne náhodou, zákonitě a přirozeně, a ve shodě s mojí vůlí. A jasně – není samo sebou, že by i okolí muselo nad jednou každou změnou u mě jásat. Ne každý by musel nutně tyhle posuny vnímat pozitivně. Ale já jsem odpovědný za cestu, kterou jsem si vybral, a kterou jdu.
Z mých stránek si teď třeba můžeš přehrát Za osudem opuštěných cest, ovšem když na to budeš mít náladu a klid, klid… Vím, že máš raději zpívané, ale nemyl se, já nejsem zpěvák! Ne takový, jaké znáš. Mně je blízké prostředí, příroda, okolnosti, souvislosti. Nějaký sólista je toliko rovnocennou součástí toho všeho (a to ještě pouze tehdy, když do toho sourodě zapadá). A jakmile na sebe strhává pozornost a snaží se dostat stůj co stůj do popředí, nemůžu to poslouchat.
A pak Ti ještě nabídnu jednu, aby sis mohla vzpomenout, Greenfields. TH mi to vlastně nikdy takhle nedali. No jo, zpěv je zpěv, to určitě, ale když já tolik toužím po harmonii, porozumění, pochopení, slučitelnosti a sourodosti. Určitě si na to dobře pamatuješ. Je to stejné, a přece tak jiné. Kytara hraje to, co má, flétna taky, všechno ladí, a to nejen samo o sobě, ale hlavně, HLAVNĚ pospolu, pohromadě a vcelku, takový soulad! Nikdo z toho neční, nikdo se nesápe před druhé, žádný instrument nešlape po ostatních. Prostě se doplňují. Nemusím nikoho přesvědčovat, že je to přece tak jednoduché, jen pár dutých not (říkával jsem), a to jen právě proto, abych to zpřístupnil i průměrnějším hráčům, nevytahoval jsem se, nehauroval, snižoval náročnost, kam až to jenom šlo. Tolerance…
To abych druhým umožnil se na tom podílet, přece je to tak úžasné… A nemusím trnout, že to zase někdo zvorá, že kytara nenastoupí, píšťala zamutuje, a kdovíco ještě, co mi ani na mysl nepřijde, mě může nemile překvapit, a pořád a pořád ty obavy z ostudy, že ani něco tak triviálního… Jak potom z toho mít radost?
Ne, to tady nehrozí. Je to jednoduché, prosté, průzračné a dokonalé. Plyne to s takovou samozřejmostí, a všechno je na svém místě. Na svém správném místě, o kterém by každý měl být přesvědčen, že je to to jeho správné místo. Žádný strach. Ležíš na hladině, ona Tě nese, přivřené oči a pocit, že (Tvůj) svět je takový, jaký má být. Není to takové nebo makové, je to prostě tak. Tohle je ze mě. To jsem já.
Změnilo se při mně hodně.
A ty změny také zasahují do mého postoje k mému působení v oblasti muziky. Nejsem ten, koho lidé chtějí poslouchat (masověji) a komu snad rozumějí. Ale konečně ani oni nejsou těmi, pro které to chci dál dělat. Je to škoda, a je mi to líto. Ale musí to tak být. Neboť nerozumějí, co muzika je, jak má působit, jak hovoří, uchvacuje, zušlechťuje, nabíjí, naplňuje, hladí, konejší. Přejí si ve skutečnosti něco úplně jiného, sólisty, co se snaží prorazit, exhibicionisty, co se předvádějí, instrumentalisty masturbující v ekvilibristických výkonech na své nástroje (je snad hra na instrument atletika), dychtí civět na hvězdy a celebrity (jak jim říkají). Egoisty, kterým nejde o hudbu, ale o ně samotné. Hudba v jejich podání je pouze kulisa. Jaká hanba! Taková devalvace…
Nechci to už, a vím, o čem mluvím. Zpočátku jsem taky tak uvažoval, a stopy tohoto přístupu – jakkoli se mi to protivilo a nesnášel jsem aplaus (nevěřil jsem mu) – ve mně byly ještě docela nedávno. Ale je to pryč, zošklivilo se mi to. Muzika je krásná a svatá a požehnaná, ale má smysl ji dělat jenom pro lidi. Ale to oni by ji museli být schopni také aspoň s porozuměním přijímat.
Karolíno, není řeč jenom o známých hudebnících na výsluní a cele- britách, ale i o docela běžných konzumentech tzv. hudby, ti tu nehezkou hru totiž hrají s nimi… :(
Je to jako se sexem, s milováním. Je to nádherné, ozdravující, „oky- sličující“, požehnané. Ale musíš mít alespoň nejméně jednoho dalšího do hry. Jinak to úplně ztrácí smysl! Protože milování není přece potřebou individuální, ale společenskou (párovou). Ale když to není komu dát… Co s ním…?
Dát a dávat… Tomu, kdo to přijme, ocení, tomu, komu to prospěje. Těm, kterým to udělá radost, přinese náboj, daruje život, ukáže povzne- sení, krásu, něhu, půvab. Těm, ze kterých TO (hudba, milování) udělá lepší lidi, anebo nasvítí cestu, jak se k tomu ‚lepší‘ mohou dostávat.
To jen malý úvod jako osvětlení skutečnosti, že s muzikou Tobě, ani Tvým přátelům nemůžu pomoct. Jsem tak úplně jinde, a nechci zpátky! Do tohoto proudu (či spíš stoky) už podruhé nevstoupím. A když už se mi podařilo konečně po tolika letech se z něho vymanit a vysvobodit, a současně jsem na své rozhodování jen a jen sám, pro nic za nic neudělám najednou kotrmelec, a nevrhnu se zpět. Abych ve své mysli mohl uchovat hudbě její čistotu a schopnost povznášet a nést pozitivní energie, nemůžu ji nechat dál promíchanou v korytě plném patologické lidské nadutosti a prapodivně deformovaných lidských eg a jejich skutků. Zní to hnusně, já vím, a taky to hnusné je, ale hudba je pro mě povznášející a čistá. A naučil jsem se toho o ní příliš, příliš jsem o ní poznal a dostal jsem se k ní tak, tak blízko! A má-li to alespoň pro mě tak zůstat, nemůžu jinak.
Byl jsem v životě velmi tolerantní (říkal jsem, chodící tolerance). Ale jak v oblasti muziky a její tvorby a interpretace, tak i ve vztazích, ale konečně i ve všem ostatním – a to zejména v posledních patnácti letech – jsem tuto toleranci napínal, jako na skřipec, až tolik, že jsem to pravdě- podobně… Víš, jak se to říká o luku? Přepjatá tětiva. A pak je po všem…
Tolik jsem se snažil, aby věci fungovaly, opravdu tolik… To proto tolik tolerance. Možná Ti třeba ani nepřišlo, že jí bylo tolik, když to teď píšu, ale já cítím, že asi víc, než bylo možné unést. Co z toho všeho!? Jen snad poznání, že takhle už raději ne.
Vím, nikdy neříkej nikdy…
Někteří věří, že budou žít více životů. Tak kdyby to tak bylo, snad někdy potom bych to ještě někdy zkusil, snad tedy někdy příště, ale to lidé budou muset sakra vypadat a projevovat se jinak, a být trochu víc – lidmi.
Tohle všechno jsme si mohli říkat na společném obědě, nebo při kávě, bylo by mi to příjemnější, nerad volám do tmy, a bylo by to pro mě i jednodušší, popisuje se to fakt těžko.
To není výčitka, to není stížnost. Není to ani zoufalství, ani bezradnost, a není to lítost, smutek, není to ani pláč. A jestli se u mě neděje nic zlého…? No není to zlé, ani špatné, ani to není dobré, nebo jakékoli. Je to zkrátka prostě tak.
Daniel
Na toto psaní už nikdy nikdo nezareagoval. I když ta zpověď zřejmě není určena jenom pro ni, a i když takhle a podobně Dan mluví vlastně stále, je-li k tomu příležitost, a ke komukoli, kdo je ochoten o tom něco slyšet.
Hudba u Dana ale o všechny pozice nepřišla. V létě a na podzim 2013 jezdil často na výlety, do přírody, a taky po památkách, na hrady, zámky, nebo i jenom jejich zříceniny. Ty tak hezky a vkusně zapadají do typicky české krajiny. Bylo to prvně, co se odhodlal vyjet si na takové akce sám. Vždycky byl přesvědčen, že bez nikoho nikam nepojede, že o samotě je to zoufalství, není s kým si povídat a podělit se o zážitky. A doba letních prázdnin navíc vždy přinášela největší útrapy. To se rozumí, že s někým na sedadle spolujezdce je to daleko lepší.
V témže roce se jakousi shodou okolností dostal na internetu k něko- lika písničkám Maranatha! Music. Poslechl si několik ukázek, a pak začal cíleně vyhledávat vše, co tito kolektivní zpěváci kdy nazpívali. Dohledal dvacet cédéček. Byla to precizně zpracovaná písňová tvorba, která měla na pozadí biblické texty. Ne křesťanské, nebo aspoň jemu se zdálo, že ne tak prvoplánově a naivisticky, to by asi neunesl. Spíše biblické, takže je bylo možno vnímat pouze jako podklad vytvořený z konkrétního historicky kulturního materiálu.
Ale ta muzika! A ten způsob, jakým se zpěváci s docela prostými nápěvy s lehkostí vypořádávají! Jak jsou hlasy vedeny! Jak spolupracují! Mužské hlasy jsou chlapské, a ženské skutečně ženské. A jak se vzá- jemně podporují, doplňují, jaká součinnost ke společnému užitku! Jak tak vytvářejí hlasové pramínky, které se nakonec sejdou v řece spojení! A nejen zpěvy. Aranžmá muziky včetně instrumentace je provedeno tak vkusně, nevtíravě, působivě a zkrátka správně. A na takovou kvalitu i nebývale skromně. Takhle nějak by to asi napsal on. Rovněž ani v tom, co se mohl dozvědět o protagonistech a jejich zázemí, nebylo nic, co by mu dojem z písniček nějak pokazilo.
I proto to Daniel snesl v nebývale početném množství skladeb. Ne všechno se mu líbilo, zejména velmi staré kousky ještě ze sedmdesátých let. Ale z těch dvaceti desek koupil za dvaadvacet stovek na e-shopu dvanáct, ze kterých si pak ještě udělal výběr asi devadesáti titulů. A ty mu byly společností, když třeba v pátek odpoledne, nebo v sobotu vyjel někam na výlet. Každý víkend, když to počasí dovolilo. Tím mu aspoň jeden den uběhl rychle. Druhý den pak zpracovával fotografie, které předešlého dne udělal, a tak si zážitek vlastně trochu prodloužil, a nějak využil čas, se kterým by si jinak sotva věděl rady.
Jezdil pomalu, aby dobře slyšel. Byl aspoň trochu rád za to, že když už on k tomu lidi nikdy nesehnal, těmhle se podařilo dostat do světa takovou parádu. Takhle nějak si to přál vždycky dělat. Ve společnosti více do- brých zpěváků, zpěvaček a muzikantů, mezi mnoha lidmi, kde by jenom skládal, hrál a zpíval nějaký ten vnitřní hlas, a nevyčníval, schovával by se za pianem, a přední místa by nechával ostatním. V partě lidí, kteří tomu rozumějí nějak podobně, žijí tím, není zde místo pro pyšné nosy, ale jde o tu muziku samotnou. Jo, takhle nějak by to napsal a zaranžoval on. Dobře, že to někdo dokáže.
Tahle muzika byla pro Dana doslova zhmotněním pohlazení, pocho- pení a povzbuzení. Okamžitě na něho zapůsobila vlna energie, jež v něm vyvolala zážitek podpory, otevřené náruče a atmosféry rodinného spole- čenství. Co z té muziky na něho dýchalo, bylo přesně to, co v tu chvíli potřeboval.
A jednou, sedí ve svém autě, vlastně jediném kousku domova, který je jenom jeho, krajina ubíhá, stalo se, že ta hudba, ten její vliv a to její pů- sobení byly tak intenzivní, až mu přivodily skutečný nefalšovaný záži- tek, jak jej právě kdosi uchopil, a oběma dlaněmi objal jeho srdce.
„Neboj se, já jsem s tebou. Rozumím ti, znám to. Je to moje síla, moje láska a moje náruč, které teď způsobují tvůj pláč. Protože jsi můj, ale zatím jsi jinde. Ale to jen na chviličku. Neboj se. Já jsem s tebou, a budu na věky!“
Abah'h!
„Ach, abah'hu, ale je to hrozný, hrozný…“ nahrnuly se Danovi do očí slzy, až musel ihned zastavit. A skrytý před zraky světa brečel jak malý kluk.
„Já vím. – – Já vím…
Jsi přece Naī·me'h! A ty nikdy nevymažeš z paměti ten náš rozhovor!“
Jak by mohl! Vždyť to je to, čím žije. Na co čeká, v co doufá, k čemu se upíná, co jej drží.
Tak přece bůh zase našel cestu, aby Daniel nepropadl zoufalství do- cela, aby nepodlehl totálnímu znecitlivění, zatvrzelosti a nakonec cyni- smu. Bez citu, bez lásky, a tentokrát ve skutečném a definitivním opuš- tění a odloučení.
Toho léta a podzimu najezdil mnoho kilometrů, byl na mnoha místech a pořídil mnoho fotografií. Ten rok překonal toto pro opuštěné osoby kritické období s nebývalou grácií.
Přešla zima, je čtrnáctý rok třetího tisíciletí. A Daniel má ze všech těch světských hluků a ruchů nejraději – ticho. To mu dodává klid k soustře- dění a ještě trochu citlivějšímu vnímání. Víme, jak lidé postižení ztrátou funkčnosti některého z čidel mají daleko vnímavější smysly zbývající. Slepci výborně slyší, hluší nebo hluchoněmí cítí vlnění a vibrace, a po- dobně. Jaké jsou limity těchto schopností člověka? Zdá se, že v Danovi se asi ještě více aktivovalo nějaké centrum komplexního vnímání s neobyčejnou schopností posoudit validitu slučitelnosti a sourodosti. Jestli to tak půjde dál, říká si s humorem, tak to za chvíli moje budíky neunesou.
A pak citlivě reaguje i v podobných příhodách.
Právě měl ve svém zaměstnání se svou novou, nikoli nepříjemnou, a celkem i pohlednou spolupracovnicí, několik rozhovorů, původně čistě pracovních. To povídání mu nebylo vůbec proti mysli. Jenže mu, tuším napotřetí to bylo, vypálila, škoda, že nejste o dvacet let mladší.
Tak prosím. Co je tohle za svět!
Tolikrát slyšel, jsi ještě příliš mladý, na všechno máš dost času. Všechno máš před sebou. A podobně. A pak, byl den, přešla noc, a je další den, je to stále a týž Daniel Mann, ale najednou, kdybyste byl o dvacet let mladší. Jaký je tohle svět a lidi v něm! On se přece na nic takového neptal. On nedal ani hnutím brvy najevo, že by jeho nebo její věk měly přijít na přetřes, nebo že by na tom vůbec mělo záležet. Říká snad on kdejaké ženě na potkání, madam, škoda, že nejste o dvacet kilogramů lehčí? Nebo o několik tříd hezčí?
Napsal jí hned při dobré paměti e-mail, že plně respektuje její všechno, nebo nic, ale on zase nesnáší limity a dopředu zbytečně vykolíkované mantinely. Reakce – nula. Přitom iniciativa nebyla vůbec na jeho straně. Jaký nesourodý a nesrozumitelný svět! Proto se dnes už snaží na něm být pokud možno nezávislý, a být s ním ve spojení jenom natolik, aby fyzicky přežil, anebo když si to nějak okolnosti vynutí. Dřív tomu tak nebylo, dnes už ano.
Ten život v tichu, jak to jen jde, a ve vlastním světě, k němuž je přístup čím dál méně zanesen marnostmi a zbytečnostmi každodenního provozu fyzického přebývání, a pak Danovo přesvědčení, že snad už jenom stromy a keře, a ostatní flora, a cesty, louky, lesy, řeky, kopce, ale také zvířata, zkrátka celá tahle část přírody, snese jeho pohled, a že on snese pohled zase jenom na ni, ale jinak ho společnost lidí – přestože po ní celý život upřímně toužil – jen většinou dráždí, provokuje, otravuje a znechu- cuje. A způsobuje neviditelný, ale neúprosný posun v jeho vnímání a přístupu ke všemu, co by se dalo nazvat současnou fyzickou realitou.
Samozřejmě že touží po blízkosti člověka, tak jsme byli stvořeni, ale rozhodně ne už za každou cenu, a ne za každých podmínek. Už nechce mít s tím tratolištěm neadekvátnosti, nepřiměřenosti, nesouladu, neslu- čitelnosti, nesourodosti, nedůvěry, nespolehlivosti, nezodpovědnosti, neznalosti, a vším tím marasmem současné civilizace, nic víc společ- ného, než je nezbytně nutné.
Přirozeně je v něm automatizmus, který ho vede k otočení se za po- hlednou, nebo jinak zajímavou ženou, nebo za tou, kterou za pohlednou a zajímavou považuje. Ale neustále se opakující zjištění, že ta správná tady skutečně nikde není, mu nedělá dobře, až se raději snaží už ani neohlížet.
Daniel v čistotě a ryzosti svého ticha objevil půvabné a přesné připo- dobnění k partnerskému vztahu muže a ženy.
Šroub a matice, blesklo mu hlavou.
Spojovací materiál. K čemu je spojovací materiál? Jasně, asi ke spo- jení. A tedy dejme tomu šroub a matice. Každý z nich je svébytný kus, jenž drží vlastní, nezastupitelnou roli. Šroub není lepší a důležitější než matice. Matice není o nic lepší a významnější nežli šroub. Otázka porovnávání hodnot a důležitosti je úplně mimo. I u lidí.
Spojovací materiál byl stvořen – tedy vyroben – za účelem spojování vyšších celků. Smyslem existence šroubu a matice je spojení. Šroub s maticí, matice se šroubem. Jejich vzájemného spojení, a zároveň spo- jení na daleko vyšší úrovni, jež ty dva svým spojením umožní. Jak jsou to důležité kousky! Bez nich spojení také vůbec nemusí být! A někdy roz- pojení těch dvou může na jiných úrovních způsobit hotovou katastrofu. V té vyšší dimenzi.
Smysl života každého z nich je jasný. Šroub byl vyroben přesně k tomu, aby vnikl do matice a učinil s ní spojení. Pevné, nerozlučné, trvalé. Jeho tělo vypadá, jako tělo šroubu, a slouží k tomu, k čemu slouží šroub. Je to šroub a není o tom sporu. Je to jasné jemu, maticím, a všem. Nikdo jej nezamění za matici.
Konstrukce matice je určena k tomu, aby jejím středem šroub pronikl, a došlo ke spojení. Pevné, nerozlučné, trvalé. Tělo matice vypadá, jak vypadat tělo matice má, její uspořádání slouží funkci, jež má matice na- plňovat, a konečně – je to matice. O tom nikdo nepochybuje. Ví to ona, vědí to šrouby, vědí to všichni. Nikdo si nemyslí, že by snad mohla být šroubem.
Kdyby šroub mohl mluvit, musel by říct něco jako, chci se spojit s maticí, to je můj úkol. Nechci rozhodně zklamat (šrot). Chci být dobrý, potřebný a užitečný šroub. Můj cíl je spojení s maticí k naplnění mému a užitku věcí, které mě přesahují.
Kdyby matice mohla mluvit, bylo by to asi, toužím po spojení se šroubem, to je to, proč tu jsem. Nechtěla bych být nějak vadná, abych neskončila s ostudou (šrot). Toužím být kvalitní, upotřebitelná a ke spojení vhodná a užitečná matice. Mým cílem je spojení se šroubem k naplnění mému a užitku věcí, které nedokážu pojmout, a které mě daleko přesahují.
Nikoho by nenapadlo dávat k sobě šroub a matici, když jejich rozměry a parametry k sobě jasně nepatří. No, lidi to napadne! Někteří chlapi se rvou do některých žen i přes závit, třebaže je jasné, že se k nim nehodí. Mnohá žena by se ráda navlékla na muže, jehož si vyhlédla, i když on k ní vůbec nejde, neboť například její otvor je daleko větší a závit má zcela jiné stoupání, což neodpovídá charakteristice jeho dříku.
A teď otevřete oči! Když šroub odmítne matici, protože jejich závity do sebe vzájemně nezapadají, a ke spojení by tak nemohlo dojít, co celou dobu slyším říkat člověka dneška? Jsi moc náročný, chceš něco extra, moc si vybíráš…!
A když matice k sobě opravdu dlouho nemůže sehnat správného parťáka, protože spojení by se buď vůbec nemohlo podařit, nebo by to bylo násilí, a pak by to stejně nestálo za nic a nemohlo by to dlouho vydržet. Co jí řeknou kamarádky? Holka, abys nepřebrala… Bude asi divná, že…
Co je tohle za uvažování?!
Šroub ani matice si nemusejí nic vyčítat a mít komplex jenom proto, že k nim v tuto chvíli a na tomto místě není možné nalézt vhodný protikus. Jejich hodnota tím není nijak umenšena. Chyba není v nich.
V čem spočívá jediný skutečný význam spojovacího materiálu? Pouze a jen ve schopnosti se spojit (a umožnit tak spojení na vyšší úrovni)! Vhodný šroub je pro matici pouze takový, který do ní jde úspěšně za- šroubovat. Ne narvat! Musí to jít hladce. Správná matice je pouze taková, která se bez problémů natočí na vhodný šroub, a tak jej obepne. Lehce, ne silou.
Nezáleží na tom, jestli mají hlavu kulatou, čtyřhrannou, nebo šesti- hrannou, krátkou, nebo dlouhou, se zapuštěným otvorem, nebo bez, nebo zkrátka jakoukoli. Nezáleží většinou ani na materiálu a jeho zabarvení. Klíčové jsou parametry závitu. Buď k sobě jdou, nebo ne. Nic jiného. Buď to sedí, a pak k sobě mohou patřit, nebo to nepůjde, a pak si prostě nejsou souzeni.
Ve světě šroubů a matek – a ostatního spojovacího materiálu – pracují všichni na tom, aby docházelo k vydařenému spojení. Nepomlouvají se, nenasazují na sebe, neubližují si. Nemusí se mít rádi, respektive nemu- sejí si to donekonečna omílat. Podstatné je spojení a jeho přirozenost a kvalita.
Lze si vůbec představit, že by nějaká matice na sebe vědomě brala podobu a roli šroubu? Co by s ní udělali? Šrot. Ženy takhle jednají. Ani šroub by beze svých proporcí neuspěl, ani jako nešťastný invalida, ani jako blb, co se snaží vtěsnat do podoby matice. Šrot. I muže jsem takové viděl. Neexistuje taková nepatřičnost, aby se šroub pokoušel našrou- bovat do matice, v níž už někdo – totiž promiňte, jiný šroub – je. Vylou- čeno!
Mohou kvalitní spojení, takové, jak je tvůrce vymyslel, navrhl a vy- robil, uskutečnit dva šrouby? Nebo dvě matice? Přemýšlejte o tom. Ze-jména vy, kteří jste za sexuální svobodu rozpálené žehličky s vychla- zeným jogurtem.
Mně to přijde jasné. Vám ne?
A navzdory té čiré a průzračné srozumitelnosti se najdou chytráci, kteří když jim dojdou argumenty, nebo asi nikdy žádné neměli, dují to své tolikrát obehrané kosmické zaklínadlo, to je něco jinýho! Tak to bych opravdu nejraději vylít‘ z kůže, a kdyby to šlo, tak raději rovnou z celého těla (a už se nevracel).
Co něco jinýho? Jak něco jinýho? Nic jiného není! Všechny věci fungují podle stejného principu. Vždyť prapůvodní autor je jenom jeden. Jeden jediný rukopis. Něco jinýho… Tohle říkají ti, kteří nejsou schopni ani elementárního rozlišení, a věci zkrátka a dobře nevidí. Anebo vidět nechtějí, protože se jim to nehodí do krámu, do jejich myšlenkové soustavy. A to je ještě horší, protože slepý snad může prohlédnout, ale vidomý, který nevidí, to je hotové neštěstí.
I Danovi tenhle obraz něco ukázal. Konec s kompromisy. Dost už nemístné tolerance! Přineslo to snad někdy něco? Vedlo to ke kýženému cíli? Nikdy! Navenek bude s lidmi jednat stále seriózně a s respektem k jejich osobnosti, jak tomu velí etiketa toho kterého prostředí. Stále jsme zatím na Zemi. Ale jinak, už toho bylo dost.
Tak ano. Chci ženu perfektní a dokonalou. Ne bez chyb, takový není nikdo. Žena, která patří ke mně, je pracovitá, čistotná a pořádkumilovná. Je vnímavá a empatická, její projev je kultivovaný. Je trpělivá, nezávidí, není namyšlená. Není také ani hysterka, ani esence infantility. Nesmýšlí pouze o věcech materiálních. Moje žena je rozumná a jedná moudře. Ráda si povídá, ale umí taky mlčet. Straní všemu dobrému a krásnému a má smysl pro humor. Miluje děti a miluje mě. Voní.
Pasuje ke mně figurou i vším ostatním. Má se mnou kompatibilní závit. Je to žena, se kterou jsme společně schopni uskutečnit spojení dvou svobodných, nezávislých a dospělých lidí, a budeme z toho prosperovat nejen my dva, ale i celé naše okolí. Protože naše hodnota pro ně tím vzroste.
To je žena, která se ke mně hodí, a která ke mně patří. A ke které pasuju a patřím já. Ano, je dokonalá, stejně jako já jsem. Chci ženu sobě rovnou.
To by sice mohlo vypadat, jako ultimátum celému světu – a ženám zvlášť. Avšak ve skutečnosti je to úplně obráceně.
Kdo Dana celá desetiletí odmítal? Kdo jej pro jeho přirozenost vytla- čoval ze společnosti lidí na sám kraj? Kdo zneužíval nejdříve jeho ne- zkušenosti, poté stále ještě slabosti, a pak jeho tolerance? Kdo to byl, který přes jeho vynikající pracovní návyky a kompetence ve více oborech, jej nepustil celé roky k možnosti výdělku, a tak fakticky blokoval Danovi přístup k základním životním zdrojům? Kdo mu chtěl v posledním ročníku základní školy znemožnit další postup ve vzdělání? Kdo jej proklel, že si ženu nenajde? Kdo namísto toho, aby mu byl prvním a nej- větším vzorem, mu z dětství udělal neradostné a potemnělé údolí plné obranné nastraženosti, uzavřenosti, stresu a strachu?
Daniel to není.
Naopak. On se stále snažil k lidem přiblížit, porozumět jim, podělit se s nimi o to, na co přišel a co zjistil, aby z jeho poznání mohli všichni prosperovat, a nemuseli objevovat stále znova a znova americký konti- nent. On jim nesčetněkrát nabízel své schopnosti, radu a podporu, a tolikrát jim také pomohl, přirozeně bez kompenzace. On to byl, kdo vždy miloval ženy a ženskost, a na rozdíl od mnoha jiných jim byl ocho- ten a schopen nabídnout mužského podle jejich nejniternějších představ. Jenže když pak přišlo k věci, ony si najednou vybíraly podle kdovíjakých prapodivných pravidel, a na jejich sny, třebaže by byly relativně snadno splnitelné, tak zákonitě nemohlo dojít. Zato si neustále stěžují, že pořádní chlapi nejsou.
Daniel byl ten, kdo do vztahu přicházel z toho jediného a jedinečného důvodu. Propojení osobností a jejich doplnění o polaritu toho druhého. Nikdy by neoslovil ženu, aby si řešil nějaké své problémy. Nikdy by ne- přišel s nabídkou k ženě zadané.
Nebyl to on, kdo opustil svět, kdo se odtahoval od lidské společnosti. Avšak oni to dělali! Neustále. Svým paličatým trváním si na pouze vidi- telných, hmatatelných, a velmi, velmi dočasných věcech a hodnotách, svým charakterem, svojí relativizací spravedlnosti a pravdy (a vlastně všeho), svým chováním a svým jednáním. Což pro Dana logicky nemo- hlo být přijatelné. Podle něho se to také vůbec neslučuje s výbavou nej- dokonalejšího stvoření, jež si hrdě chce říkat člověk.
Daniel lidi nikdy neopustil. To oni ho nechali tak. A proto byl vlastně přinucen hledat pravdu a spravedlnost a lásku a věčnost, po nichž – jako každý druhý – má touhu od narození nahranou ve startovacím sektoru svého harddisku, jinde.
Jaký div, že si připadá jako z jiné planety! Za těch pár desítek let na té krásné modrozelené kouli poznal, jak to tady chodí a jaká je jeho pozice ve společnosti pozemských obyvatel. Bohužel, je taková navzdory tomu, že od začátku přistupoval ke svému životu s poctivou snahou jednat podle všech pravidel, jaká byla lidem dána od počátku. Pravda, oni dnes a tady mají pravidla jiná. Zjištění to sice není zrovna radostné, ale každá, i velmi nepříjemná pravda, je nakonec vždy lepší, než jakkoli přitažlivě a nevinně vypadající lež.
Proto také ticho, zbavené všeho toho světského lomozu a ruchu, je na- konec tím nejlepším stavem, ve kterém jeho vnitřní člověk může přebý- vat. Vlastně – úplné ticho to není, je to jenom absence rušivých zvuků okolního viditelného světa. A to ticho je tak milosrdné, plné porozumění. Je to náruč…
Ticho. Ticho…
– –
Daniel Mann je padesátník středního věku, což v žádném případě nemá být pokus o vtipný protimluv, nýbrž vyjádření velmi dobrého stavu člověka toho věku, jemuž byste hádali příslušnost k dekádě spíše před- chozí. Je střední postavy…
– –
Okno odnaproti už nesvítí, jenže já nemůžu spát…
Trochu se bojím, jsou tak jiná, tak prázdná…
– –
Dávejme si druhou, třetí šanci…
– –
„Já jsem přece mluvil ke všem! Já jsem oslovil snad každého! Já jsem volal a křičel na celý vesmír! Já jsem pomáhal, nabízel, radil, dával, dělal jsem všechno možné, pro lidi, pro všechno a pro všechny…“
– –
Nosorožec tuponosý, jinak také bílý, je hned po slonu druhým nej- větším suchozemským savcem. Je to vzácný a krásný živočich…
– –
Pět mi bylo let, byl jsem pouhé děcko…
– –
… nechej Tell Me Way už minulosti, je to píseň volání ze Země…
– –
Hugo má malý červený puntík za sebeovládání.
– –
Zde mají svůj domov Naī·me'h a Ie'hata·naī…
– –
Prosazení sebe – neboli osobního zájmu – je prosazení, protlačení, nebo vyzdvižení zájmu privátního na úkor zájmu ostatních. Společnost jsou spojité nádoby, nelze tedy prosazení realizovat mimo ni, a proto jednoduše musí být na úkor druhých. A o to tady ve skutečnosti jde. Proto je to špatně.
– –
Many times I've been alone / And many times I've cried / Anyway you'll never know / The many ways I've tried
– –
Ticho.
– –
Neboj se. Já jsem s tebou…
– –
Je to důležité. Je to tak důležité! Co mluvíme, jaká slova vyslovujeme a do jakých souvislostí věty zakomponujeme. Vždyť musíte vědět, že slovo lze pronést vícerým způsobem, a pak na nás velmi, velmi rozdílně zapůsobí. A tóny, barvy nástrojových hlasů, rytmus, metrika, melodie, harmonie, a dokonce i postup, jakým je hudba do fyzického světa vtě- lena, to vše hraje v instrumentaci hudby stejnou roli, jako naše slova…
– –
„Tak mluv o skutečnostech, Naī!“ uslyšel Ie…
– –
Under the stars / So many others here and still / Space seems so deep / Yes I see it through the clouds / Maybe I fly / And listen true: Just now I'm clear / It causes my cry / All just for tiny one
– –
… ve věku slov, která tady na počátku nebyla…
– –
Ticho.
– –
„Vždyť vy jste já! Vy tvoříte celou tuto klenbu spravedlnosti a pravdy, a držíte ji svojí důvěrou. Ke mně, i k sobě navzájem. Ano, jste to vy…
– –
Já jsem je neopustil!
– –
„Naī, miluješ mě?“
„Miluju tě, moc. A víc…“
– –
Ticho.
– –
Šroub a matice, blesklo mu…
– –
„Ach, abah'hu, ale je to hrozný, hrozný…“
– –
Ticho.
– –
Ticho…