Mezi svýmiPohádka o Šroubku a Matičce

Mezi svými

„Kde to jsme?“ nemohl se Šroubek stále nějak srovnat s tím, že se samo od sebe náhle změnilo prostředí, které je tak úrodnou půdou pro jeho pozorování a poznávání. Nový výhled nebyl sice dvakrát pohodlný, sdílel jednu z nepřeberného množství malých schránek s více svými parťáky, ale naštěstí umožňoval prozkoumávat daleko více oblastí a zákoutí nových prostor, což by nakonec, jak hned vyhodnotil, mohlo být nesrovnale prospěšnější.

„Spojovací materiál,“ houkl na něho z police v regálu asi ve stejné úrovni naproti příbuzný tvar, ale daleko, daleko větší. Taky jakoby byl posypaný nějakými drobnými asi nečistotami, takže se zdaleka tak neleskl, jako Šroubek. Rozměrnější tvar ve svém zorném poli nenalezl. Heh, Velikáš!

Tomu určení místa moc, či spíše vůbec nerozuměl. Pokusil se novou informaci prohnat zářezy svého závitu, třeba – aby nevypadal hned zkraje jako totálně nepoužitelný kus – najde rozhřešení sám. Po chvíli porovnávání a vyhodnocování toho, co vydala jeho paměť, se pokusil věc si vyjasnit.

„Spojovací materiál je příznakem pro místo?“

„Tady jo,“ posunul o značný kus vpřed dialog z jiného místa tvar s hlavicí, kterou nezdobí několik ploch a hran, ale je kolem dokola plynulá. Už už chtěl Šroubek navázat, když tu ho zaujalo, co zatím neviděl. Tenhleten má z jedné strany té hlavice nějakou tmavou prohlubeň, nebo co, a těch několik ploch a hran je tam… uvnitř? No jo! To jsou věci! Ale oproti těm jemu už známým hlavicím s velkým centrálním rýhovaným průchozím otvorem (hodnotná definice, pochválil se), má tenhle tvar tu rýhovanou dlouhou část připojenou na druhé straně hlavice, podobně jako já.

„Jak tady? Jinde ne?“ blýskl se Šroubek třeskutou logikou.

„Spojovací materiál jsme tady my všichni,“ vzal znovu slovo Velikáš, „ale přesunuli nás do tohohle oddělení a nad vstupní bránu dali SPOJOVACÍ  MATERIÁL.

Šroubkovi se začaly motat závity, jak se v něm rodila jedna otázka za druhou.

„A jak to víš?“ prodrala se na povrch právě tahle.

Velikáš zřetelně vykázal znuděnost a pohodil před sebe marný štěk: „To zase tady máme chytráka…!“

Šroubek teď fakt netušil, jak s tím naložit. Snad jsem nic tak hrozného neřek‘. No jo, tak jsi větší. Tedy – o dost větší. Ale myslíš si, že to je o tom…?

Velikáš rozpoznal tápající nejistotu jeho mnohem méně zkušeného kolegy a nasadil o poznání mírnější tón: „Špatná otázka, nedůležité. Odpověď ti nedá, co potřebuješ.“

Hm, to jsem se dozvěděl. Ale přece měl někde hluboko v sobě zaneseno a několikrát i potvrzeno, že cesta poctivým pátráním a zkoumáním ho nakonec přivede k cíli, i když to třeba nebude vždycky jen tak.

„Všiml jsem si, když nás přemisťovali,“ řekl už docela svolně Velikáš.

Obr měl pravdu, musel si přiznat Šroubek, tohle je mi k ničemu. Co se mu ale daleko urputněji prohánělo hlavicí, bylo to přesunuli a přemís-ťovali, ta okolnost, že se odehrál asi nějaký dost zásadní pohyb, pravděpodobně z nějakého výchozího umístění do jiného. A i Velikáš, ten obrovitánský tvar odnaproti, se – jak tomu porozuměl – té akce zúčastnil jenom jaksi trpně. To musí znamenat, že…

Kdo způsobil ten pohyb? Nezajímavé nebylo, že ho nenapadlo ptát se, co způsobilo ten pohyb. Chvíli ještě třídil získaná fakta, než zformuloval zásadní otázku.

„Jaká síla způsobila tu akci: startovní místo – cílové místo?“

„Nevím.“ řekl prostě Velikáš, a v té odpovědi šlo nalézt stopu uznání hodnotnějšího dotazu. „Byli jsme někde, pak jsme se ocitli jinde. A po nějakém trvání podobně zase tady.“

Šroubka překvapilo, že se nepídí za poznáním kdo, jak a proč. Mimoto si všiml, jak některé tvary ze sousedství celou debatu sledují a nadto se tváří, jakoby s obrem souhlasily. Dokonce to skoro vypadalo, že Velikáš mluví i za ně.

„Vás to netrápí?“ zvolal po okolí, „Vás nezajímají okolnosti událostí, které se vás týkají, a tak ovlivňují i vaši existenci? Vám je jedno, že to nevíte? Proč s tím nic neděláte? Proč se nesnažíte to rozpoznat?“ rozhazoval otázky na všechny strany.

A jak se tak Šroubek uslyšel, vmžiku mu došlo, že takhle formulované dotazy, na tomhle místě a v téhle situaci, by mohly působit jako obžaloba a kritika. A to si určitě nepřál, to opravdu ne! To se to komplikuje! Že jsem nemlčel…

Ale šlo to vůbec? Mohl to zastavit? Nebo ty věci vůbec nevyslovit?

Jen okamžik zauvažoval – a hned už to má: nezastavil by to a ani nevzal zpátky, odehrálo by se to znovu úplně stejně. Ví to nezvykle bezpečně, ale jak je to možné? Že kdyby nastala totožná situace znovu, jednal by na chlup stejně. Protože je to tak správně! Prostě nemohl jinak.

Nechal si v sobě pro kontrolu přehrát převrácený obraz, totiž kdyby mlčel a věc nechal být. Kdyby nepostavil ostatní před fakt, že oni se nezabývají příčinami a důvody, byť by se jich bytostně dotýkaly.

Jenže to by se nic nedozvěděl. To by se nikdy nic nedozvěděl! To rozhodně není jeho cesta.

I tak mu však došlo, že rozhřešení této úvahy v obecné rovině není vůbec snadné. Jasně, on by bezpečně s takovým přístupem tváří v tvář svému založení neobstál. Na druhou stranu, co když ostatní jsou stvořeni trochu jinak, rozdílně, a to je vede k takovému úsudku?

Tak jo, nebude druhým upírat právo na jejich cestu a nebude jim nikterak nutit svůj pohled na věc. Zároveň ovšem i on má rovnocenný nárok na vyjádření svého názoru. Tolerance.

Převrátil příběh zpět do původní polohy a učinil rekapitulaci. V mých otázkách nebyl stín obvinění ani kritiky a neobsahovaly žádnou negativní sílu. Způsob jejich vnímání a odpovědnost za přijetí je jen a jen na straně příjemce.

„Ale ano,“ zaslechl z poněkud vyššího místa bokem od něho, blíže k stabilnímu světlu, „přece všichni do jisté míry uvažujeme, zkoumáme a snažíme se pochopit cokoli, co se děje kolem nás, dokonce i to, co není vidět, co nám zůstává skryto a co je nám nesrozumitelné.“

Šroubek mimoděk svou pozornost nasměroval do míst, odkud zavála tato mírumilovná slova, aby rozpoznal rétora. Docela malý, rozhodně menší než on, kruhová hlavice se zužuje až k… hrome už konečně, pro ten protáhlý centrální rýhovaný – jak jsem to říkal – otvor…? Ale ne, tohle je obráceně… Musím si to nějak výstižně pojmenovat, snad později… Jenže ten jeho není rýhovaný! Je úplně hladký, ohó, ten se určitě spojí prostým zasunutím! A taky vypadá, že má jiný povrch, je světlejší a takový matný, no jo, zajímavé.

„Ale protože se to před námi neotvírá tak přirozeně, snadno a samozřejmě, jako jiná fakta, jiné události a jiné cokoli, co jindy poznáváme tak rychle a snadno a už jsme tomu porozuměli, vyplývá z toho – tedy aspoň pro mě – to, že věci, jsou jak mají být. Že zjevně mají svůj smysl, kterému nemusím hned rozumět, že jsou účelně a šikovně pospojovány tak, aby vše probíhalo ve správném pořádku. Že jsou udělány tak, aby tak byl naplněn jejich nejhlubší záměr, který je bezpochyby dobrý, krásný a prospěšný. Tak na to nijak netlačím, třeba ani všechny ty okolnosti znát nemáme, možná ne nyní,“ dokončil s lehkostí ten milosrdný.

Pozorně vyslechl projev, který v něm navodil atmosféru vyváženosti a vyvolal představu poklidné hladiny. A velmi to na něho zapůsobilo. Hle, jak původně protichůdný postoj může při pozornějším ohledání vypadat nakonec docela slučitelně. Jak jsem řek‘, rozhodně to ani zdaleka není jednoduché, a ani nebude. Nicméně pomalu začal vnímat, jaká hodnota, kvalita a nádhera je uložena v harmonii, ve vyváženosti, ve vyrovnanosti, ve schopnosti stanovit a držet míru a ve schopnosti kolísání vybalancovat.

Tak se Šroubek seznámil se svým novým působištěm.

Pomalu si zvykal i na světlo a na tmu, které se v pravidelných intervalech střídaly. Nebyly to okamžité nebo náhlé změny světelnosti, ale stabilní, trvalejší stavy. A nahrazovaly se plynule.

Už ani nevnímal zvukovou hladinu ne nepodobnou té, již poznal na předchozím místě. Registroval i jiné zvuky, ty mu nepřipadaly zdaleka tak mechanické, a musely být tedy určitě jiné povahy, patrně i odlišného původu a z jiného zdroje. Některé nedokázal více než vnímat a neuměl je nijak zpracovat, jen zkrátka věděl, že jsou. Jiné naopak rozeznával, a nezněly mu ani nepříjemně; dokonce mu sem tam nějaký souzvuk zněl místy i libozvučně, avšak to byly opravdu jenom docela krátké momenty.

Na základě nesložitých fyzikálních zákonitostí, jež dosud vypozoro- val, a porovnáním zvukových vln a křivek se naučil určovat, které zvuky podle barvy, výšky a síly se k sobě hodí, a které ne. Kolikrát ho napadlo: tyhle k sobě jednoznačně patří, výborně se pojí a tvoří smysluplný, příjemný a ladný celek!

Jakmile něco nového zjistil a objevil v tom zákonitost, a když pak přijal přesvědčení, že to skutečně platí, naplnila ho radost z poznání, které sice nebylo zadarmo, ale je tu. Nejde výhradně jen o zjištění samotného faktu, ale také o odůvodnění. On pak už ví nejen co, ale i proč! Ano, teprve to z toho dělá zákonitost.

Jak rád se s ostatními dělil o nové poznatky a naslouchal druhým (aby zjistil, že zkušenosti mají vlastně dost podobné), zajímal se o ně, dozvídal se fakta, která doposud znaly jenom tvary pobývající na tomto místě delší dobu. Radostně doplňoval kamínky do mozaiky obrazu, který si skládal, aby se v tomhle světě dobře zorientoval, a propojoval v sobě pavučinu souvislostí, což mu v budoucnosti dá schopnost – pokud možno adekvátně a pokud možno vždy – vyhodnocovat jednotlivé poznatky a události.

Prostředí sdílených informací, vyměňování zkušeností a vzájemné součinnosti naplňovalo Šroubka silou, která jej dobíjela a umožňovala překonávat nástrahy poznávání, a vyrovnávat se s někdy velmi namáhavým a únavným procesem převtělování nabytých vědomostí ve vědomí.

Dávalo mu radost a vitalitu, uspokojení a zakotvení v blahodárném smíru. Přinášelo mu v nejširším slova smyslu zdraví, a vědomí, že je to přesně tak, jak má být. A že je to tak správně. Že i on je v jediný možný čas na jediném možném a správném místě. Všechno působilo tak přirozeně a samozřejmě, a nemohl proto nebýt přesvědčen, že ostatní to určitě vnímají zrovna tak. Ostatně jiné prostředí tak jako tak ani poznat nemohl. Jiné nebylo.

 

Velkým dobrodružstvím a zábavou pro Šroubka bylo zjištění, že tvary, jak jim doposud říkal, mají své názvy, svá jména, a všechny dohromady pak výstižně sjednocuje termín spojovací materiál. Olééé! Jakoby konečně nalezl druhý konec stejného provazu: SPOJOVACÍ  MATERIÁL.

Aháá! Spojovací materiál… Spojovací, spojení, je ke spojování, vždyť je to tak jasné! Jaké nadšení v něm vyvolal tak převratný objev! Musel se smát sám sobě, jak málo toho stále ví a jakou radost mu dělá objevovat i takové samozřejmosti. Jak ho těší pochopení druhých a jak jsou přitom k němu tak shovívaví!

Ještě vědět, co tak znamená ten materiál, napovíte mi někdo? Hádej malej, špičkovaly… Co takhle věc, nebo tvar – zpět, pitomost, tvar ne, už nikdy neřeknu tvar… Nebo surovina, látka, hmota? No vida, proč ne, klidně cokoli z toho, vnímal podporu, jen si k tomu zapiš: nepodstatné.

A tak si Šroubek – přestože mu to zprvu tak nepřišlo – zapsal nepodstatné. Nejen proto, že si to měl zapsat, ne proto, že to tvrdilo tolik jedinců, ale protože v takovém soudržností naplněném a pro spolupráci laděném společenství to mohl splavně přijmout za své.

Pravým seznamovacím koncertem bylo, když se dovídal a učil jména svých přátel (vnímal je tak). Zpočátku si myslel, že nikdy správně nepřiřadí název k jedinci, jemuž patří. Jenom než se vůbec naučil správně vyslovovat vruty, hřebíky, hmoždinky, matice, šrouby, podložky, nýty, závlačky, kolíky, pera, závitové tyče a vložky, spony, kotvy, a od jednoho každého jména ještě mnoho různých typů (doufám, že budu žít dlouho), uúúúúf… Dá se to naučit?!

Teprve v tuto chvíli mu dochází, že takových osobností, jako je on, je tady nepřeberné množství, a jsou rozličných velikostí, délek, tlouštěk, barev i povrchů, tvrdostí, úhlů, typů a – jmen! Nemohly by mít všechny jedno stejné jméno?

„Není to pravda myšlenka zrovna čerstvá, ale úplně k zahození také ne,“ padla hláška.

„Jenomže jednotlivé druhy je přece jen nutné rozlišit,“ ozvalo se z druhé strany.

Třebaže Šroubek si mohl ukroutit hlavici, nestačil ani registrovat, kdo právě mluví.

„Ale nejen proto, že jsou jiné designem a povahou, ale proto, prcku,“ dovolil si další dlouhán, jehož pojmenování se Šroubkovi hned nevybavilo, „že jména zároveň vyjadřují charakter a roli, a tak se jednoduše lišit musí.“

Šroubek šeptnul k sousedovi: „Nevíš, co on je zač?“

„Nejsem si jist, ale myslím, že závitová tyč.“

„Týý jo, to je klacek!“ ocenil dlouhána Šroubek.

„No ale v rámci druhu, případně kategorie, je po tvém už teď, šroubečku,“ přidala na misku vah závlačka.

Jakmile to uslyšel, trochu se zarazil, když si uvědomil, že doposud vůbec o oslovení neuvažoval, a to se tak dostalo úplně mimo zorný úhel jeho zájmu. Ale s těmito jmény, to je jiná!

„Já jsem šroubeček?“ vypustil dotaz v roli překvapeného průzkumníka.

„Šroub,“ vrátilo se mu upřesnění, „ale závlačka tě chtěla potěšit, proto řekla šroubeček.“

„Ale jsem šroub?!“

„Šroub, jako poleno.“

„A ty?“ obrátil se na kolegu hned vedle sebe.

„Šroub.“

„A ty?“ dloubl do dalšího.

„Šroub.“

„Hehééé…! Já šroub, ty šroub, on šroub. Proč šroub? Proto šroub? Jak šroub? Tak šroub. Kdy šroub? Co já vím šroub. Kde š…“

„Stačilo, prcku!“ zaduněl rýhovaný dlouhán, ale jeho bas měl velmi krátký dozvuk.

„Aáááá – my šroub, vy šroub…“

„Dost, prosím dost…“ pokoušela se zabrzdit nadšeně rozjetého Šroubka závlačka.

„My šrouby, vy šrouby, když už,“ reguloval mluvnickou etudu nýt, co si ho Šroubek nazval Milosrdným.

Šroubkovi nemalou chvíli trvalo, než přistál a dochechtal se, neboť mu ta záležitost připadala být nadmíru zábavnou. Ale řehtaly se i další, protože jeho bezprostřednost, a taková přirozeně živoucí z něho vyvěrající radost, byly nakažlivé, a nechaly se tím strhnout.

„A jak se pozná, kdo je já, kdo ty a kdo on, třeba mezi šrouby?“

„Nepozná. Není potřeba rozlišovat v rámci druhu spojovacího materiálu vzájemně mezi šrouby, matkami, péry, podložkami, nýty, hřeby a dalšími. Vždyť všechny vyšly a pocházejí z jednoho, a k jednomu účelu a shodnou vůlí byly stvořeny, a proto také tady jsou. Bylo by malicherné snažit se o další rozlišování. Stejně by to působilo jenom odstředivě a vedlo by to k rozdělování.“

„I když,“ pokračoval ještě Milosrdný, „pro úplnost existují ještě rozličné kategorie uvnitř jednotlivých druhů. Ve vašem případě jsou to třeba šrouby s šestihrannou hlavou (to jsi ty), s válcovou hlavou, zápustnou hlavou, šrouby napínací, závrtné, závitořezné, šrouby závěsné s okem a šrouby odtlačovací. Vezmeme-li podložky, ty jsou ploché, tvarové, pružné, vějířovité, talířové, ozubené a další. Co tě bude asi zajímat víc, jsou matice. Těch je taky habaděj, sleduj: šestihranné, šestihranné pojistné, šestihranné uzavřené, čtyřhranné, kulaté, navařo- vací, nýtovací, lisovací, natloukací, klecové, závěsné s okem, závrtné… stačí? My nýty to máme jednoduché, je jenom jedna odlišná skupina, a tou jsou nýty trhací.“

„Tak ty jsi nýt…“ vyklouzlo ze Šroubka až trochu zklamaně. Taková úroveň vyjadřování, takové vzdělání, ta moudrost a – nýt, jak je to odbyté, skoro až nedůstojné!

„Ano, já jsem nýt. Vím, proč jsem nýt, k čemu sloužím, co umím a pro jaké spoje se hodím. Ano, já jsem nýt, a je to tak správně!“

I když to nebyl zatím schopen zcela pojmout, na Šroubka tohle velmi zapůsobilo.

„No, a abych dokončil, s těmi kategoriemi nakládáme podle shodného principu; prostě všichni stejní se jmenují stejně.“

MilosrdNýtu se Šroubek bude držet i nadále a pozorně zapisovat jeho slova. Tohle s těmi jmény zaznamenal a strávil bleskurychle. To další si v sobě později ještě probere.

Někdy se mu zdála informace tak průzračná, že jeho vnímací záznam ji zapracoval tak rychle, jako kdyby ji rovnou zkopíroval do paměti. A je tam! A možná je to i tak, že nějak přesně zapadla do předem připrave- ného prostředí, které proto s jejím přijetím nemělo ani ten nejmenší problém.

Tato skutečnost přivedla Šroubka k dalšímu velmi podnětnému poznatku. Přijímáme z vnějšku nejrůznější informace, jež se zdánlivě jeví být novými. Ale v nás, kdesi uvnitř, jakoby měly své protikusy – ne, jinak… spíš kopie. A teď mu sepnuly všechny závity. Ale je to možné? Jakoby v nás už předtím nějak latentně byly, avšak teprve spojení těch vnějších a adekvátních vnitřních údajů způsobuje, že jsou vnímány na úrovni vědomí a stávají se zkušenostmi. Teprve nyní zvoláme, já vím! Ale uvnitř, tam hluboko uvnitř, byly už dávno. To proto tak hladké přijetí!

Ve chvílích odpočinku, zejména když stabilní tma zase odsunula stabilní světlo, obracel své vnímací senzory do sebe. Znovu si přehrával, co za prošlého světla zažil, a tyto zážitky nechal svým nitrem samovolně plout, ať samy svobodně rozhodnou a zakotví právě tam, kde chtějí. Ať mají první volbu, třeba jemu napoví to správné místo, kde by měly být zapamatovány a jakou nit souvislosti navážou. A protože k tomu nepotřeboval žádnou sílu, odpočinek byl zdravý a účinný.

To bylo důležité proto, že někdy po první volence do toku myšlenek zasáhl a korigoval jejich provoz, neboť měl plán, jak se dobrat vysvětlení rychleji než samovolným pohybem. A to bylo dost náročné, k čemuž se mu uspořená síla náramně hodila.

 

Teprve v takovýchto chvílích začíná komplexněji rozeznávat a správně zasazovat do souvislostí. Vychází prozatím pochopitelně se svého nejbližšího okolí a spíše z událostí, které se ho přímo nebo aspoň trochu týkají. Avšak nejdůležitější poznatek, ve kterém se také více a více utvrzuje, vězí v tom, že vše nějak – tu samovolně, tu organizovaně – směřuje ke spojování a spojení. Už ten spojovací materiál…

A co víc. Dochází k poznání a následně k přesvědčení, že spojení tu není samo pro sebe. Nemůže být! Není samoúčelné, a to musí znamenat, že jeho hlavním účelem není spojení samo o sobě, ale daleko spíše spojení v daleko širším významu. Spojení k podpoře stvoření něčeho velkého, důležitého, prospěšného, krásného… Něčeho, čemu zatím sám nerozumí a ani neví, co by to vlastně mělo být, jenom vnímá, že jej to přesahuje. Všechny to přesahuje!

A jednotlivá spojení tomu napomáhají, stávají se vlastně stavebními kameny té obrovské, významné věci. Sice ji v celé její velikosti a smyslu nemohou uvidět, možná že pouze nyní, nemohou ji ani prozkoumat a pochopit veškeré její spojitosti, ale to teď ani jinak nejde, a proto to ani není nutné. Stačí vědomí, že uskutečněným spojením určité velké věci napomáháme a tím ji vlastně spoluutváříme. Realitu skutečnosti, která je jako životodárný pramen ve svém důsledku i nás nějak uchovávající a ochraňující v existenci. Realitu skutečnosti, která není výsledkem nahodilostí, ale která musela být navržena a načrtnuta dávno dřív, než veškerý spojovací materiál spatřil světlo světa.

Protože – blik! – na světelný paprsek přesné rozměry a geometrické formy spojovacích dílů prostě nemohou být součástí takového nějakého nejasného plánu. S nimi se v těch plánech smrtelně vážně počítá a ony musejí být schopné – pakliže jsou v pořádku a bez závady – do výsled- ného díla na chlup přesně zapadnout a plnit precizně svoji konkrétní roli. Ku prospěchu všech… A pro krásu života.

Nestojí tohle zjištění i za velkou námahu? Není bolestivé šrotování závitů snesitelnou cenou za takové nabyté vědomí? Vždyť jsem právě našel cestu, smysl, život! Ty, kdo jsi autorem těch velkých věcí, jsi fakt kanón! Měl bych ti být vděčný? Jsem. Ale nikomu to nepovídej, nechci, aby si mysleli, že se nafukuju.

Jsou přece tak fajn, každý má svoji konkrétní hodnotu, i když jí třeba do detailů nerozumím, ale konečně všechno přece směřuje… Už se opakuju, co…?

 

Šroubek byl mezi ostatními tak spokojený! Věděl, kam patří, ke komu patří, protože rozuměl smyslu jednání jednoho každého z nich, protože už poznal směr a smysl svého bytí… A protože je s mnohými taková legrace!

Byla i období stabilní tmy, kdy v sobě zakopával o informace docela jiného rázu. A znovu a znovu se přesvědčoval, že vymazat je nelze. Zapsat se, uložit, to jó…! Ale delete je zapovězeno.

A neslouží-li cokoli nebo kdokoli ke spojení, zůstává pouhou samostatnou jednotkou. A co s takovou, když nespěje ke spojení. A jak to takový jedinec asi vnímá, být elementem takové marnosti… Díky, nechci.

Nebylo všechno jenom hladké a jednoznačné. Párkrát se stal svědkem situace, že některé materiály z nějakých důvodů nevyhovovaly (něco nepříjemného mu to připomenulo), nevěděl proč, i když vlastně ano… Mohlo to být tím, jak si také už všiml, že nebyly souměrné, přesné v rozměrech, nebo neměly rovnoměrný povrch, někdy i část jim chyběla, a pak – velmi rychle, až nepostřehnutelně – byly pryč.

Někdy se nechtěl zavrtávat příliš do hloubky svého vnímacího aparátu, a tak vybral téma spíše technické povahy, o kterém zpočátku předpokládal, že by nemuselo mít podstatnější vazbu na myšlenky, kterými se teď zabývat nehodlal.

Když mu MilosrdNýt (ačkoliv se to jméno Šroubkovi jevilo charakteristické a správně zvolené, nýt si tak oslovovat nedovolil) ukázal a vysvětlil spoustu názvů jednotlivých partií některých typů spojovacího materiálu, a zasvětil jej do podrobností jako jsou rozměry, průřezy, úhly, vnitřní a vnější světlosti, parametry stoupání závitu, třecí síly, točivé momenty, došlo Šroubkovi, že je to na něj příliš mnoho údajů v příliš krátkém čase.

Tohle nezvládám, hezky popořadě. První krok, druhý krok, pak další a další… Hezky postupně. Uchopil proces poznávání a stanovil tempo, jež odpovídalo propustnosti jeho vnímání. (Později to ocenil, jako technologii hodnou uzákonění.)

Přijímal pro začátek jenom ty informace, jejichž absence by mu bránila v plynulém přemýšlení a vyjadřování. Uložil si do paměti termín hlava (vida, já měl hlavici, těsně vedle), hlava šroubu, hlava nýtu… Zajímavé zjištění – matice hlavu nemá. To je celá ona! Hlava šroubu může mít docela dost podob, ale to si teď zakázal řešit. Nechytal by se.

Konečně se taky dostal k tomu, co je dřík. Kóónečně mám pro to název. Proč ale dřík? Že by to obvykle nějak dřelo…? Asi to bude mít něco s těmi třecími silami.

A to, čemu dosud celkem povedeně říkal rýhovaný, bude od teď závit. A zase raději vypnul vyhýbaje se podrobnostem o všemožných dimenzích závitů.

Zapamatoval si ještě několik málo výrazů, třeba namísto síla si vtiskl energie.

Ale už i jenom z toho, čemu umožnil do hlavy přístup, mu začala krystalizovat konstrukce možných vztahů jednotlivých spojovacích kusů. Jakmile měl dostatečně detailní představu o anatomii, byly závěry jeho analýz už na dosah ruky.

A našel rozluštění v pochopení protipólů možných spojení.

Není to tak jednoduché, ale drobné zobecnění neuškodí. Jsou druhy, které k sobě na první pohled a jednoznačně patří a jsou tedy předurčené ke spojení coby protikusy; k úspěšnému spojení dojde jenom v koordinované spolupráci obou stran. Pak máme typy, které jsou – jak to vyjádřit – samospojovací. Ty nicméně také ke spojení potřebují nějaký základní materiál, ten může být pasivní, do kterého pak spojení provedou (nýty, hřeby apod.) A pak máme trochu zvláštní typy, které zprostředko- vávají spojení pro další dva materiály.

Pomineme-li ještě další možné varianty, lze konstatovat, že spojovat by se měly pouze ty kusy a takovým způsobem, jak to mají stanoveno svojí přirozenou charakteristikou. To platí pro všechny skupiny.

Šroubek byl s tímto tématem hotov, neboť všechny otázky považoval za zodpovězené.

Že by někdy a za nějakých okolností mohlo dojít k pokusu spojovat díly, které k sobě nepatří nebo nejsou pro takové spojení určeny, mu ani na mysl nepřišlo, protože to nepovažoval v jeho světě vůbec za možné. Proto s uspokojeným vědomím tuto problematiku opustil jako vyřešenou.

Takto uplynulo mnoho fází. A zatímco světlo a tma se pravidelně a očekávatelně prostřídávaly, Šroubek se seznamoval, zkoumal, učil, analyzoval, vstřebával, slučoval slučitelné a odděloval to, co k sobě nepatří. Vnímal a dospíval.

Ale jednou… Do probíhající stabilní tmy pronikly neobvyklé zvuky. Takové temné dunění ze vzdálených míst, určitě z prostor mimo SPOJOVACÍ  MATERIÁL. Schránky, fochy, police i celé regály se postupně začaly zprvu ostýchavě, ale pak stále více a hrozivěji otřásat. Dunění sílilo, a k němu se přidávala kulisa zvuků způsobených tím, jak se jednotlivé materiály o sebe třely a jak větší i malé kusy do sebe vzájemně narážely.

To už Šroubka probudilo z poklidu stabilní tmy.

Dunivý hluk ze všech stran sílí. A stává se sice méně dunivým, zní teď ale stále otevřeněji a silněji. Kmitočet akustického vlnění se zvyšuje. Safra, to znamená, že se přibližuje. Přibližuje se to! Zároveň sílí i odezva do sebe narážejících součástek budoucích spojení. Sílící chvění se proměňuje v otřesy. Postupuje to rychle! Tohle neznám, to nevěští nic dobrého!

Stále se blíží! Roste!

Rachot, třeskot, skřípání a vibrace vrcholí.

Strach a hrůza.

Jak sem tohle patří? Co tohle tady dělá? Jak tohle souvisí s těmi nádhernými a nadějnými představami o realitě skutečnosti, jíž se někdy v budoucnu i on konečně stane viditelně nedílnou součástí? Jak to zapadá do…?

Řetězec otázek mu přerušila rychlá a děsivá sekvence událostí.

Třesení nenadále vystřídal jednosměrný pohyb.

Dolů!

Na samém vrcholu vystupňovaného šílenství se multispektrální zvuková vlna náhle zlomila. Nastalo relativní ticho, což působilo jako nádech před rozhodujícím úderem.

Napětí, děs!

Šroubek nepochybuje, že pohyb dolů rovná se padá.

Všichni padají! Všechno padá!

A než stačí pomyslet – kam, v jedinou chvíli, v jednom okamžiku ohlušujícího rachotu a řinčení, se pohyb padání zastaví úděsně silným nárazem.

Ve tmě stále nic nevidí.

Děj se pozastavil…

Jen podle zvuků vnímá, že stejný traumatický zážitek tady musely prodělat všechny materiály. Po chvíli došel k závěru, že se zřejmě rozkutálely a zůstaly poházené na dně tohoto společného, dosud pokojného a příjemného místa. Za doznívajícím narážením materiálů všech možných velikostí, typů a druhů, bylo možné vysledovat ochabující sílu té hrůzy.

Odchází?

Na okamžik strnul a zaposlouchal se pozorněji, aby se nemýlil.

Jo, jde pomalu pryč.

Jóó, pryč s tím!

Jak vítané může být někdy to hrozné pryč! Šroubka udivilo, jak relativně může význam slov a dopad událostí poznamenat běh života a světa. Daleko později se toto zjištění stane stavebním kamenem jeho zralosti a moudrosti.

Maně si vzpomněl na MilosrdNýt. Co s ním asi je? Je v pořádku? Neponičila ho ta strašná rána? Jak asi překonal ten pád?

Sám o sebe se nebál, když se ohledal, nezjistil nic o tom, že by jeho hlava, dřík a závit (jsem pašák!) byly nějak poškozeny. Spoléhal na tvrdost a odolnost materiálu, ze kterého byl vyroben. Neměl důvod mu nevěřit. Ale nýt, s tím jeho odlišným, matným povrchem nebudícím příliš dojem tvrdosti, to byla jiná. Budu doufat, že se mu nic zlého nestalo. Nic jiného mi ostatně nezbývá.

Mezitím pomalu, ale zdálo se, že přece jen bezpečně, projevy předešlé hrůzy postupně doznívaly, až nakonec ustaly docela.

Do znovu obnoveného ticha se začalo pozvolna probouzet stabilní světlo. Hm, nevypadá, že by něco vědělo o tom, co se tady odehrálo. Ještě choulící se pod temnou dekou se váhavě poodkrylo, protáhlo a potom už definitivně zdvihalo oponu stabilní tmy.

V rostoucím kvantu stovek a tisíců luxů[1] odhalilo scénu s nepřeber- ným počtem spojovacích dílků, kusů, materiálů… a přece svébytných to osobností. Nasvítilo jeviště, na němž zůstaly ležet všechny ty hřeby, kotvy, šrouby, matice, kolíky, závlačky, nýty, pera, hmoždinky, spony, vruty, závitové tyče… Takové dívadlo opravdu nemusím!

Mezi nimi pak schránky, části polic a – pohlédl nahoru nad sebe – dokonce i dva proti sobě stojící regály. Ty opustily svá původní stano- viště a v poloze nakloněné a s pokroucenými kostrami se vzájemně do sebe zaklesly. Poraněné se o sebe podpíraly, jeden silnější, vztyčený víc, pomáhal kolegovi. Ten dopadl daleko hůř a sotva se držel, nicméně i tak spolu vytvořily něco jako zastřešení nad tou dramatickou scenérií. Střechu, která se mohla v jakýkoli okamžik poroučet…

Hotová spoušť!

Právě z tohoto regálu vypadl Šroubek mezi tisíci dalšími. Kdo ví, kde zůstala jeho schránka…

V tomto působišti to bylo vůbec poprvé, kdy viděl svět z jiného místa. Navíc jeho rozhledu nyní nebránily sice trochu průsvitné, ale přece jen stěny schránky. Také už teď není na tom poměrně vysokém místě a zasunutý dále od kraje regálu, a tak má všechno jako na dlani.

To je podívaná!

Předchozí hrůzný zážitek pozvolna vytlačuje úrodná pastva pro nová poznání, další informace, další kamínky do mozaiky, a určitě i zase pokročí v pospojování sítě souvislostí. Vidí jednak spoustu úplně nových věcí, materiály, které neznal, neboť mu v jeho původní zorném úhlu zůstaly skryty, a jednak viděl i mnoho sice už známého, ale v naprosto odlišném světle.

To mu poskytlo nebývalou hojnost nových podnětů. Hle, jak drama- tická, až zlomová změna, a jak může být prospěšná! Jako čerstvě znovu- zrozená úrodnost vydávající plody v nesrovnatelně hojnější míře.

Prožijeme sice něco otřesného, ale na druhou stranu nás ta drsná událost může posunout v našem poznání o hodný kus dopředu. Ta velká rána byla katalyzátorem poznávání a učení, což v posledu uvnitř nás vede pro širší a hlubší kontext a sumě informací k daleko efektivnějšímu vzdělávání a dozrávání. A tím je šroub lepší. A když je pak zralejší a pak dospělý, je připravený…

To přece bylo Šroubkovo téma! Víme, kam směřujeme a kam to všechno spěje…

Jak si mohl pozorně prohlížet poházené schránky, uviděl, že jsou na (asi) k tomu určených plochách nějaké geometrické znaky. Ihned ho to zaujalo a hledal po okolí další takové kresby, a skutečně našel více materiálů a ploch, kde se vyskytovaly. Znaky byly nasázeny v řadě za sebou, někdy ve dvou řadách, vzdáleně připomínaly řetězy, i když místy potrhané. Některé znaky se opakovaly častěji, jiné nacházel výjimečně. I nad ním na dosud stojících regálech byly, dokonce v každé úrovni a na každé polici. Takové množství! Nevšiml si hned, že jich je tolik.

Uvědomil si, že už dřív ze své schránky zahlédl na protějším regálu a na schránkách něco takového, ale jednak je skrze ne vždy dost průhlednou stěnu nedokázal identifikovat, a jednak jim z toho důvodu ani nevěnoval pozornost. Ale teď, to je jiná! Teď je vidí tak jasně!

Pozdější samostudium a pomoc vzdělanějších kolegů udělaly své a Šroubek si choval v paměti, že se jedná o znakovou podobu jmen, názvů, vlastností, prostě čehokoli.

Během trvání stabilního světla byl Šroubek svědkem toho, čeho se toužil dobrat, když se kdysi ptal Velikáše, jaká síla způsobila tu akci: startovní místo – cílové místo?

A teď tedy pochopil, proč se od něho nedočkal odpovědi, jakou po- třeboval.

Všechno na tom místě se dávalo postupně do pohybu, v logických krocích, přesně, organizovaně a systematicky. První regály, pak fochy, police, schránky a pak i jednotlivé spojovací díly a dílky. Nebyl to pouhý okamžik, aby jej bylo možné nějak zmeškat nebo přehlédnout. Jakoby se všechny ty věci dávaly samy do pořádku.

Šroubkovi to ale nezapadalo do kontextu a do koncepce, kterou postupem času a zkušeností si už dovodil. Taková nejasnost ho neuspo- kojovala.

Něco tu chybí! To nedává rozum!

Kdo tím vším hýbe? Kdo stanovuje priority? Kdo synchronizuje cesty a trasy, takže se nic nesrazí ani nevznikne konflikt? Kdo naplánoval a kdo ví, kam umístit všechny ty dílky z tak příšerně rozmašírované skládačky? A podle jakého klíče? Kdo o tom všem rozhoduje?!

Ale Šroubek nikoho neviděl. Nikoho ani neslyšel, nikoho necítil (cítit nemohl, to nebylo v jeho výbavě), prostě nikoho žádným dostupným způsobem nezaregistroval.

Měl vědět, že objekty ani události přesahující do jiných dimenzí, nemůže ve formě, v jaké právě je, spatřit. Toto poznání na něho ještě teprve čeká.

Znovu ze svého nitra, kam ukládal všechny ty cenné vědomosti, vyvolal vzpomínku na MilosrdNýt. Co by asi udělal on, jak by se on zachoval, jistě by mu poradil. Ale svého učitele, kterého si pro sebe pojmenoval MilosrdNýt, už nikdy nepotkal, ani nespatřil, ani nezaslechl.

Když pak i on absolvoval ten pohyb, který nezpůsobil, a ke kterému nepřispěl, ani co by se za drážku závitu vešlo, a znovu se ocitl ve své schránce a na podobné pozici, než s tím randálem propadly dolů, nepřišel na nic moudřejšího něž si říct, je to prostě tak, jak to je.

A je to tak nakonec správně.

Nabyl vědomí, že to je to, co by zvolil MilosrdNýt, a tak jej aspoň takto uchoval v sobě napořád.

Nic moudřejšího ostatně ani neexistuje.

Chaos a zmatek se opět vrátil ke svému původnímu pořádku.

V dobách té zlomové události obecně docházelo k těmto pohybům daleko častěji než dřív. Možná proto se také Šroubek několikrát ocitl vně místa, kde přebýval, a proto se mu také podařilo povšimnout si nad vstupní branou řetězce znaků SPOJOVACÍ  MATERIÁL. Pousmál se při vzpo- mínce na Velikáše…

Byl přemístěn do prostředí nedozírných rozměrů, aspoň on hranic nedohlédl, ve kterých se teprve nestačil obdivovat, jak kamarádi plují – či spíše jsou pluti – prostorem. Opět ty posloupně přesné organizované pohyby, logické trasy a přirozené zapadání do připravených lokalit.

A teď to taky konečně uviděl! Spojování!

Bez hnutí a bez jediného slova fascinovaně sledoval metu, k níž veškerenstvo spojovacího materiálu spěje. Zaměřil se také na její okolnosti a její aktéry. Teoreticky už o tom věděl prakticky všechno, ale teď se brachu pozorně koukej, kolem prochází život! Ne néé – životy: ten dosavadní, a ten nastávající.

Nikdo přece netvoří materiál ke spojení, aby ho v okamžiku ze všech nejvýznamnějších – pryč! Nikdo takový, kdo vládne takovou schopností přemisťování, plánování, logické úvahy, schopností měnit chaos v rozumné uspořádání a hlavně, hlavně tvoření souměrných, přesných a ke spojení nejen užitečných, ale i potřebných materiálů, žádné takové pryč nedopustí!

Najednou nabyl o této věci ocelově pevné přesvědčení. Fiááááá! Je to tak!

A tak sledoval, jak dochází ke vzájemnému propojování a spojení nejrůznějších tvarů, těch – jak jinak – které k sobě patří, a uviděl tak naplňovat ten úžasný smysl. Nesmazatelně se to zapisuje do jeho nitra, spíše ale hluboko vrývá, a doufá, těší se, že až přijde jeho čas, že i on…

Šroubek byl šroub, který uznával poznání, vítal je, těšil se na ně a dělalo mu dobře se úvahami probírat. Ne pro ně samé, to by nikam nevedlo, ale protože poznání směřuje ke vzdělávání, k porozumění a k moudrosti. Tolik si přál být stále lepší! Pro sebe, pro ostatní, ale zejména pro věc samu. Toužil být kvalitním parťákem do spojení.

Teď už si věřil. Strašidlo nevydařeného spojení, vady nebo neschop- nosti se spojit, bylo to tam. Pryč! Heh!

 

Faktem je, že poslední dobou se informace na něho jenom hrnuly, takže začal uvažovat o zpomalení tempa. Všechno chce svůj čas, takhle by se poznatky mohly zaznamenávat jen povrchně a nebyly by v případě potřeby dostatečnou oporou, kotvou a zárukou dlouhého trvání.

Tolik si potřeboval odpočinout, všechno zpracovat a strávit! Tak moc už očekával tmu standard! To pojmenování se mu líbilo víc a taky mu připadalo přesnější. A kromě toho někde pro to zahlédl i znaky.

Přicházela. Protáhla světlu stíny a naslibovala šroubům, maticím, pod- ložkám, závlačkám, nýtům a dalším dobití energií, uvolnění a regeneraci sil.

Šroubek si v partě s několika dalšími šrouby hoví na kousku celkem pohodlné tkaniny, a snaží se aspoň chvíli nemyslet na nic. Je v nekonečně velikém místě, kde dohlédne jen dolů. Zvuky tady znějí trochu jinak a taky jsou většinou jiných barev. V této daleko otevřenější atmosféře je prostředí jako stvořené pro tisíce a tisíce svobod realizujících se sou- časně, a žádná není v rozporu s jinou. Nepřekážejí si, ani si nekonkurují.

Po chvilce relaxu se kapku vzpamatoval a pozvolna, ale jen na kousek pootevřel dvířka svého nitra, aby tam pro teď nezůstal úplně sám. Nechal středem sebe defilovat všechny ty nádherně obrobené spojovací materiály, ušlechtilé tvary s rozličnými povrchy, ty poklady, známé i neznámé, mnohých druhů i kategorií.

Nerušily ho, byl mezi nimi spokojený, prohlížel si je, v duchu s nimi komunikoval, vybavoval si některé předešlé rozhovory, a sem tam se pro sebe pousmál. Nechal tu vidinu plynout jejím tempem.

Jedné myšlence však přece jen audienci povolil.

Zaujala ho pozoruhodná věc. Přestože viděl kolem sebe opravdu veliké množství jedinců nejrozličnějších typů, tvarů, úhlů, povrchových úprav, a samozřejmě také i zaměření, rolí a způsobů využití, zkrátka designu obecně, nestalo se mu, že by ho některý z nich svým vzezřením nějak mimořádně překvapil. Ani nemohl říct, že by mu některé byly na pohled nesympatické či dokonce odporné, nebo jiné zase naopak svojí krásou přitahovaly.

Třebaže je nikdy před tím neviděl, nemusel si na ně nijak zvlášť zvykat. Někdy i opravdu kategorická rozdílnost tvarů a dimenzí mu nepůsobila nejmenší potíže. Vnímal, že byly stvořeny přesně tak, aby to vyhovovalo jejich účelu a byly určitě vyrobeny správně. Nemohl se o tom nijak přesvědčit, ale prostě to věděl.

Uvědomoval si samozřejmost záležející v tom, že například velké, hmotné materiály budou vhodné pro spojení objemných veličin, mezi kterými by mohla působit i značná energie, drobné kousky se naopak vejdou do těsných prostor anebo tam, kde nebudou jinak překážet. Hřebíčky nemusely nést nic těžkého, naopak hřeby musely být bytelné. Z toho už snadno domyslel platnost zásady vhodnosti, která bezpochyby spočívá kromě dalšího i ve slučitelnosti a sourodosti.

Ve vztahu k ostatním zjistil, že je pro něho daleko důležitější, jak se k němu chovají, co říkají, co dělají, jak k němu a sobě navzájem přistupují, než jak vypadají. Ostatně dospěl k závěru, že jak vyhlížejí a jak působí a čím vyzařují, je v naprostém souladu s tím, pro jaký účel tu jsou, jak se chovají a prezentují. To mu připadlo být velice hodnotným poznatkem s obecnou platností, nebo jak to formuloval on, to prostě nemůže být jinak.

V tmavnoucím šeru si Šroubek stačil ještě uvědomit, že je svrchu pokrývá nějaká další tkanina. Tím vznikla tma nestandardní (nestabilní), ale to už nebylo podstatné, jelikož tma standardní už tak jako tak každou chvíli převezme vládu.

To byla poslední myšlenka, které byl Šroubek při vědomí účasten. Usnul spánkem spravedlivých. Ať to pro každého znamená co chce, bude to spánek těch, kteří se nemusejí za nic stydět, jsou sebevědomí, otevření, mají čisté svědomí, nedrží v sobě nic zlého, nedluží druhým ani sobě, a mohou se bez obav těšit na nové standardní světlo.

A už mu na mysl nestihlo přijít, ba ani ve snu ho nenapadlo, že by se mu mohlo něco zdát.