Daniel Mann

Daniel Mann je padesátník středního věku, což v žádném případě nemá být pokus o vtipný protimluv, nýbrž vyjádření velmi dobrého stavu člověka toho věku, jemuž byste hádali příslušnost k dekádě spíše předchozí. Je střední postavy, pasoval by přibližně k Jacku Nicholsonovi, ovšem tak před třiceti lety, a těch několik málo centimetrů do jeho výšky by snadno nahrál na Al Pacinovi. Na první pohled nemá žádné zvláštní znamení a netrpí nadváhou. Jeho chůze je vzpřímená a působí vyrovna-ným a klidným dojmem. Prostě takový středoevropský průměr.

Pozornější pohled a bližší kontakt ukazuje člověka, který přesně ví, co chce, a když toho dosáhne, je spokojený. Na rozdíl od osob, které nevědí, co vlastně chtějí, přesto nedají pokoj ani když to dostanou, neboť neu-stále zkoumají, zda to, co získaly, vůbec opravdu chtěly.

Jeho řeč je jasná a zřetelná a jste-li zrovna adresátem jeho slova, dosta- nete je jak na podnosu, a nepotřebujete tlumočníka. Možná vás překvapí, s jakou neskrývaností je schopen uznat a přiznat chybu a omluvit se za ni. To je sebevědomí. Později vás nepřekvapí už vůbec nic.

Na zdraví si rozhodně stěžovat nemůže. K úplné spokojenosti po této stránce musí pouze eliminovat trvalé projevy některých fyzických stavů vyplývající zřejmě ze života ve velkoměstě a velmi daleko od blahodár- ných vlivů moře, a také asi z celkově nižšího prahu citlivosti jeho organizmu. Těmi ale své okolí nezatěžuje, zvykl si na ně.

Naučil se také pravidelně posilovat, ne že by se producíroval v nějakém ﬁtku, jen věděl, že tělesné orgány mohou prosperovat jenom tehdy, budou-li dělat to, k čemu jsou určeny. A potom dovolí i psychice volnější režim.

Navzdory tomu, že léta spíše přibývají, než by ubývala, je v o poznání lepší kondici, dokonce si ani nepamatuje, že by se fyzicky někdy cítil líp. Ani v osmnácti ne.

Přičítá to jednak skutečnosti, že jednak dnes už chodí po správnějších cestách, a jednak má už možnost se stravovat mnohem výživněji. I jeho jídelníček se v posledních letech značně změnil. Pravidelně střídá ovoce, zeleninu, mléčné výrobky, maso, a někdy trochu spíše tmavšího pečiva. Ne proto, že by si to snad vyhledal v nějaké brožuře, ani na doporučení lékaře; prostě to přišlo tak, samo. Jí, co mu dělá dobře.

Přebývá na jižním okraji jednoho velkého a starého města uprostřed kulturně bohatého vnitrozemí, v zemi Švejka, Masaryka a Cimrmana, a také Gottwalda, Dubčeka, Husáka, Klause, Havla a Gotta. V zemi, kde se lid klaní akademickým titulům (se kterými se tu nadmíru handluje), a kde sice tajně, nejlépe v románech a ﬁlmech, zbožňuje výrazné osobnosti paličatě čůrající proti větru, ale na veřejnosti hraje hru, kdo vystrčí nos, dostane přes něj okamžitě. V zemi patologické byrokracie a neúnosně komplikovaných a zamotaných zákonných norem, jejichž hlavním cílem je vytvoření dojmu jednání podle pravidel, ale ve skutečnosti mají krýt lumpárny a nahrávat mistrům světa v jejich desin- terpretaci a obcházení.

V zemi neomezených možností, kterýžto titul tato přebrala po zlomo- vých událostech ve střední a východní Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století po Spojených státech amerických. V případě USA se tím ovšem mínily neomezené možnosti bez pejorativ- ního odéru, kdežto zde jsou tyto možnosti určeny toliko zvláštní menšině obyvatel společnosti, pro niž těžko hledat výraz obsahující menší než malé množství lidství.

V pronajatém pokojíku pod střechou menšího domku v přece jen o poznání čistší vilové čtvrti si Dan zbudoval příbytek a uspořádal v něm věci podle možností tak, aby mu aspoň trochu mohl připomínat domov.

Domov, domů, doma… To je to, po čem tolik touží, asi nejvíc ze všeho, ať už by měl jakoukoli podobu nebo formu, jen kdyby jej za domov mohl považovat. Neklade nárok, jak by domov měl vypadat, avšak představu má a cítí ji silně a docela přesně. Ví, že v nábytku ani v adrese to není.

Mohl by si samozřejmě v kteroukoli chvíli najmout vlastní byt a je na to také připraven. To kdyby potkal spřízněnou duši z opačné strany genderového hřiště, se kterou by vzájemně společný domov korektní a kvalitní hrou vytvořili. To ovšem právě teď už pár let nebylo na pořadu dne. A i když nemá problém s penězi, podnájem byl přece jen levnější. A tak tento příbytek nezatracuje. Považuje ho za jakousi dočasnou perspektivu, což sice už protimluv je (jak poleno), ale přesto je to tak.

Kolikrát si pomyslel, že na tom bude asi nějak obdobně jako Rodolfo[2], co se svým přítelem Marcelem měli na předměstí Paříže pronajatou místnost. Zde trávil své intelektuálně hladové básnické mládí, a odkud sem tam vyrážel za milostnými avantýrami, v jeho případě samozřejmě romantickými láskami.

To ale bylo v předminulém století. Dan není básník a také nehladoví, k tomu zbytku není vesměs co dodat. Ale ta představa je mu občas celkem blízká a sympatická. Má v sobě atmosféru vnitřní osobní svobody a do nemalé míry i odpoutanosti od systému.

Na zaměstnance veřejné správy byste jej neodhadovali; bylo-li mu kdy v zaměstnání něco cizí, pak nekvalitní práce, nekompetentnost a nevzdělanost, nekomplexní uvažování, nedostatek empatie a jakási nekázeň či rozmazlenost úředníků mající svůj původ pravděpodobně ve svém nadhodnocování a v mizivých zkušenostech s trhem práce. To jsou konečně věci, na které svorně žehrají milióny občanů této země.

Určitě zdaleka ne všichni jeho spolupracovníci jsou takoví, ale protože se s mnohými podobnými setkává denně, tak tím víc, jak se mu to pro- tiví, jako oni být nehodlá, a je si jist, že se mu to také daří.

Po dvanácti letech, kdy nemohl zavadit o stabilně placenou práci, se na něho konečně usmálo štěstí v osobě jeho budoucího nadřízeného ve státním úřadu, který si Daniela v konkurzu vybral do nově vytvořeného oddělení v Odboru informačních technologií.

To on rozlomil prokletí, které v této zemi stále sveřepě dřepí nad všestranně nadanými, vzdělanými a šikovnými renesančními lidmi, a ocenil u něho právě tuto schopnost. Jak jeden člověk může změnit běh života!

I po jeho odchodu do zaslouženého důchodu Dana nadále živí práce, kterou elegantně zvládá, která ho baví, protože je pestrá a vyžaduje rozličné kompetence, čímž ve značné šíři a hloubce využívá svých znalostí, zkušeností a schopností. Je totiž zván k součinnosti i v oblastech dost vzdálených IT jako poradce, znalec pravidel spisovného jazyka schopný vyjádření svých myšlenek, nebo technický zprostředkovatel.

I proto si této kotvy svého bytí nesmírně cení, a na těch zpropadených dvanáct let, kdy právě široké spektrum jeho schopností a přirozený rozum byly zřejmou příčinou, proč si jej ne právě sebevědomí manažeři nechtěli pustit blíž ke své židli, se snaží zapomenout. Nejspíš jim ve skutečnosti vůbec nešlo o prospěch organizace, ﬁrmy, podniku, ale o jejich vlastní osobu. Dosebezahleděnci.

Je přirozené, že tak extrémně dlouhý čas neúspěchu na pracovním trhu vedl Dana k hlubokým úvahám na téma, jak se stane, že někdo je vyhraněným specialistou v jednom oboru, jiný zase třeba v jiném, ale pak jsou lidé, kteří se orientují ve více oborech současně. A jaký to paradox, že ti úzce zaměření nemají zdaleka tak velký problém sehnat placenou práci, ale ti všestrannější jsou k nepotřebě! Zase další rozpornost tohoto světa.

K tomu je nutno dodat, že není ničím dáno, že specialista jedné disciplíny bude v této disciplíně také automaticky schopnější než vícebojař. Může to tak být, ale zdaleka to není pravidlem. To se Danovi osvětlilo několika náhodnými porovnáními, kdy se trochu překvapeně ukázalo, že by zvládl práci několika odlišných specialistů jedněma rukama a kvalitněji. Proto bylo pro něho až urážející, když na něho pohlíželi jako na toho, co umí od všeho trochu, ale není žádný odborník.

K tomuto dehonestujícímu hodnocení samozřejmě přidal i fakt, že úzkoproﬁláci se až na výjimky honosí nějakým tím titulem, kterými Dan bez výjimky pohrdá.

A to všechno dohromady asi znamenalo, že po čtvrtstoletí jeho pracovní činnosti v pár zaměstnáních a bez nejmenšího problému, nastal půst, tedy hlavně potravinový, protože práce jinak měl stále tak říkajíc jak na kostele, leč nikdo ji ﬁnančně neocenil.

Avšak porovnal si to v hlavě a udělal z toho pro sebe závěr, který mu dovoloval ponechat si rozum v relativním zdraví. Není to moje nedosta- tečnost a invalidita, co zapříčiňuje nedostupnost zdrojů pro život, a také zaměstnavatelé mají své – nehodnotím jaké – důvody, proč tak jednají. A ještě jeden fakt k tomu musel spravedlivě přičíst. V průběhu let si uvědomil, že ve skutečnosti ani nechce být specialistou jediného úzce zaměřeného oboru vědění, a v ostatních oblastech života, jak tomu nezřídka bývá, se potácet téměř jako slepý. Chce mít provázaný rozhled a rozumět všemu, čemu rozumět lze.

Nepochybně existují pro tu kterou roli genetické předpoklady, ale je očividné, že z daleko větší části se jedná o volbu. Spoustu věcí se člověk může naučit, a když už je to možné, tak by se je sakra naučit měl. A dodával, když se to podařilo mně, tak to musí zvládnout každý.

A proč nepodnikáš, proč nejdeš na volnou nohu, když tě nikde nevezmou, ptali se někteří?

Podnikání vyžaduje trh. A na trhu, říkal, se musíš obracet, abys něco trhnul, urval. A to nelze jinak než na úkor druhého. To není volba pro mě.

I když to pro Dana byl princip nepřijatelný, přesto to zkusil. Aby neřekli, že to vzdává, že to ani nevyzkoušel. Velmi se snažil, aby tak přilepšil synovi a manželce. Zkusil poctivě na vlastní triko podnikat. Ale po několika letech to dopadlo, že tak tak uhasil požár dluhů na sociálce. Nepomohly schopnosti, nepomohla odbornost, nepomohly zkušenosti. A že nepomohla poctivost a serióznost, to ani nemohl očekávat.

Ostatně metodika současného trhu je založena na zvráceném základě: doktoři, aby se uživili, potřebují více nemocných, výrobci vyrábějí tak, aby produkt nejlépe hned po záruční době zkolaboval, opravářům svědčí více vad a poškozených výrobků, servisní služby nemají zájem provést službu úplně a dokonale – už byste je nepotřebovali… Darmo mluvit.

Stal se za tuto neutěšenou dvanáctiletku zčásti odpovědným, a tak i proto se s tou přetěžkou dobou vypořádal srdnatě. Sice to vzalo obrov- ský vnitřní dluh, ale dnes už je to naštěstí srovnáno. Ale ví, že to nebylo jen tak a samo sebou, a proto zná velmi dobře cenu placené práce.

Daniel obecně považoval způsob prostředku nasycení a uspokojování životních potřeb lidí za patologický, a to nejenom v posledních letech. Už jako klukovi povinnému školní docházkou neseděla nejedna ekonomická mantra, byť byla otitulovanými stále dokola omílána jako zaručená.

Byl to on, kdo už před více než třemi desítkami let nepokrytě prohla- šoval, zrušme prachy, a je po problémech. Ostatní mu sice ťukáním na čelo dávali čitelně najevo, co si o něm myslí, ale na to si postupem doby nejen zvykl, ale začal to brát jako důkaz, že na jeho pohledu asi něco bude.

Na počátku devadesátých let pak rozpoznal – a nenechával si pro sebe – hrozící nárůst sociální nespravedlnosti a sílení dopadů deviantního chování bankovního sektoru, přirozeně za oﬁciální podpory politiků. V penězích problém není, vysvětloval, ale s ohledem na úroveň vzděla- nosti obyvatel, chamtivost některých lidí a s tím související způsob, jak s penězi jako s faktorem nakládají, jsou prachy časovanou bombou. Nebo přesněji biologickou zbraní.

A protože obecně už od základní školy měl silný dojem, že tak nějak nezapadá do šablony běžného občana této země, zcivilizované až na sám kraj snesitelnosti, naučil se s touto odlišností žít. Také proto, že ho tolik přitahovalo společenství lidí, vědomí spolupráce a podpory, a že velmi toužil po kamarádství, přátelství a kvalitních vztazích vůbec. Člověk byl stvořen jako kolektivní orgán, je Danova hláška.

Jenže tato přidaná hodnota nějak nepřicházela. Ale jo, byli tací, co by se rádi vecpali do jeho přízně. Ale to byli ti, kteří ani zdaleka nenaplňo- vali Danovu představu, zkrátka neměli a neuměli to, co bývá pro kvalitní vztah nezbytné. Chovali se servilně, nezodpovědně, nebyli například dochvilní, nedokázali se vcítit do problémů druhého, jejich podpora nebyla postavena na zdravých základech, jejich ocenění zněla falešně, chybělo jim sebevědomí, odvaha, a vůbec brali nešvary společnosti pro jeho vkus příliš na milost. Nestavěli hráze nespravedlnosti a nepravosti, a příliš ochotně přebírali konvence a obvyklý způsob vyjadřování. Jak by tito mohli být na jeho straně!

Nebyla tu ta sounáležitost, partnerství, opora, láska. Nebyli kámoši, a rodiče jimi nebyli také. I když už čtvrtstoletí nežijí, Dan necítí, že by k nim měl jakékoli pohledávky a závazky, které by jeho vztah k rodičům zatěžovaly. Ale domov, to skutečné a hřejivé doma, u nich neměl.

V tomto ohledu od lidí opravdu nic nedostal, a proto ani nebyl svázán a zavázán různými vztahy plnými očekávání ze závazků. Možná proto se vždycky tak svobodně a bez zábran vyjadřoval, možná proto se jeho jednání nezastavovalo před hranicemi toho, co se obecně považuje za normální.

V tom sice konvence ráda vidí bezohlednost, ale je jenom málo tak velkých omylů, jako tato čítanková ukázka povrchnosti. Nikdy by živému tvoru neublížil, naučil se chránit svobodu druhých, vždy toužil po objektivitě, ale protože jedinec se k ní může toliko přibližovat, nebo o ní akorát tak mluvit, pak tedy raději řekněme po spravedlnosti. Člověk ponořený do houfu lidstva a svých každodenních problémů není fyzicky nijak schopen objektivního náhledu. Leda že by přejal pohled někoho, který toho schopen je…

Jakkoli tedy Daniel působí na pohled jako slušný a ukázněný občan této správní jednotky, jež se hrdě nazývá stát, a k tomu ještě jako státní úředník, jinakosti se skrývají uvnitř. A to odjakživa.

Zapsala se v něm událost z druhé třídy, kdy jej učitel zavolal před tabuli a, jak to měl ve zvyku, silným stiskem svalu nad klíční kostí mu způsobil značnou bolest. To fakt bolí!

„Cos tam vzadu dělal?“ pravil klidně, když jej vyrušování z poslední lavice už nebavilo dál přehlížet.

„Ba-vil jsem se,“ vytlačil ze sebe Dan kroutící se jak žížalka napíchnutá na háček.

„Jak ses bavil?“ vyzvídal tyran.

Na to Dan neuměl odpovědět.

Kantor uvolnil stisk a odeslal ho zpátky do lavice. Silnější než bolest byl ten trapný pocit při zjištění, že nedokázal vyjádřit, že se bavil mluvením, a ničím jiným. Tu příhodu si pamatuje dodnes.

Základní škola byla prostředím, kam chodil rád, byli tam lidi, jeho vrstevníci, a nemusel být v nevelkém bytě přecpaném nábytkem, s des- potickým otcem a konvenčně uvažující matkou, vykonávající úkoly příslušející k jejich roli sice poctivě, ale v jádru formálně. Cítil, že život je víc tam, než jinde.

Spolužáci ho běžně přezdívali Danyman, až na pár těch, kteří to zkoušeli s moderně znějící variantou Dany. Ale on chtěl být prostě Daniel, když i pro Dan musel vyvinout jistou míru tolerance.

Nesnášel rádoby módní pitvoření jmen jako Renat, Moni, Terez, brrr!, ani zdrobněliny. Takové jako Pepánek, Pavlík, Liborek, Boreček, Ládínek, nebo Danka, Klárka, Sárinka, Emička, hrůza. Za nějakých čtyřicet pět let uslyší svoji manželku volat na patnáctiletého syna: Davídku, dáš si k tomu čajíku piškůtky, nebo ti mám namazat rohlíček? I v tomto případě najde odpověď, proč to lidé dělají. – –

A právě tady se vyvalily mnohé zvláštnosti, které Daniel rozpoznal ne jako úmysl lišit se, ale coby přirozenost a nutnost jednak právě tak. Je nabíledni, že jeho chování nevyhnutelně získalo nálepku lotrovin.

Ještě na prvním stupni mu soudružka učitelka v hodině aritmetiky vyčetla, že se doma biﬂuje příklady s předstihem, a pak při hodině exce- luje, čímž se vytahuje před ostatními. Pomineme-li absurditu takového obvinění, jedenáctiletý Daniel to lapidárně okomentoval, ta je ale hloupá, já se neučím ani dozadu, natož dopředu…

Na začátku druhého stupně nasadila škola na výuku ruského jazyka renomovanou, skoro metr devadesát vytáhlou Rusku Alžbětu Bělouno- vovou. Tahle ﬁgura měla věkem těsně pod padesátkou vlnité, černé vlasy až na ramena, v nichž co chvíli protékal vlas daleko světlejší, a chodila oblékaná nejčastěji v bílé puntíkované nad pasem sešněrované zástěře. No, nevkus… Ale její věc.

Nastoupila před třídu, a když ji zástupce ředitele školy Kreml[3] představil, pokusila se rádoby žoviálně vlichotit se Danovi, už propálené to ﬁrmě, a usnadnit si zřejmě entrée do třídy s nejhorší pověstí.

„Tak co, pane Danieli, budeme od teď tady společně válčit.“

„Vy si válčete, s kým chcete, já nemám zájem s nikým soupeřit.“

To bylo Danovo přesvědčení, to byla jeho touha a přirozenost, nechtěl spory, sváry, rád by součinnost a porozumění a toleranci. Jaká drzost!

Ačkoli nikdy neslyšel žádnou deﬁnici, která by naplňovala tento termín nějakým významem (Dan si pro sebe svůj výklad udělal), byl takto puncován více než často, a to většinou soudružek učitelek.

Od pololetí šesté třídy už nikdy neměl na vysvědčení z chování za jedna.

Vrcholem byla těžko uvěřitelná bota nejoblíbenější učitelky na škole (kde vyučovala Ma, Fy a Ch), nechte ho, vždyť je blázen. Z bludného snění ji nevyvedlo ani Danovo upozornění na výsledek psychotechnické zkoušky, na kterou ho škola na doporučení třídní a mnoha dalších poslala, vyplývající ze zprávy, s níž jako jedna z iniciátorek určitě musela být seznámena. Stálo tam kromě jiných hodnotících podrobností, že žákovy reakce jsou veskrze přiměřené a v normě. Dan kopii zprávy vypátral u rodičů mezi uchovávanými lejstry.

Proč jsou tak zlí? Tak mstiví? To nic nechápou? Nemohou za to? Nevědí nic o toleranci a spektru názorů? Což musejí jednobarevné krysy zardousit skvrnitou?

A nebylo by možné na věc nahlížet i tak, že odlišní jsou de facto oni…?! Já jsem přece daleko blíž na straně věcí, jak byly na počátku, jak mají být. Já stojím na nohou, oni na hlavě. Mám se snad přizpůsobit tomuhle?

Takových situací byla dlouhá řada. Unavovalo to pedagogický sbor, unavovalo to spolužáky, unavovalo to i Dana. V rodině dusno, společnost se řítí slepou ulicí, kamarádi nic, žádná podpora, žádné povzbuzení, ani pohlazení. Není divu, že vnímal jejich vstupy jako irelevantní a zlovolné napadání. Možná i jako mstu, nebo asi důsledek skutečnosti, že je jiný.

Ve čtrnácti někdy v osmé třídě své třídní při hodině jasně vyložil: „Nechte mě na pokoji, já vás taky nechám.“

Nenechala. Ani ona, ani další.

Hned s nástupem do deváté třídy měl s sebou na papíře velikosti malého sešitu téměř hotový text jeho čtvrté písničky Snít, jen snít, kdyby ho náhodou ještě něco napadlo, aby si udělal poznámku a nezapomněl. Byla hodina jazyka českého a třídní, soudružka Medalová, když ten neznámý lístek papíru na lavici zbystřila, vyskočila: „Manne, co to máš na té lavici? Co to je? Dej to sem!“ A přichvátla si k Danově lavici.

Podal jí ho beze slova.

Po vyučování ji pak hezky poprosil, aby mu text vrátila, že pro něho důležitý, ale už ho nikdy neviděl. Když si uvědomíme, jak těžce texty rodil, a jak velký význam pro jeho duši tyto první niterní výpovědi v jeho životě měly, a že toho byly tři verze a chorus, pochopíme, jak mu tato ztráta ublížila. Posbíral síly a vytáhl z hlavy, co dokázal a znovu celý text zrýmoval.

Snít není snít o tom,
co bude a co bys chtěl.
Snít je též vzpomínat na to,
cos nikdy neviděl…

Krávo cynická!

Jeho férovou nabídku na pakt o neútočení ocenily trojkami z mravů. Horší stupeň již nebyl k dispozici. V osmé a deváté třídě, kdy se rozhodovalo o přijetí na střední školy a do učení! A přitom Dan měl od první třídy jedničky, sem tam dvojku, tedy stále na vyznamenání. Pravda, od druhého stupně už vyznamenání mít nemohl pro trvale snížené stupně z chování.

Poslední vysvědčení na konci školního roku v deváté třídě bylo vizitkou spravedlivé vendety za útrapy, které Dan za celých devět let docházky škole způsobil. Dvě čtyřky a šest trojek jej zařadilo mezi největší invalidy třídy. A ovšem chování za tři. To jsme mu to spočítaly!

Ano, předvedly se (a to ani ne všechny), protože dva kantoři, kromě školníka jediní chlapi na škole, Kreml a Tesař, jednali spravedlivě, a tím byli fajn.

Dan byl dítě milující přívětivé prostředí, svobodný pohyb a volný, otevřený prostor. Zato přímo nesnášel limity, což je zcela v logice věci. Jakou úzkost a tíseň asi musel prožívat, a jak se asi musel cítit v domově svých rodičů, když i škola se všemi těmi nepříjemnými peripetiemi byla pro něho místem, kde byl raději, a považoval ji za životadárnější místo!

Základní škola byla laboratorním prostředím a ukázkou toho, jaký ráz držela jednání a jak to ovlivňovalo vzájemné vztahy, což mělo následně své praktické pokračování v dalším průběhu Danova života, ať už to bylo kdykoli a kdekoli.

Na vyšších stupních vzdělávacích a doškolovacích zařízení (tak je na- zýval) už tak vyhrocené situace nebyly, což neznamená občasné zadrhá- vání komunikace zejména s učitelstvem, které ale bylo vyšší úrovně.

Vlastně jen jednou se Dan rozhořčil nad známkou z jazyka českého, neboť jako zřetelný premiant třídy v této oblasti inkasoval na konci druhého ročníku preferovaného učebního oboru chvalitebnou. Když si věc došel objasnit za třídní češtinářkou, takovou drobnou, hodnou paní středních let, laskavě mu přátelsky sdělila, že ano, vycházelo to na výbor- nou, ale dvojku mu dává proto, aby ho to více povzbudilo do dalších let, až bude pravděpodobně pokračovat na vyšší škole.

„Myslel jsem, že známka je zhodnocením předvedeného výkonu, tedy znalostí, nikoli bičem pohánějícím valacha k rychlejšímu běhu,“ namítl Dan.

„Měl byste víc číst, zejména hodnotnou literaturu,“ přehodila na ve- dlejší kolej dáma.

A Dan hned za ní: „Madam, až já si budu chtít něco se zájmem přečíst, napíšu si knihu sám.“

Ale oproti nechutnostem ze školy základní to byl jenom folklór.

Časté a bolestivé třenice mezi ním a okolím jej vzhledem k jeho povaze nutily k přemýšlení, a zůstávat ve vytrvalé snaze přijít věci na kloub. To v něm rozvinulo nevšední analytickou kapacitu, čehož důsledkem v zatím nedohledném budoucnu bude mimo jiné schopnost vnímat disonance v kompatibilitě, kongenialitě, konzistenci, kontextu a konse- kvenci[4].

V praxi se to bude projevovat tak, že falešný tón, který se vyskytne v písničce, ﬁlmu, divadelní hře, zkrátka v nějakém uměleckém ztvárnění, ale nejen tam, ale i v běžném životě v jednání a chování lidí, okamžitě zaregistruje, a následně bude schopen identiﬁkovat i příčinu toho, proč to nesedí. Následek je odhadnutelný. Ať už umělecký, nebo občanský, nebo i jakýkoli jiný projev, tím podrazil svoji věrohodnost. A nejen to, navíc vyzradil něco o svém autorovi.

A protože tato schopnost, kterou Dan bude považovat za přirozenou a samozřejmou, jiným lidem přirozená a samozřejmá není, bude to neustále činit problémy s porozuměním, a někdy i konﬂikty. A vždy se potom najdou lidé, co jej z nejasných důvodů budou osočovat z neustá- lého hnidopišského šťourání do čehokoli, a to zřejmě jen pro jeho potěchu, zatímco Dana ty nesrovnalosti budou většinou bolet a trápit, ostatně jako každá nepravost, která se vyvalí na povrch.

Avšak prozatím stále naráží na skutečnost, že ano, sice je si vědom svých talentů pohybujících se obyčejně nad průměrem, ale že toho tolik ještě neví a neumí a dělá na svůj vkus až příliš mnoho chyb. Uvědomoval si, kolikrát se zmýlil a jak moc věcí se mu nevedlo a nepovedlo. Tolik chyb! No jo no, chybama se člověk učí, tak aspoň se toho hodně naučím, zní jeho bonmot.

Ale bon je zřejmě pouze pro něho.

Takže neskončil na sebekritice, což by bylo snadné, ale zakousl se a rozhodl, že se naučí, co jenom bude možné. Bude eliminovat hloupé a zbytečné chyby, které jsou tak dobře vidět u druhých, ale rozpoznával je i na sobě. Navíc jej poznávání obdarovávalo pocitem smysluplnosti.

Neměl v plánu se s nikým srovnávat, nechtěl nikoho trumfovat, chtěl být dobrý a lepší. Protože jenom z lepších lidí můžeme očekávat hodnot- nější společnost, a jen kvalitnější společenství lidí bude schopné vybrat efektivnější cestu životem pro všechny.

Pro své zaměření živené vědomím častého odmítnutí na mnoha úrov- ních, do čehož zahrnoval i odmítnutí vynucená, jež musel učinit sám, mívá nezřídka problémy s porozuměním, když se někdo něco snaží říct, neboť vnímá slova v jejich původním pravém významu, a mluvčím po- skládaná věta mu smysl nedává. Tyto nepřesnosti vedoucí až k úplnému zmaření vyjádření vyvolávají dodnes zbytečné spory, a Dan, v menšině, která se nadto liší, a kdoví zda je vůbec normální, je samozřejmě ozna- čován, když ne viníkem, tedy jistě příčinou.

Z tohoto zážitku křivdy a totálního nepochopení někdy ze svého vnitřního rozpoložení vypustí čirý proud své otevřenosti.

V kuchyňce nynějšího pracoviště, které při svém nástupu mimocho- dem vnímal jako kus kulturního západu v tratolišti aka socializmu, si nechal stydnout porci z KFC nakoupenou v poledne pro syna k večeři. Když si ji po dvou třech hodinách chtěl vyzvednout, našel jenom zbytky.

To je tak nízké! Bylo mu to až líto, ne kvůli sobě, dobře, stovka je pryč, ale obecně. Vždycky ho pokryje takový zvláštní smutek, kdy něco nebo někdo nefunguje, nebo se i něco nepodaří. Ale když je to úmysl… To je prostě podlost.

Nechal zbytek tak, a za něj na stěnu přilepil papír s textem: Prosím toho, který si zde poskytl občerstvení z večeře mého syna, aby mi příště dal vědět předem. Nakoupím toho víc. D.M.

Někdy ho popíchne to nekonečné pustošení jazyka až na samý práh únosnosti, když to vypadá, že lidé nechtějí vyjádření, ale jen svými mluvidly proženou nějaké zvuky prostě proto, že je to tak zvykem, že to tak dělají všichni, že se to má.

Přijde na řadu a paní u kasy v Bille: „Karta Billa by byla?“

Dan forčekuje přesně: „Za jakých okolností?“

Teta netuší, kolik uhodilo, a protože tam čekají další a schyluje se k tisíckrát prověřenému, co že je on za podivína, a ať nezdržuje, tak ji raději s úsměvem vyvede na břeh: „Máte Billa kartu?“

A bylo by to jasné.

To je jen pár, možná i trochu humorně vyhlížejících ukázek z dlouhé, nekončící řady.

Nechtěl rozumět? Nevěděl vážně, co chtěli říct? Ale ano, samozřejmě že věděl.

Určitě neměl v úmyslu vyvolávat sebemenší spory, tím méně, že nešlo o život. Ale v každodenní záplavě takového balastně nesrozumitelného vyjadřování, co kdysi jeden popsal jako žvást na žvást, tlach na tlach[5], a v neutuchající a stále neukojené touze ucítit konečně dopad opravdového slova, gesta, pohledu, které nezpochybnitelně a jednoznačně něco smysluplného vyjadřují, to nemohl jenom tak, kvůli svému a jejich klidu, nechat ležet.

Nekázal, nepoučoval, nekritizoval. Jen vnímal až trochu jako povin- nost minimálně naznačit, jak to kdysi bylo a jak by to tedy mělo být i dnes. Nehodlal naskakovat na jejich způsob komunikace stejně, jako nemínil začít krást jenom proto, aby srovnal krok se zloději a zapadl tak do kolektivu. To radši ta jinakost.

Netušil, co způsobovalo, že si byl tak jist tím, co by mělo být, jen vždy bezpečně věděl, že cosi nebo kdosi v něm, snad nějaká energie, mu zřetelně dává najevo, kudy jít. Dokonce se někdy chtěl ubrat vlastním směrem, blíže středu proudu – a mohl by, ale nad nebe jasněji a čím dále tím silněji cítil, že to není ono, že tato volba není ta pravá. Stačilo se vrátit na rozcestí, a poslechnout.

Ostatně v drtivé většině seriózních případů, kdy na věci záleželo i okolí, byla jeho schopnost věrného vyjadřování užitečná k nezaplacení a k veřejnému prospěchu. I když to mnohým ani nedocházelo.

A Dan naopak nevěděl, že v různých situacích a na různých místech se vždy našli lidé, kteří ho obdivovali pro to, jak dokázal vyprávět, jak uměl vysvětlit i složitou věc tak, aby i méně vnímavý člověk si nemusel při- padat jako úplný blb. Kteří ho vnitřně oceňovali a vysoce hodnotili za precizní práci, často i za pomoc s jejich úkoly, se kterými si nevěděli rady. Našli se tací, kteří ho tajně obdivovali za to, jak se dokáže postavit většině, zastat malého, zůstat co nejobjektivnější. Byli i ti, co mu z nějakých důvodů záviděli jeho schopnosti.

Ale on to nevěděl. Nikdo mu to neřekl, ani nenaznačil, ani nijak jinak nedal najevo. Tyto všechny tak důležité zprávy mu zůstaly skryty, a tak Daniel z nich nezískal povzbuzení, pocit sounáležitosti, oporu, nic. Nic z toho od lidí nedostal.

Danovo rozladění nad tímto stavem, kterým se necítil nijak vinen, vyústilo občas i v humorný osten, kterému se ti, na něž zamířil, ani trochu nezasmáli. Ale to měli! Humor je jenom jeden. Kolikrát se nasmál sám ze sebe, tedy já jsem ale trouba, jak jsem si moh‘ takhle naběhnout, a tak.

Hloubal, čím by tak mohlo být, že je schopen vnímat a porozumět záležitostem nějak, ale drtivá většina ostatních – vlastně ani neví, zda vůbec někdo z nich ne – to vidí jinak. Až dlouho poté, co otec zemřel, když se doslova ukouřil, mu došlo, že mu pravděpodobně nemůže tak docela upřít za tuto kvalitu odpovědnost, když si vzpomenul na jednu událost z let, kdy byl ještě malý a kdy otec byl ještě při mentální síle.

Kdyby nastala příležitost v nepočetné a dobře laděné společnosti, určitě by tu příhodu dal k lepšímu. Trochu si to připravil a předem naformuloval, aby vše vykreslil tak, jak to bylo, a aby to zaúčinkovalo.

Kdysi jsme s tátou nastupovali do autobusu. Tenkrát se tam lezlo předními dveřmi a u řidiče jste platili korunou, to bylo jízdné za 1 Kčs, kterou jste vhodili do takového turniketu asi metrové výšky. Vršek vypadal jako kasička, tam jo, ven ne, a řidič mohl uzavřít takový packy z obou stran, takže mince nepropadla až dolů, ale zůstala v poloze, kam jste viděli a mohli ověřit, co tam kdo hodil.

Vhrnul jsem se tam jako první, děti do deseti let neplatily, a šupem pokračoval do pohodlně naplněného vozu, abych si zajistil místo k sezení. Táta vystoupal po třech schůdcích nahoru – ale to byste ho museli znát a vidět.

Metr šedesát dva, pleš až do zadní třetiny hlavy, pravá, nefalšovaná pivní cejcha, a pod tím vysokananánských čelem jasně prokazujícím ještě vyšší íkvé drobnej, přísně vyhlížející obličej s větším rovným nosem a zkoumavej modrej pohled árijskýho původu. Takový malý, důležitý pívo.

Vhodil do kasy minci a bez dalšího se hotovil mě následovat.

Když řidič na uzavřeným propadu zachytil, co mu tam přistálo, vyskočil jak čertík Bertík z pohádkový krabičky a zvolal na otce, že to slyšel celej bus: „Pane, haló, vraťte se, ste se asi splet, to je málo!“ A ukazoval do kasy na corpus delicti.

Otec si už před tím připravil padesátník, minci poloviční hodnoty. Ta se koruně dost podobala, byla ale drobet menší a měla i poněkud měděnější zabarvení.

Asi tak na tři metry se k němu otočil, sáhl do náprsní kapsy, a stejně zřetelně, jako předtím řidič, mu s výrazem vítěze třímajícího medaili ohlásil: „Já mám legitimaci, prosím, toto je tuzér!“ – –

Kdyby byli v autobusu lidi jako já, pokračoval Dan, nebo prostě jiní zdraví klouzkové, naházíme se všichni pod sedačky smíchy. Jenže tihle jenom cukali koutky od úst, asi aby si o nich nikdo nepomyslel nic nepatřičnýho.

Řidič se taky ani trochu nezasmál. A nevíte proč?

Ta věc byla objektivně sranda, to mělo hloubku! Nesčíslněkrát jsem byl v situaci toho řidiče, když se povedlo někomu obohatit tento svět o fór na můj účet. Vždycky jsem se řehtal s ostatními. Humor je jenom jeden.

Co si myslel, řidičskej? Že když se tomu zasměje, tak přijde o svoji důstojnost? Pcháá, je to obráceně, takhle veškerou ztratil. Kdyby uznal srandu, vyrostl by coby fajn chlap se stále mladým duchem kluka.

Daniel je ale dnes už velký kluk. Podařilo se mu svůj život uchopit a aspoň trochu, jak je to člověku jen možné, jej mít pod kontrolou. Žije už téměř pět let sám. Vlastně takové určení vždycky kategoricky odmítal. Vždyť v domě, kde tráví poslední roky, je hned několik rodin a velkoměsto má přes milión obyvatel. Stát desetkrát tolik. Tak jakýpak sám!

Je v nepříliš častém kontaktu se dvěma svými sestrami. Starší Ema žije na druhém severním konci města se svým manželem. Vychovali dva dnes už dospělé, taky už úspěšně zadané kluky. Toto mnohaleté spokojené partnerství oběma svědčí, tím víc, když si před časem pořídili malou chaloupku v lůně lesní přírody asi 100 km od svého bydliště.

Mladší Jindřiška[6] žije vlastně v obdobné konﬁguraci s manželem také už drahně let. Bydlí o něco blíž, tak možná z toho důvodu se vídají o chlup častěji.

Dan by si představoval rozhodně častější společně prožitý čas s oběma rodinami, jenže rozdíl v rodinném stavu položil mezi něho a obě sestry bariéru, za kterou nikdo z nich nemůže, ale která tam je, a neumožňuje posunout jejich vzájemné vztahy na kvalitativně vyšší, a hlavně otevře- nější úroveň.

Abychom však nezapomněli na jeho dceru, což by se ovšem lehce stát mohlo. Snad proto, že se s ní setkává velmi, velmi sporadicky, většinou pohříchu když Sára potřebuje nějakou dotaci.

Holku si přál. Netušil sice, že až se narodí, bude ji muset prakticky odkojit se vším, co k tomu patří, a navíc v době, kdy právě v přelomo- vých devadesátých letech i on sahal po kariéře manažera zhruba střední úrovně, a to bylo i časově opravdu náročné. Její matka byla totiž velmi schopný podnikatel – také se vším, co k tomu patří.

Jakkoli roli matky Dan nepovažoval za sobě vlastní tehdy ani později, se ctí (a později několika táhlými chorobami z přetížení organizmu) se o malou postaral, a vytvořili spolu velmi blízký a krásný vztah. Do sedmého roku věku Sáry považoval tyto roky s ní za nejkrásnější, a za ukázku toho, jak má vztah otec dcera vypadat. Ale tak to přece chtěl. Byť byl svobodný otec – Sára je nemanželská.

Pak se ale oženil, a kontakt s dcerou se smrskl na soudem deﬁnovaný každý druhý víkend. A už nikdy pak spolu nebyli víc, naopak, kontaktů stále ubývalo. Z krásné zkušenosti dokonalého vztahu s milovanou dcerou, na kterou byl náležitě pyšný, tak nezůstalo prakticky nic.

Přesto ho hřeje, že roli otce zažil, dokonce si ji později ještě jednou zopakoval, naštěstí zase v jiném věku dítěte. A taky to byl kluk, jehož vyženil.

No a před těmi skoro pěti lety se Danova manželka rozhodla po dvanácti letech manželství, kdy společně vychovali tehdy patnáctiletého Davida, přepřáhnout, aby spojila svůj život s bohatým, o dost mladším chlapcem milionářem, kterého jen tak mimochodem znala už od svého dětství. Proto se Daniel rozhodl co nejrychleji opustit její byt, a od té doby je v podnájmu. Rozvod už byl jen nezbytnou, ale jinak nepodstatnou uzávěrkou.

Inu to víte, děti, láska! Co naděláte… V okamžiku, který tehdy před- stavoval sotva několik málo týdnů, máte život vzhůru nohama. Je dobré si tohle zapamatovat!

I proto přebývá bez přítomnosti spřízněné duše, bez sdílení, povzbuzení, slova podpory a útěchy, bez společného humoru, bez vzá- jemných pohlazení, bez vracení se k někomu, bez… bez domova. Úděl je to těžký, tím spíš pro člověka milujícího domov a vše, co domov přináší a co k domovu patří. A nejde pouze o nějakých posledních pět let; v tomhle palčivě trpkém stavu je až dvě třetiny jemu odměřeného času.

Někteří lidé si v samotě hoví, vyhovuje jim.

Daniel je jiný. Copak samota, ta sama o sobě ho netrápí, ale opuštěnost je bolavá, a dlouhodobá opuštěnost je schopná přivést člověka až k traumatickým jizvám. Jeho zatím přiměla k velmi častým úvahám typu kdo, jak, kdy, proč, co, odkud, kam, a podobným. Měl opravdu dost času přemýšlet.

Ještě že tu pro něho zbyly hudba, obrazy, fotky, a později i literatura. Také příroda, charakteristická pro vnitrozemí a dostatečný počet historických památek, zámků, hradů i zřícenin a ruin, které po nich zbyly.

To jsou oblasti, které Dana nejen zajímají, ale kterými se zabývá i aktivně podobně, jako když máte nějakého koníčka. Ale tady je to trochu jiné, spíše je to celé stádečko provázaných zájmů. Některé výstupy jeho činností se pak mohou směle rovnat úrovní výsledků práce profesionálů v rámci obdobných odborných aktivit ﬁnančně odměňovaných.

Hudbu, tanec a graﬁcká díla, chápe jako jiný, ušlechtilejší způsob vyjádření. Přenos informace a emocí nerespektující hranice správní ani jazykové. Vnímá, že jsou řádově kvalitnějšími vodiči emoční energie s nesmírně silným dopadem. Jaký ten dopad nakonec bude, závisí od jejich povahy a kvalitě zpracování.

Hudbou vytvořil díla, která mu to potvrdila. A uvnitř procesu jejich tvorby uviděl a poznal věci, které běžně jinak nespatřil. Zažil, jak čisté a povznášející vědomí dokáže seriózně napsaná a vkusně provedená skladba navodit, a tak poukázat nevtíravě, nenuceně, přesto však lehce naléhavě: Hle, je i jiný svět!

A Dan ho uviděl, a rozpoznal ho. A pokouší se jednat tak, jakoby jednal v něm. A snaží se i být takový, jako je v něm! A jde to. Trochu líp, než zpočátku. A taky vidí, že ta naše současná společenská civilizovaná parodie, je ve srovnání s ním tak akorát trapnou, jenom v nouzi přija- telnou náhražkou.

Země za to nemůže. Země je nádherné místo pro život. Svět by mohl být královstvím přízně a spravedlnosti. Není vinou Země, že historie lidstva je přehlídkou nevyužitých možností, promarněných příležitostí a ztracených talentů. A mnoha dalších a dalších opravdu nehezkých zážitků. Autor? Člověk.

Na Zemi by mohlo být tak dobře! A svět by mohl být tak krásné místo k bytí!

Zase jeden snílek? Jako ti pravdoláskaři?

Dokážou pořád jen soudit a nálepkovat. Zoufalci.

Pendrek hoši, já to viděl! Já to viděl na vlastní... vní-má-ní.

Cítil jsem ten závan naděje, pokoje a smíru, zažil jsem to vědomí naplnění, zakusil jsem prožitek podpory, porozumění a sounáležitosti, a ta všude přítomná vyváženost, slučitelnost, sourodost, byl jsem u toho a podílel jsem se na tom, že slovo má svůj pravý význam a platí. A byl jsem přímo u toho, když vládla úcta, součinnost a vědomí vzájemné potřeby obou pohlaví, a dotýkal jsem se dávání a přijímání, a radosti…

To vše, když se pokusíte porovnat s naší dočasnou, očividnou realitou…

Porovnat to nejde!

Kolikrát za poslední roky se Dan jakoby zastavil, a v plném vědomí a zodpovědnosti vnímal na okamžik jenom jediné: Můžeme jít, jsem připravený…

A hudba, tanec (různých forem, jako balet, krasobruslení a dalších) a konečně i obraz, v jisté kvalitě, dokážou tyhle nádherné a důležité věci stálých trvalých hodnot přenášet. Ty věci, které tu byly od počátku, a dokonce dávno, dávno před tím, než lidská noha žačala podupávat po trávníku matičky Země.

Hudbou a tancem to jde ovšem líp, protože jejich podstata vychází z abstrakce celá, kdežto na obraz nebo fotku aspoň zprvu něco umístit musíte. V tom našel smysl pro současnou dobu a ukotvil nemalou část svého zájmu, a takhle také hudbu a obrázky vnímá a tvoří. Aby tomu přenosu pomohl, aby uviděli i druzí…

Daniel jako aktivní sportovec a hudebník tanec vždy raději pouze obdivoval. Snad možná proto, je-li vůbec možné přece jen učinit volbu, čím ve svém životě byl, a jsme-li přitom omezeni všeobecně známou klasiﬁkací lidských činností, potom tedy ze všeho nejvíc asi hudebním pedagogem a muzikantem.