Zpěvák a muzikantPohádka o Šroubku a Matičce

Zpěvák a muzikant

Pět mi bylo let, byl jsem pouhé děcko, jsou slova písničky Můj strýček, která stála na úplném začátku Danovy hudební a muzikantské kariéry na úsvitu šedesátých let minulého století. I když to byl start, do něhož byl nastrčen zcela bez jakékoli účasti jeho vůle, na každý pád se v jeho případě jednalo spíše o misi. Tak to také vnímá dodnes a hřeje ho, že kariéra se všemi jejími negativními konotacemi není nic, s čím by měl cokoli do činění. Přestože to možná vážně hrozilo.

Ale hezky zpátky na začátek.

Danovi skutečně bylo pět, když ho jeho babička, otcova matka, učitelka v mateřské školce, vodila po školkách v blízkém okolí a prezentovala Danouška (grrr!) jako cvičenou opičku v cirkusu, neboť i ona seznala, že jeho pěvecký výkon je na jeho věk nevšedně precizní. Přítomné učitelky byly z něho paf, protože malý, roztomilý klouček s vnímavou tváří, a ještě takhle zpívá, to bylo pro ně, jako pro ženy a matky, něco. Navíc to sedlo, protože písnička byla tematicky příhodná.

Byl to vlastně otcův nápad. On to byl, kterému se zdálo, že jeho dítě nějak podezřele přesně intonuje, a to i v těch pasážích písně, které nejsou harmonicky ani formálně právě banální, tím méně pro sotva pětileté dítě. A usmyslel si, že společně s jeho celkovým projevem by se mohlo urodit něco, čím by aspoň částečně přisytil své neukojené ambice dozajista neprávem nedoceněného génia. Proto intervenoval u své matky, a ta už zařídila několik přehlídek tohoto malého a milého zvířátka. Jakkoli byla první, na dlouhou dobu to byla i jeho poslední veřejná pěvecká vy-stoupení.

Manažersky měl otec tohle zmáknuté. A později, o necelých pět dalších let, přivede Dana na Viktorku Žižkov, aby – nevyjde-li kariéra zpěváka – z něho měl fotbalistu. Otec byl veliký fanda fotbalu.

Někdy ve stejné době se na téma hudby v Danovi odehrálo něco dalšího, poněkud jiného. Trochu hodně jiného. Zaposlouchal se do pís-ničky, kterou zdařile interpretoval tehdy začínající Karel Gott. Maria[7]. Dnes už si sám nepamatuje, jak se to vlastně odehrálo, snad že měl chvilku klidu se zaposlouchat, vypnout okolí a vnímat. Snad ho to zau- jalo také proto, že mu skladba v prostředí mnohých jednoduchých, nezřídka často i plytkých popěvků a textů, připadala nějak závažnější a emočně nabitá.

Vůbec nešlo o Gotta, ten byl pro něho instrumentem stejným, jako mnoho jiných. Ale ta harmonie, aranžmá instrumentace, rozložení kine- tického napětí tvořícího klenbu hudebního příběhu, to byl zážitek! Vnímal prostředí skladby jako malý výsek ze života, který ovšem zároveň v sobě zahrnuje vzorek života v jeho celistvosti. Tehdy však ničemu z toho nerozuměl, a pociťoval to jenom jako vánek naděje, rozechvění, vzrušení, vzedmutí, zklidnění a naplnění.

Ta atmosféra jej prostě zaujala. Nebo mu spíš uhranula.

Bude trvat ještě mnoho let, než si to, co se v některých hudebních dílech děje, Dan plně uvědomí a přesně pojmenuje a začne o tom přednášet i svým žákům. Zatím je ale prcek, co sotva pootevřel očka a ucítil paprsek světla. Zatím ví jen to, že je to světlo, a že v tom světle je něco, co ho velmi, velmi přitahuje.

A tak poslouchal, vnímal, nechal působit, a zase poslouchal.

 

Asi by bylo dobré připomenout drobnou epizodu z věku před puber- tou, kdy s Emou nad tlustým zpěvníkem plným textů a akordů občas uspořádali seanci, při níž o čtyři roky starší sestra vybírala jednotlivé tehdy populární pecky a jako sólistka je prováděla, zatímco Dan jí přizvukoval.

odnes si pamatuje, jak otec, který bez výstrahy vstoupil do malého pokoje, tak mu říkali, popatřil na produkci, trochu nechápavě pohodil nosem k Danovi, a houknul vespolek:

„A tohle je co?“ Typický slovosled jeho otázek.

„To je doprovod,“ přehrála zpátky Ema.

„??“

„Or-ches-tr!“ zasmečovala ještě a navázala dalším veršem písně.

Dan s ní nezpíval text společně, ani ve druhém hlase, on si tak nějak notoval v intencích tempa a harmonie nasazeného partu, a měnil sílu a barvu hlasu tak, aby navodil dojem doprovodných nástrojů. Že to Ema nepovažovala nevhodné, či dokonce za úplnou hloupost, dokazovalo, že takhle hudnout vydrželi několikrát i hodiny.

Dokud otec despota zakrátko z domu Emu definitivně nevystrnadil, protože neměl pochopení pro manýry, jako jsou návštěva kina, taneční, nějaký ten kluk a podobné přirozenosti skoro patnáctileté holky. Ema se odstěhovala na druhý konec města k babičce, tentokrát z matčiny strany.

Dan se s Emou pak už nevídali. Zůstal v malém pokoji s daleko mladší Jindřiškou, kterou otec nazýval z jenom jemu známých důvodů Kačkou. Jindřiška–Kačka byla tátovým mazlíkem, když on už tehdy začal nějak tušit, že jeho syn mu pro svou, na otcův vkus příliš svobodomyslnou náturou, asi jeho ambice nevyplní.

A ovzduší v malém pokoji, i v ostatních prostorách těsného bytu, začalo houstnout.

 

Věk puberty byl pro Dana příznačný dusnem doma, konflikty ve škole a pocity uvolnění každé léto na letním dětském táboře, kam pravidelně už od svých sedmi let jezdil, někdy i na dva turnusy. Byly to jediné týdny v roce, kdy mohl být sám sebou a zažívat svobodnější prostor a trochu radosti i navenek.

Během roku měl jen své jiné, skryté radosti; to když třeba vnímal hudbu, která mu zrovna byla schopna vytvořit zážitek a dodat příslušnou emoci. To se ale odehrávalo někde hluboko uvnitř, a nemohl, anebo nechtěl to navenek projevovat. Kde taky…

Ale na letních táborech, kde se mohl rozběhnout do přírody, byli noví lidé, které si nijak nemusel spojovat s bydlištěm, školou a tím začou- zeným hlučným městem. Považoval je za jiné lidi, lepší, prostě takové, před kterými může projevovat i to, co cítí.

A tak to také dělal! Nevyslovené myšlenky, nahromaděné emoce a zadržené radosti konečně vytryskly obrovským gejzírem ne nepo- dobným barevnému ohňostroji, kdy vzduchem poletovaly slova a věty, smích, nápady, tvořivost, bezbřehá aktivita, ale i dojetí a slzy zvláštního smutku a stesku, jejichž původ nedokázal definovat. Nevěděl z čeho a odkud pocházejí.

Přestože tušil, že ti lidé na táborech nejsou bezchybní a tak báječní, jak je pociťoval a vnímal, určitě si je idealizoval. Ostatně tato jeho pochopi- telná reakce, kdy vždy po jedenácti měsících přiškrceného a přidušeného živoření, ze kterého nebylo úniku než do svého nitra, náhle mohl nabrat dech a z plných plic se rozdýchat, nebyla mnohdy jeho okolí nějak zvlášť příjemná, protože na takový proud čirého života prostě nikdo nebyl zvyklý a tím ani připravený.

Tady byl asi základ jeho nevybalancovanosti, kdy po výkřiku přímé a ryzí radosti bez limitů a čehokoli, co by vnímal rušivě, náhle propadl do nálady naplněné steskem, a kdy po tomto okamžiku propadu byl na moment už dospělý, vyzrálý a vyrovnaný.

Tomu Dan nemohl rozumět. Prozatím posedával u táboráku, zahle- děný tu do ohně, tu na nebe plné hvězd, a cestoval zrakem po ostatních okolo. A poslouchal písničky za doprovodu trochu rozladěné kytary, a některé z nich v něm vyvolaly hřejivý pocit domova, po kterém tolik toužil, a který ale ve skutečnosti nepoznal.

Tyto chvíle s doširoka otevřeným vnímáním mu hluboko uvnitř, v křivdami nedotčeném koutku jeho vnitřního příbytku, umožňovaly za- hlédnout záblesky sdílené radosti, pokoje domova, pocitu vzájemného přijímání a jistoty dalších dní, ke kterým mohl směle vzhlížet bez obav a stresu. Naučil se tyto věci sledovat, držet se jich a nepouštět je.

Písničky s kytarou u táboráku nepovažoval za hudbu v té podobě, která by mu přinášela emoce a navozovala vědomí, což obojí už trochu znal, a hodně cítil. Měl je spíš za příznak té atmosféry, za kulisu, která k takovým táborům patří. A byla mu příjemná, a docela dost, jako dost by mu bylo příjemné pohlazení od mámy, která ho má ráda proto, jaký on opravdu je, a ne proto, že ho má napsaného v občance, a stojí nad ní Zákon o rodině.

Jak zrale, vyváženě, ale zároveň zamlkle vyhlížel, když je autobus v poslední den tábora odvážel domů a k rodičům, na což se obvykle všichni těšili, ale on měl stále v hlavě ty písničky ze stanu a od ohně, ten šum větru v travinách a korunách stromů, tu vůni lesa, ten třpyt rosy, tu představu lepšího světa…, neboť jeho vezli – do pekla. Tak to aspoň cítil.

To v Danielovi posilovalo a zbytňovalo obrannou hráz, aby uchránil alespoň malý koutek své jinak už notně kontaminované osobnosti, to nejniternější zákoutí, kde by se mohl setkávat s tím, co přece už viděl a rozpoznal, se vším tím, co je tak krásné, vyvážené, harmonické, nezkažené, uklidňující, co má svoji hodnotu a co zůstává. A není to sen, co se mu jen zdá! Není to jeho výmysl! On není toho autorem! On si to nevymyslel! A na rozdíl od mnohého dalšího, tohle ví docela jistě.

 

A nastoupila puberta. Období, v němž, anebo těsně po němž, dítě bere rozum a odpovědnost do svých rukou. Nebylo zapotřebí žádného budiž!, prostě se tak stalo.

Jestliže jsem druh, který se podle Darwina evolučně vyvinul až do své úrovně a podoby právě takové, jaká je nutná pro úspěšné přežití v aktuálních podmínkách, musí to znamenat, že je ve mně právě a jen taková kapacita potřebná k životu v tomto světě a dnes. A musí to rovněž znamenat, že neumím nic nad rámec nutnosti této evoluční úrovně. Pro- tože to není potřeba. To je tvrdá logika evolucionistů. Ok, to beru.

Když tedy hypoteticky bude přežití nějakých bytostí závislé od toho, zdali překonají překážku ve výšce dejme tomu tři metry, proces evoluce je postupně vybičuje ke schopnosti tuto překážku překonat, aby tak mohly vesele užívat života. Co však s tím, když ty bytosti jsou schopné překonat překážku ve výšce třeba i dvacet, třicet, nebo padesát metrů? Představme si to. Jestliže motorem vývoje pro přežití bylo a stačilo překonání výšky pouze třímetrové, tak potom proč?

Dar Danielovy schopnosti analýza › rozvaha › důsledek byl nezasta- vitelně odbrzděn.

Znamená to, že vývoj to poplet a přeplatil nás? Nebo měla evoluce značnou setrvačnost, než ustala, a vybavila nás snad proto nad plán? A tedy proč se potom vůbec zastavila? Nebo nezastavila?

Nemůže být! Ani vývoj, ani evoluce, nebo jak už to pojmenujeme, není osoba s možností volby, aby takhle vědomě mohla postupovat.

Tak potom proč? Proč prokazatelně umíme daleko víc, než je potřeba k prostému přežití tady a teď? Proč disponujeme nesrovnatelně větším potenciálem, než je podle logiky evoluce zapotřebí? A proč jsem schopen vidět jiný svět? Proč jsem poznal to, co kolem mě fyzicky není, aspoň já to tady neviděl? Proč navzdory nepřízni prostředí cítím, co je důvěra, opora, povzbuzení, sdílení, pomoc, radost, láska…? Proč tak jasně vím, že je i jiný svět, který tak přirozeně zná spravedlnost, soulad, zdravý rozum a slova, jejichž význam není překrucován?

Tuhle nadstavbu že by nám dala evoluce? Prdlajs, to není a nebyla nikdy její role, měla nás jen vyzbrojit pro přežití. Odkud se tedy vzaly ty věci, pro které já chci žít, jinak to fakt nemá žádnou cenu?! Kdo nám je dal? Kde se tam vzaly? A pozor – proč o nich víme?! No my jsme si je nevymysleli, to bychom je používali a podle nich jednali, a to, jak je vidět, se neděje. Kdo? Jak? Proč?

Nevím.

Ale určitě to nebude tak, jak vykládají ve škole a v televizi.

 

Dnes bychom o tom řekli, že to bylo něco jako osobní brainstor- ming[8], i když tak nějak sólo, jak si ostatně už Daniel zvykl. A v budou- cnu tomu nebude jinak. Pravda je, že poznání v něm dozrávající se nespokojí s tím být uzavřené v koutku jeho nitra, ale bude chtít ven.

Ve čtrnácti letech dostal pod stromek kytaru, tu nejlevnější, která se dala koupit. Vlastně ne, byla ještě jedna menší za 160 Kčs, tahle pro Dana stála dvě stě deset (rodiče zapomněli odstranit cenovku). Jako každého náctiletého puberťáka chytla kytara coby relativně dostupný hudební nástroj, kterým bylo možné doprovázet písničky mimo hlavní proud pop music, kde už začaly převládat jiné instrumentální tendence.

Velmi rychle se naučil hrát. Nezdálo se mu to být rychle, jiné tempo neznal. Velmi ho ta hra zaujala. Trénovat několik hodin denně bylo sice dost bolestivé, tedy aspoň do doby, než mu bříška prstů ztvrdla, ale pronikat do harmonických zákonitostí hudby a formální logiky skladeb mu nebylo o nic méně přitažlivým, než zaujetí vědce ženoucího se za životním objevem v oblasti, která ho navíc kromobyčejně uchvátila.

Sám si dovodil logiku základních harmonických funkcí. Jednodušší sekvence se poměrně rychle naučil transponovat, motiv v jiné tónině viděl jako barevně odlišné zobrazení téhož. Problematiku tempa a rozdělení toku skladby na takty identifikoval jako krajně logické a srozumitelné. Takt považoval za tikání času hudebního díla. Třebaže noty – ne že by o nich nevěděl – neznal, technologické prvky tvořící konečnou podobu hudebního kusu mu připadaly přirozené a vhodné. Jakoby platily odjakživa, ani se je nemusel učit, stačilo je poznat. Několika minutová forma písničky, jejíž účinek podtrhuje text a dotváří výkon zpěváka, se mu zdála právě tak vhodná pro srozumitelné sdělení a přenos energie k vytvoření žádoucího dojmu na přijímači, sluchu a srdci posluchače.

To byla nová zkušenost, když prakticky všechno, na co doposud na světě pohleděl, mu připadalo převrácené, sotva pochopitelné a obtížně přijatelné.

Hudba a její realizace se v rukách Danielových stala hlínou, ze které mělo smysl sochat, a vůbec takovým způsobem se vyjadřovat. Jak se časem ukáže, některá z jeho budoucích děl nabydou mistrovských para- metrů.

Nechtěl už dále pouze přihlížet tomu, jak rádia, televize, desky a pásky, chrlí plytké komerční tralalajky s texty, kde jde méně než o nic, totiž zřejmě jen o tantiémy. Avšak daleko vehementnější a průbojnější pohnutkou byla nezkrotná síla, která tlačila na povrch roky ukrývanou touhu, tolikrát pošlapávanou a devastovanou radost, a do značné míry utlačovanou i brzděnou přirozenost. To vše se teď dralo na povrch.

 

Osmnáctého května 1971 napsal Daniel Mann ve svých čtrnácti letech svoji první písničku, hned po měsíci druhou, a ještě než odjel na prázdninové tábory, ten rok byl dvakrát, ještě třetí. Do konce roku pak další tři. Šest písniček za sedm a půl měsíce! A to včetně textů, které hudební tvorbu značně zpomalovaly.

Dan si nikdy neříkal textař, přesto se snažil poctivě dělat texty hodnot- nější, než slýchal z médií. Technicky a čistě formálně byly už tehdy vyvedeny korektně. Rýmy, akcenty a rozprostření významových oblastí do hudebního backgroundu[9], to společně s výraznými melodickými ná- pady nad přirozenou harmonizací bylo pevnou konstrukcí, která mohla písničku posílit a zarámovat do jasných kontur sdělení.

Pravda ovšem taky je, že po obsahové stránce byly tyto technicky skoro precizní texty příliš naivní, neúnosně přímočaré, myšlenky nešikovně formulované a neinformovanému posluchači proto někdy i nesro- zumitelné. Nemohlo se v nich neprojevit Danovo vnitřní rozpoložení, nevyrovnanost, značný rozpal nálad, nedostatek nadhledu, velkorysosti, tolerance, a s tím související soudnosti. Ty texty zpočátku nebyly seriózně publikovatelné, a i když bylo možné v textech z médií uslyšet obdobnou nevyváženost a nezralost, on chtěl být lepší.

Ale to se mělo srovnat a časem to uzraje. Důležité pro toto období je ale nalezená cesta, jíž na povrch vyvěrá láva jeho praktikovaného světo- názoru tolik se lišícího od okolí, a která tak uvolňuje přetlak uvnitř, čehož následkem je blahodárný účinek vyrovnávání vnitřního pnutí, a tedy zrání směrem k dospělosti. Dospělosti ne toliko biologické, ale také duševní a duchovní. Vytrysklo to ven, a nikdy už to nebude jinak.

Během roku až roku a půl hrál na kytaru obratněji než většina dlouho- letých populárních kytaristů ve státě, což mu usnadňovalo skládání. V následujících pěti letech složil celkem jednačtyřicet písní včetně textů. Kdyby jej však texty nezdržovaly, měl by nejméně pětkrát více kvalit- ních a nosných hudebních motivů. Snaha o kvalitní texty, z nichž časem jako struska při tavení kovu mizela roztěkanost a nadevše zřetelný po- hled do jeho nitra, značně redukovala počet vytvořených titulů.

Na druhou stranu sveřepá přísnost a hlídání kvality způsobily, že poslední tituly před nástupem na dvouletou základní vojenskou službu, už mohl bez uzardění prezentovat veřejně. A taky se tak dělo. Třeba Věci, Doufej, že se tvá máma vrátí, nebo Zní loučení, si nezadaly s texty medi- álně propálených textařských jmen. Ale Dan se titulem textař honosit nehodlal. O to tady přece vůbec nešlo.

 

Jakkoli vojna měla být ztraceným časem a Dan ji při svém odjezdu také za takovou považoval, paradoxně mu přinesla víc svobody, než měl doma. Poté, co zůstal jen s matkou a Jindřiškou, neboť otec se docela zbořil a nebylo možné s ním nadále v jednom bytě vydržet, se klima tro- chu uvolnilo a Dan se aspoň zpočátku přichytil matky jako záchranného kruhu. Ten se sice zanedlouho ukáže jako nedostatečný, ba nadbytečný, ale v prvním okamžiku po traumatických scénách spojených s rozvodem rodičů pomohl.

Vojenské prostředí do jisté míry rovných podmínek tak představovalo posun k jisté formě spravedlnosti a větší volnosti. Nikoli fyzické, ale vnitřní, protože zde nemusel zdaleka tak úzkostlivě sledovat své pocity a nemusel tolik krotit své názorové projevy. Tento paradox jenom doka- zoval bídu let předchozích.

Vojna sice opravdu nebyla kojná, nebylo tolik času na kytaru ani na skládání, přesto za ty dva roky napsal sedm písní. S některými z nich, A jsi kluk jako já, Věci, Rozhovor beze slov, I já tvým snem chci být, a také Svět se točí dál (prvně, kdy napsal jenom text), objížděl Armádní soutěže uměleckých talentů. Konaly se od úrovně útvarů a armád, až po celo- státní finále. Všechny ve své kategorii vyhrál, tedy až na tu poslední, kdy se porotě pod vedením Zdeňka Marata zdál Danův repertoár až příliš civilní, takže to spravila cena za interpretaci.

Tyto akce nepovažoval za nic extra, ale třeba na celostátním festivalu ASUT Ostrava ´77 se potkal s Jarkem Nohavicou vystupujícím v čele nějaké rádoby rockové kapely, který neskrýval nadšení z věrné kytarové podoby Boxera[10], a taky se skupinou Elán, v níž ho zaujal ostříhaný zrzek za klávesami Vašo Patejdl. Tak si prostě řekl, že tohle pro něho nemusí být jen a jen ztráta, zejména když tak uteklo pár dní, které by jinak musel trávit na útvaru.

Dozvukem doby dospívání byly tituly Tatam jsou má krásná přání a Teď naposled, což stran muziky byly běžné přemýšlivě melodické kousky, ale text se stále ještě vyrovnával s tmavými časy rdoušeného dětství a puberty. Teď naposled nadto viděla až nebezpečně daleko do nejistého a mlhavého budoucna.

 

Vojna skončila. Dan se vrací do původního prostředí, ale pocit pro- storu a svobody, který se ke konci základní služby dále rozšiřoval, si svými lokty uchránil. Nikdy už zpátky! Jen se trochu oklepal, napsal Zpívám zpívej!, Jen láska zůstává a Zamáváme si, kde texty i celková nálada písniček se už nadobro odvrátily od traumatizující minulosti a otevřeně hleděly do budoucna, ven, a hlavně výš.

Na vojně Danovi začalo být jasné, že chce-li v hudbě něco dokázat také na veřejnosti, a jenom pro sebe to dál dělat nechtěl, musí se o tom něco naučit, víc se vzdělat. Přesněji řečeno, vlastně si nebyl zase tak jist, jestli to, co o hudebních zákonitostech vlastní cestou našel, je správně. Cítil, že je, ale přece. Ve skutečnosti se chtěl jenom zbavit chyb, případně korigovat nějaký zásadnější omyl a potvrdit si, že to, jak to dělá, je zdravé a má obecnou a dlouhodobou platnost. A trocha té teorie konečně také nemohla uškodit.

Na Státní konzervatoř samozřejmě neměl nárok pro ty trojky z cho- vání a zdevastované vysvědčení v deváté třídě, ale na Lidovou konzer- vatoř, kde vyučovali odborníci bez rudé legitimace KSČ[11], se dostal bez obtíží. Tam si ho vzal do parády Jan Soumar[12], baryton, a dodal mu chy- bějící pěvecké základy, fyzickou kondici a dokonalou techniku zpěvu.

To Danovi přišlo velmi k duhu, protože kondice hlasivek, nejnamáha- nějšího orgánu v těle, nebyla po cigaretových bezohlednostech kouřících rodičů kdovíjaká, proto jej správná technika osvobodila od násilného zesilování hlasu krkem. A to byl vynikající základ pro další desetiletí zpěvu.

Mezitím se stále současně snaží navázat hudební spolupráci s jinými zpěváky a muzikanty. To z přesvědčení, že více schopných hudebníků může kvalitu tvorby a produkce znásobit, že se může něco přiučit, a taky proto, že to zase nechce dělat sám. Teď, když mu škola jako prostředník dohodila nějaké kontakty, by to mělo jít snáz.

Ale nenacházel ty správné lidi. Odpověděl i na pár inzerátů, ale způsob, jakým opakovaně narážel, ho znechutil, a od další snahy dělat hudbu ve více lidech upustil.

Jednou se dostavil na inzerát hledající zpěváka a kytaristu do kapely. Když se představil, nadšenecky na něho spustil o půldruhé hlavy vyšší a jistě taky starší výrostek s basovou kytarou: „Znáš nějaký párply?“

„?!?“

Párpl Dana nepotřeboval. Spíš komparz. A Dan zase neměl ani nejmenší zájem poslouchat, jak si dokola jako nejdůležitější figura města přehrává kousky Hlubokého Purpuru, proti němuž jinak zhola nic neměl.

Jindy se přihlásil jako zpěvák do jakési folkové skupiny s vlastním repertoárem, což ho zaujalo. Tam narazil na zjevně vůdčí osobu u kláves fyzicky ne nepodobnou Zuzaně Navarové, která na něho, sotva dosedl a odpověděl na dotaz, jaké má pěvecké zkušenosti a co vystudoval, vyrazila:

„No tak nebudeme tady před sebou haurovat, že…“

Dal jí šanci ještě čtvrthodinu, ale pak se kvapil k odchodu. Něco tak nadutého, egoistického a vůbec odporného, nemohl déle snést. Bylo mu až líto těch kašpárků, kteří tam s ní zůstali a zřejmě ji z neznámých příčin nějak obdivovali. Jinak si to neuměl vysvětlit.

To byly jen nejkřiklavější případy, ale výsledek byl nakonec vždy týž.

Co ho ale popuzovalo a dohánělo až na pokraj lehké příhody srdeční, byly ty nejapné otázky ostatních hudebníků, kteří se zajímali, když viděli Dana naživo: „Co hraješ, s kým hraješ, kde hraješ?“

V koupelně, po chodbách a někdy taky v lese…! Dělám muziku, a sám. Copak o tohle jde? Snad aspoň, co tím chci říct, ne? Hhuuuff…!

Tolik toužil hrát, zpívat a tvořit mezi lidmi a s lidmi, věděl, že invence narůstá s každým dalším schopným muzikantem, ať už je to instrumen- talista, zpěvák, nebo i textař. Každý, kdo by obohatil zážitek na živém hudebním vystoupení, by byl prospěšný. A hlavně, jak je to úrodné a naplňující! V kapele, s orchestrem, ve vícehlasech… Rozhodně si nepřál se svými nápady, texty a s celou tou nádherou hudby zůstat sám. Přišlo by mu hrozně líto nevyužité šance tyto hodnoty sdílet, a tak je rozhojnit. Jaký smysl by měla hudba pro jednoho…!?

Nebyl zase tak naivní, aby si neuvědomoval, že to chce toleranci, a musel by strpět i kritiku, ale to je přece to, co vede ke kvalitě a růstu. Nechápal, proč se kapely kolem něho rozpadají, když jsou schopny vytvořit  zábavnou, příjemnou a třeba i hodnotnou muziku. Co mohlo být důvodem rozbít tak hezké věci? Důvody, které k tomu vedly, Dan nemohl chápat. Na to zase jeho naivita tak bezvýznamná nebyla. Něco jako ostré lokty, snaha o sebeprosazení, být frontmanem kapely, nebo za každou cenu vyniknout a uspět, neuznával, a praktiky, které k tomu obvykle vedly, nesmlouvavě odmítal. Nebyly by totiž možné jinak než na úkor druhých.

Přestože tyto věci věděl, věřil a taky o to velmi usiloval, že takový soubor, co by mu přinesl naplnění, může bez vážnějších konfliktů úspě- šně fungovat. Přinesl by do něho vlastní repertoár (a to je devíza!), byl by platným instrumentalistou (kytara, basová kytara, klávesy) a zpěvákem. Byl by i erudovanou nápovědou teorie, pokud by nastala potřeba.

To bylo jeho snem, pro který byl ochoten udělat, a také udělal, co bylo v jeho silách. Ne nepodobným jeho situaci a snahám mimo hudební svět. V obou to ale dopadalo tak nějak stejně.

Ihned po absolvování prvního ročníku zpěvu jej Soumar doporučil k Harrymu Macourkovi[13] na kompozici. A Dan učinil další obrovský skok vpřed, neboť tohle bylo to, co hledal, a co od tohoto vzdělávacího ústavu očekával.

Profesoři Neumann a Páleník spolu s dalšími během – historicky vní- máno – krátkého okamžiku Danovi ukázali a dokázali, že ano – tudy cesta vede! Škola mu de facto jednoduše oznámila, jak se jemu tak důvěrně známé hudební prvky, jako harmonické funkce, obraty akordů, intervaly, základní průběh harmonie a mnoho dalšího, nazývají, a tím zpřehlednila souhrn jeho znalostí a potvrdila zkušenosti, pro které teď už měl i terminologii. A pravda, naučil se znát a zapisovat noty, což zakrátko v jeho podání znamenalo vytváření profesionálních notových partitur. Musel samozřejmě nejdříve porozumět různým nástrojovým skupinám, aby pro ně mohl party správně zapisovat.

Avšak nejdůležitější rolí, kterou škola sehrála, bylo, že Dana přivedla ke hře na klávesové nástroje. Obligátní klavír byl povinností každého studenta bez ohledu na obor jako prazáklad hudebního vzdělání. Dan do nástupu na školu prakticky nestiskl ani klávesu.

Zvlášť nadaní kytaristé dostávali na výběr, jak se instrumentálně rozvíjet, zda piano nebo na kytaru. Dan, který po osmi letech hraní na kytaru už nabyl značné virtuozity, a nehodlal o ní polemizovat s profe- sorem Bierhanzlem, se rozhodl začít od nuly s klávesami.

Toto intuitivní a strategické rozhodnutí bylo hitem v pravém slova smyslu. Jednak se naučí další instrument, jednak se vyhne zbytečným diskuzím na poli kytarovém, a jednak, což je vůbec to nejdůležitější, získá schopností hry na piano toho nejlepšího pomocníka při kompozici hudebních skladeb. Kytara totiž, jakkoli hráč může být brilantní, není vůbec pro skládání vhodná pro svá omezení technicko-harmonického charakteru.

O ještě jednom důležitém bodu svého svatého rozhodnutí neměl v tu chvíli Dan potuchy: naučí se mistrně upravenými doprovody podkládat zpěv svůj i jiných zpěváků. Z toho se za čas vyklube jeho parádní disciplína.

A je-li řeč o pianu, nelze – to i z jiného důvodu – nezmínit první ryze filmově muzikálovou skladbu, kterou Dan napsal v roce 1980, a dopro- vázel se sám – na klavír. Rok poté celou zaranžoval, napsal partituru pro větší orchestr a připravoval se, že s ní pojede na Bratislavskou lyru. A když to porovnal s tím, co se tehdy hrálo, tam by jel jenom vyhrát.

Byla schválena pro natočení Tanečním orchestrem Československého rozhlasu pod vedením Felixe Slováčka. Nešlo samozřejmě jenom o tu Lyru, ale také o hudební základ. K hudbě na počítači zbývalo ještě více než deset let. Laďka Kozderková naříkala, proč pro ni někdo nenapíše takovou nádhernou věc, a kontaktovala by kvůli tomu Karla Vlacha. Jen se čekalo, co TOČR.

Avšak to, co mělo následovat, se nikdy nestalo. Po několika týdnech beze zpráv při jedné hodině kompozice Vít Clar, který záležitost vyři- zoval, vypustil informaci, a jeho sdělení bylo výmluvné: „Ono je to těžké, Danieli, když vy jste si to složil, máte v tom text, celé jste to zaranžoval a sám to chcete zpívat. On by si na tom nikdo nevydělal…“

Tak o tomhle to je! Hm, myslel jsem, že jde hlavně o kumšt.

A tak Jen láska zůstává se k srdcím posluchačů dostala pouze jedinkrát, když ji Dan zpíval pěti stovkám žen v Ústředním kulturním domě železničářů v Praze, s vlastním doprovodem na obrovském klavírním křídle. Ačkoli nejedna z nich tehdy zaslzela, rozhodl se nikomu a za nic písničku neprodat, i kdyby on už veřejně nevystupoval, a mělo to být naposled, co zazněla.

Konzervatoř absolvuje s vyznamenáním během pouhých tří let v roce 1982, když zvládne látku dvou čtyřletých oborů: zpěv za rok a kompozici a aranžmá za dva roky. Partituru pěveckého sboru a smyčcového orches- tru zvládá už na začátku druhého ročníku skladby, a tímto nejobtížnějším svatým grálem aranžování, který nalezne jenom nemnoho opravdu schopných muzikantů, byla materie vyučování naplněna.

Nemalý význam studia spočívá také v tom, že si Dan obrovsky rozšířil hudební rozhled, seznámil se s mnoha hudebními tituly, autory, zpěváky, což nebylo pouze zásluhou učebních osnov, ale i důsledkem pravidel- ného a častého styku se spolužáky a také s herci a dalšími zpěváky při občasném hostování v jejich vystoupeních. A jak přibývaly znalosti, Dan sám se stále více zajímal o veškeré dění hudebního světa, a také šou- byznysu.

A to byla druhá strana mince: jeho umělečtí kolegové. Od každého se chtěl naučit cokoli, co mu chybělo do stavebnice pro vytváření dokona- lých písniček a cizelování jeho hudebního vnímání. Některé obdivoval, jiné jenom pozoroval, ale obecně většina z nich mu připadala být poně- kud trhlou kastou obyvatelstva, o které byste sotva řekli, že je normální. Měl z nich pocit, že jsou velmi sebestřední, samolibí, namyšlení, ale zároveň slabí, nesebevědomí a pokrytečtí. To nebyli lidé, se kterými by mohl táhnout. No snad i solidní a obyčejný člověk může úspěšně provo- zovat hudbu závodně.

Dokořán otevřený zrak mladého hudebníka si musel spravedlivě také přiznat, že přece jen existují i hudební kusy, které jsou opravdu kvalitní, mají co říci a dokážou svojí energií vyvolat emoce. Umějí přivést člověka k úvahám co, proč a jak. Je jich jako šafránu, ale jsou! A byl rád, že tu jsou, a zařadil je do svého těžebního plánu, jak z nich pro sebe vyzískat co nejvíce poznatků, jak se to v té hudbě má správně odehrávat. A že jsou i umělci, kteří minimálně zpočátku začali poctivě a se snahou o skutečnou múzu, než se to později nějak zvrtlo. Dan na tom poznal, že svět hudby a šoubyznysu je daleko složitější, stejně jako život sám. A nespravedlivý k těmto titulům a lidem rozhodně být nechtěl.

Už na počátku průběhu studia hudební školy nastala ještě jiná důležitá událost, která měla zasáhnout do Danova bohatého nitra. O dva roky starší Honza, se kterým na vojně také s kytarou vystupovali, jej přivedl do mládeže Církve adventistů sedmého dne. Přirozeně se to nestalo samo sebou, ale mělo to své logické konsekvence.

Dan sice odmítal cokoli, co mu jenom na dálku připomínalo tmářství, a nesmlouvavě kritizoval jakékoli projevy a znaky náboženství, jako jsou kostely, oltáře, klekátka, modlářské sošky, kadidlo, představitele církve, bohoslužby, a i bibli. Ale na druhou stranu mějme na paměti, že vyšel z prostředí naprosté citové pouště, a byl to člověk toužící po společenství lidí, lásce a porozumění.

A to mu konstelace té doby ve skupině asi třiceti mladých lidí nabídla. Pravda, ve snaze ulovit další dušičku pro církev ze všech nejpravější, ale to si Dan zpočátku dobře hlídal. Ale abychom těm dětem mezi patnáctým a pětadvacátým rokem věku nekřivdili, zdaleka to tak jednoznačné a jed- noduché nebylo, protože přece jen časem skoro každodenní setkávání a rozvíjející se vztahy ten první plán především dospělých a kazatelů do značné míry odsouvaly nebo překrývaly. Avšak co naplat, ten kardinální rozpor, on – ateista jak poleno (tvrdil), oni – od malička vychováváni v náboženských poměrech, tady prokazatelně byl.

Co se však na první pohled jeví jako neslučitelné, celkem spolehlivě u citových stále ještě dětí může překonat hudba. Mladí, nejen v této církvi, často a pravidelně zpívají, a někteří z nich ovládají nějaký ten hudební nástroj, většinou piano. K tomu všemu si nemohou dovolit otevřeně hol- dovat aktuálním komerčním výstřelkům, ale jsou velmi zakomponováni do sborových zvyklostí, jejichž hlavní kulturou jsou seriózní sborové zpěvy, a když písničky, tedy z jejich zpěvníků. Největším odvazem byly cover verze některých titulů renomované americké skupiny The Heritage Singers, která se k odkazu Církve ASD hrdě hlásí dodnes.

Pro Dana bylo zasednutí do lavice modlitebny protiváhou k nádenic- kému a fyzicky náročnému zaměstnání v PNS[14], k hektickému večer- nímu studiu hudby a snaze o komerční úspěch. Byla to i pauza od matky, se kterou po svatbě Jindřišky zůstal sám, a poté, co se vrátil z vojny, už spolu nikdy nenašli společnou řeč. To uctivé ticho rušené jen pravide- lným sobotním kázáním mu poskytlo zastavení, zklidnění a prostor pro narovnání rozkolísaných emocí. Sbor se stal místem, kam chodil načer- pat energii, pokoj a klid. A proto tam chodil rád.

Na oplátku mu věnoval svou hudební erudici, schopnosti mimořád- ného kytaristy, a dokonce už i pianisty, když zpočátku doprovázel aspoň jednodušší skladby. Hudba Dana včlenila do adventní mládeže na něko- lik let naplněných nejenom hudbou, ale i častými debatami, společnými výlety, trochu hrami, sportem a legrací. A jako děti společně zpytovali texty bible a rozjímali nad nimi. Společně. A možná o Dana měla nějaká z dívek zájem, ale on tam neviděl žádnou, která by se k němu hodila, tak se touto věcí mezi nimi jednoduše nezabýval.

Mezitím spolu zpívali, vytvářeli komponované programy a Dan kromě toho, že upravoval jejich písničky, napsal také většinu titulů a do- provodného textu do vrcholného pořadu toho období Poselství radosti. A protože napsal i texty, nebylo by to možné bez toho, že by nad jejich tvorbou neuvažoval, a že by se otázek, odkud jdeme a kam směřujeme, vůbec nedotkl.

Vždyť Dan je člověk s bohatým vnitřním světem inklinujícím k po- znávání, dovozování závěrů, ke spravedlnosti, a směřujícím k prozatím nedostižitelné objektivitě! To už mu na stole déle než rok ležel ekume- nický překlad bible s věnováním:

„Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

Mat. 7,8

Praha 18.9.1982

Renata“

Snad to byla právě ona, dcera prezidenta Církve ASD a předsedy Euro-africké divize, která si pomyslela, že by mohl být pro ni. Měl ji za fajn společníka a spolupracovníka.

Ale on se až do dne svých sedmadvacetin, ještě patnáct měsíců, bible ani nedotkl. Příliš mu jí coby argumentem tloukli do hlavy, příliš tlačili, a násilí a vynucování je, jak už Dana známe, pro svobodomyslného člověka nepřijatelné a kontraproduktivní. Ostatně – Renata nemohla být pro něho.

V tomto období zrály Danovy hudební plody jak v zlatavém létě, když měly k dispozici veškeré pro svůj život potřebné živiny: výrazné hudební motivy, logicky, ale neotřele vedené harmonické cesty, sourodé, tech- nicky bravurní texty, pasující doprovody a provedení, o které se podělil s mnohými v mládeži.

Vrcholem jeho hudebního angažmá v tomto společenství byla náv- štěva předsedy Generální konference Američana Teda Wilsona v kostele U Salvátora v Praze, při jejíž příležitosti Dan dirigoval šedesátihlavý sbor při své, jako novější klasiku napsané, písni Můj Pán když zavolá.

Jak si tak s hudební tvorbou do své blízkosti pouštěl křesťanské texty, přestal s nimi bojovat a řešit problém vznikající konfrontací s nějakou skutečnou platností, nebo prostě jeho poznáním. Třebaže by se o meritu jejich věci dalo dalekosáhle diskutovat, říkal si, že jsou to vlastně spirituály, duchovní písně, či prostě písně moderních křesťanů dvacátého století, podobně jako své texty mají trampové, nebo příznivci modré trávy. Je to jejich kultura a mají na ni svaté právo. A v rámci této kultury napsal několik výborných písní, jako třeba Vím, že za tím vším je můj pán, Jak to vidím já, Za to Pánu dík, Toužím být Ti blíž, Dík za ten den, Chtít jen chtít, Vyznání, Zpívám jen jako ten…, nebo slovenskou Kým naplní sa tá nádej. Pohádková titulní píseň Co končí, a co zůstává, připravená do druhého pokračování Poselství radosti, se už své slávy nedočkala pro události, které zanedlouho nastaly. Mládež se po nich mohla utlouct, nikdy nezažili autorský repertoár (a jaký!), a Danovi to bylo oceněním a zároveň testem korektnosti jeho skladatelských výtvorů v praxi.

 

Když jsi chlap, tak sílu měj,

snaž se nebýt na prodej

K ženě patří je-li vlídná, laskavá.

To, že zpěvák zazpívá,

a že člověk lásku zná,

to všechno bůh je

– a tak to vidím já!

 

I když mnozí častokrát

v modrých výškách lásku boží hledat chtějí.

Přece – mezi nás ji dal,

tady také já ji nacházím.

Třeba mé sny nevyjdou,

možná vrátí se pár vzpomínek, co bolí…[15]

 

Už z toho bylo možné dovodit, že odpoutá-li se někdy od světa toliko viditelného, rozhodně to nebude znamenat, že se vrhne do lůna církevně ortodoxních nauk.

Přesto se opravdu vážně začal zabývat otázkou přítomnosti nábožen- ských tendencí a doktrínami jejich oficiálních společenství. Jak to tedy je? Proč to říkají? Co vlastně přesně kážou? Co jim to přináší? Co to znamená obecně? Je to všechno jen a jen špatně? Co to znamená pro mě?

A otevřel bibli.

A nastaly problémy.

Protože vlastně jenom přespával v bytě u matky, nechodil na diskotéky ani do hospody, s kariérou fotbalisty se rozloučil už na vojně – v nějaké čtvrté dé třídě patnáctého okresu nemínil nikomu dělat kuželku a riskovat zpřerážení holenních kostí, protože jeho kamarád Milan[16], co bydlel o dvě patra níž, a se kterým se smáli podobným věcem a sem tam zašli do kina, a Louis de Funèsovy dialogy uměli přeříkat nazpaměť, také nějak po vojně zmizel, protože už taky dokončil studia, a protože přesto, že Dan byl velmi pohledný kluk, co válel na kytaru, uměl na klávesy a výborně zpíval, sportovec, měl smysl pro povinnost, spravedlnost a vše krásné, oplýval smyslem pro humor a drobet i peprným vtipem, a navzdory tomu, že by dokázal vkusně a s potěšením ženě říct, co ona tak ráda slyší, žádný odpovídající zájem ze strany druhého pohlaví nebyl, zbývalo opravdu dost času přemýšlet a zkoumat, jak se věci opravdu mají.

Proto zase tak dlouho netrvalo, než se s texty bible seznámil natolik, aby si udělal poměrně ucelený obrázek o tom, jaká je podstata její zvěsti, které věci mají toliko historicko evidenční charakter, a u kterých naopak historická preciznost ustupuje duchovnímu a celospolečenskému vý- znamu, který přesahuje jakékoli období a jakýkoli věk. Jednak ji pročetl celou, a pak se stále sekvenčně vracel k různým souvisejícím textům, až bible od Renaty byla zhusta zaplněna různými poznámkami, odkazy, odvolávkami, barevnými čarami a šipkami.

A když si v hlavě porovnal, co slyšel v kázáních, jaké je prezentované učení té denominace, a jakým směrem jdou hlediska jejích členů, což se nemohlo neodrazit i v názorech mládeže, a čemu naproti tomu tak jasně porozuměl z bible, zastavila ho náhle obrovská značka STOP.

„Já jsem asi na hlavu padlej! Všechno je vzhůru nohama!“ drobátko zalitoval, že bibli tak dlouho ignoroval. A za stopkou hned křižovatka.

Rozpor mezi tím, co zažívá několikrát týdně v církvi a co ostatně znělo i z jiných křesťanských společenství, a zprávou, která mu vycházela ze Starého a Nového zákona[17], mu připadal překvapivý, protože přece jen diametrální. Jestliže je církev se vším tím svým příslušenstvím pro mě stále nepřijatelná, a tohle mluví úplně opačně, dokonce i proti ní, nezna- mená to snad, že pisatelé, ale spíše ještě autoři či autor těch slov, jsou na mé straně…? Je to správná analýza? Chápu to správně? Neexistuje nějaká třetí, středová, neutrální možnost?

Po všechny následující roky svého života bude Dan vědět, že žádná třetí cesta, nebo jak to někdy označoval, šedá úniková zóna, neexistuje.

Takže buď jsem vedle já, nebo oni! Ale co je ve mně, znám docela důvěrně.

Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?[18]

A proč se oni modlí, probuď nás spící, naplň nás duchem svatým, odpusť nám malověrným, dej, ať hlásáme tvoji pravdu…

Aháá, tak oni spí, oni nejsou naplněni duchem svatým, a připouštějí malou víru, za kterou se omlouvají. A nehlásají pravdu! Jak můžou?! Vždyť jsou ta nejlepší církev, která nejlíp zná slovo boží, a dělají si čáku na to, že přivedou k pravdě a ke spasení neznající svět…!

To oni jsou totálně mimo, sami to říkají v modlitbě, kdy se neodvažují lhát. Ó Bože…!

Dokud by o tom mlčel, byl by klid. Měl by svatý pokoj. Stále by těžil ze společnosti mladých lidí, kde už navázal mnohé hezké vztahy, těšili by se společně z muziky, jezdili dál na výlety, něco by se nasmáli…

Daniel byl ale už přesvědčen, že objevil něco, co neznají, na co ještě nepřišli. Houby svatý pokoj! Tak jako tak je pryč! Protože teď ho trápí, že jdou jak dobytek na porážku, jak hluší a slepí vstříc rušné magistrále mimo přechod. Jó, mají plnou pusu spasení a plnou hlavu pobožností a těch jejich náboženských tanečků, a možná neříkají zase tak nesmyslná slova, ale co žijí, to je teda průšvih…

Nemlčel.

Ale oni mu nerozuměli. Oni ho neposlouchali. Oni ho neslyšeli. Oni to nepřijali. Oni nepřijali jeho, ani Jeho. Během několika málo měsíců nad ním ve sborech Církve ASD vyhlásili klatbu a než ho stačili vyhnat, šel sám. A v tom momentě ztratil vrstevníky kolem sebe, hity, které jim napsal a společně je zpívali, společná nacvičování dlouho do noci, společné výlety, společný smích, ztratil všechno to několik let trvající příjemné sdílení…

Proč? Ve jménu čeho jsou schopni v okamžiku rozdrtit tak hezké a hodnotné věci, jako radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věr- nost a konečně i lásku[19]? Aby se nedozvěděli, že jdou celý život ne- správným směrem, aby nemuseli nastoupit novou cestu, aby se nemuseli přestat nafukovat z vlastní exkluzivity, aby nemuseli uvažovat o tom, jak vlastně žijí, aby neztratili… co vlastně, vždyť kromě toho společenství nic nemají. A to je ke spáse nepřivede. Ale ano, bolí to, bolí. Všechno něco stojí. Kdo to ví líp! Ale poctivá cesta za poznáním a pravdou a spra- vedlností nesnese klam. Ani sebe sama. To už vůbec ne.

Bilance posledních čtyř let ve společenství pravdy, lásky a spasení. Celkem asi deset hitovek, včetně plně křesťanských textů, upravených pro čtyř až šestihlasou vokální skupinu, nepočítaně úprav zpěvníkových titulů, ověření praktické proveditelnosti autorských počinů, pobývání ve věkem blízké společnosti, což je pro Dana tolik důležité a – nalezení jiné pravdy, než je ta církevní. A protože navštívil i sbory jiných církví a církev obecná je známa veřejně, nabyl přesvědčení, že to všude bude podobné.

A bilance církve ASD? Zpochybnění některých článků učení, a ztráta pěti oveček, které po Danově odchodu deklarovaly jeho projevům podporu, a byly promptně vyloučeny s pláčem tetiček hořekujících nad tím, že se nechaly svést ďáblem. Těchto pět odešlo s úsměvem a radostí, že stačilo.

 

A nastalo více než desetileté období, na jehož počátku se Dan defini- tivně rozhodl přestat koketovat s myšlenkou na své působení v šoubyz- nysu. Teď už toho nelitoval a taky ho to nebolelo, ale byly doby, a ne zase tak dávno minulé, kdy velmi toužil být obdivovaný, slavný, mít za to peníze, podobně jako spousty jiných honících se po kariéře zpěváka nebo muzikanta.

Jak se nechal strhnout! Jak byl naivní! Jak podivně a chorobně smý- šlel! Jako ti zpíváčkové, kumštýříci, jsou to cirkusáci a kašpaři… Udělají cokoli, co-ko-li, aby to mohli dělat, zapřou i sami sebe, o věc jim nejde. Bože, jak jsem byl povrchní, jakej jsem to byl vůl, promiň!

Už nebudu.

Nyní už ví, že to s jeho přirozeností a jeho cestou naprosto nejde do- hromady.

Nejsem a nebudu jako oni! Práci na uživení mám a v noci můžu aspoň klidně spát. Žádné termíny, žádné závazky, žádné povinné návštěvy, žádné noční sedánky a chlastánky k získání kontaktů lidí, co tomu zase tak nerozumějí, ale jsou přece vlivní a mají známosti a – prachy. Nic! Konec! Takhle se to poctivě dělat nedá! A když jsem to zkusil, bejt normální kluk, co hraje, zpívá, skládá muziku a píše texty, chce opravdu lidem něco říct, něco jim přinést, dát, a na nic zvláštního si při tom si nehraje, vyštípou vás, protože vy jim připadáte nenormální. Jste totiž chodící obžalobou jejich zvrácenosti! A kromě toho si už vychovali ovečky, které ty jejich extravagance na jevišti vyžadují. A ti, co mají rádi muziku pro muziku, musejí zůstat doma. Pak ale já tam nemám co dělat!

Cenu, kterou by musel uhradit, a tak se zpronevěřit hodnotám, jejichž autorem je ta jiná pravda než ta církevní, zaplatit v žádném případě nehodlal.

Složil ještě několik instrumentálních kousků, z nichž asi nejvýraznější byly Jarní suita, ale pak hlavně klavírní romance Dětské snění, která mu kompletně promlouvala z duše. Byla to čirá a čistotou prosvícená před- stava dětské fantazie, jak si myslel, že by měla vypadat, a jak byl pře- svědčen, že jsou jí vybaveny zdravé děti v láskyplném prostředí rodiny. Tyto čerstvé skladby již v sobě neměly ani stín temné minulosti.

Do poloviny osmdesátých let napsal pak ještě půvabný duet právě oddaných novomanželů, kteří si v intimním rozhovoru, sotva co ostatní svatebčané opustí oddací sál, vzájemně sdělují co bude, Až lidé odejdou[20].

Danovi zůstala jenom každodenní tvrdá dřina v PNS, kterou vnitřně přijal jako kříž, za který se určitě nemusí stydět, a jež mu ponechávala dostatečný prostor pro přemýšlení.

A měl o čem. Pokusil se ohlédnout za první třetinou svého života a prověřit vše, co všechno mu v jeho nitru zůstalo vyryto, nebo zapsáno, nebo se i jen drápkem zachytilo. Pokusil se také všechny ty poznatky nahlédnut z více úhlů a trochu z výšky, nikoli očima svýma, ale jakoby zrakem objektivnějším. A dobral se mnoha zajímavých zjištění a souvi- slostí.

Třeba, že ta jiná pravda, než ta církevní, bude nejspíš tatáž pravda, která ho po celé dětství a dospívání držela a ochraňovala v jeho pře- svědčení. Že asi půjde o tentýž zdroj, kterému na okamžik pootevřel dvířka, když za použití z gruntu ateistické a materialistické logiky a dedukce došel ke zpochybnění Darwinovy evoluční teorie O původu druhů až do podoby věcného nesmyslu. Že to, co se jakkoli protivilo okolí, to, co pokládal za hodnotné a správné, to, co mu dávalo vnitřní energii a smysl života, a že to, za čím se mu až k slzám stýskalo, zkrátka to, s čím byl tak neodvolatelně sám, musí mít, a má svého původce.

Dan už ho zná. A těch deset let, anebo možná i dalších padesát, si dá na to, aby se dozvěděl víc, aby si na ten fakt zvykl, a aby se s touto skuteč- ností naučil žít.

Ale to už půjde daleko snadněji než doposud. Doroste v nádherný urostlý a zdravý strom. V následujícím období se zdánlivě nebude dít vůbec nic, protože na něm navenek nebude nic moc vidět, ale své kořeny bude do země té jiné pravdy zapouštět stále hlouběji, a bude tak nabývat pevného přesvědčení a jistoty vedoucí až k vědomí, které mu nakonec nahradí i otce a matku. A dodá mu i sílu bez zbytečné a sentimentální lítosti zavrhnout i všechen ten pomíjivý balast, co ho jen za více než čtvrtstoletí už zažil, a který ho chvílemi i přitahoval.

Ale to už je naštěstí pryč.

Co s ním tedy…?

Pryč!