Slova, která na počátku nebyla

Εν αρχή ήν ο λόγος[22]. Kdo by neznal. Na počátku bylo slovo…

„Jasně, známe známe,“ ozval se z auditoria Vašík a pokračoval.

„Slyším v té větě, Dalibore, jakmile jsi ji vyslovil – můžu ti tykat? – jako bys řekl malé es – slovo. Nepíše se obvykle, tedy nemělo by být velké?“

„Tykat si, Václave, můžeme. Ostatně vykání je pouhou výstředností jazyka některých národů. Co myslíš, kamaráde, – můžu ti tak říkat? – označuje snad ty nějakou jinou osobu, než vy? Nikdy. Jenom vyjadřuje vztah, či rozpoložení mluvčího. Mimochodem ten prostor mezi ty a vy je v komunikaci často zneužíván manipulativními praktikami.

A dobrý postřeh, Vašku. Náboženská literatura a lidé k náboženství in- klinující používají v termínech mající přímý vztah, anebo jsou rovnou pojmenováním vyššího principu, první písmeno jako verzálku. To je ale jen drobná ukázka pokrytectví schovávajícího se za formu vyjádření jejich úcty a jejich pokory. Kdyby opravdu byli pokorní a ctili pravdu, spravedlnost, lásku, férovost a – prostě boha, jejich životy by vypadaly docela jinak.

Je to věc lidí, kteří to tak dělají. Ti, kteří nesdílejí názory ani projevy těchto modlářsky smýšlejících osob, se tomuto společenskému klamu vyhnou. Já osobně si nemyslím, že by bůh snesl jakékoli pojmenování, jakoukoli nálepku, že by to vůbec měl zapotřebí, nebo že by zkrátka bylo možné jej nějak adekvátně pojmenovat.

Určitě sám dobře víš, Václave, co bůh odpověděl Mojžíšovi, když ten se ho zeptal, co mám říci Izraelcům, jak se jmenuje ten, kdo tě posílá? Jsem, který jsem[23], zněla odpověď. Proč to komplikuje? K čemu zase ty záhady? Mohl mu přece nabídnout dejme tomu Josef Hospodinů, nebo Karel Jehova, jó, a řekni jim, že tě posílá Pepan, oni už budou vědět. Žádný Pepan, žádný Kája, ale ten, který prostě je. Bůh nepoužívá bezvýznamné nálepky.

A to je i pro vás ostatní, děti. Bůh není takový nebo makový, bůh jednoduše je. Není jménem přídavným, nýbrž podstatným. Pod-stat-ným! Neřekl, jsem ten, který je takový, nebo jiný, ale jsem (ten), který jsem. Neboli který jest.“

Pochválil jsem se za elegantní výklad, ale Vašík ještě něco měl.

„Ale není to od tebe, propagátora Dana, tak vnímavé, citlivé a přívě- tivou stranou k lidem nastavené duše – to bez ironie – poněkud tvrdý odsudek, těch poctivých a skromných lidiček, co se třeba i občas modlí, nikomu neublíží, chodí do kostela nebo modlitebny, pořádají charitativní akce, a lze je takhle šmahem hodit do jednoho pytle?“

„Tohle je skutečně umně vykreslený obraz, kterým se církev a lidé kolem ní snaží na své okolí zapůsobit dojmem, že přesně takoví skutečně jsou. Popsals to přesně! Asi, děti, budete věc vidět nějak podobně. Ale proč ne, vždyť všichni sledujeme a vidíme tytéž živé obrazy nábožen- ského prostředí.

Václave, kamaráde, a vy ostatní, pokusím se vám to ukázat, nasvítit, ale budete k tomu potřebovat také pozorně sledovat a vnímat i druhou, důležitější půlku této pohádky. Ne očima, ne ušima, ale srdcem a dechem. Prozatím si jako základ uchovejte, že právě náboženský tyátr všude kolem nás je tím nejvýraznějším popřením pravdy o vesmíru, o světě, o nás samotných a, chcete-li, o bohu. O všem! To by se ale nedělo, kdyby to hlásali otevřeně. To by prostě neprošlo! Proto – nasaďme masky, boží bojovníci! (Tedy vlastně, Boží bojovníci.)

Je to vlastně dost podobné praktikám používaným v politice. Až se vám někdy bude zdát, že s čím jste se právě setkali, to by přece nemohla být taková lež a takový podvod, prostě nebudete chtít nebo moct tomu uvěřit, vzpomeňte si na větu jedné nechvalně proslulé ﬁgury země našich západních sousedů – musí to být taková lež, aby nikoho ani nenapadlo, že to není pravda![24]

A bohužel, ke všemu v tom nejedou jenom představitelé církví, politici a ovečky, jež jim naslouchají, ale tu falešnou vlnu nevědomky udržují při životě, a tak ji posilují, miliony lidí, kteří na duchovní záležitosti nemají čas, nebo jenom o tom nic nechtějí slyšet a vědět. Jakoby tomu mohli utéct! No a i proto je lidstvo tam, kde je.“

Takže vnímejte pozorně, neboť se právě dostáváme k tématu, jež nám může usnadnit tuto nehezkou skutečnost pochopit a víc se v ní orien- tovat.

Uvažujte se mnou.

Nějaké slovo bylo na samém počátku. Jenže nám nyní nejde o toto konkrétní slovo. Až tak daleko se my zase vracet nebudeme. Přesto se alespoň kousek vrátit musíme. Žádné obavy, ne moc, jenom na skok. Rozhodně ale dost před naše narození. Nějakých pár tisíc let.

Nejde nám teď momentálně do všech důsledků o to, co bylo ještě před tím, než první lidské oči pohlédly na tuto skoro kulatou, modrou a zele- nou nádheru kolem sebe. Nepůjdeme před Adama, člověka z prachu půdy (nikoli z prostoru pod střechou) a dechu božího. Zemáka. No a jasně, holky, také Evy. Samozřejmě! Necháme podrobnosti stranou, prostě je tu člověk, ﬂora a fauna, tedy stromečky, kytičky a zvířátka, slunce, den a noc, pak i časy a roky, nebe a země, voda a všechny ty drobnosti okolo.

A teď ta otázka. Co uviděl člověk dřív: tyhle všechny propriety okolo sebe, nebo to slovo? Že je to nezvyklý úhel pohledu, a je to prvně, co takovou otázku slyšíte? No jo, milánkové, zvykejte si. Tak co ti lidé vnímali nejdříve? Slovo, myslíte?

Houby! Všechny ty zánovní věci kolem sebe, co tam byly dřív než člověk, viděli jako první! Bůh daroval Adamovi Zemi se vším tím bohatstvím, a ještě v rámci hledání rovnocenné partnerky pro prvního člověka mu uložil pojmenovat vše živé okolo. Adam tak učinil. Musel mít dnes pro mnohé nepředstavitelně schopný mozek, ale to nechme stranou, prostě to splnil, a tak od tohoto okamžiku slovně označil názvem jednoho každého živého tvora. Není důvod se domnívat, a také to není v přísné stvořitelské logice věci, že encyklopedii rostlin a nerostů, a já nevím čeho ještě, si nechal v kompetenci stvořitel, neboť Adam by na to nestačil.

To je ten moment, kdy Adam začal pracovat se slovem. A pozor, Eva tady ještě nebyla. Ta přišla na řadu teprve když chlapci zjistili, že žádné zvíře nemůže být Adamovi rovnocennou partnerkou. A když tu také byla, potom mu s pojmenováním ﬂóry a minerálů, a zbytku jejich dědictví, už pomohla.

Tuším, že by vás teď velice zajímaly i podrobnosti, ale nás vede důle- žitější myšlenka, a tu bychom neměli upustit.

Ve světě fyzického člověka jde věc před slovem, v duchovním obrá- ceně. Zatímco duchovní podstatou je tvorba slovem, v našich podmín- kách dáváme jméno teprve až tehdy, když je máme k čemu přiřadit. Ještě srozumitelněji. V naší dimenzi je první něco, a až poté termín, kterým to něco klasiﬁkujeme. Pojmenujeme. Přiřadíme k tomu výraz.

A sledujte dál, jak se naše úvahy valí.

Adam přesně pojmenoval vše, co kolem sebe uviděl. A další lidé to dělali a dělají dosud úplně stejně po něm. Jinak to ani neumějí a jinak to ani nejde. Dnes se již zřídkakdy vyskytne něco, na co bychom vymýšleli pojmenování, prakticky všechno už svoje jméno má. Ale kdyby přece jen, dopadlo by to stejně. Zvažovali bychom, jaké to je, co to dělá, jak to vypadá, případně čemu to slouží, a podle toho bychom to nazvali. Není to tak? Kdo by to také dělal jinak…

A tak tu máme početnou množinu osob, zvířat, věcí, rostlin, dějů, pocitů, nálad, vlastností, událostí, zkrátka všechno, na co si právě vzpo- meneme, a každá z těchto položek má své konkrétní jméno. Svůj přesný a nezaměnitelný název! I když se vám bude zdát, že by zaměnitelný snad být mohl, nemylte se. Není! Někteří se o to pokoušejí, ale vážně to nejde. Můžete opici nazývat například želvou, anebo tulipánem, ale s opicí to ani nehne. Bude stále opice. A vy si povídejte, co chcete. Jasné?

Ateisté se nebudou zneklidňovat, jejich výklad událostí na podstatě věci nemění nic, jenom by to všechno asi trvalo kapánek déle, o tento spor tu teď nekráčí. Stále totiž platí, že člověk přiřazoval názvy k tomu, co poznal a co dokázal identiﬁkovat.

Dobrá. Takže každičká entita má svůj jedinečný identiﬁkátor, a jeho hodnota – to vám potvrdí kdejaký programátor začátečník – smí být v systému pouze jednou.

Mějme půvabného tvora, který vypadá jako motýl, má křídla jako motýl, dvě tykadla jako motýl, létá jako motýl, pohybuje se jako motýl, chová se jako motýl, a před časem si ho lidé proto nazvali slovem, které zní – motýl.

Můžeme si představit jiného tvorečka, třeba toho, kterému říkáme ještěrka, a nazvat ho také motýl. Prostě násilím mu narazit na hlavu cedulku motýl. No udělat to můžeme. Můžeme tomu dokonce i věřit (že je to motýl). Původní motýl zůstane i nadále motýlem, ale ten druhý motýl, co byl ještě před chvílí ještěrkou (ale i kdyby nebyl ničím, kdyby ještě neměl stanovené jméno), se v každém případě od originálu liší. To nevyhnutelně vyvolá potřebu po odlišení i v názvosloví, a tak, když budeme velmi paličatí a budeme si trvat na zachování kmenového názvu motýl, druhého tvora nazveme například motýl roztomile plazivý.

Ať to převracíme, jak chceme, ať tento problém uchopíme jakkoli, už to není totožné ídé. Je to jiný identiﬁkátor, jiné jméno. Sice jsme ho zvolili nešťastně (Dan by řekl úplně blbě), ale je konečně naší věcí, jak se v tom pak vyznáme.

Ale veledůležitý fakt, že nás situace přinutila název doplnit o příslovce a přídavné jméno, je jasným důkazem, že člověk pojmenovává entity uvědoměle a přesně. Jinak by se v jejich rozpoznávání totálně ztratil. A to se – vzdor všem lidským neduhům – zaplaťpánbůh neděje.

Samozřejmě můžeme si představit různá plemena například koní, podle původu, podle typu, stupně prošlechtění, podle zastoupení terito- riálního nebo geograﬁckého, stále je to kůň, ale abychom se v nich vy- znali, budou jednotlivé druhy pojmenovány různě, třebaže termín kůň bude asi u každého z nich. To je přirozené, jsou to různé identiﬁkátory v rámci množiny koňů. To je v pořádku. Psů je taky jako – psů…

A různé jazyky? Původně sice lidé mluvili jediným jazykem, ale jejich nadutost, dovedně schovanou v ušlechtilém stavitelském počinu, bůh nestrpěl, a rozehnal je po celé planetě[25], takže po delším odloučení pů- vodní společný jazyk vyvíjeli a dotvářeli svojí vlastní, osobitou metodou. A přestali si rozumět.

Velmi odlišné jazyky velmi vzdálených si národů věc paradoxně vůbec nekomplikují.

Vezměme takovou vodu. Je tady něco, co zřejmě už Zemák musel považovat za vodu. Já vím, ono je to německy jinak, anglicky jinak, francouzsky jinak, italsky, maďarsky, rusky, hebrejsky, řecky, polsky, španělsky, teď ještě španělština je katalánská, portugalská, jinak pak zní na Kubě, v Brazílii… Japonsky jsem zapomněl.

Ale pořád je to voda. Řeknete voda a všichni vědí, o co jde, a není o tom sporu. Takže problém v různých jazycích určitě není, a ani ho tam nehledejme.

Voda není soda, ani to není strom, který zase není hrom. Hrom není blesk, jenž není plesk, a plesk není totéž, co plác, a už vůbec ne tác… Bác! Rozumíte tomu? Nemůže být omyl! Záměna je vyloučena! Velmi přesně víme, o co kdy jde. A víme to i přes oprávněnou námitku, že přece tohle jsou jednoduché a pochopitelné příklady, ale jsou situace, kdy to s tou jednoznačností výrazů není tak jasné. Možná.

Možná to někomu není tak jasné, protože vnímá povrchněji, ale ve skutečnosti je názvosloví úplně stejně jednoduché nebo složité, jedná-li se o předměty, o události, vlastnosti, nebo když máme identiﬁkovat pocity a vyjádřit myšlenky. Princip je stále týž.

Závěr naší úvahy je zřejmý. Vše, cokoli vidíme, slyšíme, cítíme, prostě vnímáme a zažíváme kolem sebe, má své velmi přesné a nezaměnitelné jméno. Lze společně dospět k názoru, a nabídnu příklad ze života, že už nadále nebudeme používat termín konferenciér, a dohodneme se na moderátor, ale to na věci nezmění zhola nic. Protože od tohoto okamžiku to bude opět jednoznačný a všem srozumitelný moderátor.

Možná si pomyslíte, že to zase tak složité není. A já si opravdu mys- lím, že není. Mně se to zdá až triviální, protože to navíc vychází z ověře- ných informací a logiky věci. Tak potom proč se tím tak zabýváme? V čem je problém?

V tomhle. Jednáme vždy s vědomím, že tomu tak je? Skutečně nazý- váme věci jejich správnými, pravými jmény? Není to tak, že si velmi často nerozumíme? A není to také proto, že není vyjasněna terminologie?

Vraťme se k Danovi. Možná vám časem nepřipadne, že on je tak pouze citový a vnímavý člověk s otevřeným srdcem, bezelstně a bezbranně a s vírou v lepší obracející tvář k lidem. A možná vás to i překvapí.

Už asi nikdo nezjistí, jak se stalo, že vždycky tak exaktně vnímal význam slov. A ovšem frází a vět. Kde se v něm vzala ta schopnost, kterou nikdy nepovažoval za něco, co by sahalo nad rámec běžných lidských dovedností, ba dokonce ji měl za základní prvek odlišující člověka, myslícího tvora, od ostatní pouze intuicí vybavené zvěře.

Vlastně ani neví, kdy si ji poprvé uvědomil. Snad tehdy, když nedo- kázal zareagovat na otázku, jak ses bavil, tenkrát ve druhé třídě. Nebo když ho jeho spolužák Mirek, chytrý kluk, zřejmě nadosmrti poučil, že o pochvalu…

Třetí třída, hodina kreslení. Úkolem bylo namalovat na celou čtvrtku nějaké oblíbené téma z právě uplynulých prázdnin, nepodstatné co. Ale oblíbené, aby se to žákovi dobře malovalo, a aby nebyl omezen vnuceným tématem. Když dokončili svoji práci, jak si tak Dan prohlížel svůj výtvor, obrátil se po chvíli na Mirka, se kterým tenkrát sdíleli lavici, aby se vyjádřil k tomu, co v barvách vyvedl.

„Blbý, co?“ šeptnul, jak už to děti dělávaly žadoníce aspoň o kousek shovívavé pochvaly.

„Máš recht, je to fakt blbý,“ vrátilo se mu docela nahlas. To byl Mirek Plíšek. Fajn, Míro!

Dan už nikdy ve svém životě právě takovou chybu neudělal, aby silou, byť skrytou, si vynucoval hodnocení své práce. Nikdy! A Mirkovi je vděčný dodnes, že tak záhy mu nastavil zrcadlo. A zároveň přestal dělat něco, co nemělo podle něho (a Mirka Plíška) hodnotu. Malování opravdu nebylo Danovou disciplínou, dokonce ani do víceboje. A protože to prohlédl, bez milosti a stesku se s kreslením a malováním rozloučil.

Určitě to ale bylo už na základní škole, protože spory o porozumění a o termíny zažil už tam. Na konci páté třídy zapsala jeho třídní do posudku při přechodu na druhý stupeň, že v českém jazyce je výborný, gramatiku ovládá, nedá se učitelkou při diktátech nachytat, zvládá sloh a má mimořádně velkou slovní zásobu. Údaj o slovní zásobě, ke kterému se nějakým nedopatřením dostal skrze matku, bral Dan zcela samozřejmě jako běžnou informaci, nad níž nestojí za to se nijak pozastavovat.

Ale jasně. To je přece standard, kterým musí disponovat každý homo sapiens, a to by podle Dana nemusel být ani moudrý. Ti, co to nezvládají, jsou v lepším případě vyšší savci.

Postavil hráz vlastní potenciální nespravedlnosti akceptováním po- znání, že tak bohatou slovní zásobu skutečně nemusí mít každý člověk. Ostatně ono je to také závislé na typu jazyka, práci, kterou vykonáváte, na prostředí, v jakém se dlouhodobě pohybujete a dalších okolnostech. Ale že homo myslící, uvažující a plánující, musí být schopen vyjádřit své myšlenky, a musí být schopen říct, o co mu jde a co chce, případně nechce, z toho nikdy nemínil ustoupit. Zkrátka se nehodlal smířit s tím, že když už do svého života potřebuje zahrnout beneﬁty lidského společenství, že bude narážet toliko na člověka erectus. I když takhle prostě a jednoduše mnozí opravdu jednali.

Jak se pak v deváté třídě mohlo stát, že takto jazykově vybavený kluk nemá na vysvědčení výbornou, nebo aspoň kompromisní chvalitebnou, ale za tři, už Dan posuzoval z trochu vyššího podlaží, kam ovšem jeho lektorky z důvodu jejich lidských limitů přístup neměly.

Nicméně po základní škole měl jasno. Řeč a jazyk, kterým mluví a píše, a který poslouchá a čte, zpracovává odlišně od veškerého jeho okolí, rodinné příslušníky nevyjímaje. Přirozeně v jeho věku nebylo zříd- kavým jevem, když tento alternativní styl byl sem tam obalen v poněkud obtížně skousnutelném a syrovém projevu puberťáka.

Neuměl ještě vážit slova, tvořit vybalancované věty a správně akcen- tovat významy. Zatím ještě nedokázal přesně vtisknout sdělení tu správ- nou dikci. Byl prostě hlavně velmi zapálený uvádět věci na správnou míru, ale rychle, protože čas hovoru kvapil, a on, aby tomu mohl rozu- mět, si musel za pochodu překládat, co tím asi tak chtěli říct, a pak na to ještě nějak reagovat. No, a ostatní nemohli pochopit tu překotnou snahu o sjednocení smyslu výrazů a ujasnění toku sdělení, protože oni ten problém neměli.

Dan tehdy zhola nic netušil o nějakém zmatení jazyků, a i kdyby, tuto verzi by tak jako tak v patnácti nepřijal. Tohle tedy neřešil, třebaže se obdivoval některým jemu známým druhům zvířat, že si, ač z různých koutů planety, tak náramně rozumějí. Proti člověku tak primitivní stvo- ření, a hle, jejich systém dorozumívání vykazuje daleko lepší výsledky. Do hloubky se tímhle ale nezabýval.

Stále ale hloubal nad těmi nedorozuměními, za kterými už očekáva- telně přicházely rozpory vedoucí až ke konﬂiktům. A nakonec ho označují nálepkou člověka poněkud zvláštního, ale spíš nenormálního. To by ještě bylo snesitelné, kdyby tu nebyli i ti, kteří ho považovali rovnou za rýpala, šťourala, prostě někoho, kdo nic nenechá na pokoji, vše přirozeně ve zlém úmyslu. A ovšem – všechno ví nejlíp!

Jak strašně ho mrzelo a bolelo, jak o něm smýšlí a co si o tom myslí, a dokonce i ti, se kterými by měl zájem o častější a užší kontakt! Vždyť on se jenom snaží porozumět! Chce shodu, ne rozpory, chce spolupráci, ne opozici, touží po souladu, ne po falešnosti, tolik potřebuje přijetí, a dostává odmítnutí.

Ano, ale ta shoda nemůže být nad čímkoli, nemůže vzniknout za jakýchkoli okolností. Proto aby mohla vzniknout, upřesňovával pro sebe sdělení a nechával upravené schválit tomu, kdo je vydal. Vracel diskuzi zpět z hlavy na nohy, aby vůbec bylo možné v kooperativní debatě pokračovat. Překládal si vyřčené termíny do jejich původních významů, aby slova znamenala opravdu to, co znamenat mají, a ne zase něco nejasného, co by následně mohlo vést – a taky, když to tak nechal, často vedlo – k nevypočitatelným závěrům a prapodivným smyslům.

Nechtěl se nikdy hádat, vyvolávat spory, nevyhledával je. Ale byly tu, a s neodvratnou tvrdostí zasahovaly Danova citlivá místa, protože jemu šlo o přízeň, lásku a domov, a všechno to, co k tomu patří. A zatím…

Proto ve snaze o objektivitu tak usilovně přemýšlel, jak nejlépe dovedl, a rozvažoval a hodnotil, v čem by mohl být problém. Nechal by to tak, ale když on se tolik snažil dostat k lidem blíž, mluvit s nimi, bavit se mezi nimi, povídat si, společně si hrát, prostě být a dýchat, jako každý druhý. Aspoň tak to viděl.

Věc by se nezaujatému pozorovateli zdála možná celkem jasná, ale pokud jste uvnitř problému… Tak Danovi trvalo roky, než byl schopen deﬁnovat příčiny tohoto neuspokojivého stavu, a než si uvědomil, o co tady jde.

Každý jazyk byl postupně pomaloučku tvořen a dotvářen tak, aby na příslušném místě a v konkrétní době byl schopen vyjádřit právě to, co je pro tu kterou skupinu obyvatelstva nezbytné. Není proto žádný div, že jazyky časem nabyly velmi odlišných podob a úrovní.

Nadto ale všechny tyto jazyky tvoří druhá, neméně rozsáhlá, a roz- hodně velmi důležitá část, která pokrývá potřebu vyjádřit nemateriální oblasti lidského života. Vždy v daném místě a v jistém čase a pro tamní obyvatele. Ovšem na rozdíl od té materiální části jazyka, tato je pro všechny lokality, doby a lidi, totožná. Ne podobná, totožná!

Proč? Ještě moment.

Ano, máme zážitky, poznatky a zkušenosti, a ty jsou v závislosti na kraji, podnebí a střední povaze obyvatelstva, rozdílné. Někde trochu, jinde výrazněji. Ty však stále patří do materiální části slovníku. Ale i když tyto procesy následně ovlivňují cítění, vnímání a chování člověka, podstata duchovního základu jazyka je všem národům a skupinám obyvatel shodná.

A teď to proč. No protože je to báze, která není založena na naší dimenzi, nepochází z fyzického světa tak, jak ho my vidíme. Už jsme si řekli, že člověk se při tvorbě jazyka autorsky podílí na slovní zásobě stylem, tady to máš (Adame), a připevni k tomu jmenovky. Ale samotné entity té druhé, duchovní části slovníků, nejsou odsud. A protože zároveň pocházejí z jediného zdroje, byť tímto zdrojem není náš fyzický svět, musí být totožné.

A všichni by to viděli a slyšeli na vlastní oči a uši, kdyby tyto výrazy reprodukovaly subjekty zcela nestranné a bez emocí. Pak by si všichni konečně mohli uvědomit totožnost všech duchovních oblastí jazyků ve významu slov skrz věky, civilizace a celou planetu. Jasně, v odlišných jazycích a nářečích, avšak ve smyslu a významu slov je shoda totální.

Neuspokojení, frustrace, odmítnutí, ponížení, opuštěnost, ztracenost, zatracení, prázdnota, ale také touha, naděje, doufání, povznesení, sdílení, sounáležitost, pohoda, klid, pokoj, trpělivost, spolehnutí, důvěra, smí- ření, vznešenost, slast, jistota, naplnění…

Doplňte si, děti, samy.

Možná se vám to celé zdá trochu nesrozumitelné a zamotané. Ale vydržte. Každé slovo má své místo, svoji úlohu a svůj smysl. Postupně se to vyjasní. Lidé příliš často jenom driftují po povrchu a řeční, jakoby žvýkali tabákový list. Nejde jim a priori o sdělení a o porozumění. Bohužel tak strašně často platí, že slova jsou tu od toho, aby bylo čím lhát[26].

Dan také vypozoroval, že si lidé časem některá slova a sousloví upravili, čímž se posunul jejich původní význam. Copak kdybychom se na tom všichni shodli, nebylo by to proti ničemu. Ale takhle samovolně a svévolně překrucovat řeč! To sice už bral za fakt, ten ale nešťastně a nevhodně zasahuje do zvyklostí jazyka a ovlivňuje jeho vypovídací hodnotu a srozumitelnost.

Bylo by to jako byste bramborám začali říkat třeba bry. Prostě bry. A protože je to kratší, pohodlnější, a vypadá to tak nějak moderně, chytla by se tohoto nového výrazu časem většina lidí. Až taková většina, že když se v prodejně dožadujete brambor, jste pro ně rázem něco jako exot a hnidopich lpící na slovíčkách, a zbytečně prudí. Tak jo. Poté u po- kladny namísto požadovaných třiceti korun nabídnete bez hnutí brvou třináct. Když se pokladní nějak nechytá, a vy prohodíte něco v tom smyslu (nebo spíš úplně přesně), že není třeba přece bazírovat na slovíčkách, to už je fakt přesvědčena, že patříte do polepšovny pro dospělé.

Dan to párkrát takhle nahrál, jelikož už nevěděl, jak zviditelnit a ozřejmit tu příšernou krátkozrakost a totální absenci principu a dovodi- telnosti v jejich jednání. Proč některým vadí, když po nich – a to prosím jenom z důvodu porozumění – vyžadujete odpovídající způsob vyjadřo- vání, mají to za slovíčkaření a význam slov bagatelizují, ale jakmile použijete stejný způsob uvažování, je oheň na střeše. A náhle přes to vlak nepřejede. Ukázalo se tak, jak zaujatě a vlastně i nespravedlivě jednají.

Často, přečasto, se tak ocital mezi dvěma kameny. Jednal-li jako on, Dan, měli ho za podivína, v lepším případě za vtipálka, co si z lidí uta- huje na nesprávném místě a v nesprávném čase. Když naopak zvolil opačný přístup a šel na jejich hru a způsob vyjadřování, dopadalo to ještě hůř. Tyto situace, kdy je uvržen mezi dvě spíše obrovité skály, musí dodnes polykat do sytosti. I když v tomto případě by daleko raději volil půst a hladovění.

Copak jednotlivé výrazy nebo krátké fráze. To jsou pak více technické, někdy trochu i jako rarita vypadající nepřesnosti. Ale v případě vět a souvětí jsou pootočení, posunutí, nebo překroucení smyslu už nepřijatelná. A co teprve delší projevy! Někdy to může mít nepředvída- telné, a někdy i tragické následky. Je to důležité? No jak by ne! Vždyť řeč je tu proto, abychom se dorozumívali.

Jsou to jenom slova, slyšel bezpočtukrát Dan. Chytáš za slova. Nic nenecháš na pokoji. Jen si hraješ se slovíčky. V nejlepším případě, nehroť to kámo!

Ale přitom je to tak důležité… Jenom slova! Bože!

Co jsme to zjistili o slovech? Všechno jsou to přesně zvolené a člověkem přiřazené názvy k existujícím – chtělo by se říct živým – entitám. To není o slovech! Zatřeste sebou, pohněte sebou! To je o těch entitách! O lidech, o událostech, o pocitech, o zážitcích, zkušenostech, o všech těch věcech, které tvoří běh a charakter života. Jestliže jen tak nazdařbůh pohazujeme slovy, děláme to ve skutečnosti s kousky svých životů. A kdyby jen svých, ale i životů druhých. A ani to ještě není celé. Kontaminujeme a boříme tím klima, ve kterém přece má docházet k tvo- ření, ke spojování. Spojení nás, i spojení na jiné, významnější úrovni.

Je to tak důležité! Že jsou to jenom slova? Ta slova zastupují něco, co je za nimi. Nejsou to jenom samostatně stojící jmenovky.

Při dopravní nehodě se srazí dva automobily. Jeden vůz neochránil mladého řidiče, a ten zahynul. Říkejme mu Tomáš. Druhé vozidlo, BMW, sice také na odpis, ale cestující vyvázli jen se zraněními, snad bez následků. Ukonejšíte rodiče a dívku zabitého mladíka, když jim ozná- míte, že Tomáš zemřel? Je to jenom slovo, ne? Pouze nálepka, což? Hrajeme si se slovíčky, že ano. Chytáme za slova…!? Zase slovíčka- říme… Hovno!! Umřel ten kluk! Ten konkrétní syn, už už manžel a budoucí otec, pak děda, člověk, který mohl přinést a nasdílet tolik krásných a hodnotných věcí.

A vlastníka druhého vozu jistě docela uklidní sdělení, že béemvéčko totálně zrušil. Vo co de, kámo? Jenom slovíčka, nebo ne!? Anebo mu spíš zatrne, protože si bude jist tak, jako ničím jiným, že ne nějaká zpropadená jmenovka, ale auťák za milion je v trapu…?

Jenom slova…

Až se vám někdy bude zdát, že vás někdo chytá za slova, dopřejte aspoň chvilku variantě, že to nemusí být slova, která se snaží uchopit, ale všechno to, co je za nimi.

Ó, jak těžko Dan nesl, když viděl, kterak lidé nedoceňují smysl a význam slov! Protože tím nedoceňují přesně to, co ta slova reprezen- tují, a co ve skutečnosti zastupují.

Uplynula léta, a Dan zrál jako víno.

Vlastně ani nevím, jak zraje víno, nikdy jsem u toho nebyl, a tak to ani nezažil, ale také jsem se tím nikdy ani nezabýval. No ale slýchávám to tak říkat, tak snad tomu budeme všichni rozumět shodně.

Od poloviny osmdesátých let dvacátého stolení celých patnáct let žil pouze ve svém opuštěném okolí veřejné samoty, neboť to obecně a veřejně viditelné pociťoval nejblíže jako přežívání. To, že dospíval a dozrával jako hrozny kuliček na slunných svazích Česka, si neuvědo- moval, neboť to jeho očima tak vůbec nevypadalo, a protože to také tak necítil. A kdyby si to plně uvědomoval, dozajista by to měl za přirozenou samozřejmost nehodnou poznamenání.

Přesto vnímal, co se kolem něho děje. Začal také víc číst, ač se k tomu doposud neměl. Stále poslouchal hudbu, texty, představoval si za těmi hudebními kousky jednotlivé lidi, jací asi jsou, co dělají, jak žijí, koukal po dívkách a ženách, tříbil si vkus, a jen tak pro sebe si říkal, jestli by s takovými třeba mohl dlouhodobě žít. A poslouchal hudbu, sledoval texty, vnímal hudební nápady, motivy, myšlenky… A stále viděl v hudbě smysl a život, a co víc, jak jí pořád víc rozuměl, zdálo se mu, že ona tím životem je, že ho představuje, že je jeho vyobrazením. Tedy pokud je dobře napsaná a poctivě nahraná, a také aspoň trochu čitelně reprodu- kovaná.

Viděl i spoustu ﬁlmů. A jako v případě kteréhokoli jiného zboží – množství braku. Ale v několika málo případech přece jen spatřil záblesk hlubšího zážitku, to když krátká obrazová sekvence, úryvek textu, zkrátka scéna nebo její část, vystoupily z plátna nebo obrazovky jako závan ryzí pravdy. Jako zvěst, která prolétá kolem, chyť ji, kdo můžeš.

Danovy vnímavé radary neselhávaly. Nebyly tolik rušeny běžnými starostmi všedních dnů, chodil jen do práce, tvrdá fyzická dřina nebyla vnitřnímu světu na škodu, a pak – vlastně už nic, co by stálo za zmínku.

S Emou a Jindřiškou, ani s jejich rodinami, se v té době vůbec nestý- kal. Že by zazvonil u jejich dveří, to nešlo, měl by pocit, že jim nezván vtrhl do života. V jeho povaze není vnucovat se, někam se cpát, nabízet se. To ne. Asi to tak mělo být.

Rodiče odešli v tichosti a těsně po sobě, když jejich tělesné schránky už neunesly nápor cigaret Partizánka, Start, Lipa, Máj, Clea, Petra a dalších, ale aspoň tak třicetiletému Danielovi konečně odkázali svobodu, soukromí a klid. Cigarety jsou sajrajt. Možná to ale nebylo jenom tím kouřením.

Kamarádi, přítel, partnerka do společného života, všichni ti, se kte- rými by mohl zažít to teplé lidské sdílení, což je člověku ve společnosti lidí přece tak přirozené, jaksi také nebyli. Pravda, kohokoli by si do těchto rolí také neobsadil. Tento stav Dana sžíral ne proto, že by snad někdy nebyl sám rád, nebo že by se na někoho hodlal věšet, to ani náhodou, ale že tohle opuštění a intimní odloučení od člověka trvalo příliš dlouho, tak strašně dlouho. Vlastně kam jeho paměť sahá. A nikde ani sebemenší náznak, že by se to mělo změnit. Bariéra.

Nemohlo to na něm nebýt vidět. Sem tam se stalo, že se ho někdo – i s drobkem příchuti nepochopení – snažil povzbudit, že co co, já jsem rád sám (ráda sama), aspoň se nemusím s nikým dohadovat a rozčilovat. Nemusím se přizpůsobovat, dělám si, co chci, jím co chci, jedu kam chci, čtu si když chci, do kina zajdu, jak se mi zlíbí, a když potřebuju, tak si někoho na noc seženu. Co mi chybí…

Tak tomuhle Dan nerozuměl. Jak vůbec takhle někdo může uvažovat! Ani chápat, ani přijmout to nemohl. Protože své myšlení a uvažování ne- odvozoval od konvence, od společenské dohody, od morálky, od módy, od počasí, od momentální nálady, od ničeno, co nemá trvání, ale od toho, co bylo na počátku. Anebo chvilku potom.

Jako tolikrát si představil, jak by tvor s takovým přístupem dopadl ve světě zvířat.

Zvířata nekalkulují, neintrikují, nepodvádějí, nelžou, nepomlouvají, zkrátka vše dělají tak, jak mají. A je to tak správně. Založil si před svůj vnitřní zrak například lvici, jak se v té své emancipované póze prochází smečkou a upustí poznámku, no já jsem ráda sama. Nikdo mě neotra- vuje, nemusím se nikomu přizpůsobovat ani zpovídat, zalehnu, kde chci a kdy chci (zařvu na koho chci, pozn. aut.), já prostě umím žít sama se sebou. A každý z vás by se to měl naučit, přidala dost zkoprnělým pří- tomným doporučení v ceně.

Můžete to pochopit?! Já ne. Ti lvi taky ne.

Ale mnozí lidé takhle jednají.

Jakou roli zastává lvice ve smečce lvů? Co se od ní očekává? Jak se má podílet na prosperitě lvího společenství? Proč vůbec existuje, jaký má význam (pro svět vyšších savců) obecně, a jaký pro své nejbližší, pro samce, ostatní samice, pro mláďata?

I kdyby si ji žádný samec nevybral jako budoucí matku (a to by byl asi trubka, kdyby takovou jo), je její povinností společná starost o mláďata, podíl na bezpečnosti smečky (svojí přítomností) proti územním nárokům jiných smeček, ale hlavně, hlavně zajištění proviantu. Ano lov!

To jsou její charakteristiky, a to také od ní ostatní oprávněně očeká- vají! Kdyby ona své roli nedostála, hádejte, jak by asi dopadla… Zví- řátka se s tím nemazlí.

Jenže tohle nikdy žádnou lvici nenapadne. Vůbec ne proto, že by ji to fakticky zlikvidovalo, ale protože ona ví, že to je blbě. Bude tedy dělat přesně to, k čemu byla stvořena (pro materiály k čemu se vývojem dopracovala), a bude tak konat z přesvědčení.

To my ne! Člověk, jako nejdokonalejší tvor, si to bude dělat po svém. Bravo! To se samozřejmě týká i mužů, takže chlapci také, nos dolů.

Uvědomoval si a silně cítil, že už od narození mu svět nijak zvlášť na ruku nešel. Nic moc z něho neměl, prakticky nic od něho nedostal. Ale to je právě ten nepochopitelný nonsens, když on pro něj tolik pracoval, dával mu ze sebe to nejlepší, věnoval mu tolik času a sil, pomáhal, kde bylo potřeba, a všemožně se vzdělával a vylepšoval, aby mu byl nějak platný a nevezl se jenom v závěsu.

Jestliže tedy tento svět, tahle společnost a tento lidský řád, se k němu chová tak odtažitě, jak to stále zažívá, proč by on ho měl brát?!

Proto daleko bližší Danovi bylo to, co poznal v sobě a co objevil tam. Zákon kdysi dávno uložený, zákon pro něho, pro lidi, pravidla pro to, aby věci fungovaly, princip soužití, návod a nápověda, aby nám bylo fajn…

A podle toho se rozhodl jednat. Vlastně musel. Dávalo mu to větší smysl než bezmyšlenkovitě papouškovat něco, což sice dělá také dav (protože pak to nic jiného není), ale třeba to ve skutečnosti ani pořádně nemá hlavu ani patu, nebo to – obráceně – na hlavě stojí.

Avšak kdyby to zkusil, kdyby přece jen mohl jinak… Aspoň by byl klid! A byl by mezi lidmi oblíbený. A populární. S jeho schopnostmi určitě. A měl by kámoše. A babu. A rodinu. Děti. A byl by spokojený. – –

Nebyl. Protože tohle je popis docela někoho jiného a z docela jiného příběhu.

Takové a podobné úvahy se mu vtíraly do jeho mysli stále dokola, a Daniel je jen těžko potlačoval. Začalo být jasné, že dokud nebude zodpovězena klíčová otázka, proč se to tak děje, pokoj od nich mít nebude.

Přece však čas nepozorovaně zakalil Danovy komunikační schop- nosti. Dodal mu trpělivost a kapacitu udržet současně víc verzí sdělení, když si musel za běhu hovoru překládat, co asi myslí tím, když říkají to a to, do podoby, o co jim ve skutečnosti asi jde, a jak to poté zformulovat tak, aby se nikoho nedotkl, ale současně aby se ani nezpronevěřil svému vnitřnímu přesvědčení, o němž mimochodem věděl, že není ani autorem a ani původcem jeho jádra.

Daniel byl daleko obezřetnější, taktičtější, šikovnější, a taky velkory- sejší. Často blížícím se rozporům čelil úsměvem a takovým podáním, aby předcházel vyvolání dojmu kritika a mentora. I tak se tomu někdy nevyhnul, ale to už on pro splavnost debaty udělal, co mohl.

V té době nenapsal žádnou písničku ani instrumentální skladbu. Cizeloval v sobě poznatky z neustále nabíraných informací a drobných epizodních prožitků, nic hlubokého ani velkého se kolem něho nedělo. Vlastně závažnější zážitky by si musel vymyslet nebo vykonstruovat sám.

Dnes už se nedozvíme, co by následovalo, jaké postoje by Daniel asi zaujal a jak by se choval, kdyby prodal Jen láska zůstává, Až lidé odejdou, Zamáváme si, Dětské snění nebo Jarní suitu, kdyby si ho všimli ti, co mají prachy a známosti, a mohl tak pracovat v nahrávacím studiu, k čemuž byl ze školy a z praxe vybaven excelentně. Nebo kdyby se stal ligovým a možná reprezentačním fotbalistou a brousily by za ním modelky. Jak by jeho pouť pokračovala, kdyby soudružky učitelky ze ZDŠ Novovysočanská 500 nebyly tak slabé a zbaběle a zarytě mstivé, a nechaly jeho známky kopírovat úroveň jeho znalostí a vědomostí, tedy na rozhraní vyznamenání. Mohl by tak vystudovat střední a pak vysokou školu nějakého humanitního směru. Neboť černého řemesla, i když byl zručný, měl po krk. Matematiku uznával coby praktického pomocníka do života, ale ne už jako nadbytečnou masturbaci a bizarní hrátky s čísly, a do chemie ani při nejlepší vůli nepronikl. Mohl se stát váženým a uznávaným občanem na středně vyšší úrovni, a kdo ví, čím vším ještě.

Ale žádné kdyby neplatí. Náhody nejsou, tvrdil vždy Dan. Jen my neznáme souvislosti, a proto se domníváme, že to, co se stalo, nebo co se děje, stojí samo o sobě. Náhodně. Nic není samo sebou! Snad proto je úvaha, co by bylo kdyby, nesmyslná.

Je tu prostě Dan, jak ho od malička známe, s nekonvenčním uvažová- ním, které čerpá z nějakého jemu důvěrně známého zdroje, k němuž má přístup skrze své nitro. A jeho slovník a způsob vyjadřování to jenom zrcadlí na viditelném povrchu. Pro vědomí kvality vnitřní volby oproti volbě vnější, musí být Daniel takový, jaký je. Není pro něho jiné cesty. Hledá důvod, smysl. Začíná se smiřovat s myšlenkou, že se neocitl v této situaci pouze nějak trpně, ale že tu jeho vůle hraje stále důležitější roli.

To zjištění na něho působí jako stabilizátor, vyrovnává svůj let, neky- mácí se tolik a kniplem tolik nevergluje. Vybalancování.

Přestává si stěžovat na trpký úděl. Naopak, uvědomuje si, že se v něm rodí hrdost k takovému postoji. Tedy že člověka, jako je on, by měl vlastně rád. A v mraveništi lidské společnosti tu a tam objevuje střípky solidnosti, pravosti, spravedlnosti, věrnosti a dobroty. Je to sakra málo, ale pár okamžiků u hrstky lidí to za ty roky přece jen bylo.

Trochu si oddechl. Jeden případ – žádný případ, ale dva (a více), to už je pravidlo. Jistěže si nepomyslel, že je takový jediný na světě, ale zkuše- nosti se jej o tom smažily přesvědčovat celá léta. Tak fajn, on to není výplod mé choré mysli! Nebo jsou ti další taky nemocní?

A to ho mílovými kroky napumpovalo tolik chybějící jistotou, že cesta, po které jde, bude ta, o které už někde slyšel, nebo čet’, nebo ji zahlédl. Ostatně to je fuk, jak k ní přišel. Hlavně že po ní jde.

Nadále se už nenechává rozladit tím, když lidé používají jazyk nějak po svém, a má už dost zkušeností, aby si většinou celkem bezpečně uvě- domil, co tím asi tak básník chtěl říct. Spíše se na věc dívá s moudrou shovívavostí, a aspoň navenek s nefalšovaným zaujetím, a také s úsmě- vem. Uvnitř je ale stále všechno beze změny, jasné a ryzí. Proto žádný kompromis, kterým by připustil, že kočka je pes, moudrost je slabost, pravda je relativní, nebo brambory třeba bry, nedopustí.

Naučil se za roky vnímání mluveného a psaného projevu uznávat, když se někteří řečníci vyjadřovali skutečně věcně, srozumitelně a výstižně. A pak tu jsou i opravdové rétorické perly. Třeba takové Klausovo, nad tím opravdu musím povytáhnout obočí, nebo nad tím se musím jenom pousmát, které ovšem v podání bývalého prognostika a prezidenta k jejich škodě nachytaly mohutný nános sebestřednosti a arogance, čehož se pak pro svázanost s autorem už nějak nemohly zbavit. Takových příkladů i jiných řečníků by bylo víc, ale nedělejme těm lidem reklamu.

Tak tedy Daniel opravdu, ale opravdu musí často povytahovat obočí nad tím, jak jeho rodný jazyk v ústech mnoha lidí mění časem, geopo- litickou situací, typem lidí, módou, a asi i počasím svoji úroveň a kvalitu, jak je smysl slov a vět převracen a otáčen, že je skoro s podivem, když se dva či tři na něčem shodnou. V tak bohatém a popisném jazyce, jakým čeština je, a na rtech osob, nadto s takovou národní povahou, je to skoro zázrak.

Nelze vzpomenout na všechny příklady, i když legrace není nikdy dost. Tak si dopřejme aspoň trochu toho trpkého pobavení odměnou za vaši pozornost a trpělivost. Určeno bez rozdílu všem, i těm mladším. A Václave, pro tebe to bude obzvlášť zajímavé.

Nejdříve vzpomínka na Danova spoluhráče v dorosteneckém týmu, brankaře Tondu Herzoga, Tonda dovolí. Brankaři a koncoví útočníci mí- vají v týmu k sobě blízko. Dan s Tondou často debatovali o nejrůznějších lingvistických tématech. A tehdy to byl Toník, který Dana přivedl k úvaze, jak podivně lidé uvažují.

Jednalo se o názvy sportovních klubů a týmů. Severoamerických a so- větských, případně československých. Pozastavovali se nad tím, jak Češi přímo nyjí po jménech jako Calgary ﬂames, Edmonton Oilers, Detroit Red Wings, Winnipeg Jets, New York Rangers, a vyvolávají je nadšeně po ulicích, jakoby jedině ten, kdo je schvaluje, byl vyvolen k životu věčnému. Třeba tomu hokejovému.

A zároveň se křenili a ohrnovali nosy nad českými, moravskými a slovenskými Rudá hvězda Praha, Dukla Trenčín, ZKL Brno, Slovan Bratislava a třeba VSS a VSŽ Košice. Ještě tak snesli Sparta Praha. Ovšem Spartak Praha Vršovice už ne. Dodnes se Dan musí až nahlas smát, když vzpomene, jak Toník při cestě na mistrovský zápas ranní Prahou hlasitě skandoval Aftomobil Sverdlovsk do-to-ho! Traktor Čeljabinsk do-to-ho! Závody kuličkových ložisek Brno jedéééém! Východoslovenské strojírny a slévárny, národní podnik Košice, nositel řádu práce, bo-jo-vat!

A rozuměl úplně stejně krátkozrakosti jednodušších fanoušků, kteří Detroit Red Wings mohli, ale Rudá křídla Sovětů nebo Rudá hvězda Praha, ani za nic! Dukla Praha ještě, ale CSKA Moskva nikdy. Edmonton Oilers nebo Winipeg Jets brali, ale například VCHZ (Východočeské chemické závody) Pardubice ani náhodou.

Tohle není o slově, o jazyce. To je o patologickém uvažování.

A díky, Tondo, rád si vždycky vzpomenu, mu v duchu posílá pozdrav a pochvalu.

Zaslechli jste někdy taková sousloví, jako dejme tomu být opravdu rád, hluboce věřící, dokonalá spravedlnost, nadsamec, více optimální, Rudé právo, Lidová demokracie, a podobná? Co Dana vždycky nadzvedávalo byla devalvace významu slov pokusem je zesilovat.

To všechno je ve skutečnosti řečnický klam, rozjel se a nebyl k zastavení. Je to lhaní mluveným projevem ve snaze oklamat, vyvolat dojem, že opravdu rád je určitě víc, než (pouze) rád, hluboce věřící zajisté strčí do kapsy (běžně) věřícího, a třeba dokonalá spravedlnost je samozřejmě víc, než spravedlnost sama o sobě.

Tohle používají lidé, kteří už slovům nevěří, nevěří na sílu jejich obsahu, čímž je v jejich podání degradován i obsah sám, a když jsme tak u toho, tak pořádně neznají ani jejich význam. Protože spravedlnost je stoprocentní, a stodvacetipětiprocentní být nemůže. Ani stojednapro- centní. Proto ji nelze obohacovat žádnými přívlastky.

Podobně hluboce věřící je také pitomina. Ukažte mi člověka, který o sobě vážně prohlásí, že je mělce věřící!

A když vás, madam, manžel ubezpečuje, že vás má opravdu rád, byla byste buď zaslepená, anebo na něm totálně závislá, kdybyste v tom nezaregistrovala nějaký jeho průšvih. Třeba slušnou prohru v hazardu, nebo milenku.

Když jsme u toho rád, ráda. Je galaktický rozdíl mezi mít Markétu rád a být rád, že mám Markétu. Rozlišovat. Jinak – tragédie.

Půvabné jsou rovněž projevy sebestředných a do sebe zahleděných lidí, většinou mediálně propálených tváří (není podmínkou), kteří se neustále a urputně snaží na sebe strhávat pozornost výroky o sobě, jako o třetí osobě.

A rozběhnutý Dan pokračoval ukázkou.

Daniel Mann může za všechno / Ale ano, Daniel Mann je za vše odpo- vědný / Ovšem, jistě se neudálo nic, co by Mann negativně neovlivnil / Ani změna počasí na druhé polokouli se nestane bez Daniela Manna / Jen to na Dana naložte, jen si přisaďte – a konečně si nechal pauzu na dech.

A mnoho podobných.

Téhle diagnóze by bylo možné se jen pousmát, kdyby ovšem tito lidé neřídili státy a neměli v rukou minimálně materiální moc nad obyvatel- stvem.

Méně zábavné jsou takzvané plevelné výrazy. Spíš vedou k uzoufání, pokud na tento jev narazíte. A vy na něj narazíte! Protože jimi svoji řeč zanáší drtivá většina lidí. Znáte takovéto v podstatě, ve své podstatě, jaksi, prostě, nějakým způsobem (heh, hrůza!), vlastně, ve skutečnosti, jako, jakože. Tato slova nejsou plevelnými sama o sobě, ale bývají k tomuto účelu hojně zneužívána. Ale nač? K čemu?

Taky diagnóza. Slabí mluvčí buď nestačí doplňovat mluvidla ideovým materiálem a přerušování toku řeči by vnitřně neunesli, anebo vůbec nemají co říct, ale domnívají se, že něco říct nebo napsat musí, že se to od nich očekává. A někteří jednoduše sami pro sebe vytvářejí dojem, že mluví plynuleji. Ale je to s nimi neštěstí…

V devadesátých letech, po výměně systému bohatých a chudých, za systém zcela nový, neokoukaný, systém těch, co peníze mají, a co je nemají, jste všude najednou mohli slýchat ﬂoskuli napříč politickým spektrem. A všichni, co si mysleli, že se musí zviditelnit, nebo už vidět jsou, a musí to přiživit, ale hlavně aby nebyli out, to po sobě navzájem papouškovali. Politici, komentátoři, politologové (čím ti se jenom živí?), diskutující v debatách, ale i lidé z docela vzdálených oborů, měli najed- nou plná mluvidla napříč nějakým spektrem. To i ten papoušek dost možná ví líp, co opravdu říká!

Dan to nějaký čas nechal plavat s tím, že jak se to vynořilo, zase to zmizí. Ale ne! My, nejvyspělejší stvoření na planetě, čím větší blbina, tím se jí pevněji držíme.

Dan si zkusil…, anebo ne. Jinak. Zkuste si to vy.

Představte si spektrum. Je nepodstatné, z čeho je vytvořeno, jaké položky je tvoří, spektrum barev, spektrum hlasů, spektrum druhů hmyzu, no a u nás se ujalo spektrum politických názorů nebo stran. Spektrum je řada, škála, paleta, stupnice položek, lhostejno jakých. Důležitý je ten princip charakteru geometrického tvaru. Ať je to řada, nebo škála, nebo i paleta, což je řada buď v kruhu, či několika záhybech připomínajících harmoniku, anebo se jedná o stupnici, jenom si to dejte před oči, nebo na papír, vždy se jedná o položky v řadě za sebou, v řadě kruhové, elipsovité, nebo obdélníkové, to je jedno, ale protože je to uspořádaná sada položek, musí být v řadě jakéhokoli tvaru. Jako v zástupu.

A teď vytvořte pohyb, nebo znázorněte směr jiným geometrickým tvarem, stačí prostou linkou, který bude naplňovat smysl termínu napříč.

Už to vidíte? Napříč vozovkou, napříč chodbou, napříč kolejemi (česky přes koleje), napříč řekou, já myslím, že to musí stačit.

V žádném případě pohyb napříč totiž nemohl nikdy vyjádřit to, co asi chtěli říct. Že se dohodli napříč politickým spektrem asi mysleli to, že dohoda uspěla ve všech stranách, že prošla všemi stranami, položkami, že…

Jóóóo! Už to máte! Šla skrze tyto strany. Ano, to je ono, ona šla skrze, nikoli napříč. Geometricky vyjádřeno přesně o devadesát stupňů jinak, tedy kolmo k napříč. Žádnou paletu, škálu ani řadu, nemůžete projít celou tím, že ji přeškrtnete napříč. Musíte to vzít skrze.

Troubové. Ale je to k smíchu? Za každým slovem je jeho obsah.

Víte, jak tomu Dan porozuměl, když to slyšel poprvé? Že se vlastně vůbec nemohli dohodnout. Čemuž mimochodem odpovídal i stav poli- tické scény, takže tento výklad paradoxně působil i věrohodně.

Hezounké jsou také docela roztomilé neobratnosti dokonce i televiz- ních komentátorů, kterými svůj projev komplikují, protahují, a pro posluchače znepřehledňují.

Oni neznají to hezké české složitější, ale mají více složité, na druhém pólu logicky asi nikdy neslyšeli jednodušší, ne ne, oni jsou světoví – méně složité. Podobně více zelené (zelenější), více a méně mokré (mokřejší a sušší), více a méně pečlivé (pečlivější a zanedbanější), více a méně radostné (radostnější a smutnější), a příkladů by byly stovky, kdyby to stálo za tu námahu.

Z podobného pytlíku je nepochopitelné skládání přídavných jmen a příslovcí za pomoci podstatného jména způsob. Titíž profesionálové slova s určitě nadprůměrným platem hlásají, jako kdyby se drbali nohou za uchem, sousloví typu takovým způsobem, jednostranným způsobem, jistým způsobem, bezpečným způsobem, přesným způsobem, obdobným způsobem, hloupým způsobem, hezkým způsobem, závažným způsobem, nezdravým způsobem, složitým a jednoduchým způsobem, správným způsobem, nesnesitelným způsobem, neuvěřitelným způsobem, chladno- krevným způsobem, určitým způsobem, bezprecedentním způsobem, ale také odvážným, pronikavým, vyzývavým, opačným, samozřejmým, lido- vým, okamžitým, dovoleným a nedovoleným, úplným, zvláštním, speciál- ním způsobem… huffffff!

To je koncert, že? Proč nepoužít jednoduše správné tak, jednostranně, jistě, bezpečně, přesně, obdobně, hloupě, hezky, závažně, nezdravě, slo- žitě a jednoduše… A ještě perličky, které jsem zaslechl, obrázek vypadá takovýmhle způsobem, nebo někdy v podstatě jakoby prostě nějakým způsobem. Tohle vážně řekl homo sapiens! A co že to vlastně řekl? Nikdo neví. Ani on sám. To je fakt dílo!

A stačí.

Proč to dělají? Proč rozmělňují sdělení, čímž je činí nesrozumitel- nějším, a utrácejí tak drahocenný čas? Že by české jednoslovné tvary neznali? Přátelé, haló, probuďte se, jsme v Česku. Takhle to možná někdy tvoří v angličtině.

Dan je až začal podezírat, že je v tom nějaký úmysl. To je také způsob zaplevelování mluveného i písemného projevu. Docela to informaci rozpustí v nadbytečných obratech a opisech, a vy, abyste si pak vzali cedník a prosypávaje mraky balastu z toho vybrali to podstatné. Dan tomu říkal, to jsou informace, jako když hodíte psovi ohlodanou kost, ale ještě mu ji před tím umatláte v písku.

K uzoufání je, bere zase odjinud, když osoby vlastnící občanský průkaz už drahně let, se vám před očima roztékají. To pak musíte snést hodně. Vážně. Všichni ti báječní lidičkové, ta vyskakující srdíčka, anebo tetelící se dušičky. Ovšem když národu skrze obrazovku dvacítka, co si zčistajasna začala říkat modelka, o poctivých sto osmdesáti pěti centi- metrech, a přičtěte ještě podpatky, zaševelí, jak si poctivě udržuje svoje bříško a bedlivě hlídá svůj zadeček, což je ve dvaceti fakt kumšt, nezbývá, než kabel od televize vytrhnout ze zdi. Hlavně ne-pře-kou-sá-vat! A takhle to dámy o sobě říkají i ve věku bezmála dvojnásobném.

Pak už opravdu není jasné, kdo tady vlastně má zadek a břicho. Já se k tomu hrdě hlásím. A dodávám, že bych nikdy ženu s něčím, jako je bříško nebo zadeček, nechtěl. Nejsem pedoﬁl.

Odjinud, také roztomilé.

Až se někdy dozvíte, že vozovka se zatím neopravila, obchodní domy se o svátcích neotevřely a bouřkou poškozené stromy se pokácely, nebo komentátor fotbalového zápasu zahlásí, že nastavovat se budou tři minuty, tak se nelekejte. Ani vozovka, ani obchoďáky, ani stromy, do- konce ani minuty neobživly natolik, aby byly schopny takových činností. To si jenom zase někteří mudrlanti nevidí do pusy. Nedejte se vyvést z míry ani oblíbeným mělo by se udělat, nebo soﬁstikovaněji bylo by dobré udělat. Opravdu brilantního příkladu jsem byl svědkem, když známí sondovali u svého staršího kolegy, zda by nemohli na zahradě jeho chalupy zorganizovat společnou večeři u ohně s nakládanou masovou pochoutkou, a jestlipak je tedy milostpaní doma nebo ne. S ní by to nešlo, nebyla u manžela a jeho kámošů moc oblíbena. A jak ta otázka zněla? Nebudete tomu věřit. Je se doma?

Dane, ty si vymýšlíš, vážně?

Fakt!

Co jej rozčilovalo vždy a stále, je přehánění a dorážení smyslu prohlášení až na sám kraj. Takový ten typický odzdikezdizmus. S tako- vými lidmi se bohužel nedá domluvit. Následující příklad se vážně stal, to když se o Dana pokoušela celkem pohledná dvacetiletá blondýna, jemu bylo šestadvacet, poznali se v pokročilých tanečních, a říkal si, proč to nezkusit. Vídali se asi tak ještě půl roku, když jemu už docházela trpělivost nad jejím, jak to říct, deﬁcitem emotivnějšího projevu.

„Nemohla bys třeba někdy říct, co se ti líbí, nebo aspoň jinak vyjádřit, když je ti něco příjemný, když jsi ráda?“ zkusil trochu zeširoka, a dočkal se neobvykle stylově čisté přeháněcí laskominy.

„Nemusíš hned všechno slyšet na plnou hubu!“ Ta je fakt dokonalá!

Dan už to jenom vrátil do správné polohy: „Nemusím, ale mohl bych, taky ne hned, ale po šesti měsících. Ani ne všechno, ale proboha aspoň sebemenší slůvko, a už vůbec ne na plnou hubu, stačilo by i zašeptat.“ A tím s ní skončil, protože něčeho hřejivě lidského by se od ní stejně nikdy nedočkal.

Lidé tohle dělají, i když to nebývá tak zřetelné, jako zde. Kdyby se totiž vyjádřili po pravdě a přesně, cítili by, že jejich argumenty nejsou platné. Proto význam věty musí přestřelit. Dál si to vysvětlovat nemusíme.

Jindy zase vidí na dodávce velký nápis SPORTOVNÍ POTRAVINY. Můj ty bože! Copak existují nějaké nesportovní potraviny? Když už to musí být, tak snad POTRAVINY PRO SPORTOVCE, nebo podobně.

A ještě opravdový lingvistický bonbónek přímo z Danovy pokladnice.

Není tak zřídkavý, ale já vám ho ukážu na části prohlášení Miloše Zemana pro hlavní zpravodajskou relaci z doby opoziční smlouvy.

„Chtěl bych věřit, že pan předseda (Klaus)…“ Zbytek není pro tuto chvíli podstatný.

Chtěl bych věřit, pane bože! To je fakt nesmysl kosmických rozměrů.

To je jako kdybych já řekl, chtěl bych si myslet, že jsem opravdu Daniel Mann, fajn chlap. To už rovnou preludujme, chtěl bych chtít! Na tomhle snad už vidíte jasně tu brutální pitominu.

Co tím Zeman vlastně mínil? No, to vážně vědět nemůžeme. Zato ale úplně přesně víme, co řekl. Nevěřím panu předsedovi (Klausovi), ani co by se za nehet vešlo. On prostě – nevěří. Protože kdyby vážně chtěl, věřil by. Je to jeho rozhodnutí.

A to se ještě vůbec nezabýváme detailem, že on ani nechce (aktivně) věřit, neřekl chci, ale chtěl bych, tedy až po splnění nějaké podmínky.

La-hůd-ka!

Máme tu i výraz, o kterém je dlouhá desetiletí dobře a přehledně známo, co znamená, má to i ve svém kořeni, a přesto jej celebrity a jejich papouškové používají nesprávně. Oni jsou si ovšem naopak jisti svou vzdělaností a světovostí. Jo, a že jsou in.

Když vám sportovní komentátor vypustí do éteru a na mikrofon, a navíc v exponovaném okamžiku, kdy se na hrací ploše prakticky nic neděje, že hosté měli v minulém zápase modré, respektive červené dresy, tak to už se i Daniel neudržel, a vyštěkl, že je to neuvěřitelné! (Kterýžto výraz je ovšem také krajně problematický.)

A někdy už, jakkoli milosrdně, pozbýval sil ve vysvětlování, že profesionál sportovního slova vypustí takovou koninu.

Kdyby se zmýlil, což se stane, kdyby se přeřekl, a hned to opravil, taky se stane, ale on, a zástupy dalších, pravděpodobně vůbec netuší, co slovo respektive znamená.

Do vás, děti, ale zkusím vložit kousek naděje, takže si to vyhledejte samy. I mě to nějak rozdýchalo!

A pak jsou ještě situace, když vám někdo procedí mezi zuby zdravim, nebo omlouvám se, z jejichž odtažitosti se mu dělá až nevolno. Je jen málo užití slov, které tak moc zívají prázdnotou. No jen si to představte, že by vám maminka před spaním líbezně (sic) oznámila líbám tě na dobrou noc, ale pusa by nepřišla. Podobně by naprázdno polkl tatínek, jemuž by bez dalšího sdělila podávám ti večeři. Ale nic! Máš půst, otče! A nemenším výstřelkem cynismu by bylo, kdyby muž houkl směrem k roztoužené ženě právě tě pomilovávám, a zatím si pokojně z druhého rohu pokoje pročítal ekonomickou rubriku denního tisku. Prozaičtěji vypadá případ dělníka, jenž opíraje se spokojeně o lopatu hlásí svému zkoprnělému parťákovi, kopu výkop. Krumpáč samozřejmě netknutý leží opodál a po jámě taky ani památky.

Už jen tvar některých prohlášení vypadá nezdravě. Čeština přirozeně s takovou dávkou hulvátství nikdy nemohla počítat. Avšak bohužel, díky její květnatosti jsou případy, kdy vás to na první poslech neupozorní. Tak prosím vás, takhle ne!

A takové a podobné násilí a prznění jazyka českého se odehrává přímo před zrakem instituce, která by ze své povahy měla úroveň a kulturu jazyka sledovat, korigovat a pomáhat udržovat v aspoň trochu lidské podobě, nenechával si pro sebe Dan. Ovšem Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., slovy Markéty Pravdové (PhDr, Ph.D, abych se jí nedotkl) od toho dává ruce pryč. Ne ne, my to jenom pozorujeme, my tady nejsme od toho, abychom stanovovali pravidla a někomu určovali, jak má jazyk používat. My to jenom registrujeme a odpovídáme občanům na jejich dotazy, poradíme, doporučíme a tak. Ale upozorňuji, že my tady nejsme poradnou, ani interpretem Českého jazyka, tak se na nás v tomto ohledu neobracejte… To jenom když už někdo napíše, tak odpovíme. Hmm.

K čemu taková instituce! K čemu její titulované celebrity!

To já to taky jenom tak pozoruju, registruju změny, sem tam poradím, když někdo potřebuje – kdykoli potřebuje! – ne že tu od toho nejsem, horlil rozhořčeně Daniel. A dělám to po práci, ve svým volným čase a nepotřebuju na to žádný titule! A nikdo mi za to nic nedá! K čertu s takovými ústavy a jejich chovanci, splavně přecházel z hovorové do spisovné podoby jazyka, a zase zpět.

Na Danův žaludek a ty nezbytné náležitosti pod ním mají neblahý až destruktivní vliv taková módní úsloví, jako to dáš, odstřihnout se, vychytaný, o tom žádná, a další. Jistě je znáte. Nezaměňovat, prosím, s výrazy přejatými s jiných jazyků. Bylo by zdlouhavé, a ne zrovna jednoduché, vysvětlovat, proč tomu tak je. Jedním aspektem by snad mohla být jistá averze vůči výrazu móda, respektive (tady je to správně) tím, co má reprezentovat.

Aby bylo jasno, opakoval donekonečna Dan, slovo móda nepředsta- vuje nic hezkého nebo ošklivého, nic dobrého nebo špatného, a už vůbec ne cokoli luxusního, nebo krátce wow (takhle přesně to vyslovoval: vof). Móda znamená změnu, proměnu. Takže to, co je módní, je to, co má povahu změny, nebo změně podléhá. Pro mě je módní totéž, co změnové.

To je Daniel Mann. Respektuje pohyb, posun, proměnu, vývoj, vždyť i poznávání, dospívání, zrání a zlepšování se, a konečně i proces učení, který mu vždy byl krví v žilách, mají charakter něčeho stále nového. O tom není sporu. Ale on měl stále před očima to, co a jak bylo původně, na začátku. Dokud se to nezvoralo. Protože tehdy bylo všechno dobré.

Ale zase bude…!

Kromě toho, že Daniela tyhle zážitky občas znovu a znovu dráždí a nezřídka i fyzicky zabolí, musí z opatrnosti a s ohledem na přítomnost dalších osob, opakovaně vysvětlovat proč.

Vždyť ano, já vím, jsme chybující lidé. Já taky, co já se nadělal chyb! Pleteme se, protože jsme unavení, protože se nedokážeme soustředit, protože jsme naštvaní, umřel nám milovaný pejsek, nejsme v kondici, opustil/a nás manžel/ka, a ulomil se nám kousek zubu. Jasně, každý tomu rozumí.

Ale i když jste v pohodě, může se to stát. Člověk se splete, najednou vám to tam v běhu řeči skočí, to je prostě lidský chybový faktor, a ten k člověku patří. Nejedná se o úmysl ani nevzdělanost. Ale vědomě a opakovaně by se to dít nemělo… Nikomu, a už vůbec ne osobám, které jsou dotovány z daní i daleko méně placených, zato možná vzdělanějších občanů.

Cokoli nám někdo sdělí, přečteme si, cokoli zaslechneme nebo zahlédneme, musíme dostat do svého života a do sebe skrze vlastní prožitek. Pak je to naše zkušenost. Zkušenost druhých pro nás nemá žádnou cenu. Stále ještě si myslím, že schopnost mluvit máme spíše proto, abychom se dorozuměli. Jsem o tom přesvědčen, Vlastíku.[27]

Ale abychom se domluvili, musíme používat vhodná slova, na správ- ných místech a ve správných souvislostech. Tyto přesné představitele skutečných věcí, lidí, zvířat, událostí, okolností, vlastností, pocitů. A vy už teď víte, že je ustanovili sami lidé. Je nutné tvořit věty tak, aby vydaly ten správný smysl, totiž to, co se chtělo a mělo říct. Není to povinné, ale je to nanejvýš žádoucí.

Dan si vždycky vzpomenul na Olina Hasmandu z Holomócka, který na konci sedmdesátých let emigroval do USA, a od něho má ten půvabný bonmot – můžeš vstoupit do svatého města i bez kalhot, ale není to velmi moudré.

To slyšel tenkrát. Dnes si už nemyslí, že by to s tím vstupem do jiné dimenze, jak je – tak je, bylo tak jednoznačné. Ony ty kalhoty jsou totiž s tím, co máte pod nimi, nebezpečně provázané.

Nelze opomenout téma, kterým se tak často Daniel zabýval, více než v jinými, přímo z osobních důvodů. Setkával se se situacemi, kdy lidé na jeho jasné a srozumitelné vyjádření zareagovali neočekávaně a nepředví- datelně. Sporné zážitky na téma nonverbální komunikace zaznamenává ještě i dnes, a bude tomu tak asi napořád.

To by mě snad současná společnost už docela zklamala, lajsnul si ironii, kdyby se nenašla skupina nových mudrlantů, která si na tématu mimoslovního projevu postavila svůj podnik.

Ovšemže, společnost nezklamala!

Je obecně známá věc, že pokud hovoříme, nevyjadřujeme se jenom slovy, ale náš projev dotváří více faktorů. Za některé můžeme, za některé ne. Sotva asi ovlivníme okolní hluk, který nás přinutí zesílit hlas. Celé sdělení pak dostane jiné zabarvení. Tentýž efekt vznikne, když je poslu- chač nedoslýchavý. Řeč ovlivní i nedostatek času, pak je to uchvátané, a možná to působí i nervně. Mohli bychom takhle projít škálou okolností, které se tak či onak na našem mluveném projevu podepíší.

Proto taky dávám přednost textům v písemné podobě, dodává vysvětlení, jsou spolehlivější.

Dan měl vždycky moc rád dopisy a uměl je také psát. Psával krásné dopisy! Adresát musel mít i pocit, že s ním Daniel přímo v tu chvíli tváří v tvář rozmlouvá. Představoval si, jak toho někoho na druhé straně potěší, jak ho jeho slova povznesou, jak mu bude fajn, a bude prostě rád. A doufal, že také někdy on dostane tak autentický a hřejivý dopis. Ale on takový dopis nikdy nedostal.

Od malého zadumání se Dan zase rozeběhne.

Ale tihle humanitní podnikatelé mají na mysli spíš to, jak se tváříte, jakými gesty svoji řeč doprovázíte, zkrátka všechno, co vědomě nebo nevědomky ke svým slovům přibalíte. To vše se pak smíchá do jednoho proudu toku informace, a takto to ten, jenž vás poslouchá, vyinkasuje. Problém je v tom, že si právě některé prvky svého počínání při hovoru neuvědomujete. Může být, že se pak nestačíte divit reakci z druhé strany.

No a tito z gruntu moderní a chytří lidé, co modernu popírají a holed- bají se, že to mají od moudrých minulosti, a co jsou na každý pád in, spočítali, že té mimoslovní komunikace je až devadesát procent. Heh, co mi to jen připomíná. Jó, odstraní až devadesát devět procent lupů…

Jednoduše devět z deseti dílů není o tom, co říkáte, ale jak. Ououou! Takže si můžete říkat, co chcete, argumentovat, vysvětlovat, povzbu- zovat, chválit, vyslovovat celkem jakákoli slova vkomponovaná třeba i do sebesmyslnějších vět, těch devět proti jedné to vždycky přetluče. Nebo ne? Proč potom raději nemlčíme? Deset procent to už nevytrhne…

Ale to je to! Oni potřebovali vytvořit produkt, tak z toho, co si ani nemusíte uvědomovat, udělali devět jedna, bum bum, klíčový faktor. Bác! A živnost jede.

Kolikrát už podobní dobráci vydělali na neinformovanosti a pasivitě, anebo na bolesti a neštěstí druhých! Na kolika nedorozuměních a chyb- ných závěrech se už provinila – povrchnost! Rychlý plány, rychlý my- šlenky, rychlý výsledky, rychlý prachy, rychle, rychle, rychle…

Eh, takhle to nefunguje. A argumentem nemůže být ani to, když vám za to vaši obdivovatelé zaplatí.

No to jsme fakt netušili! Jasně, že verbální komunikace nejsou jen a jen slova a věty. Máme i barvu hlasu, schopnost správně akcentovat, dýchat ve správných pauzách, cit pro vhodné oddělování větných celků, no je toho habaděj. A může se někdy stát – může se opravdu stát, že i nosné slovní sdělení je poškozeno těmihle drobky okolo. Může se to stát.

Ale to jsou pouze doprovodné jevy. Stojí-li opravdu posluchač o naše sdělení, a stojí-li i jako člověk za to, nikdy ho nějaké mimovolné pomr- knutí oka nesvede z cesty správného smyslu poskytované informace. A jestli ano, pak je zádrhel jinde!

Při hodnocení síly nežádoucích vlivů musíme vzít do úvahy, že nežijeme v laboratorním prostředí, kde se všichni rodí precizně, na milimetr souměrně, ve správný čas, zdravě, přijímají dlouhodobě jenom výživnou, vyváženou, a hlavně neškodnou stravu, a okolní prostředí na ně má pouze a jen kladný vliv a povzbuzující účinek.

Dávno už lidé nepřebývají ve zdravém životním prostředí, nezdravě jíme, honíme se, aby vůbec jíst bylo co, pak špatně spíme, na děti nemáme kdy, na odpočinek taky nemáme čas, zapomněli jsme, co znamená být mužem a ženou, následuje kolaps původního partnerského záměru, přičtěte stres, pak nemoci, a to mluvíme o lidech z takzvaných civilizovaných zemí. Dnešní člověk prostě už ani zdaleka nepřipomíná toho, který před nějakou dobou pojmenovával jedno zvířátko za druhým.

Patologie vztahů, kam se obrátíte, mnohé je když ne přímo zvrácené, tedy jistě pootočené, pokroucené, pokřivené.

Co chcete vyčítat ženě, která vám s přemáháním procedí, že vás miluje, protože je na vás takový spoleh‘, ale vyzní to tak nějak divně, jelikož ona má tvář napuchlou od hnisavého váčku pod šestkou vlevo nahoře?

Za co budeme kritizovat chlapa, kterému proto, že dlouhodobě nemá práci, a tedy přístup ke zdrojům pro svoji rodinu, není zrovna do zpěvu, a přesto je i v okamžiku dalšího odmítnutí zaměstnání schopen vyrov- naně říkat věty typu, musím si to rozmyslet, udělám, co bude v mých silách, jo, dojdu pro to, pomůžu ti, jak jen to půjde, ale ano, mám tě rád, nepodrývej vzájemnou důvěru, nejsem ty, mám svoji cestu… No? Za co jej zepsujeme? Už jenom takto neutrálně podané věty ho vyšťavily, protože by nejraději mlčel, případně něco rozmlátil. A to byste pak uviděli nonverbální komunikaci!

Co jsme vlastně na základě našeho pocitu o mimoslovních sděleních zjistili o těchto lidech? To ona říká jen tak, a kdoví, jestli mě jen tak nehoupá. Protože ji trýzní zub? A co ten chlap. Nabručený a cynický morous, že?

Nepoznali jsme o nich vůbec nic. Jen skutečně to, že ona je oukej, až teď na ten zub, a on bude v kondici, jen co mu bude umožněno vrátit do své role zabezpečovatele rodiny, již má taky nade všechno rád, včetně psa, kterého musí venčit častěji než ostatní členové rodiny, protože on právě nemá práci.

Chytráci, co řečníte o nonverbální komunikaci, jděte dělat něco uži- tečného!

Vědom si reality i jiných než slovních signálů, nepřičítal Daniel ke sdělením partnerů v komunikaci případné doprovodné negativní vlivy a nenechával se oklamávat ani těmi, jež by se daly považovat za pozi- tivní, ba dokonce příjemné. Rád měl informaci čistou a co nejpřesnější, aby ji mohl, pokud to jenom trochu šlo, brát za věrohodnou.

Možná to vypadá, že celý jeho život je jen dlouhá a nepřetržitá řada sporů o slovo. Ale tak tomu vůbec není. Danova schopnost formulovat myšlenky a dovednost při volbě slov vedoucí k srozumitelnému popisu, obratnost při tvorbě strukturovaného projevu, ať už šlo o mluvený, nebo písemný, následně pak neomylná orientace v něm, to vše bylo mnoho- krát k užitku jeho pracovním partnerům při plnění nejrůznějších typů úkolů, někdy i při řešení jejich soukromého problému, a přirozeně také Danovi samotnému. Pro tyto schopnosti byl také vyhledáván k činnos- tem, do kterých se v jeho přítomnosti nikdo neodvážil pustit, a pro ně byl také ceněn, a někdy i odměněn.

I jeho vlastnímu myšlenkovému aparátu to přišlo k duhu. Rozpory vznikaly jenom ve vztazích, kdy bylo potřeba verbálně komunikovat.

A ještě Daniel na slovo.

Nesprávné užívání řeči a psaní textu není jenom na první poslech (přečtení) neestetické a snižující práh porozumění. To by se ještě dalo skousnout, i když proč. Ale je znamením, že v člověku, který přinese takový projev, není něco v pořádku. Jedná se o jasný symptom nějaké vnitřní disharmonie, nesourodosti. Takový člověk to samozřejmě nevidí a nechápe. Co furt máš? bude se až do krve bránit.

Ale je to bída!

Problém je ovšem závažnější a má daleko hlubší kořen. Ve skutečnosti nejde totiž vůbec pouze o řeč samotnou, jejíž slyšitelná, nebo viditelná (psaný text) forma je fyzickým projevem nitra člověka. Jde hlavně o jeho uvažování a smýšlení. Je ovšem velmi užitečné vědět, že to, co slyšíme a co si přečteme, je docela přesnou anamnézou, včetně zprávy o součas- ném stavu pacienta – vlastně – člověka, který nám sdělení podává.

Je velmi, velmi důležité, co říkáme, co píšeme, jaké projevy vystavu- jeme. A samozřejmě i jak je prezentujeme. Protože jsme ale lidé v tělech vývojem, časem a životním prostředím už dost opotřebovaných, a ne vždy se nám projev na první pokus podaří tak, jak jsme jej zamýšleli, dávejme si vzájemně aspoň druhou, nebo i třetí šanci. Ptejme se, jak jsi to myslel? Jak si to mám správně vyložit? Rozumím tomu takhle dobře? Mohla bys mi ještě objasnit…

Já to tak dělám stále.

Dávejme si šanci…

O Danově vztahu k reklamám a reklamnímu průmyslu obecně je možná lépe se vůbec nezmiňovat, protože se jedná o oblast, kde slovo a řeč jsou mimořádně odporně zneužívány. Nechci proto, abychom tuto stať uzavřely takovou špínou, jejímž jediným cílem je ﬁnanční zisk. A způsoby, jakými toho reklamní manažeři (to zní, co?) dosahují, jsou – nehezké.

No vida, jak jsem to podal mile, jen jestli jsem to nějak až moc neoslabil. No, i to se ve věku slov, která tady na počátku nebyla, běžně stává.