Ten hlas není můjPohádka o Šroubku a Matičce

Ten hlas není můj

Doposud jste, děti, mohly vyprávění sledovat jako nezúčastnění diváci, a klidně tomu tak může být i nadále. Sice by to byla škoda, ale je to na vás. Avšak pokud se chcete nadále chytat a vzít si také něco pro sebe, zapněte naplno soustředění a vnímání a zapojte své mozkové serpentýny. Neboť je mnoho takového, co se zdaleka netýká jenom naší pohádkové postavy, ale i vás. Nás všech.

Skutečností je, že Dan nikdy neholdoval těm neuchopitelným věcem, jež rozhlašují zejména takoví ti esoterizující jedinci. Cítil, že jim kráčí daleko spíš o jejich vlastní důležitost, než o sdělení, jakými by bože nedopusť byli prospěšní svému okolí. A ti, kteří jim naslouchají, netuší, že těmto ducháčkům (Ducháčkové prominou) jsou pouhou kulisou a jen smutnou legitimací jejich domnělé nepostradatelnosti. Po pravdě, na osoby o sobě prohlašující, že jsou duchovní, byl z toho důvodu, ať už právem či neprávem, až přecitlivělý.

Daniel potřeboval, aby jakákoli informace a každý údaj měly reálný základ a byly věrohodně vyargumentovány. Tím vůbec není dán jeho ryzí materializmus, spíše to svědčí o jeho potřebě i nehmotné a neviditelné entity mít podepřeny rozumnou úvahou. Prostě chtěl mít fakta pod- ložená, a ne tak říkajíc vycucaná z prstu. Aby je opravdu mohl považovat za fakta.

Jestliže tedy někdy o sobě řekl, že je materialista, bylo v tom spíše odmítnutí protipólu, jaký představovaly oficiální náboženské instituce a jim podobné zájmové skupiny, včetně jedinců, kteří sice religiozitu také odmítali, ale svými postoji de facto nebyli odlišní. Ostatně různých nábo- ženství je velmi mnoho. Považte třeba takový komunismus, nebo kapita- lismus, říkával.

Sice nějak tušil, že život a svět nebudou než a jen hmatatelnou podsta- tou, ale cítil, a vlastně s jistotou věděl, že někde uvnitř něho, v nejzazším koutku jeho nitra jsou i věci, na které si nemůže sáhnout, třebaže je měl za bezpečně prokázané. A ty mají svůj smysl, svoji hodnotu, svoji krásu, svůj význam a své trvání. Na rozdíl od těch viditelných, v jejichž případě by se o těchto atributech dalo předlouze diskutovat.

Avšak v pubertě, a ještě dlouho po ní nebyl schopen rozpoznat tuto hloubku a duchovní podstatu života. Proto ten jeho vnitřní koutek, kam se už od útlého dětství schovával před nepřízní okolí a prakticky stálým stresem, byl konečnou, za níž už nebylo nic, protože byl obklopen zdmi jeho srdce. Dál neviděl. Zatím.

Tak trochu s tím souvisí i Danův postoj ke slovu věřit, nebo aspoň k tomu, co by podle obecného mínění mělo reprezentovat. Setkával se s ním poměrně často v nejrůznějších situacích a v rozličných souvislos- tech. Byly to hlasy křesťanských uskupení (tomu se ani ve střední Evropě nevyhnete), vyučujících na školách, později jemu bližších spolu- pracovníků, a konečně i známých. A ovšem i matky. Lidé s tím věřit strašně žonglují.

Dan byl ochoten přistoupit ještě tak na termín důvěřovat, ve smyslu spolehnout na někoho, předpokládat, že někdo splní, co má, například že přijde včas na domluvenou hodinu, udělá, co slíbil, nezapomene, co za- pomenout nemá, pomůže, je-li požádán, nerozkecá, o čem slíbil pomlčet, jako kamarád a přítel nezklame, a podobně.

Pokud se tohoto týká, pak výraz věřit se u něho po četných zkuše- nostech ocitl v permanentním postavení mimo hru, neboť jej odpovědně nebyl schopen použít ve spojitosti s žádným člověkem ze svého okolí. Ostatně, a to jsou také Danova slova, k provozování plnohodnotné důvěry – a o jiné mi ani nemluvte – potřebujete dospělé lidi. Tedy vyzrálé.

Ale aby bez dalšího naskočil na věřit – ve smyslu vírou něco vytvořit, uskutečnit, přemoci, nebo zlomit, to jsou věci, jimž podle něho chybí argumentace, racionální, případně logický základ, a vážně je s čistým svědomím lze ocenit úslovím přání otcem myšlenky.

Daniel vždycky velmi aktivně vnímal, poslouchal, zvažoval a dovozo- val. Hledal tak rozhřešení pro svět, a pro sebe. Toužil, spíš cítil, že potřebuje vědět odkud, kam, co, proč, jak, kdy. Potřeboval vědět, jak věci jsou. A pak, když začal poctivě pročítat stovky stránek bible, k čemuž jej adventisté vybavili několika jejími výtisky, ale on vybral tu od Renaty, protože byla největší a měla nejčitelnější tisk, když vlastně poprvé v životě vzal do ruky jakoukoli knihu dobrovolně, teprve tehdy dostalo jeho hledání impulz činorodosti, nabralo směr a organizovanější cha- rakter. Až ve svých sedmadvaceti letech si uvědomil, že fakt hledá. A také co hledá.

Teprve tehdy mu statě, jež četl v bibli – a nemuselo to být jenom v bibli, mohly to být jiné hodnotné texty i nenáboženské povahy, k čemuž došel později – začaly pojmenovávat a třídit poznatky, které tak nějak laicky už v sobě měl, a obtahovat kontury zatím nejasných obrysů jeho poznání.

Vlastně se nic úplně nového nedozvídal, ale to, co v něm nasbíráno čekalo na aktivaci, se právě teď začalo probouzet. Heh, je to jako na konzervatoři. Co skutečně nového jsem se tam vlastně dozvěděl…

A Dan nestačil valit oči.

Proč jsem to nečet´ dřív? Proč jsem se tomu vyhýbal? Chodilo to kolem mě, všechno tady dávno bylo po ruce, a já to neviděl. Nebo jsem to nechtěl vidět? To je nesmysl, proč bych já nechtěl? Jenže jsem nevěděl, že je to to, co vlastně chci a potřebuju vidět. A pak, když mi to třeba vnucovali ti – ti jiní, co jsou tak úplně někde jinde, jinde než já, jak to od nich přijmout?! Ale když oni vidí, a já ne, jak to, že jsou tak jiní, honily se mu hlavou otázky.

Což o to, informací poletuje všude kolem habaděj. Všechny jsou k dis- pozici, a není to vůbec jenom proto, že žijeme v době poměrně rozvi- nutých infomačních technologií. Proč tedy člověk spoustu důležitých věcí neví? Nevidí je, nebo je nechce vidět?

No protože fakt, že tu jsou, a jsou tak relativně snadno dostupné, je bezvýznamný proti tomu je pochytat, přijmout, zpracovat, zasadit do správného kontextu, a začít na jejich základě také konečně jednat.

Což vám jako poučku sice odrecituje kdejaký proškolený manažer pro osobnostní rozvoj, ale jak můžeme vypozorovat, až na výjimky se tím neřídí. Nebo nechce řídit? Ne, neumí to. Případně se mu to nehodí. Nač potom takoví manažeři, kteří nerozvíjejí ani sami sebe?

Ale k mechanizmu tohoto obecně platného řádu Daniel dospěje da- leko později, pro tento okamžik to není významné.

Avšak jen co se v textech této knihovny[28] zorientuje, bude se v ní po- hybovat nejméně tak obratně, jako lidé křesťanstvím odchovaní. Bude to trvat jenom několik málo dalších měsíců. Potom zákonitě vyvstanou problémy, a dojde na spory s výkladem a aplikací biblických textů. Jenže to je ta méně důležitá, a hlavně velmi dočasná strana mince.

Ta podstatná spočívá někde uvnitř Dana.

Aby si za svým novým úhlem pohledu mohl stát s jistotou a svůj postoj držet pevně, trvale a na nezpochybnitelných základech, potřeboval vyjasnit několik otázek veskrze spolu souvisejících: stvoření, celo- planetární katastrofa, bible, problém kříže, církevní instituce a even- tualita jakékoli podoby života po fyzickém konci těla.

Těmito otázkami se ovšem bude zabývat delší čas. Nikdy nedostanete odpověď hned, jakmile si dupnete – a teď! Takhle to nefunguje. Hlavně je to úplně obráceně. Odpověď je už hotova, připravena a přítomna, jen vy k ní musíte dojít. A to může trvat, ale i bolet.

 

Stvoření je kruciální otázkou, kterou se zabývají i lidé daleko od břehů náboženských přístavů. Odkud pocházíme, jak se to stalo, že jsme tady, a nejen my, ale i všechno okolo, zkrátka jaký je původ věcí, to zajímá snad každého jen trochu vnímavého člověka. Ne tak každého živého tvora. Jenom člověka. A to už je první indicie.

Pomiňme nepřekročitelný fakt, že to, jak se to tenkrát stalo, ať už naráz, anebo postupně, nelze na žádný pád doložit tak, aby to člověk mohl považovat za důkaz v kraji obvyklý, neboli obvyklý a běžný pro tuto dimenzi. Smiřme se s tím.

Co ale pominout by bylo hříchem, i když nikoli v náboženském slova smyslu, že totiž selektivní metodou jsme schopni vyřadit ze hry prav- děpodobnost, nebo spíš vůbec možnost varianty evoluce, jakéhosi poz- volného samo tvoření od nuly. Zato naopak nelze nijak korektně zamít- nout stvoření vyšší inteligencí, ať už by ta kreativita i ten inteligentní zdroj měly jakoukoli formu a podobu.

Dedukce Dana zavedla k tomuto po čertech významnému závěru zcela bezbolestně. Přijal ho věcně a neměl s ním žádný problém. Argument, fakt, hotovo. Vysvětlení je nasnadě.

Protože stvoření pomocí existence mimo naši dimenzi nelze rozpo- rovat žádným argumentem pocházejícím z naší dimenze. To prostě fyzicky nejde. Nemůžete v rámci devadesátiminutového fotbalového zá- pasu Sparty s Bohemkou ve Vršovickém ďolíčku v Praze vstřelit gól Baníku Ostrava. Dokonce ne ani v sousedním Edenu Slávii. Můžete o tom kázat cokoli, můžete věřit, čemu chcete, můžete poctivě navštěvovat sobotní nebo nedělní pobožnosti, můžete se za to i modlit, můžete dělat třeba kotrmelce, ale tohle prostě nejde!

Tato metoda selekce faktorů vyřazením neplatných je nesmírně vý- konná. Dan ji sice nevymyslel, ale má ji za nosnou, fungující, a proto se jí drží. Když nejsem schopen spočítat nepřehlédnutelné množství položek, ale znám jejich celkový počet, možná se dostanu k cíli spočítáním chybějících. Nemohu-li se zabývat stromy, jejich větvemi, kořeny, ani plody, uchopím les jako celek. Teprve jakmile je mi globálně jasno o lese (sadu, aleji), mohu se s tímto základem směle pustit i do zajímavých detailů.

Opravdu mnoho i velmi inteligentních lidí to dělá úplně obráceně, a nedostanou se nikam. Drží v ruce smrkovou šišku, obdivují se jejím šupinám, pravidelnému tvaru, a možná se domnívají, že mohla být vyro- bena v nějaké fabrice, nebo že je snad výtrusem divokého kance, aby- chom si nevymýšleli příliš absurdní možnosti. To ovšem byla jenom ilus- trace pro pochopení, tak omezení zase nejsou.

Co tedy diskvalifikuje automatický a povlovný vznik života na Zemi, takže jej, chceme-li zůstat nestranní, můžeme rovnou odepsat? K čemu to Dan došel?

Tak předně je to člověk sám! Ale k němu se dostaneme až za chvíli. Nejdříve pohleďme na evoluci, vývoj obecně. Podrobnosti můžeme s klidem nechat stranou, v ničem by nám nepomohly, ostatně znáte to přísloví, ďábel je skrytý v detailu. Tož od ďábla dále.

Tak jo, máme tady nějaké živočišné druhy, nevíme, jak se sem dostaly a jak dlouho tady jsou. Živí tvorové různých rozměrů, designů a charak- teristik, možná už známe jejich chování a zvyklosti. A na základě toho, co si myslíme, že o nich víme, se budeme domnívat, jakže to s nimi bylo odedávna až po dnešek. Nic proti tomu. Každý z nich se vyvinul tak, aby mohl přežít a prosperovat. Každý jedinec se naučil žít tak, aby prospíval. Lapidárně řečeno, zvířátka se učila a učila, až se postupně naučila přežít i v měnících se podmínkách, protože jinak by jim třeba neodolala. No a ta, která to přeškolení nezvládla, jako druh vymřela. Hmm…

A teď pomalu a čitelně. Narodí se dejme tomu jezevec. Jeho rodiče ho zhruba po roce dovedou k dospělosti. A milý jezevec se učí a vyvíjí, učí se a vyvíjí, je stále dokonalejší, neboli evolučně vyzrálejší, a v období, kdy je schopen počít nebo zplodit mladé – neřešíme teď, je-li to samec či samice – předá svým dětem své geny a – to je vše. Jezevcův plodný život trvá asi tak patnáct let. Jeho děti dospějí, zplodí své děti, a tak stále dokola.

Rychle přehodíme výhybku k člověku, a já se vás zeptám. Váš otec je horník a matka švadlena, když je tatík hráč na kontrabas v symfonickém orchestru a matinka úřednice, platí automaticky a vždy, že jejich děti budou umět totéž? A líp a víc – vývoj, ne?

Nebudu vás dále urážet takovými řečnickými dotazy. Sem tam se synek potatí, to ano, takže jablko skutečně nepadne moc daleko od stromu. Ale nejsou to spíš výjimky?

Neboť to zajisté není tak, že syn šachového mistra, jehož děd byl hráčem první třídy, se stane z důvodu evoluce mezinárodním mistrem, a vnuk potom mezinárodním velmistrem, protože se dovyvinuli až do takových kvalit, jelikož stále nabírali naučené mistrovství v šachu od otců a dědů a pradědů, a tak dále.

Za pár generací potomek slavného rodu těchto stolních sportovců mozku na šachovou figuru možná ani nesáhne, ba ani nepomyslí, protože ho zajímají auťáky, hřmící motory a technika vůbec. Celý vývoj, i kdyby trval několik generací, celá ta evoluce, je fuč! Zpátky na start! A takhle to bude probíhat klidně i ty milióny let, k nimž Darwinisté musí svoji představu evoluce natahovat.

Slyšel jsem jeden půvabný příklad. Zase Olin.

Očistěte prase od bahna, vykoupejte ho, navoňte a kolem krku mu uvažte růžovou mašli. Přestane být prasetem? Ne, jistě, to všichni přijmeme. Tak to tedy dělejme každý den po dobu jednoho roku. Přivede to prase k lepší hygieně? A kdybychom to praktikovali dennodenně dvacet miliónů let, co bude? Nic. S prasetem to nepohne ani o milimetr. Jakmile ho přestanete obtěžovat těmi stupidními sprchovými triádami a zahodíte mašli, skočí do močůvky, zaryje do ní svůj rypák, a – bude mu fajn.

Proč si prase nezvyklo? Proč se to nenaučilo? Proč nepochopilo, že je to vývoj k něčemu lepšímu, k něčemu vyššímu? Proč to nezabralo, ani když jsme mu vyhrožovali redukcí proviantu? Poněvadž prase nenastu- dovalo Darwina a odmítlo se podle toho chovat! – Vtip.

Princip je v tom, že si předáváme geny, a ne šachová zahájení, prsto- klady kontrabasisty, schopnost malovat, zpívat, hygienické návyky, ani jiné dovednosti, které nemají s genovou výbavou pranic společného. Vývoj, evoluce, pokud bychom vůbec na toto téma chtěli ztrácet čas, končí smrtí jedince, a jeho potomci, sice mohou přijít do odlišných podmínek vyžadujících nějakou změnu přístupu, ti vždy začínají od nuly s totožnou genovou kvalifikací v rámci druhu, podobně jako jejich rodiče a jejich prarodiče a všichni jejich předci.

Jó, kdyby jedinec nějakého druhu žil například patnáct miliónů let, to už by se snad dalo mluvit o nějakém vývoji, protože za tak dlouhé období už by se zviřátko něčemu naučilo, něčemu navyklo, společně se svými potomky a jejich potomky. I pak by ale zkušenostní reset provedl své, a další generace by startovala tak, jako ta předchozí. Jen za krapet delší dobu.

Variantu věčného života zvěře, která by pravda tento spor snad mohla zkomplikovat, neprobírám pro všeobecně přijatý úzus, že je to možnost absurdní. Tedy nemožnost.

Dobrá, vraťme se nyní k člověku.

Všeobecně prezentovaná teze evolucionistů je, že člověk je potomkem společného předka, kterého sdílel s opicí. Čili byl společný předek, nepodstatné kdo, a z něho vznikly dvě odnože: člověk a opice. No ale vzniky – žádné vznikly! Nevznikly, to by se muselo jednat o stvoření, což je na půdě evoluce nepřípustné – musely se nějak… rozvyvinout. Promiňte mi ten výraz, právě mě napadl, ale nedokážu to teď líp vyjádřit. Ptejte se Darwina, on to musel mít nějak vymyšlené. Ale poskytněme té možnosti ještě minutku. Ta otázka. Proč se člověk vyvinul až k dnešní podobě, zatímco opice za přesně stejné časové období zůstala tak, jak byla tehdy? Vykašlaly se na to opice snad? Řekly si, počkáme, až jak jeho (člověka) vývoj dopadne, a pak se rozhodneme?

Jdeme dál. Proč zvířata stejného druhu spolu komunikují jednou řečí? Já vím, není to řeč v nám známém slova smyslu, přece však je to totožný a jim srozumitelný komunikační prostředek. Psi, delfíni, kosatky, sloni, orangutani, na cokoli si jen vzpomenete, i hmyz, budou mluvit stejně, ať budou pocházet z jakéhokoli místa na naší planetě.

Nesetkáte se s tím, že by Jelen lesní, žijící hlavně v Evropských lesích a hájích, měl nějaký komunikační problém se svým kolegou v Malé, západní a střední Asii, a ti zase s jeleny z území mezi Marokem a Tunis- kem. Dozajista nenastane ani nedorozumění mezi jeleny z Nového Zélandu a Argentiny. Těžko si rovněž představit, že by dejme tomu slon přebývající tou dobou v Africe nenašel společnou řeč se slonem v Indii.

Proč by takhle nemohl fungovat člověk? Vrchol evoluce by k tomu přece měl mít lepší předpoklady a daleko příznivější podmínky. Ale my ne! My žvatláme desítkami jazyků a stovkami dialektů. A proč? Snad abychom si lépe rozuměli?

Řekli byste, je pochopitelné, že obyvatelé různých koutů planety, jak budovali své společnosti a jak se vyvíjeli, zároveň tvořili svůj jazyk, a ten je přirozeně u různých společenství rozdílný.

Proč ne jeleni? Proč ne delfíni? Kočky? Brabci?

Mrkněme na druhou stranu.

Protože evoluce jako představa je neudržitelná, nezbývá než se otočit a položit si otázku. Byl-li člověk stvořen, mluvil hned poté více jazyky? A tak to je jasná pitomina. Sotva by se bůh mohl nad svým dílem holedbat, vše bylo dobré.

Takže tu byl člověk a zvěř, a všechno toto tvorstvo mělo v rámci svého druhu svůj jediný jazyk. To totiž také dává smysl, a smysl věcí bychom neměli opomíjet.

No a my už víme, jak se stalo, že si lidé přestali rozumět. Je to ta his- toriská událost, kdy je bůh pro jejich nebezpečné plány rozehnal po celé planetě, a teprve od této chvíle platí, že sami takto odděleni rozvíjeli svá společenství, každé svoji kulturu, a ovšem také svůj vlastní jazyk. Doufám, že mi tu zkratku odpustíte, ale drobnostmi nechci zaplevelovat podstatné.

Přes pokusy sjednotit jazyk, kterým by se lidé dorozumívali, stále potřebujeme tlumočníky. Včely ne.

 

Na celoplanetární katastrofě, nebo na potopě světa a Noemově arše, jak zjednodušeně to ve zkratce prezentuje bible, Dan neměl za nejzají- mavější ani tak to, že se stala, případně zda vůbec, a jak nacpal Noe náklad do archy, jako spíš fakt, že nějací lidé vůbec přežili. A pak také okolnosti, které s sebou tato hrůza jako důsledek přinesla.

První, co ho napadlo, bylo, jak vysoce nepravděpodobné je, aby tako- vou událost přežilo osm lidí, nota bene z jedné adresy, a dokonce jedna kompletní rodina. To zní jako dost divoká báchorka.

No jen si to zkusme představit.

Z dnešních zkušeností víme, že i lokální katastrofy, jako jsou záplavy, zemětřesení a velmi radikální výměny teplého a chladnějšího vzduchu, tedy vichry, vichřice a orkány, jsou člověku značně nebezpečné a přiná- šejí i oběti na životech. A to jsme technicky i technologicky daleko dál, než byli obyvatelé Země před nějakými jedenačtyřiceti staletími. Takže to vypadá, že člověk nepatří k nejodolnějším živočichům s nějakou zvlášť sofistikovanou schopností přežít.

A teď se stane – nevíme, co toho bylo příčinou – snad kontakt s ně- jakým jiným vesmírným tělesem, možná ruka napruženého boha jen pootočila zemskou osou o dvacet tři a půl stupně, to není směrodatné, že na Zemi se rozpoutá peklo zemětřesení, sopečného řádění a následně velké vody, a když velké, tak tedy opravdu gigantické, kam jen bylo možné dohlédnout, a nejen na pár dní, ale na celý rok. Na celý rok! A jakmile se planeta uklidní a za hodnou dobu vody opadnou, vypadá Země jako skvěle rozoraný a fakt dobře zavlažený záhon. A nic. Jenom osm lidí.

Kdyby třeba přežila polovina populace, třetina, snad i setina, to v méně drasticky postižených oblastech, rozuměl bych tomu. Kdyby i sem tam jeden, dva lidé v různých lokalitách ten děs překonali, jaksi spíš shodou okolností, nebo protože měli kliku, a rozhodně by se nejednalo o příbuzenstvo, mohlo by být. Snad.

Ale ne. Jedna rodina. Noe a jeho žena, jeho tři synové a jejich ženy. Jo, postavili si na to plovoucí dům, který unesl holku a kluka od každého živého tvora, počítaje v to asi i dost velké kousky.

To vůbec nebudu rozebírat, že i všichni tři synové měli své manželky (dnes člověk o vhodnou babu nezavadí), nebyl tam ani jeden, co by žil (zatím) sám, to by bylo aspoň trochu ze života, a jako na potvoru to všichni přežili! Žádný problém během roku v uzavřeném prostředí, žádná krize, žádná kolize s ostatními živočichy, žádný stres, žádné zranění, žádná nemoc (ani mořská), infekce, nic. Nezávidím! Fakt. A rozhodně se mi nechce Mojžíšovi na tuto podobu katastrofy jen tak snadno naskakovat. Ale pojďme na důležitější aspekt věci.

Na Zemi se dramaticky změnily životní podmínky. Do této doby člověk nikdy nespatřil déšť (zato od teď si ho užil). Zmizel skleníkový efekt. Lidé už nemohli nadále žít tak dlouho, jako doposud, třebaže Noe, kterému v době potopy bylo šest set, ještě dalších tři sta let čile pobíhal kolem svých ratolestí.

Do potopy se lidstvo živilo vegetací, nikoli zvěří. O tom ostatně svědčí i naše trávicí orgány, a zejména chrup. Všimli jste si někdy zubní výbavy masožravých šelem? Proč člověk nemá takové zuby? Aháá, protože když si maso začal vařit a házet na pánvičku, tak už je nepotřeboval, pročež mu zakrněly… To to vzal hopem za čtyři tisíce let.

To je úplná hloupost, která nesnese seriózní debatu. Faktem ale je, že po potopě začal s masem, ať už mu to hospodin dovolil, nebo k tomu byl přinucen okolnostmi. Než bylo původní klima Země zničeno, byla vege- tace plná živin a bylo jí v dostatečném množství a kvalitě, aby masa nebylo zapotřebí. Po takové katastrofě už ne. S tím možná souvisí i dra- matické skokové zkrácení lidského života.

Rozumíte, není dokonce ani podstatné, jestli potopa byla důsledkem pokynu božího slova, nebo shodou kosmických okolností. Není dokonce ani podstatné, jestli měla tu podobu, jak o ní píše kniha Genesis. Jiné historické zdroje také hovoří o celoplanetární pohromě, a to trochu dřív než bible. To není to klíčové.

Ať už tedy jakkoli, stalo se to, a byla to událost takového rozsahu, významu a dopadu, že představy o postupném vývoji čehokoli jsou neudržitelné. V tu chvíli se totiž historicky v jediný okamžik zlomily všechny možné časové posloupnosti evoluce, takže se věrohodně nelze skutečně ničeho dopočítat ani dopátrat. A k tomu nám nepomohou ani žádné podrobnosti zdánlivě o něčem svědčící, spíše naopak. Zabránily by nám uchovat si potřebný odstup.

To je stěžejní význam potopy a Noemovy archy.

Do větších detailů o globální katastrofě na Zemi Dan nezacházel, neměl dojem, že by mu to jakkoli prospělo. Tohle považoval za správnou míru hloubky analýzy, která mu neomezuje prostor a svobodu v myšlení, ale také jej netrápí nadbytečnými otázkami. Tím s potopou skončil. Vyřešeno.

Proč mu tohle stačilo? Proč se tak hloubavý, vnímavý a přemýšlivý duch, jakým Daniel vždy byl, spokojí s takovými základy a dál nejde?

Protože ze zkušeností ukoval přesvědčení, že není užitečné operovat s maximální možnou mírou informací, ale pracovat jenom s těmi rele- vantními. Už dřív si všiml, že k pravdě a moudrosti jej přivede spíše odhazování přebytečných údajů a informativních dat, než jejich bezbře- hé hromadění.

Dan se nikdy nepovažoval za materialistu, tím méně za ateistu, ale rezolutně odmítal i náboženské vidění světa. Je realista. A to dost ne- smlouvavý.

 

Bible na Dana původně působila jako bič, což ale nebylo její vinou, jako spíš počinem těch, kteří mu ji nepřiměřeně a nevhodně vnucovali. A taky zřejmě proto, že asi i on pro ni zprvu nebyl připraven. Avšak časem se mu stala velmi solidně doloženým historickým materiálem. Existuje sice více náboženských textů, třeba korán, a i nad nimi by bylo možné vést podobné úvahy a debaty. Ale Dana potkala bible.

Detaily o původu a podobě bible vám rádi nabídnou v každém křesťanském spolku, nebo si je jednoduše vyhledáte na stránkách pro- jektu Wikipedie. Tak jenom letem světem.

Bible je soubor spisů sepsaných různými lidmi na svitcích v průběhu asi patnácti století. Všechny tyto zápisky vznikly na půdě judaismu a Izraele coby vyvoleného národa. To platí i pro takzvaný Nový zákon poskládaný ze svědectví osob žijících po Kristu, neboli po začátku na- šeho letopočtu. Těchto písemností je v dnešní bibli asi třetina. Tvoří jej většinou evangelia a dopisy Ježíšových učedníků.

To první dvě třetiny bible byly sepsány před začátkem letopočtu a tvoří je knihy Mojžíšovy, žalmy, což jsou texty duchovních písní, a proroci. Odpusťte mi to hrubé zjednodušení, ale o technické údaje teď vůbec nejde.

Ještě si, prosím, uvědomte, že tak, jak bibli můžete v ruce držet dnes, ji známe asi tak čtyři sta let, jinak měli lidé k dispozici, pokud vůbec, jenom pergamenové svitky, a to ještě nikdy ne všechny pohromadě.

Křesťané tvrdí, že se jedná o inspirované slovo boží. Ať ano či ne, historická věrohodnost biblických textů je dobře doložena a celkem ne- průstřelná, o což se zasloužili i archeologové a další vědci mimo nábo- ženskou obec. A to je velmi cenná informace podpírající její autenticitu.

Na svitky psali lidé. Už jim do hlavy a do srdce neuvidíme, kde vzali ta slova a jak vytesali smysl jednotlivých vět, veršů a celých textových pasáží. A nezjistili to ani jejich současníci. Ale víte co, to není vůbec směrodatné!

Nestarejme se ani o to, že to zaznamenávali v různých stoletích, za různých podmínek, třebaže v jednom kulturním prostředí. Nevěřili byste, jak vás takové určitě zajímavé věci dokážou odtáhnout od podstaty věci. Takhle naletěla drtivá většina zainteresovaných, i dost inteligentních osob. Bohužel stahují do své smrtící pasti i další, kteří možná začali hledat, ale strčili jim před oči výtisk bible a vysvětlili jim, co si oni myslí o smyslu jejích proroctví a svědectví. To by sice na první pohled mohlo vypadat neškodně až bohulibě, ale je to tragický omyl. Posvítili jim dobře, ale na nesprávnou cestu.

Takže takhle. Máme tady slovo, kdysi, někým, nějak, a z nějakých pohnutek zapsané. Prostě je tady. A aby bylo jasno, je to dobře.

Kontrolní otázka.

Když někdo bude chtít zakrýt smysl svědectví, ale nebude moct jeho přítomnost popřít, co udělá? Jasně. Začne se nimrat v detailech, technic- kých údajích, letopočtech, rodokmenech a jiných podobných věcech, a na to nabalí kilometry druhořadých souvislostí. Předloží vám hotovou smršť marginálních informací, čímž doslova ucpe vaše vnímací kanály. A to je ten problém!

Vy dosud nevíte, co důležité je, a co ne, tak si to nedokážete přebrat – a průšvih je na světě. Ubližují vám úmyslně? Jistě ne! Jenom nevědí, a chtějí vás vzít do party. A ovšem rádi by vypadali zajímavě a důležitě. Psychologicky je pro slepého daleko příjemnější, když i vy budete slepí. Ale zkuste otevřít oči, což znamená přemýšlet vlastní hlavou, vzít rozum do hrsti (nebo srdce do dlaně), a bude zle!

A Daniel přesně tohle udělal. Vyhodnocoval slovo tak, jak je, ať je napsal, kdo chtěl, jestli to byl sám stvořitel, nebo rybář, nebo poslední tatík obdělávající přes den kousek úrodného pole. A ani to stále ještě nepovažuje za zásadní, protože důležitá je muzika, nikoli reproduktor.

Jiná věc by byla, kdybychom drželi v ruce argument, že se opravdu jedná o slovo diktované přímo bohem. Ale to nejde pro dokazování napříč dimenzemi, to už jsme si řekli. Pak by – ano – asi bylo namístě to vzít i s chlupama. Ale tuhle fyzickou jistotu nemáme a posouzení je tedy jenom na nás. Na každém z nás. Žádný znalec písma nám s tím nepomůže.

A tak Dan pročítal knihy bible, bez skrupulí, bez předsudků, a bez směrníků náboženských věrouk. A přestože procházel stejnými texty a vnímal stejná slova, jako mnozí jiní, do jeho nitra přicházela docela jiná zvěst, než se káže na seminářích a při pobožnostech. Pro svůj čirý a ne- kontaminovaný přístup byl schopen rozlišit, co by tak bůh říct mohl, a co naopak je určitě pouhým slovem člověka z masa a kostí. Pochopil, proč existuje tolik výkladů a tolik různých učení.

Po docela krátkém čase klidně přijal formulaci o inspirovaném slovu božím, protože tak jako tak všechny ty informace tady jsou a poletují všude kolem nás, a záleží pouze na tom kterém z nás, co si z nich vy- bereme, případně se rozhodneme zapsat pro generaci současnou, nebo budoucí.

Tak to je! Můžete si o bibli myslet, co chcete, je to na vás. Žádný externí důkaz pravdivosti, ani nepravdivosti získat nemůžete. Jako když vám přítel něco řekne, a vy nemáte žádnou možnost ověřit pravdivost jeho slov. Musíte s tím ale nějak naložit. Vzít, anebo odmítnout.

Svědectví bible. Vzít, či nevzít. Ber, nebo neber. Svědectví kohokoli i čehokoli. Přijmi, nebo nech být. Jediná platná metoda.

Dan našel, že v samotných textech bible jsou odpovědi i na ni samu, jak se k ní postavit, jak s ní naložit. Došel také k přesvědčení, že člověk musí k biblické zvěsti dozrát, jinak vůbec nemá cenu ji číst.

Nemůžete jí rozumět a pochopit. Jak můžete vidět, církve to učí úplně naopak. Čtěte bibli, seznamte se s jejím svědectvím, přijměte je, a pak uvěříte a budete na správné cestě. Do chrámu božího! Do společenství božích dětí! Do církve! Pendrek! Slepá ulice.

S texty bible si nebudete vědět rady, dokud ve vás nebude zdravá a obdělaná půda a zaseté a vzešlé semínko pravdy. Nevypořádáte se s tím. Nejde to. Je to doslova tak. Nezasejete-li, nic nevzejde, a vy nesklidíte. Jak by to mohlo fungovat jinak!

Proto ani v případě bible, dřív, než tohle pochopíte, nemá cenu zabředat do podrobností jednotlivých veršů, protože budou pro vás jen tiskařskou černí na papíře. Možná ještě snad poezií.

 

Ale středobod křesťanské věrouky si probrat musíme, čímž plynule navážeme na okolnosti kříže. Křesťané hlásají, že centrální zvěstí bible je evangelium. Evangelium, z řeckého εὐαγγέλιον, znamená dobrou zprávu, přesněji radostnou zvěst. A podle křesťanů je touto dobrou zprávou ukřižování Ježíše, syna božího, jeho zmrtvýchvstání třetího dne, a naděje na věčný život pro člověka za podmínky, že těmto událostem uvěří a přijme Ježíše jako svého spasitele.

Mno, nechme vágnost ještě chvilku vznášet se svobodně prostorem. Jsme tolerantní…

Nic jiného Daniel tak podrobně nezkoumal, jako tohle, protože to je pilíř, na kterém celá křesťanská historie a věrouka stojí. A křesťanskou kulturou je zasažena celá lidská civilizace za poslední dvě tisícovky let. S tím nic nenaděláme. Proto tolik pozornosti tomuto tématu.

Nešlo mu ani tak o vyvrácení křesťanské věrouky, jako spíš najít pravdu, a najít ji pro sebe. A dobral se nevídaných detailů a souvislostí, proč se to stalo, proč se to muselo stát, proč takhle, jak to probíhalo, jednak na povrchu zemském, ale také v jiném rozměru, a já vím, že by vás ty podrobnosti fakt moc zajímaly, ale na nich s ohledem na to, co by tak člověk pro sebe a druhé měl užitečného dělat, promiňte mi, opravdu nezáleží.

Pro tuto chvíli si vystačme s tím, že od stvořitele to byl spíše krok právní, než jen emocionální a milosrdný, že se sice stal na základě chtěného rozhodnutí, ale zároveň byl také vynucený, na každý pád bůh nedělá nic samoúčelně – ale to už bychom zabředávali do rozebírání boží povahy.

Ukřižování Ježíše Krista, což byl ve své době kolem Říma běžný způsob popravy, je podle křesťanů radostnou zprávou pro svět. Slyšíte to? Poslouchejte pozorně! Zabili ho, vstal z mrtvých, věřte, přijměte a budete žít navěky. Radostná zvěst pro svět. Nic?

Opravdu je tohle evangelium, které vede svět k nadšení a štěstí? Fakt? Já bych odhadoval, že mnohým lidem je to úplně jedno, a pro zasvěcené je to z devětadevadesáti procent – průšvih. Nic, co by jim svědčilo a z čeho by měli být odvázaní. Protože jestli tomu tak je, tak jsou odsouzeni za to, že neuvěřili. Bum! Překvapení!

No ano, však oni sami jsou svědky obžaloby, že jsou malověrní, že nejsou naplněni duchem svatým, že jsou spícími v církvi, že nemají sílu plnit boží příkaz lásky k bližnímu, a podobně. Bohužel jejich chování a činy církve jako celku skrze historii nás v tomto poznání jenom utvrzují.

Jestliže uchopíte svůj rozum a povznesete svůj pohled vysoko nad realitu všedního dne s těmi drobnými problémy a bolestmi, které denně zakoušíte, pokusíte-li se na věc podívat okem nestranným, nezaujatým a vyváženým – víte přece, kdo se takhle dívá, přesto to na okamžik i vy zkuste – nahlédnete, že tohle zase tak radostná zvěst není, tedy přinejmenším ne pro drtivou většinu obyvatel planety Země. Tady prostě není důvod k nějakému bujarému veselí!

On totiž ten prostý fakt zabití Ježíše na kříži a následujících peripetií, vyvolaný Adamovou zpronevěrou, předpovězený proroky, dlouho oče- kávaný Izraelem, narafičený na ďábla, a poté tolik forsírovaný křesťan- stvem, neměl ani tak přímý efekt pro právě žijící obyvatele planety Země, jako spíš pro její duchovní zázemí, nebo jak to tady nazýváme, jinou dimenzi. Stalo se něco daleko důležitějšího.

Poněvadž co mě ale doopravdy osvítilo a skutečně naplnilo radostí, byla pozitivní novina, kterou sama bible nazývá radostnou zprávou. Poslouchejte dobře.

Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“[29]

Úáááááu! No ne! Takhle to tedy je! Můj bůh kraluje! Táta vyhrál…!

Kdy? V okamžiku ukřižování Krista. Přesněji řečeno pár hodin potom.

Úúúúúú…!

Jak jsem mohl rozeznat, že evangelisté, Pavel[30] a jejich křesťanští následovníci jsou mimo, zato Izaiáš má pravdu? Není to zase tak složité. Žádné čáry.

Nevím jak vám, ale mně událost s křížem připravila spíš trochu smí- šené pocity a nenaplněné vědomí. A vůbec mi nezaručovala naplnění naděje na lepší příští, když navíc ani není jasné, o jaké lepší příští by, aspoň trochu konkrétněji, mělo jít.

Kdežto ohlášení nové skutečnosti, totiž že bůh kraluje, mě bylo schopno napumpovat takovou radostí, jako když vám milý u oltáře řekne ano, nebo jako když se vám právě narodí zdravé, toužebně očekávané dítě. I když asi ne, to se nedá k ničemu přirovnat. Ta radost křičí, tak potom jsem zachráněn! Jsme zachráněni, voláte do sebe a na všechny ty, kteří stojí na stejné světové straně s vámi, uprostřed bůh, a tak už teď s nimi máte své intimní společenství ve svém nitru.

Evangelium přinesl Ježíš na centrální hroudu tehdejšího židovského společenství, když všem bez rozdílu oznámil příchod pokoje, záchrany (spásy) a ujistil nás i nezbytným předpokladem, Tvůj Bůh kraluje! Bez tohoto bezpodmínečného předpokladu by totiž nebylo nic. Tvůj Bůh kraluje! Konečně!

Na tohle vám křesťané a jejich fanoušci zůstanou stát s otevřenými ústními otvory nechápajíce, v čem jako že má být ta radost. No ano, pro ně ani tohle není žádná výhra. Vidíte je, zase mají všechno úplně obráceně!

No přece jestliže bůh zase konečně kraluje, neboli opět drží vládu a moc, tak tu naši záchranu může realizovat. Doposud nemohl!

A zase rána! Jak to víš? Kdes to vzal?

V bibli. V té židovsko-křesťanské bibli. Dávejte pozor.

Jestliže bude na Sijónu ohlášeno, že bůh kraluje, a má-li to být zároveň něco, co nám přinese radost, nelze jinak, než že do té doby to bylo nějak opačně, že totiž k radosti nebyl důvod. Jak? No jak… Bůh – dosud – nekraloval.

Proto ohlášení, že se to mění, že bůh zase kraluje – rozumějte, od oka- mžiku, kdy proběhne akce Ježíš a kříž – proto je takový důvod k radosti. A ne že apoštolové zvěstují evangelium spočívající toliko v tom práv- ním, viditelném a dost otřesném kroku celé operace. Oni přece nejsou tím, jehož nohy jdou po horách a je to tak líbezné, tím, který ohlásí skutečnou radost, evangelium.

 

Takových přesmyků se křesťané a jejich církve dopouštějí v mnoha i velmi závažných případech, kdy na sebe vztahují role, které jim nepří- sluší, a naopak slepě odmítají odpovědnost tam, kde jde zřetelně za nimi. Proto také překlady šikovně modifikují, což na první pohled – a méně zkušenému čtenáři – není úplně patrné.

Neodpustím si aspoň jednu ukázku v textu, který asi mnozí z doslechu znáte. Nadto se ta věc týká každého z nás.

 1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
 2 To bylo na počátku u Boha.
 3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
 4 V něm byl život a život byl světlo lidí.
 5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
 6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
 7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni
    uvěřili skrze něho.
 8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
 9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo
    do světa.
10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,
    nýbrž narodili se z Boha.
14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu,
    slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Úvod Janova evangelia. Apoštol Jan, po němž je evangelium pojme- nováno, by musel být už stoletý, kdyby je napsal sám, proč ne, ale možná je zaznamenal někdo z jeho okolí, snad Janův žák. Nepodstatné. Nejedná se o faktografický záznam, čemuž se snad blíží ostatní tři evangelia, spíš je to taková teologická promluva. Ale tento známý úvod je zajímavý. Shrnuje některá podstatná fakta skrze dvě dimenze. Zkratkovitě bůh před Adamem, a pak bůh na Zemi, v těle.

Už jak to říkám by vás mohlo něco trknout, přesněji mohli byste za- znamenat nesoulad a malinko se ošít. Než se na to podíváme s odstupem a zrakem nestrannosti – zkusíme to, ne?, nabídnu vám vlastní překlad, který jsme s Renatou udělali někdy v pětaosmdesátém, změny jsou zvýrazněné.

 1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo.
 2 To bylo na počátku u Boha.
 3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
 4 V něm byl život a život byl světlo lidí.
 5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
 6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
 7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni
    uvěřili skrze ně.
 8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
 9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.
10 Na světě bylo, svět skrze ně povstal, ale svět ho nepoznal.
11 Přišlo mezi své, ale jeho vlastní je nepřijali.
12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jménu, dal moc, aby se stali
    Božími dětmi.
13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,
    nýbrž narodili se z Boha.
14 A tomu Slovu bylo dáno tělo a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu,
    slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Vím, mohou se ozvat hlasy, že jde zase jen o slovíčka. Vy už ale víte, že žádné takové to jen slovíčka není a nelze to tedy ani podcenit. Prvních třináct veršů je až na drobnosti stejných, a vlastně jakoby o nic nešlo. Kdyby text skončil tady, mohli bychom snad mluvit o drobných nepřes- nostech překladatelů nemajících vliv na smysl textu. Jenže tady to ne- končí. A setkáváme se s tím, co už jsme si také řekli. Translátoři, repro- dukující a neprotestující posluchači/čtenáři čtrnáctého verše, na sebe vyzrazují, jak uvažují a co jsou zač. Přitom sami to považují za slavné místo Janova evangelia.

Nažhavte mozkové zatáčky.

Čtrnáctý verš. Tak, prosím pěkně, jak to vlastně bylo: stalo se slovo tělem, nebo to slovo obdrželo tělo? Proměnilo se slovo v tělo, nebo na sebe tělo navléklo? Změnila se duchovní substance, slovo, v materiální, tělo? Anebo slovo zůstalo podstatou duchovní, a přijalo na sebe, či kolem sebe, materiální tělo? Vidím na vás, že byste odpověď mohli i vycítit, ale než si odpovíme, vysvětleme si, proč je to tak důležité. Neboť takové odůvodnění bývá zhusta i důkazem.

Je tu bůh (spokojme se pro jednoduchost s touto obecnou a nezá- vaznou jmenovkou) a on je to slovo. A pak se tu objeví Ježíš, syn Josefa a Marie, což je jako to tělo. Tedy to, co je vidět, na co si mohli sáhnout. De facto se ale jedná o to slovo (bůh) v těle syna tesaře, občanským jménem Ježíš z Nazareta. Chytáme se? Zatím ano, fajn.

A teď ten Ježíš začne asi tak ve svých třiceti letech, i když i dřív už připadal lidem trochu divnej, tak tedy potom otevřel pusu a začne otevřeně povídat, co si o všem vlastně myslí. Jsou toho plná evangelia, ale my si vybereme to, o co jde nyní a co se nás týká osobně.

Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí.[31]

Páááni! Buďte dokonalí, milosrdní, svatí jako – jako bůh! Buďte takoví, jako bůh! To jim říkal ten viditelný Ježíš, neboli bůh v těle.

Uvěřili mu skutečně? Současníci, nebo jejich potomci, na základě písemné zprávy, což je bible? Ano? Akceptují a naplňují jeho pokyny, buďte dokonalí, milosrdní, svatí, buďte jako já, bůh?

Ne a ne a ne! Nikdy mu neuvěřili! Nikdy to nezkusili, nikdy nebyli ani dokonalí, ani svatí, ani milosrdní. Neposlechli ho. Nedali na něho.

A teď ten háček.

Mohou takoví lidé, kteří si říkají věřící, a hluboce věřící, a celý život hluboce věřící, a praktikující věřící, lidé z církví a všech těch svatých společenství, před světem a před sebou přiznat, že oni takoví nejsou? No chápete to?

Vyloučená věc! Nemohou! Jednak na to nemají koule, a jednak by popřeli smysl jejich společenství a církevních institucí vůbec, čímž by se konstrukce jejich života úplně odporoučela. A to jak těm malým, tedy po- sledním ovečkám poctivě odvádějícím svůj desátek, tak i těm nejvyšším, protože právě jejich hra to je. Jim to přináší nejvíc.

Co s tím tedy? Co s tím udělají?

Ono to nejde. On ten Ježíš to tak nemyslel, no jo, jemu se to mluví, on byl bůh, on byl slovo, co se stalo tělem. Ale co my ubozí, obyčejní lidé, všichni jsme hříšní a těm hodnotám se můžeme po celý život jenom přibližovat. Nikdo nemůže být úplně dokonalý, vždycky a za každých okolností milosrdný. A svatý? Svatý už vůbec ne. To jenom Svatý otec ve Vatikánu svatořečí.

Rozumíte tomu?

Oni takoví nebyli, oni takoví být nedokázali, tak stanovili, že takový být nemůže nikdo. Jenom Ježíš. A tak všechny biblické texty, o nichž rozhodovaly a které publikovaly církevní instituce, se v překladech vyhýbají vyzrazení skutečného stavu věci. Ne ne, my nemůžeme být jako on. On byl slovo a stal se tělem, zato naše těla jsou hříšná. U nás je to jinak.

Co říká jejich inspirované slovo boží? Buďte dokonalí, buďte milosrdní, buďte svatí, jako je váš nebeský otec! Jste také duch v těle! Jako Ježíš! A teď perlička, … řekl bůh z těla Ježíše Krista, ale aby je nezmátl, odkázal je na nebeského Otce, což je zase on. Uááauu!

A tak si čtrnáctý verš vylepšili, a slovo se zhmotnilo a stalo se tělem. Prima!

Takových indicií je v bibli víc, a vždy jsou zaonačena tak, aby dovo- lovala kompromisní výklad, a i nevěrci z toho mohli vyjít se ctí. Nemů- žete překládat z a do jazyka země, jejíž zvyky a hodnoty neznáte. Absol- venti seminářů sice vystudovali hebrejštinu a řečtinu, ale jazyk božího světa je jim cizí. To je neomlouvá, jen věc vysvětluje. Asi ani proto to nemohli přeložit jinak.

 

V této fázi bylo Danovi už jasné, že církevní instituce a náboženská společenství nemají s pravdou, jež on vnímá v sobě, skutečným duchov- ním světem, ani bohem, zhola nic společného. A co víc, jejich vliv pra- cuje přímo proti tomu, co by si bůh asi přál, aby člověk dělal.

Micheáš jasně a přehledně shrnul, co by to tak mohlo být.

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým bohem.[32]

Církve obecně nemají v bibli na růžích ustláno, o ničem takovém se v ní nedočtete. Nový zákon zná jenom termín ἐκκλησία – společenství. Je to až výdobytek doby po Kristu, kdy se křesťanství stávalo oficiálním náboženstvím, začalo se institucionalizovat a nabírat moc kolikrát i v symbióze se státem.

To nejenže Dana nepřekvapovalo, ale potvrdilo mu to jeho už dost vousatý dojem. Teď si ale byl jist, a podle toho také jednal. Považoval církve za žábu na prameni informací, na prameni vod živých. Mrzelo ho, že musel opustit lidi, které měl i rád a dávali mu zprvu dar společenství, ale tohle bylo přednější. Každá pravda je nakonec lepší, než jakkoli líbezná a přitažlivá lež, je jeho věta. Na roli církve nikdy nezměnil názor.

 

Po celou dobu svého uvědomělého hledání zkoumal možnosti jaké- koli podoby života po fyzickém konci těla. Přesněji – co bude pak. Bible na tohle neodpovídá, protože těch pár stopových zmínek nelze uchopit jinak než jako symbolická naznačení. Asi to teď nemáme vědět, řekl si.

Jenže také už věděl, že bible není a ani nemá být jediným, a už vůbec ne hlavním zdrojem vzdělání o hloubkách duchovního života. Co řekl Ježíš Židům: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.[33] A učedníkům? Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.[34]

Tedy ne bible… Žádný odkaz na svitky se zákonem, žalmy a proroky. Nic takového.

A to Dana zaujalo. Možná se dozví o eventualitě života po opuštění této dimenze víc od tohoto Ducha pravdy. Jenže jak na to, to ví jen bůh. Pravda, pravda… On jo. Ale chci to vědět i já!

Když získal uspokojivé vysvětlení a porozumění věcí z předchozích otázek, uvědomil si, že i tato nesporně zajímavá témata vlastně také spa- dají do kategorie jak. Lze se jich více nebo méně dobrat, ale ve sku- tečnosti to stále ještě nemusí znamenat argumentaci, nad kterou by například ateisté zaslzeli pohnutím. Ani on to najednou teď necítí jako přesvědčující důkaz. A pořád vlastně ani neví, kam to všechno povede. Tedy úplně přesně, jestli to vede tam.

To Danovi vůbec nepřidává na náladě a na klidu. K tomu jako oblaka pomalu a sotva pozorovatelně zakrývající oblohu kumuluje přízrak lidské fantazie, snění a představivosti. Může si člověk všechno představit? A jak dalece všechno? Je schopen úplně jakékoli představy? Nebo je lidská mysl něčím limitována?

To nejsou banální otázky, protože jestliže člověku je možné si vysnít a vymyslet cokoli, a když cokoli, tedy třeba i úplné fantasmagorie, a možná i všelijak přitažlivě vyhlížející, jak potom rozlišit vlastní autor- ství od inspirace z hůry? A to je opravdu velmi, velmi závažná věc. Možná ta nejzávažnější!

Jak delší dobu nenalézá rozhřešení, je stále podrážděnější, radost z předchozích poznání, a smír a pokoj, už vyprchaly. A neklid mu zpětně brání v soustředění. K odpovědi se nemůže dostat. Strach? Možná, trochu. Má rád jasno, pořádek, půdu pod nohama, nechce chaoticky poletovat prostorem a ani zmateně pobíhat po ulicích. Nechce být slepý. Miluje čistotu a průzračnost. Na sklech od brýlí, na optice fotoaparátu, na předním skle auta, v životě.

Orientuje se v bibli jako málokterý znalec písma. A nejen tak, že by si pohazoval verši, a odkazy tahal z klobouku jako mág. Smyslová orien- tace, schopnost vnímat provázaně a držet si nadhled nad tématy, přivá- děly upřímnější bratry do rozpaků, ostatní pak k úvahám o herezi a výro- kům o lžiprorocích. Pitomci… Nezachrání ani sebe, a zarývají do ostat- ních, snaží se je strhnout s sebou – do propasti tmy a nevědomosti.

Ale potěšení z toho, že oni se tak strašně klamou, taky neměl. I v Jeruzalémě kolem roku třicet se pletli. Bože můj, jak je spravedlnost ostrá! Na obě strany, jako dvousečný meč. Ale nechť!

Dan nikdy nebyl snílek, tím méně teď, když na to neměl ani pomy- šlení. Byl realista jako poleno. Uměl si spočítat, že jestliže si člověk dokáže cokoli vymyslet, když by lidský mozek byl schopen představ bez jakéhokoli omezení, bez hardwarových limitů, okamžitě padají všechny dosud nahromaděné argumenty a indicie, a nemá smysl se pak zabývat už vůbec ničím.

Protože v takto totálně neohraničeném prostoru fantazie a samotvorby je možné všechno, přesněji všichni jsou potenciálně schopni všeho, všude a kdykoliv. Padá tím celý řád. Zbývá džungle, chaos, urvi co můžeš, fyzicky silnější postupně zlikvidují celou kulturu a planetu a vše, co je na ní. A všechno začne podle Darwina a od píky. Ale my už u toho nebudeme ani ve snu.

 

Budem o něco se rvát,

až tu nezůstane stát

na kameni kámen.

A jestli neni žádnej bůh,

tak nás vezme země, vzduch,

no, a potom amen.[35]

 

Jak on nenáviděl násilí! Jako projev slabosti, zbabělosti a nedostatku argumentů. Bůh přece není tak nespravedlivý, aby tohle strpěl. Nedomyslel to snad kdysi? Podcenil situaci? Zvrtlo se to nějak? Jsem snad já úplně mimo? Někde jsem to poplet a dál pokračuju slepou pěšinou? Navíc jsem se svými názory prakticky sám, a je to už tak dlouho, co já vím, už od prvních tříd základní školy. Kam jsem to došel od chvíle, co jsem začal seriózně hledat? Jaký je výsledek? Co to přineslo?

Docela už nevisím na materiální podstatě života, a měl bych být šťastný pro samé vědomí, že já jsem na úzké cestě, a finálová tragédie těch úspěšných a privilegovaných na magistrále širokého proudu té nejkonformnější volby mě tak mine.

Jenže spokojený doopravdy nejsem. Je mi smutno. Je mi pořád strašně smutno. Nikdo tu není. Bůh na mě zapomněl. Odmítl jsem pro něho rodiče, kamarády, kariéru muzikanta, nevzal jsem, co by snad svět i nabídl, kdybych mu přislíbil loajalitu. Ženské pálí za chlapy z druhého břehu, no, asi jsou stejné, jako oni. Takže žádná ztráta. No jo, ale jde takhle žít? Jak dlouho? Ježíš to zabalil po třicítce, ale co já tady, ještě třicet, čtyřicet, a snad ne více let?

Už už málem držel v ruce vějíř argumentů, kterým by se mohl ovívat, aby pozemské kmitání pekelného žáru unesl snadněji, než dorazí tam, ke svým, domů, tam, kde by konečně zase chtěl být. Dostal odpovědi na základní otázky, které si kladou snad všichni lidé. A s vysvětleními je celkem vyrovnán. Proč tedy propadá? Proč mu to nepřináší uspokojení, radost, naději, energii? Tu tedy ze všeho nejméně. Má snad poznání vést k takové depresi? Není líp hlupákovi, co se nestará?

Není jistoty v pochybnosti.

Už dost! Už toho všeho bylo příliš. Nemohl unést přítomnost. Snažil se ji odstrčit, potlačit, vytěsnit.

S hlavou v dlaních se ve vzpomínkách vrací na začátek cesty…

 

Klíčovým momentem je, když připustíte, že by něco mohlo být tak a tak. Když seberete odvahu a otevřete oči. Stačí pootevřít. To, co spatříte poté, by vám už mělo stačit chytit se, a držet. Člověka k té odvaze vyburcuje obvykle hluboká nespokojenost, nebo pocit, že už neví dál kudy kam.

Je zajímavé, jak právě lidé se zavřenýma očima chtějí vytvářet dojem sečtělosti a suverenity, a přitom nemohou vidět nic. A někteří dokonce jakoby i víčka tlačili křečovitě k sobě. Uvidět, jak to doopravdy se mnou a světem je, nikdy! Chraň bůh!

Vždycky se mu mimoděk vybaví obraz jeho známého, který držel svoji dvouletou holčičku nad hlavou před nástěnnými hodinami.

„Podívej se, kolik je hodin, jak je už pozdě, musíš jít spát!“

„Ja nevidim,“ a víčka křečovitě tlačila k sobě. Usmál se pro sebe.

Tehdy, v zárodku svého rozhodnutí, měl naprostou jistotu, kudy se vydá, nebo spíš kudy už rozhodně ne. Nikde nebylo napsáno, že opustí-li dosavadní cestu, změní-li směr, že to nové pak bude určitě správně. Nevěděl, jak to bude vypadat, co pro to bude muset udělat, jakou cenu za to bude muset zaplatit, zda a jak to bude bolet, ale určitě byl rozhodnut, že pochodovat v houfu s konvenční, a skoro až chorobně plastickou většinou, už určitě nehodlá. S takovými lidmi už nebude nadále sdílet blízkost.

A nebude už krást, pomlouvat, závidět, lhát, přestane také provokovat, popichovat, odsuzovat… Už neudělá žádný z těch skrytých hříšků, i když o těch ví jenom on sám. Nebude už mít podíl na ničem podlém, hanebném, nečistém a nespravedlivém. Dělalo se mu z toho špatně. Dělalo se mu zle i ze sebe.

A pak se to stalo. Chvíle, kdy se zastavil, protože nebylo už kam jít. Líp stát, než jít blbě. V okamžiku ho dohnalo poznání, nu což, co už můžu ztratit. A se zavřenýma očima, zalezlý ve svém pokojíku ochrany, schoulený v jenom svém koutku, pozvedl konečně svůj vnitřní zrak. Ale nedíval se okolo sebe, na okolní svět, na utrpení, které v něm za roky nastřádalo trpkost, nehleděl někam ven, ani nahoru, ale zpět, dovnitř, a – proboha, ten jeho koutek je z druhé strany – tu nikdy nespatřil – otevřený. Tam to nekončí, je tam prostor, veliký otevřený prostor. Ten jeho koutek, jak ho vnímal, byl vlastně nepatrným kouskem toho prostorného a stále se rozšiřujícího prostředí, a vidí tmu, ne, to není tma, tma to rozhodně není. Kdyby se býval otočil dřív, musel by to uvidět. Myslel si, že za jeho zády se potkávají zdi jeho srdce a tak tvoří kout, a před ním je jenom svět, oh, ten svět! To raději zavřít oči. A teď…

Když poprvé ucítil, že je mu odpuštěno, že ho nikdo za minulost a za nic k odpovědnosti už nepožene, a že je to vyrovnáno, zahlazeno a sma- záno, a když i to také doputovalo až k jeho srdci, do toho jeho vnitřního místa, kam se tak často ubíral schovat před nepříjemným a nepřátelským světem, a které se teď tak uvolnilo a rozevřelo, brečel jako malý kluk. Slzy za odpuštění, očištění, osvobození od strachu a napětí, ale také hluboké lítosti, protože od svých rodičů se takové laskavosti a milosti nikdy nedočkal. Ani od nikoho jiného. Tak plakal, a byl vděčný.

Jak si mohl být tak jist, co se vlastně stalo? Kde se vzala ta nezlomná jistota uprostřed pohnutí, bude to dobré, nech to za sebou, buď se mnou, a neboj se, já jsem s tebou?

To bylo tehdy na samém počátku.

 

Jenže teď, teď byl vnitřně podrážděný, nervní, neklidný, raněný a stále velmi, velmi poznamenaný. Paradoxně dokud toho nejméně věděl, byl jeho klid pevnější. Něco se ale muselo stát! Když úspěšně překonával jednu metu otázek a pochybností za druhou, a další, a další, v tom překotném fofru asi něco přehlédl. Nebo snad pokazil, kdo ví…

Znovu si procházel poslední úseky své pouti. Přemítal, když už se z pevniny pustil na volné moře, kde by mohla být v jeho lodi díra, že se tak noří pod hladinu. Nic není vidět. Tak poměrně hladce se dostal na kobylku takovým oříškům, jako je stvoření, potopa a Kristus na kříži. Církve mu jako problém nikdy nekladly vážnější odpor. Dokonce i otázku erotiky (a že to má fakt rád a umí si to užít) si sladil s tím, co vyplývá zejména ze třetí knihy Mojžíšovy. A to se před Levity nemusel ani nijak hrbit, ohýbat ani zadržovat. Nebylo za co se kát, za co se stydět. Nato si pak uvědomil, že bůh nebude žádný despota, hnidopich, ani puritán.

Už také ví, že bibli sice napsali lidé, ale některá slova, fráze a věty by takhle nikdy ze sebe nevypustili, protože to prostě nemohlo být z nich. Člověk si nenalinkuje něco, co mu nesedí, nebo co mu pak nevyhovuje. Tady ale také trhlinu neobjevil.

Vzpomenul také na to, jak dospěl, ne hned, postupně a klopotně, k poznání, že spravedlnost, láska, pravda, zlo, lež, faleš, harmonie, vše je tu jenom jednou. Obával se, ještě nevěděl, zdali náhodou neexistují třetí a čtvrté a další možnosti, další cesty. Jak mohl bez zkušeností a dostatku znalostí a nadhledu vědět, ve světě pestré palety názorů, tvrzení, pro- gnóz, prohlášení, soudů, proroctví a hodnocení, že uteče-li lži, vběhne do náruče právě pravdě? A právě té správné pravdě? Ale postupně se přesvědčoval, že tyto duchovní entity mají pouze dva póly.

Spravedlnost je jenom jedna. Odmítneš-li nespravedlnost, právě jsi došel spravedlnosti. Není to pravda? Pak to musí být lež. Nic dalšího. Je to láska, pak to nemá nic s nenávistí. Je to dobré, pak to na žádný pád nemůže být zlé. Kde není právo, vládne bezpráví. Nic třetího mezi tím.

Není třetích cest, nebo šedých zón. Patříš církvi? Nebudeš od boha. To se vylučuje. Podvádíš? Nejsi čistý. Neznáš pravdu? Nemáš svobodu. Jsi závislý? Pak nejsi nezávislý, ale svázaný.

Přirozeně, jak to ani mezi lidmi nemůže jinak být, najdou se chytrolíni, kteří se pokusí třetí cesty a neutrální zóny vyrobit za jakýchkoli okol- ností. To jsou ti relativisté, co vám všechno zpochybní, a když nelze jinak, tak aspoň bagatelizují. No ano, žádná skutečná trvalá hodnota při nich není. Uvažujete relativisticky? Žádná absolutní kvalita ve vás není. Ale řekli jste to sami. Neuznáváte absolutno, nemůže být ani ve vás. Jste naplněni mixem relativních hodnot. Co vlastně znamená relativní hod- nota? Znehodnocení! Relativní svoboda? Svázanost! A relativní sprave- dlnost? Nespravedlnost! Relativní pravda? Lež. Což tomu nerozumíte? To je zákon. A říkejte a myslete si o tom, co chcete. Je mi to líto a radost mi to nedělá.

A teď, přes všechny ti peripetie, přes kamínky a překážky na cestě, jež už zdolal, je tady, v jakémsi prázdnu, nikdo okolo, a jen smutek, kopec nenaplněných tužeb, hlad po sdílení a žízeň po lásce. Vyprahlost nedo- statkem pohlazení, nepřítomností povzbuzení, podpory…

Poušť. Kolem samá poušť.

Takhle přesně se teď cítí.

Snaží se zahnat pocit toho nesnesitelného sucha a prázdna. Nechává si hlavou rotovat slova, která kdy četl nebo zaslechl, v naději, že se snad něčeho bude moct chytit a vyvede ho to ven z téhle pasti, kde má pocit, že i nic by pro tuto chvíli bylo celkem dost.

Mimoděk mu naskočila i plejáda Ježíšových rad, které ale přítomní museli zřejmě vnímat jako poučky, protože se zdály mluvit proti běžným způsobům a proti zvyklostem, podle kterých lidé běžně jednají.

Blaze vám chudým, vám hladovým, vám, co pláčete, blaze vám, když vás budou ostatní nenávidět, když vás vyloučí. A běda bohatým, sytým, běda těm, které budou všichni chválit. Nesuďte, nezavrhujte, odpouš- tějte, dávejte. Může slepec vést slepce? Hovadina, oba propadnou. Tříska v cizím oku proti trámu ve vlastním. Dobré ovoce plodí dobrý strom, špatné špatný. Podle toho poznáš kvalitu stromu. Dobré srdce člověka vydává dobro, srdce zlého zlo. Každý mluví, čím jeho srdce přetéká. Hrajete si na boží, ale vaše jednání tomu neodpovídá. Pomáhejte všem, nejen svým oblíbencům, takový klientelizmus se mi hnusí, a vám nako- nec nic nedá.

Tyhle věci promlouvaly Danovi z duše, takhle to viděl od mala, jelo to podle not v jeho srdci a podle toho také hrál, jak nejlépe uměl. A jo, šlo to. I té negativní odezvy od lidí se dočkal. Odmítání, ksichty… A pak tahle poušť, není to ono? Musí to být ono? Není to nějaká jiná poušť, nebo to, co ji znázorňuje, a pociťuje to stejně? Ne, ne, ne! Duchovní entity jsou jedinečné, to už mám za sebou. Pouští je jasně víc, ale těch na Zemi. Avšak poušť, jako prožitek, je určitě jedinečná.

Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.[36]

No jo, vždyť já s nimi tak jednám, ale oni na to vůbec nereagují, žaloval rozhořčeně Dan. Všechno je špatně. Proč to sakra nesedí? Naletěl jsem snad vlastní snaze dobrat se svatého grálu, třeba i vzdor všemu a všem? Tyhle věci, na rozdíl od mnohých jiných záznamů v evangeliích, takhle, nebo nějak dost podobně, Ježíš určitě řekl. To je autentické, a coby jeho slovo to rozhodně platí. Ale copak tady nefunguje už vůbec nic? Nebo před dvěma tisíciletími byli lidé jiní? To odmítám jako prokazatelnou blbost!

„A kde je napsáno, že to budou akceptovat?“

Dan ztuhl. – –

Ozvalo se to v jeho hlavě.

Ten hlas není můj!

Rázem vymetl promenádu všech předešlých slov, aby v ní obsadil a zaplnil celý prostor. Namísto toho, aby Daniel zpracoval platnost argu- mentu, se v několika mikroskopických okamžicích zabýval technologií sdělení, které zaslechl.

Můj hlas to není. Není to vlastně vůbec hlas ve fyzickém smyslu slova, tedy zvukové vlnění, je to jakoby jste si něco mysleli. Ale z obsahu, intonace, zasazení v čase a souvislosti určitě víte, že to nejste vy. Že to nemůžete být vy! Protože kdyby ano, nemohli byste se, jako teď já, propachtit k tak hluboké krizi!

Tohle zaznělo někde mezi ušima, a také daleko silněji, ne tam dole, hluboko uvnitř.

To je fakt. Bible nikde neříká, a oni to s radostí přijmou a budou jednat jako vy.

Dochází mu, že vlastně žádný text proroků, ani konečně evangelistů a apoštolů nezaručuje, že když vy jste oukej, okolí si sedne na zadek a bez dalšího to vezme. Naopak. Spousty záznamů o tom, jak vás ostrakizují, vyženou, v nejlepším případě snad ignorují. Jsou toho plné žalmy.

Sedmdesátý třetí jasně mluví o mně. A tady tohle taky znám, procházel si v duchu texty. Tak dobře a důvěrně. A tohle je taky o mně. O nás, kteří jsme asi na stejné vlně. Kolik takových asi je? Já tedy nikoho podobného zatím nepotkal. Vlastně jsem to už i slyšel, když nade mnou lámali hůl, teda takovýho člověka jsem vážně ještě nezažila! Tvoje škoda, holka.

Stromů v jejím lese zůstane tak málo, že je spočítá i chlapec. Zbudou pak jen paběrky jako při srážení oliv, dvě tři olivky na samém vršku a čtyři pět na plodných větvích… zůstane lidí maličko. Přijmu vás po jednom z města, po dvou z čeledi…[37]

Jak naivní jsou ti, co se bláhově domnívají, že ta slova vyjadřují spíš symbol malého počtu, než konkrétnější čísla. Jak strašně jsou mimo. Vždyť já to přece musím tak dobře vědět. Žiju v tom tři desítky let. Vím přece tak důvěrně dobře, jak málo, jak tragicky málo podobných olivek zůstává.

Viděli jste někdy masívní a hustě prorostlou korunu olivovníku? Viděli jste, jak malé jsou olivky? A viděli jste, kolik jich je taková koruna schopna uživit a unést?

Ale dvě tři na samém vršku, čtyři pět na plodných větvích. A po jednom z města, po dvou z čeledi.

Bratři a sestry. Tolik mě to mrzí, a tak moc je mi to líto. Tak moc potřebuju lidi kolem sebe, sdílení, teplo, tvořivost, rozličnost pohledů, názorů, nápadů… Každý instrument jiný zvuk, tvar, každý ve své roli v orchestru, aby vznikla nádhera, hloubka a bohatství hudby. Ale ne- vzniká. Nehrajete. Ne harmonicky. Tak moc mě to mrzí a tak moc je mi to líto. Ale v tomhle s vámi nemůžu být zajedno. Kdybych měl být sám i v takovém miliónovém městě.

Hlas mého nástroje možná není sám o sobě ani tak silný, ani tak zajímavý, ani tak krásný. Ale hraje, intonuje, drží tempo, klene melodie a dbá řádu harmonických funkcí a posloupností. Také se nesnaží za každou cenu modernizovat svůj part, ale drží se zákonitostí průběhu kinetického napětí hudebního příběhu. Tak to totiž v hudbě chodí, a já to opravovat a vylepšovat nehodlám. Protože tak je to správně, a tak to vytrvá. Na věky.

Dan se pokoušel zpozornět a naslouchat, ale ten hlas se už neozval.

Avšak cítil, vnímal, přímo zachycoval, jak se mlčky mírně usmívá, jak vyzařuje pochopením, porozuměním, podporou, a také silou, jak za ním stojí, a oba jsou nyní na palubě jedné lodi. Tu loďku už teď nevnímá v hlavě mezi ušima, jako hlas před tím, ale uvnitř sebe, kde ten jeho původní důvěrný koutek již expandoval do všech stran a maximální možné dimenze, jak jen to jeho vnímání bylo schopné pojmout.

Poušť zmizela.

A Dan na chviličku, na okamžik, na záblesk bouřkového výboje, na krátký historický blik, ucítil království spravedlnosti, naplnění, sounále- žitosti, krásy, pohody, pravdy a tepla domova, a ano – do tohoto domova má namířeno, to je to tam, kam spěje a kde dojde svého naplnění. Spravedlivého a zaslouženého.

Vlastně to byl prožitek, který teprve následně vyvolal odpovídající pocit.

Do tohoto závdavku domova se od té doby vrací stále častěji. A protože vnímá, že to je jeho pravý domov, v jeho případě jediný, který kdy byl, nálepka se jmenovkou tam se přemístila na realitu pozemských pomíjejících dní.

 

Daniel se v bádání o mezích lidských představ nepohnul ani o píď, ale on sám najednou jakoby stál úplně jinde. Fyzicky bez pohnutí, ale fakticky obletěl vesmír, a teď byl vybavenější o nepočitatelné množství pozorovacích úhlů, odstínů aspektů a variant, jak na věci nahlédnout. Mohl se pustit do před chvílí ještě strach vyvolávající problematiky.

Vlastně byl už docela přesvědčen, jak to pracuje, ale chtěl si na to sáhnout, teď zrovna chtěl mít na to štempl. Nebo aspoň medaili. Třeba za tuhle vizi.

Nosorožec tuponosý, jinak také bílý, je hned po slonu druhým nej- větším suchozemským savcem. Je to vzácný a krásný živočich, viděl jsem ho na vlastní oči ve Dvoře Králové v ZOO. Ve volné přírodě je jen pár kusů v rovníkové Africe v Jižním Súdánu, jinak ještě, podobně jako nosorožec dvourohý, žije v afrických přírodních rezervacích.

Představme si – nic zvláštního – samce, říkejme mu Hugo. K uro- stlému chlapovi o délce až čtyřech metrů a hmotnosti skoro dvě a půl tuny, se Hugo hodit bude. A tenhle Hugo právě žije na jihu Súdánu v partičce několika svých příbuzných. Nikde jinde nikdy nebyl, zná jen to své teritorium, nějakých pár kilometrů čtverečních, svoje blízké, podobné stromy, podobné blátem zkalené vysychající vody, a tak nějak pořád stejnou floru. Všichni, co se tam kolem něho nacházejí, jsou vzácní, takže se s jinou skupinou nosatých běloušů nikdy nepotká. Nikdo mu tedy nikdy nepoví, hele kámo, byl jsem tam a tam a viděl jsem to a to. Zažil jsem něco a bylo to fajn! Budu ti vyprávět. Nic takového. Přirozená a běžná rutina takového velkého savce.

A protože on i jeho kolegové jsou vzácní výskytem, a Hugo je navíc kanec, tedy promiňte, silný a plodný samec, bylo by ho zapotřebí v jedné z těch dalších afrických rezervací k tamní samici.

V Africe to zrovna není jako dojet pár stanic tramvají.

Takže z cílové rezervace přijedou zřízenci a ošetřovatelé – tady příběh zkrátíme na slabou čtvrtinu vypuštěním vyřizování administrativních náležitostí – odborně a opatrně odchytí Huga, malinko ho zklidní něja- kou tabletkou na dobrou noc, drobka naloží na náklaďák, a pak hajdy do letadla. A milého Huga již sunou do stovky kilometrů vzdálené rezervace k – no třeba k Vilmě. Jo, to jí půjde k figuře.

Uběhne nějaký čas, zase polní letiště a pak náklaďák, a po skoro celém dni Huga kvečeru o-pa-tr-ně vyloží a vypustí do nového prostředí, jež je ale prakticky stejné jako to, ze kterého ráno odcestoval. Nic moc ne- vnímá, je ještě dost omámený z uklidňující dávky, a tak sotva se neohra- baně vyplouží z korby náklaďáku, jenom se dohrabe na nějaké poho- dlnější stinné místo, kde by to zalomil. Tvrdě usne a spravedlivě spí až do rána.

Ráno si Hugo protře oči, a jediné, co rozezná, že je jinak, jsou lidi. Vlastně néée, nosorožci. No prostě ti jeho jsou najednou pryč, co vidí, jsou nové rohy, nové nohy, a – tý jo, to je baba! A Vilmu. No no no, Hugo! Ale co, proto ho tam přece nadirigovali.

Tak, a dál už vážněji.

Scénu jsme si představili a myšlenka je taky jasná. Hlavními posta- vami jsou Hugo, Vilma a její kámoši a kámošky, teď taky už Hugovi noví společníci. Ošetřovatelé nejsou podstatní, třebaže pro nás a pro savce vykonali užitečnou věc. U nich snad tušíme, co si myslí a jak přemýšlejí. Do toho jim ale mluvit nebudeme, a vrhneme se na to, o co nám jde hlavně, a to je, co se asi tak děje v hlavě Huga.

Jak by se asi mohl cítit, jak asi přemýšlí, jak by si tu náhlou změnu mohl vyložit, jak si asi vysvětluje, že se to mohlo odehrát, proč je tady, a ne tam, jestli je Vilma perspektivní – Dane brzdi! – ale když mně je mezi lidmi tak fajn…! No tak sorry, no.

Připusťme na chvilku, že Hugo je natolik inteligentní tvor, že by byl schopen nám na tyto otázky uspokojivě odpovědět. No, on naši řeč neumí, a taky se nám na to celé nejspíš vykašle, ale my ho zastoupíme a pokusíme se odpovědi si nalézt sami. A Huga už necháme Vilmě.

Tak první věcí je, jestli nosorožec zpozoruje a uvědomí si takovou změnu. Tady není o čem bádat, určitě ano. Jiné rodinné vztahy, nová partnerka, sice prakticky shodné přírodní podmínky, jenže cesty jinak vyšlapané, voda jinde, prostě instinktivně cítí, že se něco změnilo. Nemusí vědět, co.

Uvědomuje si ale, v čem změna spočívá? Můžete říct, že Vilmu neměl, a teď má. Ale to se mohlo klidně odehrát tak, že mohla přijet ona za ním. Což by sotva mohl vnímat jako atribut změny, neboť by to měl za přirozené, a navíc by mu nemohlo dojít, proč ta škatulata. A kromě tohoto nic jiného ani nedokáže věcně identifikovat. V čem je důvod změny tedy neví.

Mohl si Hugo představit, jak se to stalo? Dobrá, většinu toho zaspal. Ale mohl by si to představit, ne?

Jestliže do té doby nikdy neviděl nákladní automobil, letadlo, a nevi- děl, jak tyto dopravní prostředky fungují, jestli ani ty cizí ošetřovatele neviděl nikdy při práci, a jestliže nakládka a vykládka proběhla za jeho značně utlumeného vědomí, tak jistě nemohl. Nadto k tomu neměl žádný impulz, aby se snažil si to představit.

Proč by si to nemohl vysnít? Inu protože Hugo, ten statný mládenec, si může hodit do hlavy krajinu prorostlou zelenou trávou, mňam, stále přístupnou řeku s vodou, kam se bude chodit ochlazovat, může si vysnít pravidelnou hygienu v blátě na ochranu proti hmyzu, a může si, i když asi nerad, nechat zdát o nějakém jiném samci, jak se pokouší nakvartýrovat do jeho teritoria, a jak na něho pak musí zamručet to svý vypadni vodsud, a tak podobně. To jsou entity, které zná, které sdílí, jsou mu vlastní, ke kterým byl stvořen (nebo vyvinut, to je teď fuk), a k nimž má instinktivně vybudovanou vazbu a vztah. Kdyby ne, zahynul by. Třeba hlady.

Ale nemůžete po něm chtít, aby si představil kuličkové ložisko. I kdybyste mu je ukázali, nevěděl by, že to je ono. Ani kdybyste mu řekli, toto je kuličkové ložisko, nebyl by moudřejší a jeho životu by to ani o chlup víc neprospělo. Nemůže si představit arktickou zimu, i kdyby její podobu uviděl v televizi, a nemůže si nechat zdát o grafickém adaptéru osobního počítače. To jsou záležitosti mimo jeho – jako nosorožce – dimenzi.

Hugo si nemohl představit, jak to proběhlo, protože zasáhl činitel nad rámec jeho mozkové výbavy vrozené i získané. A proto i kdyby ho převáželi v bdělém stavu, tu cestu by z velké části musel vnímat jako bílou skvrnu na sítnici. Setkal by se s něčím mimo prostor vymezený jeho vnímání, a tak by to pravděpodobně vůbec neviděl. Jeho mozek by cizí obrazy neuměl, a proto ani nemohl zpracovat. Představit si to nemohl.

Zabývá se Hugo otázkou, proč se to stalo? Proč je tady a proč nezůstal na svém původním místě? Určitě ne, a odmítám marnou diskuzi. Nemá k tomu motivaci. Nic mu nechybí, a je mu ostatně teď líp. S Vilmou.

A co na to ostatní spolubydlící Huga? Oni nespali. Mohou oni mu pomoci s vysvětlením, proč ta změna? Jestli Huga vůbec jako změnu zaregistrovali, tak proč k tomu došlo nemůžou tušit. A i jim je teď líp. Stádo získalo silného šéfa.

A zabývají se tím vůbec? Ani oni k tomu nemají jediný důvod. A když v přírodě není důvod, není akce. Nosorožci tuponosí prakticky neza- znamenali zásadnější změnu, nejsilnější vlnění se odehrává ještě tak mezi Hugem a Vilmou, a to je pozitivní, a proto splavně přijato.

Mějme ale mezi novými Hugovými kamarády mladšího a ambició- zního Koumáka, který by se velice zajímal o osudy nového lídra stáda a klade mu zvídavé otázky. Zkusme to kvůli názornosti. Ptal by se třeba, jak to, že jsi tu nebyl, a teď jsi tady, jak se to odehrálo, jaký to má smysl, proč se to stalo (s Vilmou bych to taky skoulel, teď ostrouhám), plus mraky dalších otázek na podrobnosti transportu. Podívejme se, jak by se to asi mohlo odehrávat.

První varianta je, že Hugo nebude umět na nic z toho odpovědět, a to dokonce ani kdyby to absolvoval v bdělém stavu. Koumák pokrčí chápavě rameny a život jde dál. Kluci jsou normální.

Druhá varianta, Hugo je génius, všechno po pravdě vysvětlí, ale Koumák nic z toho nepobere. Pokud Hugo Koumáka nenutí, aby jeho příběhu uvěřil, zůstanou v dobrém rozmaru vzdáleného, nyní blízkého skoro strýčka a neméně vzdáleného, nyní blízkého skoro synovce.

Třetí varianta, Hugo, aby měl pokoj, si něco vymyslí a nakuká to Koumákovi. Ten to přijme, nebo taky ne, na každý pád je totálně vedle. Neví nic. A malý černý puntík pro Huga.

Čtvrtá varianta, Hugo, aby vypadal důležitě, vytvoří klenutý příběh, přidá k němu pár zajímavě působících podrobností a celé to kvalifi- kovaně předloží Koumákovi tak, aby to slyšeli i ostatní. Koumáka to zaujme a na jeho doplňující otázky Hugo ochotně odpovídá, ale jenom tak, aby Koumák neprohlédl, že je to celé báchorka. V případě, že Hugo neumí Koumákovi něco vysvětlit, nabádá Koumáka k víře. Hugo dostává velký černý puntík. Koumák věří a věří, ale stále neví vůbec nic, třebaže se na doporučení Huga začal i modlit.

Pátá varianta, Hugo mlčí, protože nemá co říct. Koumák tedy vytvoří příběh sám a za jeho stálého doplňování, cizelování a zkrášlování se o něj dělí s těmi, kteří mu budou naslouchat. Hugo má malý červený puntík za sebeovládání. Koumák stále neví vůbec nic, ale připadá si důležitě a zajímavě, a protože teď on nutí k víře a modlitbám ostatní, přidělujeme mu dost velký černý puntík.

Šestá varianta… Dost, dost!

To jsou scénáře ze světa lidí, to by se nikdy těmto velikým, krásným a ušlechtilým tvorům nemohlo stát. Normálně to dopadne takhle. Hugo mlčí a vůbec ho nenapadne na toto téma promluvit. Koumákovi rovněž ani na mysl nepřijde se tak hloupě ptát, neboť ani pořádně neví, na co. Oba sice o pozadí této záležitosti nevědí zhola nic, ale na oplátku mají obrovské červené puntíky. Zůstali sami sebou a nestrhávají do tůně nesmyslů druhé.

Hugo, Vilma ani ostatní, si celou tu operaci nemohou nijak vysvětlit, pakliže si vůbec něčeho všimli. Nějaké to uvítání a očichávání tam přirozeně proběhlo, ale nám teď nejde o precizní popis charakteru noso- rožců optikou biologie, takže i prosím za prominutí případných nepřes- ností vyplývajících z hrubého zjednodušení do schématu, který má vypíchnout zejména oblast možných úvah těchto zvířat.

Neboli důvody změn jim zůstávají skryty. Kdyby jim o tom někdo vykládal s požadavkem, aby to přijali jako pravdu, museli by tomu nejspíš jenom věřit. Ale nic by jim to nepřineslo, pro tohle se nenarodili, pro tohle na světě nejsou. Nedisponují žádnými externími znaky ani důkazy, mají jenom svoje vědomí a snad pocit, Hugo nebyl a je, a naopak Hugo může vnímat, byl jsem mezi svými, a teď jsem zase mezi trochu jinými svými.

Avšak všechno se prokazatelně stalo, není o tom nejmenších pochyb, a lidé dokonce znají celý průběh akce a její smysl. Bylo by nemoudré to zavrhovat jenom proto, že jisté entity na tu informaci nedosáhnou.

Pro nosorožce leží zcela mimo jakýkoli význam snaha pídit se po tom, proč a jak, když i že mají dost v mlhách. To jim nic nedá. Neřešíme teď, že by Vilma ohrnula nos, a že si toho Huga ne a ne a nevezme, a podobné manýry známé ze světa lidí. My si je ovšem dovolit můžeme, jsme přece vrcholem stvoření (evoluce)!

Nosorožec tuponosý, jinak také bílý, je náhodný výběr, ale pravdě- podobně by se obdobně v podobné situaci zachoval každý živočich.

Hezkou ukázkou ohraničení životního rozměru je třeba Třesavka velká, možná váš domácí spolubydlící. Je to pavouk podobný sekáčovi, s celkem drobným tělíčkem, předlouhými končetinami, a ještě delšími makadly. Třesavku můžete nejčastěji uvidět v rozích místností, má ráda teplo a sucho.

Jakmile tento členovec zaznamená ohrožení, začne se třást a otáčet asi jako na řetízkovém kolotoči rychlostí čtyři až pět otáček za sekundu, čímž vytvoří optický dojem, že je mnohokrát větší. To má odradit predátora. Nepřemýšlí o tom, je to automatika.

Ovšem proti domácímu vysavači značky Eta, typ 0471, o síle 1800W, nemá nejmenší šanci. Je snad tento jeho obranný mechanizmus, který takto selhal před vysavačem, špatně navržen a vytvořen? Ale ne. Je uzpůsoben pro mikrosvět pavouka, proti jeho predátorům, pro jeho dimenzi. Lidský stroj je mimo rámec působnosti této obrany, a proto se ukázala jako neúčinná.

Oba světy se sice do nějaké míry ovlivňují, ale jinak se míjejí. Obranný mechanizmus Třesavky velké nebyl zamýšlen a vyroben, aby odolal Etě (ani jiným značkám). A nepomohlo by jí, ani kdyby se modlila od rána do večera.

Rozumíte, to, co by si o tom pomyslela, kdyby to dokázala, nemá pra- žádný vliv na skutečnost světa lidí. I my si můžeme myslet co chceme, ale s duchovní dimenzí inteligentní existence to ani nepohne. Dokonáno jest. Záleží jenom na nás, zdali přijmeme podmínky toho světa nadřazeného, podobně jako by se zachránila Třesavka, kdyby raději zalezla někam, kde by ji vysavač nevyhmátl.

 

Vraťme se ale honem do světa lidí, ať nezapomeneme pointu.

A pohleďme na nemluvně. Ani to nám neodpoví, ať se ho zeptáme, na co chceme, což se nám teď ovšem pro srovnání hodí.

Doktoři a vědci už spekulují o tom, co si tak malé děti mohou myslet a nad čím mohou bloumat, a už také v populárně naučných článcích nám sdělují, co objevili. No, my zůstaneme lidmi s nohama na zemi a pou- žijeme svůj laický, selský rozum. To nám bude stačit.

Nás teď ani tak nezajímá, co si nemluvně myslí a nad čím přemýšlí, to si ostatně můžeme docela dobře představit. Spíš se zaměříme na to, co si takové nemluvně představit a vybájit určitě nemůže.

Důkaz metodou negativní selekce s následným odečtem. Vzpomí- náte? Když to nejde předem, může to jít zadem. Stejně tak když ne vrchem, pak snad spodem. Když ne od středu po okraj, zkusme to od kraje ke středu. Není to vysoko, bude to nízko. Není to poctivé… Jasně. Máme-li určit neviditelné ve světě viditelného, a vidíme jenom viditelné, mnohdy to jinak ani nejde.

Otázky nechme podobné, jako šly k Hugovi.

Babička si škvrně po obědě odveze v kočárku. Následuje krátká, hezká procházka v parku, pak je vezme na chvíli k sobě, aby si dala kafčo, a v podvečer dítě zase vrátí mámě zpátky.

Rozumí malý človíček tomu, co se během odpoledne odehrálo? Před tím u mámy, potom u mámy. Ale co mezi tím? Ví, proč a jak se to stalo?

Absolutně ne. Ani kdyby nemluvně už mluvilo, nic by nám nebylo schopno o tom odpoledním výletu vyprávět. Určitě ví jen to, že máma byla před, a máma byla po. A možná ještě ten divný pocit z muchlování někým cizím mezi.

Mohlo by si čtvrt až půlroční dítě představit dejme tomu soustruh? Nikdy ho nevidělo, nikdy neslyšelo jeho zvuk a nikdy o něm neslyšelo mluvit. Byl by jeho mozek toho schopen? Mohlo by si nemluvně před- stavit rybářské náčiní? Co myslíte? Mohlo by snít o chemických proce- sech, třebaže ono samo je také jejich hrací plochou? Nechceme od něho, aby o těchto věcech mluvilo, aby je popisovalo, nic takového. Ale bylo by vůbec schopno ve své hlavičce identifikovat, o čem tady mluvíme? Co myslíte?

A kdyby to dítě bylo už teď začínajícím géniem matematiky, fyziky a chemie, bylo by toho potom schopné? Mohl by prcek génius mít takové vidiny?

Miláčkové, kteří z vás si stále ještě myslíte, že ano, tak vy nebudete mít šanci následující texty správně pochopit, a také je nepochopíte, a vzápětí ani nepřijmete.

Odpověď je – ani náhodou. A víte proč? Poslední šance pro zarputilé technokraty a fanoušky malého génia…?

Když na záznamové médium nic nenakopírujete, nenahrajete, neulo- žíte, tak to tam prostě nemůže být. Takhle jednoduché to je! A to je dobře pro nás jednoduché prosťáčky. Vy schopnější s tím budete mít problém. Ba ne. Doufám, že ne.

Mozek – zůstaňme nyní už u člověka, o toho nakonec kráčí – lidský mozek je při narození jako čistý, naformátovaný pevný disk. Má svoje parametry, svoji maximální kapacitu (žádný strach, tu vy nikdy nevy- čerpáte), rychlost otáček, přívod energie (já taky ne), datové rozvody, a jen několik základních instrukcí dostačujících právě tak na to, aby človíček úspěšně nastartoval svoji samostatnou pouť ve fyzickém světě. Co tam nedostanete, to tam není! Samo se na tomto disku nic neobjeví! Ani za sto let! Když na disk, do mozku, nepřijde informace o koalovi medvídkovitém, který žije pouze v Austrálii, nebudete si jej schopni nijak vybavit. Je to samozřejmě daleko složitější, ale nám teď jde o podstatu.

Mozek, stejně jako pevný disk, fleš paměť, DVD médium nebo magnetická páska, nevydají nic, co tam nějakým příslušným procesem nebylo uloženo, a co tam proto není.

Ještě drobný dovětek pro zarputilé materiály. Váš harddisk může být skoro naplněný všelijakými užitečnými daty i nepotřebným smetím. Tak i mozek. Ale bude na něm chybět dokument, co jste zapomněli nakopí- rovat z jiného stroje, dopis_mařence.docx. Opravdu doufáte, že váš disk vydá informaci o té velké a nehynoucí lásce, o které jste své milé v dopise napsali? Disk ani necekne. Myslíte, že by si obsah toho dopisu mohl váš pevný disk představit? A třeba jenom ten dopis sám? Jeho název (souboru)? Hloupost, jak by mohl. To nejsou absurdní otázky, nahraďte disk vaším mozkem.

A teď vyskočíte, já si ta slova z dopisu Mařeně ale umím představit! Ó ano, příteli, ale až tehdy, kdy jste je nahrál na disk, totiž když jste je zapsal do svého mozku tím, jak Mařenku znáte, spolu chodíte a něco prožíváte, uvažoval jste o ní jako o partnerce na celý život a asi ji fakt i milujete. Ve skutečnosti ji ze své hlavy vůbec nemůžete dostat. To všechno jsou data, která ve vašem mozku už dávno jsou. Proto není problém si je načíst, vybavit.

Ovšem například mozek takového Salaha Hissoua, občana afrického Maroka, si nevybaví ani nepředstaví zhola nic, nemaje o existenci vaší Mařenky ani potuchy. Dokonce se mu o ní nebude ani nikdy nic zdát. Nemůže.

A v tom je konečně to ponaučení.

Člověk si dokáže vybájit, vybavit, vysnít a představit cokoli, ale jenom do hranice, po kterou sahají vlastnosti a parametry jeho disku, mozku. To ale zrovna nás lidi moc netrápí. Jenomže obsahem těchto snů, představ a vizí mohou být pouze data, údaje, informace, poznatky, prožitky a příběhy, které se tam nejdříve nějakým způsobem dostaly. Mozek je sám nevyrobí.

A jestli vás teď napadá, jak to, že člověk je běžně nadán nejrůznějšími představami, sny, vidinami a konstrukcemi příběhů, mnohdy nádher- nými a nejednou i neuvěřitelnými a v reálném světě dosud nespatřenými nebo neprožitými, pak máte úplnou pravdu. A já se k vám přidám a podpořím vás, že totiž naše makové paličky opravdu obsahují infor- mace, jako jsou láska, pokoj, trpělivost, věrnost, smysl pro spravedlnost, obětavost, sebeovládání, skromnost, požadavek pravdy, vyhlížení věč- nosti, potřeba lidského společenství, směřování k dokonalosti, touha ke spojení s opačným lidským pólem, které běžně, až na výjimky, nemů- žeme na své pevné disky poskládat z toho, co prožíváme dnes a denně kolem sebe. A přesto tam jsou!

Pak je ta otázka, jak se tam dostaly? Kdo je tam dal?

 

Do své hlavy přijímáme data prostřednictvím čidel zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti. To jsou radary našeho fyzického vozidla, těla. Pak tyto vjemy máme v mozku bezpečně uložené a za normálních okolností (když vám někdo neustřelí půlku hlavy) tam zůstanou a nezmizí. Jiná věc je, jestli jsme schopni si je kdykoli vybavit, vzpomenout si na ně, a použít je. Tady bych se já mezi premianty rozhodně nepočítal.

Ukázali jsme si ale, že naše myšlení obsahuje i jiné substance, které se tam z okolního prostředí ani třeba dostat nemohly. Taková potřeba pečovat a být opečováván, nebo cit pro spravedlnost, touha po harmonii a spojení, a další. Tyto podstaty musíme mít k dispozici ještě před první zkušeností, která je nějak obsahuje, abychom vůbec dokázali rozeznat, že jsou to ony.

Jak bychom chtěli pojmout a pocítit zážitek spravedlnosti, kdybychom neměli kam sáhnout a určit, že se o spravedlnost skutečně jedná? Jak bychom mohli rozpoznat a zažít a třeba i pocítit pravdu, když bychom už před tím o ní neměli žádnou instrukci, která by nám identifikaci pravdy (a lži) umožnila?

Všechny tyto substance máme na svém pevném disku nahrané již od výrobce. Přeložím. Všechny tyto krásné a důležité věci, jako je láska, pravda, obětavost, touha po životním partnerovi a tak, jsou v našem mozku od narození. Jak se tam dostaly?

Jinou cestou, než vjemy skrze externí čidla. Byly tam nakopírovány z ducha, vnitřního člověka, který právě nastoupil do nového dopravního prostředku po naší dimenzi, našeho těla. To jsou první data uložená v našich hlavách nad rámec základní technické vybavenosti našeho mozku.

Přesně zde také tkví základní rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy, ale tento nesporně důležitý fakt nyní ponechme stranou.

Vím, bratr Darwin o tomhle moc nepsal, takže materialisté asi sotva k tématu mají co říci, ale abych je uklidnil a snad i potěšil, ani k náboženství lnoucí osoby na tom nejsou o nic líp.

 

Není to fajn? Není to fantastické?

Z toho všeho, co jsme si tady pověděli, je nad nebe jasnější, že celá ta záležitost kolem smyslu naší existence není o nějaké náboženské víře a ani touto vírou nemůže být řízena. To jsou jednoduše fakta. Možná je někdo nevidí, možná je nechce vidět, ale to na věci nic nemění.

Možná zase někdo vyskočí, ale v bibli se píše na mnoha místech, věřte, kdo uvěří, víra tvá tě uzdraví, kdo věří, má život věčný, a podobně.

No, v bibli… V Novém zákoně. V knihách Mojžíšových, žalmech a prorocích nic o takové víře nenajdete. Nový zákon, jak víme, jsou spisy se svědectvími lidí, kteří i desítky let po rozhodné době Ježíšově pozem- ské pouti zapsali, co si pamatovali a co si o tom všem mysleli.

Proč u všech všudy není od těchto lidí k dispozici ani jediný autentický text z roku třicet? Proč to nepsali hned za pochodu, Ježíše a ty události před očima? Nač ty desítky let prodlevy?

No umíte si to představit? Vedle mě Ježíš, jehož považuju za boha v těle, vidím, že to opravdu není běžně uvažující a jednající člověk, po- slouchám, co říká, mluvím s ním, následuju ho, vidím všechny ty zá- zraky, uzdravování, nasycení pěti tisíců, proměnu vody ve víno, dokonce ho pak na vlastní oči spatřím i po ukřižování živého, že bych hned nesedl a nenapsal o tom ani řádek? Taková událost!

Asi to hoši tak jasně neviděli, a muselo se jim to nejdřív v hlavách rozležet. Času na to měli dostatek, sepisovali evangelia a dopisy někdy mezi lety 50 až 150.

Musíme také vzít do úvahy, že ne cokoli, co pisatelé vkládali Ježíšovi do úst, skutečně také řekl. On nevyslovoval věty poplatné lidskému myšlení. Jenže takových je tam taky dost.

A kromě toho je Nový zákon souborem spisů, které byly definitivně kodifikovány pod přísnou kuratelou Svaté stolice římské až ve čtvrtém století. Přirozeně existují i další spisy podobné povahy, například Tomá- šovo evangelium, Slova Ježíšova, Evangelium Esejských, Kniha Heno- chova, ale ty mají smůlu, protože se tehdejšímu Úřadu římského biskupa nehodily. Proč, o tom jsou asi jenom dohady, ale my už můžeme tušit.

A mimoto, uvažujme trochu. Kdo má asi zájem na tom odsunout fakta do oblasti víry, kteroužto nelze nijak uchopit ani vyargumentovat?

Stalo se vám někdy, že jste něčemu skutečně a opravdu pevně věřili, a přesto bezvýsledně? Nic to nepřineslo. Víte, co řekli mně? Tak si asi špatně věřil…

Míval jsem sen. Mohl jsem se vznášet a létat. Jen bylo nutné, abych tělo přesně držel ve správné poloze a měl upažené ruce asi tak, jako to mají letadla s křídly. Kolikrát jsem se při rychlém klesání obával, že to nedopadne dobře, a chtěl jsem ruce dávat pod sebe. Ale ukázněná pozice těla situaci vždy nakonec stabilizovala. Nikdy žádná havárie. Zprvu jsem se ocital v letovém stavu bez vlastní vůle, ale postupně jsem se naučil létání využívat, a vědomě se takto prostorem pohyboval i na velké vzdá- lenosti. Už jsem ani nepotřeboval napomenutí, drž ty ruce od sebe!

Nejdřív jsem si myslel, že to bude ideální názorná ukázka víry, ale rychle jsem pochopil, že je tomu úplně naopak. Co bylo podstatné, bylo ukázněně držet tělo tak, jak bylo třeba, abych si nenatlouk‘. Konat. To je oč tu běží. Nikdo po mě nechtěl, abych něčemu věřil, respektive mohl jsem si věřit, čemu bych chtěl, s úspěchem letu a mým zdravím to nemělo nic společného.

To je to. Uskutečnit, udělat, spolehnout se, držet postoj (nejen při snovém létání). To není jakési plané věření, za kterým je v lepším případě jenom nevědomost a přání, v horším póza.

 

Pryč od toho a zpátky k důležitějším věcem.

Mnoho lidí stále ve věcech šťourá a stále a stále pátrá jak. Doslova se utápějí v možných detailech provedení. A protože naše dimenze je limi- tována mimo jiné časem a prostorem, honba za podrobnostmi neboli otázka jak, je natolik zaměstná, že jim už nezbývá kapacita na zda a proč, a podstata jim tak utíká pod rukama.

A zase, kdo má zájem na tom vytěsnit podstatu nimráním se v de- tailech? Uvažujte.

V následujícím období asi dvanácti let Dan vícekrát zatoužil znovu uslyšet ten hlas, který do jeho nitra vnesl takový mír a klid, a také jistotu a závdavek pocitu záchrany a příslušnosti k domovu, kam směřuje a kam se určitě vrátí.

Zpočátku se i párkrát dočkal. Ale velmi záhy jej takhle, v hlavě mezi ušima, zaslechl naposled.

„Přijde čas, a už je tady, a nebudeš ten hlas potřebovat.“

Daniel z toho zprvu posmutněl, ale časem se mu to rozleželo, a zase mu musel dát za pravdu. To jen malé, sotva narozené boží děti, když ještě nedokáží samy posoudit, co se odehrává a kde vlastně stojí, mají nutka- vou potřebu hmatatelných znaků – obraz, zvuk – vyvolávajících pocit fyzické skutečnosti. Vskutku, člověku není snadné přesměrovat myšlení z jedné dimenze do jiné. A pak, ve chvíli, když jsme hodně dole, a nezvládáme se sami zvednout, nám ten vnímavý rodič shovívavě poskytne aspoň na moment potřebnou iluzi. Je vlastně v nás a my v něm, a to neustále, ale chvilku – někdy dost dlouhou – trvá, než se ho naučíme vnímat.

Jak je to jasné! Proto mi ten hlas na zvukové vlně zněl v hlavě, mezi ušima. Danečku, je to v uších, bude to hlas! Ó můj bože, vážně jsi borec!

Dnes už spolu komunikují jiným způsobem, jinou řečí. A ne v hlavě, ale v Danově nitru. Vlastně ne, ne – spíš Daniel je v jeho nitru. Nebo je to vzájemné?

 

Později, někdy ve druhé polovině devadesátých let Dan také zmínil jakéhosi amerického pisálka[38], který svými knihami o hovorech s bo- hem vydělal a potom dále vydělával na živobytí, a to prosím z úplné nuly. Zase jeden z těch protagonistů amerického snu. Bůh ho přivedl k úspěšnému životu a k prosperitě už zde na Zemi!

Jaká nehoráznost! Jaká arogance! Proč bůh nezajistil úspěch Ježíšovi, jeho učedníkům, Janu Křtiteli, a vůbec všem těm jeho lidem, co se k němu po staletí a tisíciletí hlásili. Proč ne mně?! A byli tací, nebylo jich moc, kteří skutečně podle jeho vůle jeli. A to navzdory odporu jejich okolí! Sliboval snad Ježíš Nazaretský, takto bůh v těle, nějaký pozemský blahobyt? Nikdy! Co je nám pravdou, je světu bláznovstvím.[39]

Ti, co tvrdí že ano, na sebe neklamně a nehorázně vyzrazují, že jiný profit než v současném světě neznají ani neuznávají. Jsou to de facto skrytí materialisté, pravda, s plnou hubou náboženských proslovů.

Dan, ostatně jako vždy, bez odpovědi nezůstal.

Nejeden to zpočátku opravdu myslí upřímně. Ale pak se mu v té nově zažité roli zalíbí, protože mu poskytuje pocit seberealizace a důležitosti. Přesně tohle je okamžik, kdy se odkloní od původně zdravého směru. Právě odbočil na kolej zájmu, uznání světa, úspěchu, a plynule se zařadil do hry trhu, nabídky a poptávky, a peněz. Takový hlasatel pravdy, která se stala právě jemu, zůstává sice hezky vymalovanou a pečlivě vypu- covanou, avšak k politování prázdnou nádobou.

Takové nádoby jsem nestvořil! Chodí po ulicích a vykřikují ty své názory a mluví za mě! Říkají, co oni si myslí, jaký já jsem, zatímco zapomněli na to, že jsem. A co je horší, mnozí jim na to naletěli! Protože jsou vlastně stejní, jako ti hlasatelé, také tak vyprázdnění, a ještě jim za to platí! Víš, jak mi při tom je?!

Vím.

 

Dan se nikdy nechtěl vracet zpátky, raději otáčel svoji tvář dopředu. A je to pochopitelné. Jde přece cestou od údolí šeré smrti, z úzkosti a stresu dětství, přes bouřlivá léta školních lavic, trním a kamením vlastní nevědomosti a neukotvenosti směrem, o kterém ví, že je správný, za světlem, pravdou, blíže k zážitku opory a pocitu sounáležitosti, směrem za přirozenou rolí tíhnoucí ke spojení. Ubírá se cestou ke svým, domů. Nač se ohlížet…

Jenom občas si vybavil ty okamžiky, kdy se lámal chléb a kdy se musel rozhodnout. A protože byl se svým rozhodnutím spokojen a smí- řen, nepůsobilo mu v takovém případě ohlédnutí bolest.

Člověk hledá pomocnou ruku, hledá to, co má trvání, co má hodnotu, hledá spokojenost, pokoj, spravedlnost, odpuštění, pravdu. Dýchá vzduch a pije vodu této modré a zelené matičky Země a rozhlíží se, čeho by se chytil. Jak by se zachránil. A zvažuje jenom to, co vidí a cítí a co mu nabídne okolí.

A v tom je právě ten zádrhel. Hledá totiž a očekává tu pomoc, ten hlas, někde jinde. Bohužel, hlavně jinde. Kousek té dimenze, jejíž základní soubory nosí od malička v sobě, ten odkaz věčného ducha, zůstává bez jeho povšimnutí. Nadšený se vrhá na nabídku světa. Všichni to tak dělají! A on se přece nebude lišit. Tudy vede proud, tady je směr, tak jedeme!

To je také výsledkem negativního působení církví a různých nábo- žensky smýšlejících lidí, což jsou právě nesporné a nedílné součásti tohoto světa. A pozor – náboženský člověk nemusí ani zdaleka být pouze členem nebo příznivcem nějaké církve nebo náboženské doktríny. A tito vás pak buď navedou na nesprávnou stopu, a vy pak hledáte jinde, nebo jste od vyhlížení slova pravdy a spravedlnosti odváděni úplně.

Ale je to na vás.

Nemusíte to vzít! Poslouchejte dobře, co lidé říkají. A nejenom co říkají, ale zkoumejte také proč to říkají, a z jaké pozice na věci nahlížejí. Tady platí od věků platný klíč k pochopení, a tím klíčem je cui bono. Komu to slouží. Teprve to vám dá ucelený obraz o podstatě sdělení. A teprve pak je možné vhodně reagovat. Teprve pak je dobré přijímat stanoviska. To už totiž jasně víte, koho máte před sebou.

 

Lidé Danovi nezřídka kladou otázku, jak to víš, jak víš, že právě takhle to má být, jak to můžeš říct, jak víš, že je to správně? To jsou stejně irelevantní otázky, jakými dotírali na Ježíše, jakou mocí to činíš?

O to přece vůbec nejde, jak to vím. Je naprosto od věci způsob, kterým jsem to poznání nabral. Podstatné je, že to vím, a zajisté věc sama.

Tolikrát se ho s jakýmsi despektem v hlase ptají, jak víš zrovna ty, že je to správně? A vždycky na to musí reagovat stejně.

Neřek´ jsem, že je to správně (nebo špatně), ale že je to tak. To je to zásadní, nebo ne? To samotné vyhodnocení obsahu tvrzení nebo argu- mentu. Nikoli jak jsem na to přišel.

Co udělal Ježíš? Odkázal je na činnost Jana Křtitele[40], jinými slovy, poslal je s takovou nepatřičnou otázkou do háje. A víte, kdo se ho takhle ptal? Náboženští vůdcové.

Ale ti bohužel nejsou jiní než jejich ovce. Kdyby nebylo ovcí, nebylo by třeba pastýře. Tak si vlastně nemají co vyčítat. A ten obraz si klidně můžeme aplikovat i na oblast politiky. Ale nejsou nakonec lidé obecně takoví nebo podobní? Hmm…

Proč tak jednají? Proč se tak chovají? Jak přemýšlejí? Co je vede k takovému uvažování? Už tisíce let. Nic nového pod sluncem, samá pravda, kazateli.[41]

Ambice je nejrozšířenější choroba lidstva, tvrdí Dan. Spěchají, stále jen dál a výš, chtěli by být známější, zajímavější, důležitější a slavnější a samozřejmě bohatí. Ženou se za uznáním a obdivem okolí, a často jdou i přes mrtvoly. Nezájem. Nezáleží jim na tom, že jejich prosperita je vyvažována utrpením mnoha jejich bližních.

Chtěli by toho tolik, ale jejich nitro je prázdné. Nedokáží se vyrovnat s tichem, bojí se ho, a tak hlučí, mají rádi hřmot motorů a rázující roc- kový nářez. Všechno by chtěli roztočit a být tam, kde to žije. Navlékají na sebe oděvy ne kvůli ochraně před nepřízní počasí, ale aby na sebe upozornili. Nosí drahé prsteny a jiné ozdůbky, nechají si na pokožku vypalovat obrázky, propichují si kůži i na viditelných místech a protahují jí šperky. Všichni se na mě dívejte! Snad aby dozdobili aspoň vnějšek, když už v jejich vnitru se na to koukat nedá.

Jsou stále ve spěchu, v permanentní revoluci, pořád se snaží někoho trumfnout, stále s někým soupeří a bojují, klaní se principu konkurence, pořád něco shánějí a něco nebo někoho nahánějí, čas je jim krátký. Chtěli by být bohy, ale nemají na to. Proto se schovávají za maskou cyniků a drsňáků, chlápků v pohodě. Ženy z toho nelze vyjmout ani je omluvit, neboť ty se mužům snaží vyrovnat.

A neukojené ambice jim srážejí už tak rozkopané sebevědomí. Jsou nespokojení, nešťastní a nenaplnění. To ovšem popírají, vždyť oni nemohou nebýt in. Uchylují se pak k nejrůznějším drogám, co jich jen je, aby zapomněli, aby ten rozpor vytlačili z mysli, aby ty neustálé prohry, které navenek zakrývají, vůbec unesli.

Přitom se stále snaží přesvědčovat své okolí i sebe, že jsou někým jiným. Jsou samý afekt, póza a patos, nepoznají harmonii. Něco říkají, něco jiného zamýšlejí, a ještě něco jiného dělají. Pomlouvají se, podvá- dějí, intrikují a těší se z neštěstí druhých, a navíc se utěšují, že je to lidská přirozenost. A že za to může doba. Mají zdeformovaný vzorec kompati- bility. V tomto stavu se pak párují a rodí děti.

Nezáleží na tom, že to na nich na první pohled není vidět, že se nezdají takovými být, protože to maskují, jak mohou. Opravdu je tohle to, čeho si ve svém životě přáli dosáhnout?

 

Daniel opravdu neměl ustláno na růžích tohoto světa. Až na krátké záblesky, sice mezi lidmi, ale stále v opuštěnosti, přetěžko potkat spříz- něnou duši. Přesto by neměnil. Na své kdysi těžce vyargumentované rozhodnutí vydat se právě po této jeho cestě byl právem hrdý. Byl s tou volbou smířený a koneckonců spokojený. Líp to nešlo, sotva by mohl jednat jinak. On nikdy.

Mezi těmi, kteří zůstávali na opačných stranách, to nikdy neměl snadné. Vlastně nebylo dne, aby mu byť nějaká drobnost nepřipomněla, že vítr společenské konvence vane proti jeho tváři. A s pohledem očí ve stejném směru se nesetkával.

Dvě tři na samém vršku, čtyři pět na plodných větvích. A po jednom z města, po dvou z čeledi. No jo, no.

Ale domov se blíží. Je už o mnoho blíž než před lety. Je už na dohled.

 

Dnes už nesoupeří s lidmi jiných názorů tak zaníceně, jako dřív. Ne- vyhledává spory s církví ani s jinými názorovými skupinami, není to jeho zájem. Není jako ti, co urputně soupeří s jinými světonázory a snaží se jim dokazovat a přesvědčovat je, kdo má pravdu.

Dan už dávno poznal, že si každý musí svoji cestu najít, proklestit a projít sám. Možná si většina zvolí společnou, mnohaproudou dálnici, kde jedete rychle, celkem pohodlně a poměrně bez obtíží, a hlavně v zákrytu s ostatními. Snad je to pohodlnější, tak se to má, tak se to sluší, takový je dnes svět, a tak to chodí. Otázka je, kam ale dojedou.

Není to tak, že by nad nimi mávl rukou, tak ať! Občas o nich přemýšlí, konečně lidé jsou těmi, po jejichž společenství se mu stýská.

Pravda má mě, vrací s úsměvem, když mu sem tam někdo zase vpálí, že musí mít vždycky pravdu. A možná, když mu dnes přednesou tu ne- šťastně rýpavě otázku, jak to víš, sice malinko povzdechne, na moment zvedne oči (ty to vidíš!), ale nevypakuje je jako Ježíš, jen nasadí o poznání shovívavěji a rozhodně beze stopy pohrdání, no protože já tam byl.

Když už někde jsi a něco spatříš, pak už to vidíš a budeš to rozpo- znávat stále. A až něco zahlédneš a rozpoznáš, a budeš dále poznávat, pak už to budeš vědět navždy a můžeš tomu navždy rozumět. A dodával úplně mírně, až tam budeš, uvidíš, a už se nebudeš muset ptát.

Když už se něčím chcete chlubit, chlubte se tím, že znáte mě.[42]

Opsal Jeremiáš slova samotného boha. Jak vím, že jsou jeho? Protože lidé by vám na to řekli, nevytahuj se, jsi pyšný. Protože oni ho neznají.

Kolikrát se za chladnějšího dne zastaví, pozvedne hlavu, aby nastavil tvář hřejivému slunci, zavře oči, zhluboka se nadechne, a pak po-ma-lu vydechuje… To je paráda! Pomyslí si, jaká je to nádhera, to teplo, to očišťující prozařování slunečními paprsky. Ještě že na slunce člověk nedosáhne! To by ho zase chtěl opravovat, vylepšovat a předělávat… Ale, zaplaťpánbůh, na to nemá!

Kdysi začal na sporu o stvoření, naráz, nebo postupně, a třebaže vždy upřednostňoval jenom minimum, za to podstatných informací, přece se mnoha zákoutím a podrobnostem nevyhnul. I Dan se musel ubránit exhibici ve znalosti písma, tedy židovsko-křesťanské bible, a poznání mnoha od kříže odvislých a s ním souvisejících událostí. Ale chtěl znát příčiny a okolnosti, tak je má mít.

Avšak drtivá většina lidí, tedy aspoň těch, kterým světlo budoucího života vrátilo naději na ztracený domov, takže vlastně mizivá menšina, si klidně vystačí s tím, člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Kdybyste se zeptali, to musím studovat bibli a projít nějakou církví?

Ne. Z tohoto nemusíte nic. Ani sama bible nic takového nenakazuje, ani nedoporučuje. Když už ale na náboženství, nebo dejme tomu na nějaký biblický text narazíte, budete se muset k tomu nějak postavit.

Veškerý důkazní materiál a všechny použitelné šablony nosíme od malička s sebou. Jak rozpoznat pravdu a lež, dobro a zlo, a spravedlnost, a věrnost, lze jedině prostředky, které máme v sobě, uvnitř nás. Tam jsou odpovědi na všechny ty otázky, jak to víš a jak víš, že zrovna tohle je tak. Proto je tak naivní a doslova marné chtít argumentovat externími důkazy a čekat, že se tím něco vysvětlí. Takové důkazy potřebuje pozemský systém práva, systém spravedlnosti je nepotřebuje.

Z toho můžete pochopit, proč lidé tolik tápou a nevědí. Hledají důkazy mimo své nitro, ve vnějším světě. Ale ty tam nejsou a ani být nemohou. Protože jedině uvnitř nás je vzorek té jiné dimenze, jejíž jevy a entity potřebujeme rozpoznat a ověřit.

Zastánců postupného vývoje z ničeho by nám mohlo být až trochu líto, ale co naděláme. Když evoluce nevydržela a totálně selhala, čímž je nadále nepoužitelná, budeme si muset vystačit s kreativitou schopnější existence. Nic dalšího totiž není. Ale to není zase tak málo.