Hudebník a pedagogPohádka o Šroubku a Matičce

Hudebník a pedagog

Jsou devadesátá léta. V Česku a dále na východ probíhají celospole- čenské změny, které – jak Dan zanedlouho zjistil – mu připomínají ze všeho nejvíc někdejšího souseda z přízemí pana Soukupa, taky už blahé paměti, jenž chodíval s taškou nových plakátů a malým kbelíkem lepidla, a natíral a natíral, a přelepoval plakáty prošlé, a tak obnovoval svět – a měnil režim.

Československo bylo proti vůli velké většiny obyvatel rozporcováno na Česko a Slovensko.

Bývalé osoby pod sluncem, politici, veksláci a protagonisté šoubyz- nysu se snaží uchytit v nastalém chaosu. Ti nejbohatší a ti s nejlepšími styky a kontakty mají kliku.

Michael Jackson na vrcholu své slávy nechává postavit na místě něk- dejšího Stalinova pomníku v Praze svoji sochu v nadživotní velikosti, aby v září 1996 na Letenské pláni odstartoval HIStory World Tour. Zvuk z koncertu je slyšet po celém vnitřním městě.

Pár osobností z hudební branže s nejostřejšími lokty rozjede své kšefty ve velkém. Spolu s nyní trochu bezprizornými zpěváky a dalšími ambici- ózními figurkami rozjedou kolotoč muzikálů po vzoru USA a ve stylu Broadwaye, třebaže na to mají asi tak třicetkrát menší trh. Stále dokola protáčejí provařené tituly. Na plakátech to vypadá dobře, což o to.

Chtějí tím kulturnímu divákovi přinést něco nového? Snad nějaké nové, obsažné sdělení? Jistě ne. Vždyť všichni už ty příběhy stavěné do formy Nového Města (New Yorku) znají. Tohle tady je jenom přehlídka druhořadých muzikálových artistů na pozadí nějaké scény proložené pár desítkami obehraných popěvků.

Těm jde jenom o ně a o ten jejich cirkus, ne o vás! Vy to jenom zapla- títe.

Naštěstí ze země za oceánem k nám dorazil ještě jiný zázrak, a pro Dana daleko užitečnější, než jsou král popu a muzikály.

Počítače.

Je zajímavé, že ani dnes mnozí IT odborníci a profesionálové nedo- káží srozumitelně vysvětlit, co vlastně takový osobní počítač je. Budou to různě opisovat, odborně vypočítávat, z čeho všeho je složen a co na něm všechno zvládnou udělat, a budou mávat buď výrazy úplně cizími, anebo zparchantělými hybridy angličtiny zkroucenými českou mluvnicí. Taková partyšna, nebo něco našérovat, to jsou lahůdky, a těch oni vy- robili opravdu požehnaně. To nejjednodušší, co z nich snad nakonec můžete dostat, by mohlo být, že je to železo, kde běží operák a aplikace. Hm…

Tak tedy pro nás amatéry. Počítač je stroj na zpracování informací. Tečka.

Dan je sice dnes už roky IT profík, ale nikdy neohrnoval nos nad žádným neobratným uživatelem. Říká, všichni jsme přece uživatelé, jen to někteří děláme dýl. Taky se to naučíte.

Ale zpět o dvacet let.

Na podzim čtyřiadevadesátého si Dan pořídil svůj první počítač, aby napsal knihu. Nebo aspoň tak si to zdůvodnil. Ihned jej uchvátila jeho logika, jasná stanoviska a jednoznačné odpovědi, on to počítač ve sku- tečnosti ze své povahy ani jinak nedokáže.

Navíc si jej Dan mohl uspořádat a vychovat podle svého, takže si za velmi krátký čas oba velmi dobře rozuměli. Na knihu náhle nebylo ani pomyšlení. Ustoupil ze svého nápadu také i z jiného důvodu. Kdo by to čet‘? Ten, kdo má životní filozofii úplně odlišnou, by tomu nemohl rozumět. A někdo podobný mně to ani číst nemusí, protože už ty věci stejně dávno zná.

Ovšem počítač a jeho schopnost přesně zpracovat zadaná data v nej- různějších směrech přináší Danovi něco, co na dvě desítky let uvolní jeho vnitřní odkaz pro fyzický svět. Počítač mu nahradí kapelu, orchestr a nahrávací studio. Tehdejší procesory ještě zdaleka nebyly schopny toho, co dnes, ale něco to přece už bylo. A Daniel se naučil vykřesat i z mála důstojný výsledek.

Stačilo jenom pár měsíců. Po Novém roce 1995 si koupil tehdy nej- lepší zvukovou kartu od Creative Sound Blaster AWE32, a pak ještě klávesy Roland A-30. A zkusil si hrát pomocí aplikace Power Tracks, ve verzi 2.13 byla volně k mání.

To bylo vše, co v té době Daniel měl. Nikdo mu neporadil, jak se to s tou muzikou na počítači dělá, on to taky málokdo uměl. Dan o tom do té doby nic nevěděl.

Ale co, po zaměstnání měl času dost, žádná pro něho žena, se kterou by se rád podělil o příbytek, stravu a volný čas, a o vše, co se pro ni nau- čil, a také o všechny ty věci, pro které k partnerství spějeme, tady stále a stále nebyla. Šlo mu skoro na čtyřicet, ale roky nikdy nepočítal.

Teď tu byla možnost konečně vyrobit slyšitelnou podobu jeho hudby, ať už byla napsaná přímo jím, nebo jinými autory. Cizí tituly, pokud je považoval za kvalitní materiál schopný hodnotného sdělení, se kterým by se dalo pracovat, aranžoval do hudebních základů, ale ne jako prostou kopii originálu, ale po svém. Tak, jak pochopil a převzal od autora, a jak byl přesvědčen, že i autor by s tím musel souhlasit.

Mnohdy se totiž skladatelův zámysl nepodaří dostat na nahrávku, protože to buď dělá někdo jiný, s jiným názorem na skladbu, anebo autor sám není příliš šikovný a s tématem si neporadil. Byť by jeho nápad a myšlenka byly nosné.

Byl to počítač, prostřednictvím kterého Dan získal kapelu a vládu snad nad všemi instrumenty, které se jen v orchestru mohou vyskytnout. Později se naučil si tvořit vlastní samply[43] a z nich hudební nástroje po- dle aktuální potřeby. Protože zvukový adaptér měl v sobě zabudovány i základní zvukové efekty, jež obstarával efektový procesor, výsledek zdaleka nevypadal tak chemicky, jak by se na tu dobu dalo očekávat. Ostatně Danovým cílem bylo zpřístupnit světu to, co má v sobě, a to je přírodní a přirozená muzika, jakoby ji hráli lidé pro lidi.

V lednu 1995 napsal zase po dlouhých deseti letech vlastní muziku, a opravdu se na ní vydováděl. Tak se mu líbilo pracovat s celým orches- trem. Světlo skutečností je více vrstevnatá orchestrální skladba, kde si Dan vyzkoušel, jak jednotlivým rolím uvnitř melodických linek a harmonie přiřazovat správné instrumenty, které pak musejí hrát ty správné věci, aby vyzařovaly tu správnou energii. Ta se pak postará o – ehm – správný emotivní náboj. Prostě je to fajn, čerstvá skladba v plném obsazení, neboť chtěl zapojit co nejvíc lidí. Vlastně instrumentů. On za nimi viděl lidi. Světlo skutečností je skladba, která vidí za hranice jeho současného života.

Jenom chvilku potom se vrátil do roku osmdesát, aby si nahrál Zamá- váme si, neboť v něm dosud zbylo trochu výčitek na profesorský ensem- ble konzervatoře, který mu v Semaforu na absolventském koncertu vy- produkoval takový background, že musel na usmířenou s touto písničkou aspoň dodatečně předvést, jak to ve skutečnosti mělo být. A tak to taky nahrál. Jako základ, který v budoucnu ještě i veřejně použije, tak i v kom- pletní orchestrální podobě. A tím si skladbu, i někdejší kantory, usmířil.

Rok 1996, a Dan nakupuje další zvukové zařízení Yamaha DB50XG Wave Blaster. Menší adaptér o velikosti pohlednice byl vlastně zvuko- vou bankou s reálnými vzorky hudebních nástrojů. Dnes se takové věci používají běžně, ale tehdy to byla novinka. To velmi rozšířilo tvůrčí a aranžérské možnosti, protože instrumenty teď zněly skutečně jako živé, a zařízení umožňovalo i další, pokročilejší prostorové efekty.

Pořád to byla práce na koleně, a už to vlastně nikdy ani nebude jinak, ale i tak začalo nejproduktivnější období Danovy hudební tvorby a rea- lizace hudebních nahrávek digitálními prostředky. Čímž se ale nechlubil, lidi jsou lidi…

Ten zvukový skok je neuvěřitelný a je jasně vidět hned v lednu 1996 na další nové instrumentální skladbě Pohlazení. Mohutný kostelní organ (varhany) o třech různých rejstřících, smyčcový orchestr, a dvě kytary, šesti a dvanáctistrunná, a trochu i pěvecký sbor, v kostelním prostředí téma ponechávají. Úplná klasika to zatím ještě není. Ale je to hladké. Takové pohlazení.

Natočit jedněma rukama takové věci trvalo dva až tři týdny a bylo to velmi vyčerpávající. Ne snad samotné nabrání zvuků do stop. I když to taky, protože Dan nikdy nebyl virtuózním instrumentalistou, manuálním pracovníkem hudby. Ale aby dosáhl dokonale vyváženého výsledku přesně podle předlohy, kterou měl v sobě, a vytvořil tak vlnu pro tu správnou informaci a emoci, musel odvažovat na lékárnických vahách. To dotahování do cíle, to trvalo. Ale pak…!

Navíc po deseti až dvanácti hodinách se sluchátky už nebyl jeho sluch věrohodný, bylo zapotřebí si odpočinout, nejlépe do druhého dne. A kromě toho nikam nespěchal, netlačily jej termíny, netísnila ho honba za honorářem.

Za necelý rok poté natočil skladbu z roku 1973 Pojď už spát, rozhovor dvou kamarádů u stanu, kdy se jeden druhého s náladou blue snaží povzbudit. Dan měl tenkrát, když písničku napsal, jenom kytaru. K té- matu by se snad hodila, ale jeho představa o tváři písně byla úplně jiná, daleko komplexnější. A teď si ji konečně naplnil. Jakkoli Dan kytaru už tehdy ovládal, nikdy nechtěl být kytarista k táboráku, do vlaku, na vodu, nebo do hospody.

Tak si poslechněte, jak to tenkrát dělal sedmnáctiletej kluk, když hrávali Gotta, Pilarovou, Hálu, Majera, Simonovou, Chladila, a to jsem vybral ty lepší!

Tentokrát nehleděl na to, zda někdo pozná digitální pozadí, naopak, pod silné melodické téma nasadil elektronické bicí. Sice vedle nich nechal běžet živou tamburínu, ale jinak jsou všechny instrumenty uměle namíchané. A mimochodem, takového kamaráda nikdy neměl.

To už měl vyzkoušeno, co dokáže, a pustil se do nahrávek playbacků titulů jiných autorů, jenom pro svoji radost, a taky si tak nějak odplivl, když zaslechl něco, čemu nemohl věřit, že tím někdo chce vydělávat prachy a slávu. Prostě sedl a natočil to líp. Chtělo by se říct na koleně, jednou rukou, a po pracovní době ve svém volném čase.

Z tehdejší doby vzpomeňme například Gainsbourgovu Je t'aime moi… non plus, nebo třeba slavnou The Impossible Dream (M. Leigh, J. Darion) z neméně známého provedení Man of La Mancha. Tuhle árii také v budoucnu několikrát zazpívá veřejně a sedne mu tak, že posluchači nevěří, že to kluk z ulice může naživo takhle dát. Mohl. Dan jo.

Autorstvím skladeb a písniček si Daniel moc hlavu nelámal. Věděl, že cokoli dobrého, a pro hudbu to platí samozřejmě také, nepochází určitě z člověka, takže pro něho byl autor všeho podařeného jenom jeden. O nepovedené věci se vůbec nestaral, i když ho někdy doslova rozpálily. Tedy spíš fakt, že si někdo dovoluje tím zaplňovat vysílací časy, zaměst- návat lidi v nahrávacích studiích, že to vůbec někdo poslouchá, a že tím konečně i ruší blahodárné ticho, které by za té situace bylo daleko zdra- vější a prospěšnější.

Ani on se nepovažoval za autora hudební myšlenky nebo tématu. Hudebního motivu ano, ale to už je vyjádření té myšlenky, která musela existovat dřív. Celé to autorství spočívá v tom dostat myšlenku prostřed- nictvím hudebního řemesla a případně techniky do fyzického světa, jinými slovy způsobit, aby si to někdo mohl poslechnout.

Veškerá správně vedená harmonie a všechny zákonitosti kompozice, kontrapunkt a pravidla dikce, cit pro tón a pomlku, to je součástí stvoření a darem do naší dimenze. My s tím můžeme jen pracovat, a to nejlépe tak, že se s tím pracovat naučíme. Pak mohou vzniknout dílka hodnotná a zřídka vídaná.

Hudba je jiný způsob vyjádření daný lidem. Jejím účelem je říct to, co možná neumíme vyslovit, nebo to ani vyslovit nejde. Je jasné, že jejím smyslem je vyjadřovat věci v posledku pozitivní, což neznamená auto- maticky jenom optimistické, radostné a veselé, avšak na každý pád růz- nou měrou hluboké, směřující ke zrání, ke kultivaci, k povznesení, k to- leranci, k velkorysosti, k nadhledu a odstupu, ke spojení a k naplnění. Hudba je posledním společným jazykem, který lidem zůstal. I tak se oni zase snaží ji cejchovat, rozdělovat a škatulkovat.

Hudba – a hned po mně neskočte – nemůže být pro zábavu. Copak sdělení, které má vyvolat zážitek, nebo emoce, se dělá pro zábavu? Copak projevujeme cit pro zábavu? Copak naším hudebním sdělením chceme vyvolat bujaré veselí? Já ne.

Muzika je spojována se zábavou neprávem, a to v případech, kde meritem zábavy je něco docela jiného. Hudba pak má roli pouhé kulisy, nebo služky.

Takhle hudbu vidí Dan.

A protože způsoby jejího uskutečňování na planetě Zemi se aktuálně Danovi jevily být dosti nešťastnými, vůbec neuvažoval o tom, že by se ještě někdy objevil na veřejné scéně, kde by zpíval a hrál. To se ale mělo změnit.

Na podzim roku devětadevadesátého dostal nabídku divadla Semafor účinkovat v pořadu Zuzana se vrací jako člen vokálního souboru Gospel Time Zuzany Stirské. Pokud by měl rozhodovat podle svých dosavad- ních poznatků a zkušeností, nikdy by do toho nešel. Tak proč tedy?

Karolína.

Před rokem za ním přišla do jeho kanceláře vedoucího odboru na úřad jedné velké městské části s pozvánkou do pěveckého sboru. Na detaily se podíváme později v části o Danových vztazích, takže teď jen to, co se hudby týká. Za devět měsíců poté pro ni napsal hymnus Queen Comes Unto Me. Na pozadí královsky slavnostní nálady a výrazné melodiky stála brilantně vyvedená instrumentace čisté klasiky. Žádný hudební ná- stroj z moderní doby. Přesto čerstvé a živoucí. Bez bicích a samostatného rytmizujícího basového nástroje je na počítači vrcholem kumštu něco takového věrohodně udělat. Přesto to hráli lidé. Bylo to cítit. Královna přichází.

Byla to ona, pro kterou nechtěl Semafor odmítnout. Navíc už rok byl bez zaměstnání, a byl rád mezi lidmi. Nechtěl nadějně rozvíjející se vztah narušit konfliktem z odmítnutí.

Pro pořad Zuzana se vrací napsal Dan aranžmá většiny písní a také dva hudební základy. V tomto pořadu účinkoval jako zpěvák souboru, zpě- vák sólových partů, a také jako hráč na klávesové nástroje s domovskou kapelou divadla.

V předvánočním období pak účinkovali s Karolínou i v pořadu Vánoce v Semaforu o šestnácti reprízách. Po novém roce ještě stihli asi deset provedení nového pořadu Gospel Time Party, kde byl mezi jinými, tehdy nejznámějšími protagonisty, také hlavním hostem.

Avšak poté, co do setmělého sálu Semaforu předvedl za vlastního doprovodu Má tě rád[44] a sklidil ovace vyprodaného hlediště, jež na takové výkony naživo přece jen nebylo v kraji zvyklé, seznala Zuzanka Hädlerová Stirská, že takhle by to tedy nešlo, to by ona nebyla za hlavní hvězdu. A Dana, Karolínu a dalších asi deset většinou schopnějších členů souboru Gospel Time za němého přihlížení principála Suchého vyměnila za stejné množství narychlo najatých lidí z ulice.

Daniela to nemrzelo. Jednak se tomu nijak nedivil, chod světa už do značné míry prohlédl, navíc do Stirské viděl, tedy jaký div. Pak stejně věděl, že v tom budoucnost není, a kromě toho mu situace vlastně dala za pravdu, když původně do Semaforu jít vůbec nechtěl.

Ještě dostal nabídku na hudebně poetický večer s Miroslavem Horníč- kem, do kterého napsal všechny aranže písniček, a pro tento pořad byl čtvrtým členem instrumentálního souboru divadla, ale náhlé vážné zhor- šení zdravotního stavu pana Horníčka postavilo derniéru před premiéru. Zanedlouho poté Miroslav Horníček zemřel.

To bylo tedy osm měsíců na scéně známého a vždy vyprodaného diva- dla s Jiřím Suchým, Václavem Koptou, Jitkou Molavcovou a dalšími matadory této scény.

Avšak Karolína a její kamarádka Jana, sbormistryně klasického vel- kého pěveckého souboru, si hned na to v létě usmyslely, že by byla škoda nevyužít potenciálu, který spatřily v Danielových vícehlasých úpravách písní, a snažily se jej přimět k novému projektu, jenž hned v září nabral podobu vokální skupiny. Název mu dala rovněž bývalá členka Gospel Time, když přiléhavě formulovala přání, True Harmony.

Protože Dan znal situaci a lidi, kteří do toho měli být zapojeni, a pro- tože si uměl představit, co to při poctivém přístupu musí znamenat, nenabyl zrovna dost pevného přesvědčení, že by tento nápad měl dlou- hodobě prosperovat.

Ale v posledním roce druhého tisíciletí tu byla stále snaha držet s Karolínou stejnou politiku. A pak, trochu pevnější zaměstnání žádné, a stále, stále potřeboval kolem sebe lidi. Vlastně ani neměl vyslovitelné argumenty, proč to zavrhnout. Ono to vlastně ani moc nešlo, protože z důvodu své hudební erudice byl klíčovou osobou, takže odmítnutí by zhatilo celý projekt všem tehdy čtrnácti lidem.

Na dalších dvanáct let platilo, že True Harmony je v Česku symbolem poctivě napsané a neotřele aranžované vokální produkce. Třebaže hned s prvními zkouškami poznal, co předpokládal, že dál, než na amatérskou scénu se nedostanou, a bude to znamenat jisté limity, rozhodl se svoji roli zvládnout s maximálním zaujetím a s veškerým nasazením svých schop- ností. To udrželo po celých dvanáct let projekt ve stavu schopném života.

Daniel připravoval repertoár, ten upravoval, vytvářel partitury, učil se doprovody, nahrával základy, psal texty, a se souborem jednotlivé tituly nacvičoval. Měl na to čas, protože v té době byl skutečně na volné noze, byť docela zadarmo. Pro ten účel byla ta volná noha volná až dost. Vskutku role chudého umělce.

True Harmony (Opravdová harmonie) nebyl běžný vokální soubor. Až sedm lidí bylo schopno zpívat aspoň trochu sólově, a zároveň i ve více- hlase. To spolu s repertoárem činilo tuto skupinu zajímavou, neotřelou a do jisté míry i výjimečnou.

Repertoár sestavoval Dan někdy s přispěním ostatních, ale protože jenom on dokázal titul připravit, tak měl poslední slovo. To aspoň zpočátku nepůsobilo problémy. Playlist obsahoval skladby gospelového charakteru, lidovky, střední proud, folk a našlo se i pár titulů The Beatles.

Vybíral takový materiál, o kterém byl přesvědčen, že je hluboký a kva- litní a v rychlém proudu času doposud i nedoceněný. Byla to muzika doslova ze všech koutů kulturního světa, ale, a to byl ten fígl, zpracovaná jediným rukopisem, takže vystoupení souboru působila jednolitě. To časem způsobilo, že aranžmá v podání TH, jak název souboru někteří zkracovali, vytvořilo samostatnou hudební kategorii této značky.

Co ale časem vedlo ke sporům, byl rozdílný názor na koncepci pro- gramu. Zatímco Dan měl na mysli komponované programy, kdy sestava a pořadí titulů mají návaznost a smysl a rád by hudbu proložil i trochou slovního sdělení, ostatní by nejraději napálili jeden titul za druhým, třeba dvacet pět songů ve dvou hodinách, a to bez oddechu. To pro Dana před- stavovalo nepřehledný chaos a brutální útok na výdrž posluchačů, ve kterých chtěl mít vnímavé partnery, aby jim mohli poskytnout kulturní zážitek. Proč ostatní razili takovou hospodsko-kotlíkovou kanonádu, pochopil později.

Po roce se obsazení malinko změnilo a zredukovalo, takže nově byla k dispozici příčná flétna, kytara a housle. To spolu s nižším počtem zpě- váků opravdu pomohlo.

Daniel za celou dobu činnosti souboru napsal více než sto originálních úprav, včetně titulů pro doprovodné akce, a také několik textů. Postupem času, jak členové souboru měli stále méně času na zkoušení, dotáhl své aranže k vynikajícímu poměru náročnost – výsledný efekt. Psal party co nejjednodušeji při zachování harmonické zajímavosti a neotřelosti. Sice to pociťoval jako jisté omezení, ale konečně věděl, že síla souboru je právě v kolektivu, ze kterého nikdo ambiciózně nevyčnívá.

Nejraději měl lidové písně, které považoval za nejtvárnější a nejupří- mnější materiál. V nich přímo exceloval. Velmi oblíbenou částí koncertů byly písničky The Beatles, jimž Dan uchovával původní záměr a smysl, ale v podobě TH byly docela jinak nasvícené. Je to jako byste písničku obešli a hleděli na ni z druhé strany. Stále to byla ona, ale byl to obnovený zážitek z toho, co tam Liverpoolští kluci před lety vložili.

K dokonalé transformaci a zážitku pro českého posluchače Daniel ně- které texty přepsal do češtiny, a to i u písní, u kterých se toho dosud nikdo neodvážil. Mimo poměrně snadných Here Comes The Sun (Přichází k nám) a Something (Cosi), byly vrcholem vkusného textařského počinu All You Need Is Love v sarkasmem okořeněné Vše, co potřebuješ, je αγαπη (protože originální přeslazenost by pro českou současnost byla asi nestravitelná), Lennonova Woman (Ženo) z pobeatlesovské doby, a zej- ména Ringova Octopus’s Garden (Zahrada chobotnic), jako čítanková ukázka precizního přenosu původní nálady do jiného jazyka. Naopak Eleanor Rigby byla téměř přesnou kopií, pouze s bohatšími vokály. Daniel smyčcový kvartet simuloval na klávesách notu od noty, a přiro- zeně naživo.

Byly ještě další textové kousky. Na námět české lidové Teče voda napsal vlastní kombinovaný česko-anglický text As Those Waters (Jako ty vody), aby tím vytvořil přirozenou spojnici mezi středoevropskou a keltskou hudebností, které pociťoval jako značně příbuzné. Za lahůdku považoval české a anglické části kubánské písně Guantanamera, která tak v sobě najednou obsahovala tři jazykové verze (třetí byla španělská).

No a pak samozřejmě gospely, jichž bylo nejvíc. Právě ty tvořily hlavní část repertoáru, Dan je upravoval tak, aby z nich strhl nános stylu kotlíkových, nebo rádoby duchovních souborů. I gospely byly velmi oblíbené.

Když do ztichlého sálu za doprovodu čistého piana začal Daniel Psalm 5 (Žalm 5) svým na dechu položeným tenor barytonem Give ear to my words, O Lord, popřáli sluchu jeho slovům určitě i všichni přítomní, nejenom křesťanský Pán. A bylo více takových moderních duchovních písní, kdy se schopnější sólisté True Harmony také vyznamenávali.

Jinak běžně byly skladby rozaranžovány pro celý soubor, takže se všichni většinou vystřídali a pro diváky to bylo i zajímavé. No a zpěváky to hlavně bavilo.

 

Tedy až na Dana. Měl docela jiné měřítko na kvalitu podání písniček v jeho úpravách. Ta zejména na veřejných vystoupeních se podle něho sotva blížila jeho originální představě a notovému partu, a mohla tak nebezpečně padat do běžné šedi repertoáru stokrát a marně promletého jinými kapelami. Spravedlivě je také nutno dodat, že běžný divák rozdíl nepoznal, a byl spokojen.

Často protrpěl vystoupení v obavách, aby někdo něco nezmastil. Pro- tože si nemohl být jist výkonem některých lidí, často také suploval jejich hlasy, což bylo fyzicky dost náročné a po hodině a půl zpěvu už se potý- kal s chrapotem. Jenom vynikající škola hlasové techniky Jana Soumara mu umožnila koncerty vůbec dohrát. Navíc celé vystoupení hrál na klá- vesy a hlídal rejstříky. A nebyly to ledajaké doprovody, což jeho vysílení ještě umocňovalo.

Postupem času se po několika letech nemohl na jeho hlasivkách, jako na nejvytíženějším orgánu, neprojevit dlouhodobý nedostatek živin a vi- tamínů, jak šetřil na stravě (stále neměl placenou práci). A projevovalo se to nejen na hlasivkách, ale i na jeho zdraví celkově. Dan však chtěl, pokud možno, všechny prostředky poskytovat Karolíně a hlavně jejímu synovi Davidovi. Bylo mu těžko z toho, že on do rodiny přináší jen drobky, tak aspoň žil tak úsporně, jak to jen šlo.

Z toho všeho pak pramenily jeho chyby, kterých se dopustil. Sice byly řádově jiné povahy, než u ostatních členů souboru, a taky je skoro nikdo jiný nezaregistroval, ale na náladě mu to nepřidávalo. Pro všechny tyto důvody se nemohl řádně soustředit na svůj výkon, který tím byl určitě ovlivněn. Pozitivní na tom naopak bylo to, že tak aspoň zčásti srovnal krok s ostatními, takže nad nimi kvalitativně zase tak moc nečněl.

A pak se objevil ještě jeden zádrhel. V partě, která založila své půso- bení na solidních kamarádských vztazích (na kšeft to nebylo), začal skřípat vztah s Karolínou, což se jako prasklý vřed nejednou vyvalilo zejména na zkouškách. Ale nejen tam. Oni dva ale nebyli jediným zdro- jem rozporů, které by sem tam koneckonců nebyly ani nepřirozené, ani nepochopitelné.

Ale Dana velmi bolelo, že se jej Karolína nikdy nezastala. A někdy iniciátorem sporu byla přímo ona sama. To byly velmi hluboké rány, které zasazovaly do jeho nitra, a které v něm znovu rozeznívaly alikvótní tóny křivd a bolestí dob minulých.

Tak místo uspokojení z dobře odvedené práce byl nakonec vůbec rád, že je vždy po všem, ať už šlo o zkoušku, nebo o jakoukoli jinou, třeba i veřejnou akci.

Za dvanáct let účinkování realizoval soubor něco málo přes sto vy- stoupení v různých prostředích a při různých příležitostech. Není to moc, ale je nutno mít na paměti, že všichni členové byli zaměstnaní svojí obživou, a většinou byli i otcové a matky od rodin.

Daniel od vzniku souboru ještě celých osm let nedostal možnost pravidelnějšího výdělku.

 

Vedlejším produktem působení v True Harmony byla Danova pedagogická činnost, která vznikla za přispění a spolupráce Jany. Kromě toho, že řídila svůj vlastní pěvecký sbor, také vyučovala v jednom Domě dětí a mládeže malé děti základům zpěvu. Po pravdě, pro děti tak od šesti do dvanácti let, byla v této oblasti hotovým požehnáním. Překypovala neutuchající energií a pro děti této věkové kategorie disponovala i dostat- kem erudice z nich udělat talentované začínající zpěváčky.

A kromě toho byla velmi ambiciózní. Což byla ale pro tu dobu vhodná kombinace, která zároveň způsobila, že Dan dostal možnost v tomto DDM vyučovat hru na klávesové nástroje. Každodenní vzájemný kon- takt znamenal propojení dětského zpěvu a jeho doprovodů v model, který v následujících několika letech na dětské pěvecké scéně nezůstane bez odezvy a výsledků v podobě medailí.

Dan tomu říkal medaile.

Jana zorganizovala účast svých žáků na celostátní soutěži dětských sólových zpěváků Karlovarský skřivánek a Dan je jezdil doprovázet. Během deseti let spolupráce nasbírali společně nejvíce medailí ze všech účastníků z celé republiky ve všech věkových kategoriích. Jana byla velice ambiciózní, Daniel předváděl mistrovské doprovody podporující děti ve výkonu, a mladí umělečci se činili. Tak proto. Během těchto let získali i mnohá další ocenění a ceny diváků na různých hudebních slav- nostech a festivalech po Česku.

Za všechny zmiňme Alžbětu Pažoutovou, která ve Varech v nejpres- tižnější kategorii nejenže vyhrála o koňskou délku, ale týž rok v prosinci uspěla také v celoročním finále televizní soutěže Rozjezdy pro hvězdy. Zmínka o Betty Lee, jak si dnes Alžběta říká, ale není samoúčelná.

Před jejím finálovým vystoupením, které absolvovala po šestihodi- novém čekání jako šestapadesátá v pořadí (z třiašedesáti účinkujících), si po obědě Dan pohrává na pianině v opuštěné zkušebně s jednoduchým a křišťálově čistým hudebním motivem. Jenom za půlhodinky je hotovo, a tak 13. března 2002 se zrodila průzračná skladba přicházející jakoby s ranním rozbřeskem Než vysvitlo slunce.

Tento čirý zvukový kousek měl být původně dětskou výukovou etu- dou. Ale když ji za dva měsíce nahrál, vyklubal se drahokamínek ne ne- podobný rose na listech trávy. Danova instrumentální a aranžérská zruč- nost zase jednou triumfovala. To už není pop, soul, střední proud, folk, klasika, to je, když už někteří chtějí škatulkovat, kategorie Daniel Mann. Hle, takhle vypadá otevřenost, cudnost, krása bez příkras, a čistota!

 

Spolupráce s Janou a dětmi jela jak na běžícím pásu. Výuku hry na klávesové nástroje Dan spojil se základy hudební nauky. Později přibral do výuky i dospělé zájemce. Všechny pomůcky a výukové materiály si vytvářel sám, skladbičky pro začátečníky a mírně pokročilé psal podle potřeby a úrovně žáka za pochodu.

Při psaní těchto krátkých skladbiček se mu mimoděk vracívaly nálady, které mu kdysi poskytovala první věta Dětské suity Jiřího Jaroše. Taková radost, bezstarostnost a jistota ochrany pod křídly rodičů, a těšení se na každý příští den. Ozvěny vymožeností dětského věku.

Jak mohl Dan vědět, jak tyto dětské prožitky vypadají, když je nikdy nezažil? Viděl je snad u sousedů? Hloupost, zkušenost je nepřenosná, radost jiných lidí není radost prožitá vámi. Přenesly se na něho energií z toho půvabného dětského tanečku? Ale jak by potom poznal, že jsou to skutečně ony?

Přemýšlejte, děti.

Jana dřela děti ve zpěvu, vybírala repertoár, a vyhledávala další ta- lenty. Protože Dan měl při korepeticích a potom na vystoupeních k dětem nejblíž, mohl je ještě na poslední chvíli vybavit svými zkušenostmi, korigovat některá chybná frázování, a poradit s interpretací písniček na jevišti, při práci s mikrofonem, a konečně je i povzbudit.

Sám se vždycky snažil zpívat písničky tak, jak byly napsány, aby ne- zpochybnil jejich původní smysl, a aby je neutlačoval případnou exhibicí svého pěveckého výkonu. A k tomu také směroval zejména mladé zpě- vačky (kluci takoví nebyli), aby opustily manýry a všelijaké to trylkování a ozdůbky ve snaze dokázat divákům (a zřejmě hlavně sobě), že přece ony hlas mají. Pak se tu stále množí další Lucie Bílé, Whitney Houston, Mariah Carey, Celine Dion, a podobné. A smutné je i to, že na to hlavně dětské publikum – ale nejenom ono – slyší.

Vedl je k představě, že je nikdo nezná – a to je jejich největší devíza – a zpívají mezi mnoha jinými třeba také klukovi, kterého si mezi diváky našly, a věnovaly mu pohled, protože se tak hezky kouká. Tak vlastně zpívají pro něho. Ale on přece nepřišel na stokrát propálenou tvář a no- toricky známý hlas. Přišel na neznámou, čistou, neposkvrněnou holku, která bude určitě jiná než ty už oposlouchané, a na kterou by si možná chtěl pomyslet.

Jak s tím doporučením ambiciózní dívky naložily, už byla jejich věc, ale tento vklad jim Daniel věnovat musel.

No a dětičky sbíraly vavříny. V tomhle to byla dobrá doba. Vida, jaké užitečné mimochodem přinesla existence True Harmony.

 

Danova mašina na precizní písňové doprovody a brilantní zvukové záznamy jela naplno. Důvody pro to byly dva. Motivace, kterou přiži- vovala Jana svojí energií, zejména v případě klavírních doprovodů a práce s dětmi, kdy byl Dan jako doma. Vždyť hravost kluka nikdy nezapomněl a mezi dětmi to také dával hojně k lepšímu.

Druhý důvod tkvěl někde hluboko ve stále nezhojených jizvách jeho nitra. Po dvou třech letech mu bylo už jasné, že Karolína nebude ta královna, pro kterou uloupl dost velký kus svého srdce v Queen Comes Unto Me. To zklamání a ten smutek dávaly jeho nahrávkám autenticitu, procítěnost, případně zážitek bolesti.

V létě 2002 natočil během tří týdnů vůbec nejnáročnější hudební základ. Je suis malade[45] nahrál celým svým mistrovstvím a citem pro míru a vyváženost, ale s prostotou a bez sebemenší stopy patosu. V cho- rusech sám odzpíval mužské vokály, ženské přimíchal ze samplu. Udělal verzi instrumentální i hudební základ. Tato jeho úprava je doslova te- koucí bolest.

A v té bolesti se nemohlo neozvat, že Karolína jej nikdy za jeho na- hrávky nepochválila ani jinak neocenila. Nepotřeboval to snad pro po- tvrzení svého umění, ale pro to pohlazení, že se to nejbližšímu člověku líbí, že to uznává. Tenhle trn v jeho srdci zůstal dlouho. Za ní, i za ostatní, kteří to s pochvalou a oceněním moc neumějí. Musel tomu rozumět tak, že tu jeho nejniternější a nejvlastnější součást ona nepřijímá. Ale pak jeho srdce sotva mohlo přijmout až k sobě – ji.

Nové rozbolení znovu probudilo a připomnělo skoro už dvacet let ži- jící hudební motiv, vlastně celou první frázi písně, kterou zatím nenapsal. V posledních letech jej do pozadí zatlačila naděje na tolik očekávaný rodinný život a hlavně domov, naděje, která – jak si myslel – se už do jisté míry začala naplňovat. Ale teď tu ten motiv byl zpět. A vrátil se a v plné síle. Ten smutek, a ten stesk, a ta touha po něčem opravdovém a trvalém jej nevyhnutelně vyvolaly.

Přesně znal sdělení a náladu té písně a jasně cítil, co má vyjadřovat. Měl i tóninu, metriku i harmonii. Slyšel v sobě i některé ucelenější pasáže, vlastně jakoby ji držel v dlaních, ale do fyzického světa ji zatím dostat nedokázal. Její prostředí a emocionální zabarvení vnímal jasně, s tím problém nebyl. Jenom ta konkrétní stezka hlavního hlasu, tedy kudy a jak. Kudy, je melodická linka od startu do cíle, a jak, to je text. V případě textu si nedovedl představit, že se mu do tak prostého nápadu, a komplikovat ho odmítl, vejdou česká slova. Její čas ještě přijde, tu musím napsat, a pak třeba umřít. Kousíček fatálního umělce v něm přece jen byl.

Následovala řada originálních hudebních základů, ať už na objed- návku, ty za úplatu, nebo z vlastního výběru. Nelze vyjmenovat všechny, bylo jich několik desítek. Borůvkovou zpívala Alžběta Pažoutová daleko oduševněleji než autorka Šárka Rezková, a byl to zážitek. Pro Alžbětu byly i Jako písek (L. Hrdlička) a Oh Darling! (P. McCartney), taky fajnově a vydařeně provedené.

Con te partirò (F. Santori, L. Quarantotto) v originálním znění zpíval Dan veřejně společně se Štěpánkou Heřmánkovou na oslavě vstupu do Evropské unie.

Přestalo se slunce smát (A. Michajlov, I. Fischer) předvedla Jana Rumlová na Hudebních slavnostech v nabitém divadle v Lomnici nad Popelkou coby Popelka tak, že bylo potřeba rozdávat utěrky na slzy.

Zvláštní výzvou byla pro Dana zakázka na pět základů písní z pade- sátých a šedesátých let. Byly to He'll Have To Go (A. a J. Allison), Everybody Love Somebody (D. Martin), Stars Fell On Alabama (F. Perkins, M. Parish), Losing You (J. Renard, C. Sigman, Havet) a Svobo- dova a Rožkova Depeše.

Zvláštním proto, že požadavkem byl dodržet atmosféru té doby, což samozřejmě znamenalo podle toho přizpůsobit metodu aranží, instru- mentaci a konečně i způsob smixování. Zadavatel byl nad míru spoko- jen, ale víc Daniel, který si vyzkoušel, že se i v jemu cizích žánrech dobře vyzná.

V souvislosti s tím vzpomněl na Harryho Macourka, který právě byl schopen psát skladby různých žánrů a stylů, čehož režiséři využívali nej- častěji v pohádkách.

K hudebním základům snad ještě několik jmen. Strach (J. Vondráček, H. Sorrosová), Modlitba (J. Brabec, P. Rada), The Reason We Sing (D. a M. Tunney), The Rose (A. McBroom), What a Wonderful World (Kenny G., L. Armstrong), Woman (J. Lennon), Noc plná snů (B. Urbánek, J. Nohavica), a pro jeden moment i Vondráčkova a Sorrosové Malá mořská víla, kam Dan přimíchal na úvod i na závěr zvuky mořského vlnobití, které jsou tak sugestivní, že máte chvilkami pocit, že kdybyste byli na břehu, musela by vás nějaká vlna dohnat. Mořská víla se mohla cítit jako doma, dokud se nerozplynula v mořskou pěnu.

 

Soubor True Harmony zkoušel, koncertoval a uskutečnil pár studio- vých nahrávek, ale to, co drželo Danovu motivaci, byly děti a práce s nimi. Na některá celovečerní vystoupení vzali TH děti jako hosty, pro oživení a pro děti samé. A bývalo to milé.

Další motivací pak byla studiová práce při nahrávání hudebních pod- kladů, jež v podání Dana byly samostatnými a ucelenými díly, která mohl dotahovat k dokonalosti takovou měrou, jaké byl schopen vlastníma rukama. Čili úplně. Vokální soubor byla jenom rutina, třebaže na sobě nedával nic znát, protože nechtěl ostatním členům rozbíjet bábovičky. Také proto na jeho půdě odvedl vynikající práci a nosil stále lepší tituly.

Ale možná ostatní to tak neviděli.

V září 2006 odešel nejlepší tenor doby Luciano Pavarotti. Dan nebyl žádným zvláštním fanouškem klasiky, ale byly árie, ve kterých Pavarot- tiho uznával. A uznával i Pucciniho, jehož jeho hudební kolegové sou- časníci také dvakrát neoceňovali pro špatný vkus. Spíše jim byl málo umělecký.

Dana velmi překvapilo, jak jej smrt zpěváka, kterého jinak vnímal sotva okrajově, zasáhla. Bylo to zřejmě pro dva kousky, které v něm rozechvívaly struny nejrannějšího, ještě předškolního dětství. Nessun dorma[46] a pak Che gelida manina z Pucciniho opery La Bohème. Neu- měl si to vysvětlit, ale byl přesvědčen, že tahle muzika, které mimocho- dem během svého života nevěnoval pozornost, je někde v něm, že ji zná, že mu hraje ze srdce.

Když si ji pouštěl opakovaně, skoro měl pocit, jakoby Puccini před sto lety do něho, do Dana viděl, a některé harmonické postupy od něho opsal. Je to přirozeně jenom pocit, ale takhle se hudba píše, tudy kráčí její příběhy, takhle by to mělo být.

 

Čas běžel v takové nějaké usazené všednosti, ale Danův vnitřní svět byl daleko barevnější a pestřejší než ten okolní. Jistě to bylo i proto, že situace, kdy očekával podporu a přízeň Karolíny, a ty nepřicházely, byly častější, takže redukoval témata, o kterých s ní mohl mluvit, na nezbytné minimum, aby také ke sporům docházelo co nejméně. To ale pochopi- telně zároveň zabíjelo mnoho možností společného prožívání. Kypěl v něm pocit, že v tomto bezcitném a automatizovaném světě, kde si navíc lidé život komplikují sami navzájem, bez nějakého živého pramene už dlouho nevydrží.

Kolikrát měl tak silný a bezprostřední pocit nepochopení a neporozu- mění, že chtěl celou Karolínu i TH poslat k šípku. Ne, nebyli horší než lidé odjinud, vlastně byli stejní. Ano, byli stejní, jako ti, které viděl velmi, opravdu velmi daleko od sebe, na úplně jiném břehu.

Co zbylo z naděje na partnerství a pocit domova na celý život? Co zbylo z party kamarádů, kteří chtěli dělat muziku jinak, pořádně, oprav- dově? Možná si všechno jenom namlouval. Třeba oni takoví nikdy ne- byli.

Vlastně bylo úplně jedno, kterými cestami to doputovalo až sem, když už to tady bylo. A Danova tolerance začala být dost napnutá.

V okamžiku zase jednoho takového sporu, kdy by marně čekal zastání a podporu, a zůstal zcela opuštěný – což by normálně člověk skousl snadno, ale Dan byl už traumaticky přecitlivělý – měl neobvykle živou představu. Že jeho žena, tedy skutečně jeho žena, tam, přede všemi na té zkoušce, zpívá písničku jenom pro něho. A v té vidině, v tom snu, vyzpí- vala slova, která přesně vyjadřovala to, co on kdysi volal do hloubi svého svobodného a věčného nitra k někomu, koho tehdy ani zdaleka ještě pořádně neznal.

Ta konkrétní slova mají podobu písňového textu, a jsou anglicky. Co na tom, ve všech řečech znamená projev úcty, respektu, uznání, lásky a vděčnosti totéž, a každý tomu musí rozumět. Tu písničku znal tak důvěrně, ihned ji poznal. Vůbec poprvé ji uviděl celou.

Když skončila, zůstal jak uhranutý. Teď to jenom dostat ven!

Ten obraz ho úplně dojal. Celého objal jeho svobodný a spravedlivý svět vnitřního ducha, když mu před oči namaloval ženské stvoření zrca- dlící smýšlení a mentalitu, které sdílel i on, a naopak v něm doplňovalo to, co přirozeně mít sám od sebe nemohl, a co ke svému zrání a naplnění tolik potřeboval.

Skoro dvacet pět let klíčící motiv volání plného hrdé pokory, naděje a vděčnosti, dokončil asi ve dvou dnech. Jen tak krátce, s veškerou metrikou, harmonizací, s textem, se vším. Komplet.

Tell Me Why se do fyzické podoby zrodila 14. ledna 2007.

 

 

Kategorie hudby pro škatulkáře: Daniel Mann. Každý tón má svoji ne- zastupitelnou roli a je důležitý. Jako každičký člověk. I každá pomlka. Jako časoprostor mezi lidmi. Přirozeně se rozvíjející harmonie včetně středového překvapivého tonálního vybočení je koloritem příběhu. Jako okolní prostředí a příroda. Text je posazen do not, jakoby ty dvě entity ani nikdy nebyly od sebe odděleny. Máte pocit, že takhle to muselo být odjakživa.

Celá sto devadesáti sekundová epizoda připluje z vesmíru a vznáší se ve vašem prostoru. Pak s jakousi jí vlastní samozřejmostí převypráví své, aby poté zase ten váš prostor opustila. Odletí. A vy víte, že nemizí, nezahyne, ale vrací se tam, odkud byla poslána.

Protože měl po celý rok velké problémy s hlasivkami, do studia se k natočení dostal až v listopadu. Svým dosud mladistvým hlasem zpívá prostě, bez všelijakých těch kudrlin a ozdob, tak nejjednodušeji, jak je to jen možné. I piano a všechno okolo je prosté, nic navíc. Vokály na pozadí v podání TH jsou výborné, nejlepší jejich výkon vůbec, pro což musel Dan slabší články souboru při nahrávání vyřadit.

Veřejně tuto skladbu provedli jenom jedinkrát, to při příležitosti vzpo- mínky na Pavarottiho. Daniel cítil, že Tel Me Why se totálně vymyká všemu, co TH produkuje, a taky ostatní, že ji necítí jako on, tak ji do programu raději nezařazoval. Ale sám ji sólově několikrát na veřejnosti předvedl.

Po napsání této písničky se docela a na věky zbavil těch známých neuróz autorů, že už nikdy nedostanou nápad, že už nikdy nic nenapíšou, a že potom co z nich zbyde, protože to už pak jako nebudou nic zname- nat. Dan tímhle nikdy netrpěl, přesto ten pocit znal. Nyní byl ze všech autorských dluhů vysvobozen. Všechny úkoly byly splněny. Co bude navíc, je jenom bonus.

 

Tak i v jeho životě. True Harmony, Karolína a David, děti, které do- provázel ke zpěvu na soutěžích, i jeho posluchači docházející k němu na hodiny hry na klávesové nástroje a na základy hudební teorie, to vše tu bylo i nadále, a pro to všechno pracoval se zapojením maximální možné péče a erudice. A stále daleko více ve srovnání s ostatními. Tak to běželo ještě další necelé tři roky.

Ale středobod jeho života byl už jinde. Byl vlastně vždy, ale teď to pocítil, teď to věděl, a od teď se smířil s tím, že to bude asi nevratné. A míra Danovy tolerance už pomalu dostupovala vrcholu.

Na jaře 2010 se uskutečnil výroční koncert TH, představení hudby a taky trochu poezie, ve zvonici Jindřišské věže v centru Prahy. Prostředí poetické, tedy zejména pro diváky, pro účinkující je to akusticky bída. Ale tahle vystoupení se vždycky vydařila, vždy bylo vyprodáno.

Bylo to poslední veřejné vystoupení s Karolínou a s Janou.

Tři měsíce na to totiž Karolína Danovi oznámila, že se našel člověk, a že se to prostě stalo. Takto soubor dále nemohl pokračovat. Dan roz- hodně odmítl variantu dalšího společného působení s Karolínou. Jasně dal najevo, že buď on, nebo ona. K ní se ovšem přidala i Jana, což v dů- sledku znamenalo, že obě ze souboru vypadly. Ostatní totiž pochopili, že bez Dana nebude TH vůbec, i když Jana se o takový kotrmelec pokusila. Další velké zklamání.

Dan se všem omluvil a oznámil, že si svůj život musí nyní uspořádat, a činnost True Harmony proto v dohledné době nebude v popředí jeho zájmu. Přesněji řekl, možná, ale nevím, jestli kdy vůbec.

Přestože jeho duchovní kořeny byly už dostatečně silné, nemohla ztráta manželství nezpůsobit jeho hluboký propad. S Karolínou a Davidem to přece jen byl domov, nebo aspoň to, co se mu v jeho životě nejvíc podobalo. Dvanáct let. Vlastně to bylo prvně v jeho životě. A i to se rázem zřítilo. Ji by celkem ještě oželel, ale to, co z domova dělá domov, to teplo, tu ochranu, tu kotvu, to místo náležitosti, a co se v momentě rozplynulo, nesl opravdu těžce.

Nemá smysl uvádět, co se lze dovídat z laciných románů a filmů, že jej hudba podržela a nakonec ho opět postavila na nohy. Zase taková floskule! Hudba je dar jiné komunikace lidem. Ta sama o sobě tuhle moc nemá. Z takové díry se člověk musí vyškrabat sám.

Ke všemu ještě přišel o všechny hudební aktivity, které zprostřed- kovávala Jana. Ta se prostě nějak přimkla ke Karolíně a Daniel byl pro ni od té chvíle zločinec. Opustily ho děti, které doprovázel, žáci jeho výuky, skončily festivaly, hudební slavnosti, přehlídkové koncerty těch nejús- pěšnějších, přestal být zván do porot pěveckých soutěží, tedy všechno to, co tolik uměl, kde byl prospěšný a co ho velmi naplňovalo. Protože děti jsou prostě děti, a ty, než začnou brát rozum, jsou vždy čisté a poctivé.

Čím jsem se to, sakra, provinil?!

A Daniel se vyškrabával. Do konce roku vylezl z ulity a hned v lednu roku následujícího se nechal usmlouvat na pokračování v projektu True Harmony s novou posilou, altovým hlasem. Jedním, ale stačilo to, a do- konce to bylo ještě o trochu lepší než dřív.

Pravda je, že mu členové souboru v těchto chvílích opravdu velmi pomohli. Dan by celou věc i stornoval, ale neměl dost síly v propasti, ve které se ocitl, zatlouct ihned všechno, co bylo s Karolínou nějak spojeno. O něco se potřeboval opřít. A spojovalo ho to také se světem. Vždyť přece stále kolem sebe potřeboval lidi, a pochopení, a podporu, a sdílení, a – stále to samé. Ukončit to teď nedokázal.

 

Jedenáctý rok byl v True Harmony nejplodnější a také asi nejúspěš- nější. Klima bylo daleko průzračnější, zmizely konflikty, nejen s Karo- línou, ale taky s Janou, kterých taky nebylo zrovna málo, a kapela si navíc Dana až trochu hýčkala. Vybral nové výborné tituly, připravil jich ten rok více než deset, a taky víc veřejně vystupovali. Objednali si také fotografa a Dan vytvořil nové webové stránky. Ne že by zmizely všechny příčiny možných názorových neshod, ale v tom roce bylo opravdu příjemné příměří. Naposledy v historii TH.

V dalším roce Dan opět soubor zásoboval novými tituly, šlo mu to dobře, nápady ho neopouštěly. Ale doba hájení zřejmě asi skončila. Ozývaly se hlasy s námitkami na repertoár (jako by to někdy dělal jinak). Nebylo jich mnoho, to ne, ale sem tam se proti nějakému titulu ozvalo více lidí, tak dva, tři. Nikdy to nebyla většina, ale protest to byl přece, a do té doby nepoznaný.

Asi dvakrát se stalo, že se písnička veřejně nehrála v plánovaném termínu, což Dan těžce nesl, protože ji měl přesně zakomponovanou do celého sladěného programového bloku, a tím se mu koncepce zhroutila. Nechtěl prostě jenom jet kus za kusem.

Guantanamera, kterou zpracoval nevídaným způsobem, s trochou ro- mantiky, ale hlavně ve třech jazycích, a byla už téměř nazkoušená, se ven už nikdy nedostala. Odmítli mu ji dělat. Bohužel. Ale ne tak, že by někdo prohlásil, odmítám, myslím, že to není dobré, a podepřel to důvody. Jenže množství námitek a připomínek neomylně prokazujících, jaké lidi má ve skutečnosti proti sobě, jej přivedlo k rozhodnutí tento klenot v jeho podání stáhnout z programu.

Mimoděk si uvědomil, že Tell Me Way by pravděpodobně potkal stejný osud, a byl rád, že ji do programu vůbec nepustil.

 

Na konec listopadu 2012 byl naplánován Vánoční koncert v Kostele sv. Jana Křtitele Na prádle na Starém Městě v Praze. Po třech letech, kdy zdraví celkem drželo, Daniel onemocněl tak, že den před termínem úplně ztratil hlas, a šest dní a nocí nevydal žádný zvuk. S okolím si pouze dopi- soval.

To se samozřejmě může přihodit, dějí se i horší věci. Ale sopranistky TH roztočily scény, jež mohly způsobit, že by se Dan mohl hluboce urazit. Z jejich reakcí jasně vyplynulo, co si myslí o Danově nemoci, a byly zřejmě přesvědčené, že to jenom hraje.

Jaký nesmysl! Jak nízké uvažování! Dan intrikuje? A proč? Nově při- jatá zpěvačka s tím pěkným altem se tváří v tvář jejich nepochopitelnému excesu omluvila a ukončila v TH svoji činnost. Poděkoval jí za výpomoc a popřál štěstí v dalším účinkování třeba s jinou kapelou.

Daniel se neurazil, protože se neuráží nikdy. Ale to, co mu zpěvačky připravily, namísto povzbuzení a přání uzdravení, a pak nemoc, která včetně úplné a později částečné hlasové disfunkce, trvala půl roku, mu daly vzácný čas na přemýšlení. A on si celou věc dobře promyslel.

Ve dnech, kdy se mělo konat vánoční vystoupení, prakticky oněměl, těžce se mu dýchalo a velmi rychle se unavil už jen vyřizováním e-mailové zprávy nebo posláním esemesky. Měl strach z dušení, protože krk a hlasivky otekly, sliznice v nosu taky nic moc, a navíc vzpomněl na otce, jehož dýchací cesty také nebyly po tuberkulóze zrovna výstavní. Napadlo ho, že by bylo docela hloupé umřít takhle trapně.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy se omluvil z koncertu, se mu ulevilo, spadlo z něho břímě, jež mu po celou dobu způsobovalo účinkování v True Harmony, zejména před veřejnými akcemi. Všichni si to chtěli užít, jeho svazovala odpovědnost a hrůza z toho, co zase komu vypadne nebo co nezazní tak, jak má. A ovšem i obavy z hlasivek v závěru kon- certu.

Navzdory fyzické indispozici se v něm cosi uvolnilo, a i vzdor únavě, kašli, silným bolestem hlavy a podivnému, dosud mu neznámému nepří- jemnému pocitu na hlasivkách, sedl k pianu, a začal hrát. Jakoby z listu. Jenže z listu nehrál nikdy, ani na konzervatoři, to se raději všechno naučil nazpaměť.

Nebylo to ani z hlavy, ta jenom kontrolovala techniku a logiku zpraco- vání. Hrál plynule, z hlubokého, ale dnes už i širokého a prostorného nitra, ne už jenom z koutku srdce. Vnitřní proud jasné myšlenky mu pomáhal překonat fyzické zábrany a v několika desítkách minut napsal melancholickou skladbu Za osudem opuštěných cest. Ještě do konce roku ji nahrál, nebylo na co čekat. Aspoň tak zaháněl do druhého kouta svět fyzické bolesti.

Za osudem opuštěných cest je esence prostého pochopení a respektu k poznání, že na tomto světě to už asi jinak nebude, že osudu opuštěné cesty životem sotva unikne. A zároveň přiznání, že ale jinak stejně ne- může. Jedná se o totálně autentickou výpověď provedenou těmi nejjed- noduššími prostředky. A kategorie muziky pro krabičkáře – no oni už budou vědět.

Možná, že není z těch technicky nejdokonalejších, jak jsme u Dana zvyklí, zato celé party piana a organu jsou nahrány živě, bez jakýchkoli triků. Ale to nehrají jeho ruce a prsty, ani hlava, to srdce samo razí cestu melodii, tvoří okolní prostředí harmonie, vybírá instrumenty podle barvy tónu a svým tlukotem stanovuje tempo. Skladba nic nevnucuje, jenom smířlivě promlouvá, plyne duchem tolerance, a v závěrečném fade outu[47] je až trochu sugestivní.

V úvodní, pouze klavírní části, máte pocit, jako by v některých mís- tech vypadl jeden nádech, a to navozuje dojem rozechvění a neukot- venosti. To pak prostě skončí, a vládu převezme organ. Ten srozumitelně a jasně určí pevný základ, dá věcem řád a rozhodne, že dál už bude pokoj, klid a smír. Poslední třetina je už ukázkou vyrovnanosti, vyváženosti a nekonečnosti běhu života. Avšak nezná jeho pokračování v jiné podobě, nevidí za konec současnosti, a proto vyzní tak melancholicky.

Dan si s mírně trpkým pousmáním uvědomil, že toto je ta správná skladba na závěr jeho alba From All Those Times, do něhož zařadil své skladby ze všech těch časů, které s hudbou prožil, a doplnil je o pár těch, o nichž byl přesvědčen, že na desku v jeho aranžmá patří také.

V čase, který si vyhradil pro zvažování, co dál, mu vytanuly na mysli všechny ty roky vysilující námahy, zkoušení písniček od první noty – i když taková zkouška má sloužit už jenom k sezpívání – také pře- svědčování o správnosti výběru titulů a o koncepci programů, pření se o výslovnost cizojazyčných slov, vysvětlování úplných základů hlasové fyziognomie a hygieny, zbytečných chyb na veřejných vystoupeních vy- plývajících z podcenění přípravy, a mnoho, mnoho dalšího.

Nemohla se mu nevybavit i nezralost některých členů souboru dychtí- cích po zviditelnění v sólových partech, a živících prostředí konkurence, vyrušování na zkoušce vyťukáváním esemesek, a pochopitelně i spory s Karolínou. Vnímal i nevyužité příležitosti, a i úplně zbytečné ztráty. Vždyť to nebyli lidé zlí a neschopní! Ale to už tak asi je. Všechno to vlastně ví, a cítil to i tenkrát po odchodu ze Semaforu, když jej Karolína a Jana lámaly, aby do toho šel.

Po čtvrt roce, stále ještě v nemoci, si neodpustil nahrát ještě orches- trální verzi velmi známé písně Greenfields, ale tak, jak to dosud nikoho nenapadlo, a jak to uměl jenom on. S True Harmony ji pravidelně zpívali i veřejně, ale Dan ji konečně chtěl uslyšet tak, jak ji napsal, jak ji slyšel v sobě a jak ji považoval za dokonalou. Prostě všechno tak, jak má být. Zelený pláně už byly zase technicky a zvukově na výši, a Dan je přidal ke svému jedinému albu jako bonus track.

Tato nahrávka se stala razítkem na Danovo rozhodnutí s bezbřehou tolerancí skoncovat.

Po dvou letech od kolapsu manželství se už trochu zmátořil. Nyní už také pominul ambulantní důvod držet se True Harmony jako berle, když to potřebovalo jeho zraněné srdce. Opět v plném světle viděl staré argu- menty, proč do toho dobrodružství původně vůbec jít nechtěl.

A s vědomím, že se tím připravuje o cenný kontakt s lidmi, o prostor pro svou hudební aktivitu, kde aranžérsky, sbormistrovsky, instrumentálně i pěvecky exceloval, se konečně vzepřel, a v dubnu 2013 ostatním členům přímo a srozumitelně oznámil, že se na projektu True Harmony dále podílet nebude.

Poté, co dokončil, smíchal a namástroval[48] nahrávku Greenfields, vy- pnul všechna zařízení, smotal a uschoval kabely, zabalil multikonektor minimix, a s povděkem uložil do obalu jeho drahý hudební nástroj, drahý finančně i srdečně. Tolik spolu prožili, a s tímhle digitálním pianem udr- žoval ten nejlepší vztah. Nikdy nebylo rozladěné, a vždy vydalo to, co do něho Dan vložil, a na čem se dohodli. Bylo mu opravdovým přítelem a pomocníkem. Ukryl svého souputníka do vhodné a bezpečné mezery mezi nábytkem. Stoličku, na níž na koncertech sedával, a kterou dostal onehdy od TH k narozeninám, schoval do skříně.

Na své muzikantské, hudební, autorské, kompoziční, textařské a peda- gogické židli se opřel o opěradlo, spojil ruce za hlavou, malinko se zhoupl, a zaznělo v něm jediné a čitelné.

Hudební mise skončila.

Po pěti desítkách let, bez lítosti z promarněných možností, bez bolesti z nedostatku příležitostí, bez nostalgie a sentimentu, bez pocitu dluhu z něčeho nedokončeného, bez výčitek a bez jakékoli negativní emoce. Prostě tak. Udělal všechno, co měl, a pro to všechno také udělal všechno. Víc nebylo možné a víc ani nebylo žádoucí. Stačilo.

Jeho zkušenosti, jeho nesmírně hluboký vhled do zákonitostí hudby od prvního tónu až po nejkomplexnější celek, a jeho poutavé vyprávění klenoucí most mezi cestami hudby a cestami života, budou jeho žákům, zpěvákům, klavíristům i pouhým zájemcům o div zvaný hudba, ne- sporně chybět. Nebyl to ale on, kdo je opustil.

Jak byl Daniel náročný k ostatním – a ta náročnost nebyla jenom stro- hou přísností, a navíc v sobě obsahovala spravedlnost – tak byl náročný i k sobě, a nemohl ani tady pominout spravedlnost. Proto se musel vyrovnat i s tím, když zjistil, že se mýlí.

Omyl, kterým jsem desítky let žil, je, že hudba je život, řekl smutně. Není. Je to alternativní způsob vyjádření, který máme darem k dispozici. A tato alternativa je zhusta využívána pouze jako kulisa v případě lepším, nebo jako děvka pro všechno a na prodej v případě horším. To je to ko- merční provozování hudby. To obojí, tu méně, tu více, zakrývá skutečné kořeny našich životů, a to podstatné v nich.

Závěrem hudebně-pedagogické mise si milovníci hudby, jejího po- zadí a života, mohou vychutnat ukázku jedné Danielovy přednášky, kdy spolu s učiteli hudební výchovy budou svědky některých postřehů a neo- třelých pohledů do světa dnešního hudebního průmyslu. A poté pak i navazujícího rozboru jedné světoznámé písničky.

V polovině nultých let jednadvacátého století lektoroval učitele hu- dební výchovy na téma Hudba na PC. Akreditaci měl od Ministerstva školství a kultury ČR. Certifikát nepotřeboval ani tak pro sebe, ale pro- tože jednoduše někteří lidé v této zemi nějak nemohou bez papíru, dokladu, případně titulu, vůbec existovat, zkoušku udělal. Smyslem této akce bylo přiblížit kantorům (častěji kantorkám) hudební výchovy na školách zejména možnosti využití počítače, což by jim práci mohlo velmi ulehčit, a dětem, které k těm zázračným mašinkám tíhnou už od plenek, ještě více učivo zpřístupnit, a taky je motivovat.

Když se tedy vypořádal s tématy z osnovy, dával k lepšímu jakési bonusy. Předepsaná látka nemusela být vždy úplně záživná, bylo v ní více suché teorie, a tak kousek hudebního života z praxe, odměnou za výdrž, byl přijímán se znovu probuzeným zájmem.

Za tuto nadstavbu sice Dan placen nebyl, ale jednak to celé od počátku nedělal pro výdělek, a jednak tyto fáze školení ho nestály ani síly, ani se nenudil, protože je přednášel z hlavy, vysunoval je hravě z archivu svých letitých zkušeností.

Byly to zajímavosti jako vytváření dojmu živého instrumentalisty pomocí triků při nahrávání hudby na počítači, historky a okolnosti kolem kompozice jeho vlastních skladeb, realita kongeniality pro autentičnost vyjádření (a proč to málokdo dělá), jemná zákoutí hudebního příběhu a role hlasů v harmonii, nebo jakými prostředky dochází ke zneužívání hudby v reklamě. Oblíbené byly nezvyklé pohledy na postavy a praktiky šoubyznysu, nebo jak i hudba může klamat tělem. Učitelé pak odcházeli s oprávněným pocitem, že dostali to, co nikde jinde nekoupí.

Tak chcete-li, děti, možná si chvilku odpočiňte, a pak už vítejte na Danově přednášce, jež tentokrát nese jméno Filmová hvězda klame tělem.

 

Koho hudba nebere, a myslí si, že opravdu s životem nemá nic spo- lečného, že by mu skutečně neměla co říct a co dát, a že je tady nejspíš jenom pro zábavu, může následující přednášku směle vynechat.