Filmová hvězda klame tělemPohádka o Šroubku a Matičce

Filmová hvězda klame tělem

„A kdo ne? Vždyť naše tělesné schránky, naše vozidla, už dávno nejsou v takové symbióze s jejich obsahem, vnitřním člověkem, takže si mnohdy dělají, co chtějí, někdy i navzdory našim názorům a pokynům, a jindy zcela mimo naše vědomí. Proto je tak užitečné pozorně se zaměřovat i na projevy, které nejsou na první pohled patrné, a dávat si navzájem druhou, nebo i další šanci.

Vítejte na prémiovém bonus tracku, který si dnes dopřejeme na uvol- nění, a také vám za odměnu, protože jste minule byli tak hodní a hezky jste poslouchali,“ osvětlil Dan svým posluchačům, věkem tak vrstev- níkům.

„V první části vás uvedu do prostředí a atmosféry dnešního kolotoče hudebního šoubyznysu, přesněji si poukážeme na některé jeho aspekty. Ale úplně na úvod začneme ukázkou.“

Pustil asi tři a půl minuty trvající písničku. Někteří si pokyvovali, jako že písničku znají, nebo že jim minimálně něco připomíná.

„Někdo to nezná?“ Ověřil si, že tento propálený hit nenechal snad nikoho netknutým. Všichni měli aspoň povědomí.

„Tak fajn, to se nám v naší exkurzi do nitra této lehké skladbičky bude hodit. I já ji samozřejmě už dlouho znám, a myslím, že nic nepokazím, když vám na sebe vyzradím, že dlouhé roky jsem tuhle písničku vnímal spíš jako nějakou lacinou odrhovačku. Nevnímáte ji taky tak?“

Někteří ožili a potvrdili.

„V tomhle jsme všichni laičtí posluchači. Pokusím se vás přivést k tomu, proč se to děje a proč se to může stát dokonce i mně,“ vykouzlil šibalský kukuč, „i vám, a komukoli,“ dodal.

 

„Začnu malinko ze široka, zpočátku budete možná souvislosti hledat obtížně.

Svět lidí je přeplněn tím, co si dělá ambici nazývat se hudbou. Muzika v reklamách, v přírodopisných pořadech, o přestávkách pořadů, hudba v rozhlasu, méně slov a více muziky, muzika na sportovních akcích, v obchodních centrech, v kavárnách, v restauracích, na veřejných zá- chodcích, slyšíme ji všude a stále. A nejlépe hodně nahlas. Hlasitěji, než je zdrávo. Skoro není, kam se před hlukem hudby skrýt. Ani kdyby byla hodnotná a sloužila svému pravému účelu, lidský organizmus už to nezvládá, a je jí přesycen. Lidé si to neuvědomují, ale to právě vede k takovému zaplevelení života více nebo méně harmonickými a rytmic- kými zvuky. A pak neumějí vnímat to, co hudba má přinášet. Je to prostě už jenom takový ruch. Kulisa civilizace.

A protože je hlučná, a těžko před ní už utéct, má to neblahý vliv na naši nervovou soustavu. Takových sto decibelů už je dost působivým atakem na naše čidla a nervové komunikátory, a nakonec i naše zdraví.

To je jeden aspekt. A přitom často ve skutečnosti ani o muziku nejde, anebo nejde v první řadě. Zaměřme se na chvilku na ty, kteří hudbu provozují, na muzikanty a zpěváky. Oni jsou v tom ještě producenti, manažeři, zvukaři, autoři a další zainteresované osoby, ale teď myslím hlavně na ty, co jsou na plakátech, a můžete je pak vidět na scéně. Na interprety.

Kdo jiný by nám měl říct, jak to vidí, proč to dělá a co mu to přináší. Ale zajisté, nenecháme si nic nakukat tím, že jim podáme mikrofon, a oni se rozpovídají, jak to mají rádi, jak by nic jiného v životě nemohli dělat, že už od malička věděli, že to bude jejich poslání, a jak si to užívají. Tak to vlastně popisují do médií dosud, a jak rádi.

Jenže to jsou jenom kecy! My si z nich ty informace vytáhneme jaksi nepozorovaně, tedy bez toho, že by je mohli ovlivnit a přizdobit. Z jejich nedomyšlených projevů, z jejich chování, jednání a postojů, prostě tak, aby nás nemohli houpat.

Předem upozorňuji, že se nijak nechci dotknout několika desítek či stovek vynikajících instrumentalistů zejména klasické a symfonické hudby, zrovna tak ani lidí z folklórních souborů, a všech těch amatér- ských nadšenců a fandů, kteří si hudnou tak akorát pro sebe a své blízké. Těch všech sice není zase tak málo, ale nám jde teď hlavně o to, co na nás frontálně útočí z médií, všech těch veřejných amplionů a koncertních pódií, a co si nás hlavně chce koupit. To totiž hýbe společností. Bohužel, ale přece.

 

Zamyslete se nad tím, proč média interpreta vlastně zobrazují. Proč stejně tak při výkonu nepropagují frézaře, automechanika, lékařku, programátora, ani malíře nebo spisovatelku? O protagonistech to přece není, podstatné je jejich dílo, nebo výsledek jejich práce obecně.

Jenže hudebnímu průmyslu o hudbu nejde. Nemá zájem na nějaké té harmonii, nezáleží mu na hodnotě sdělení, k čemu nějaký obohacující prožitek posluchače. Jemu jde jenom o lidi, co ho dělají, o jejich vidi- telnost, o jejich kšefty a prachy. Hudba je jenom produkt. A často mi- zerný. To víte sami.

Napadá mě, jak by to bylo se včelami. Jedna královna, spousta dělnic a trubci. A kdyby včely měly své sdělovací prostředky, koho by jejich prostřednictvím nejvíc propagovaly? Trubce? Heh…

Pojďme kousek vedle. Triviální věc. Zpěváci a mikrofon.

Proč vlastně mikrofon v podobě, v jaké ho známe? Vždyť technolo- gicky jsme už tak daleko, že by přenos zvuku šlo řešit šikovněji. A hlavně bez negativního dopadu na rušivé vlivy při pěveckém, či hudebním výkonu obecně.

Ale ne, oni se těch mikrofonů drží jako právníci a inženýři svých titulů. Teprve s mikrofonem v ruce, nebo na stojanu, jsi zpěvák! Dětem také v hračkářství kupují napodobeniny mikrofonu. Proč? Děti se pak lépe vžívají do role opravdových zpěváků. Tedy těch, co viděly jako své vzory.

Nevím jak vy, ale podle mě zpěvák není zpěvákem proto, že duje do nějakého snímacího zařízení, a tak, aby to všichni viděli, ale tím, co písní sděluje, jaký lidem poskytuje emotivní prožitek. Aspoň podle mě. Oni potřebují kolem sebe znaky takzvaného profesionála. Mixážní pulty, stojany, mikráky, všechny ty kabely, světla, a pak se cítí fajn. Pak jsou důležití, a o to jim jde. Nějaká ta písnička je jenom prostředek.

Nebo používání kompresoru při masteringu, už jsme si o tom říkali. Proč to zvukaři proboha dělají? To sami od sebe? Taky. Ale nedovolili by si to, kdyby to kapela nebo zpěvák zatrhli. Jenže ti to chtějí taky. Vyrovnávají tak průběh amplitudy zvukového signálu zesílením slabých míst, a takto komprimovaný signál přirazí až na samu hranici hlasitosti. Tak nám chtějí zvuk přímo natlačit do hlavy. A poslouchejte, zvykejte si, kupujte! Jenže tím devastují a doslova mrzačí dynamický rozsah zvu- kové nahrávky. Odkazuji na vynikající článek Dynamika zvuku: Road To Hell, autora vám teď z hlavy nepovím, použijte Google. O co jim jde, o kvalitu, anebo o zisk?

A dále. Co sledují umělci svými prohlášeními, jako že co všechno museli podstoupit, co museli pro kariéru obětovat, jakých sil museli vynaložit, aby se prosadili, někteří rafinovanější připustí vliv náhody a štěstí. Ale jasně to dokumentuje, o co jim jde především. Prosadit se. Prosadit sebe! O kumšt vůbec nejde… Je to jenom prostředek.

Někdo by to mohl považovat za celkem přirozené a neškodné, ale je nutné porozumět tomu, co takové prosadit se vlastně znamená.

Chce-li se kdokoli prosadit, nemůže to provést jinak než uvnitř lidského společenství. To je jasné. Prosazení sebe – neboli osobního zájmu – je tedy prosazení, protlačení, nebo vyzdvižení zájmu vlastního na úkor zájmu druhého nebo ostatních. Společnost jsou spojité nádoby, nelze tedy jakékoli prosazení realizovat mimo ni, a proto jednoduše musí být na úkor druhých. A o to tady ve skutečnosti jde. Proto je to špatně.

Jiný pohled.

Mnohokrát jsem byl svědkem toho, jak se interpreti divně chovají, jak se zuby nehty snaží působit výstředně, extravagantně, zkrátka hlavně se chtějí lišit. To je zřetelný důkaz, že kde chybí kvalita, nastupuje snaha o jakékoli upoutání pozornosti, aspoň aby si jich všimlo co nejvíc fanou- šků, a aspoň za tohle jim tleskali. A zaplatili, ovšem.

Byl jsem trochu naivní mládenec. Snažil jsem se vždycky odvést poctivý a kvalitní výkon, a přitom zůstat takový, jaký jsem v civilu. Tím myslím úplně normální. Ale ano, dařilo se mi to. Jenže se ukázalo, že je to zmýlená, protože šoubyznys extravaganci, vyzývavost, výstřednost a odlišnost přitahuje z podstaty, dokonce je vyvolává, pojí se s nimi. Nejste-li praštění a výstřední, tedy když jste přirození a nesnažíte se umělecký výkon dosycovat nějakými umělými projevy, šoubyznys pro vás nemá své místo. To není nic menšího než deviace. A kdo to považuje za přirozené, a určitě tací jsou, je ze stejného těsta. Deviace.

Co škatulkování hudby. Já jsem za hudbu dobrou, která sděluje a pře- náší energie k emocím, a na druhé straně tu ostatní. Jinak řečeno za užitečnou, a tu zbytečnou. Ale nic proti nějakým těm zařazením pro lepší srozumitelnost a orientaci, i když mám za to, že hudba takové zboží být nemá. Ale fajn. Konečně někdy i já si občas dovolím škatulku, ale to má být spíš takové dloubnutí do krabičkářů.

Co byste řekli takovému šedesátiletému rockerovi, který se snaží vzkřísit půl století starou avantgardu dvacátého století, rock’n’roll, ten protest proti zkostnatělé konvenci a komerci dospělých a bohatších. Proti čemu dnes šedesátiletí a starší rockeři protestují? Jsou to opravdu chu- dáci a vyděděnci nemající ve společnosti šanci, co hrají v garáži na vlastní levné instrumenty a ručně vyrobené aparatury? To netřeba ani komentovat.

A mimochodem, žádný současný rock’n’roll ani neexistuje. Ten vy- cházel ze starého černošského rhythm’n’blues přitvrzením a elektrizací. To taky bicí už začali v nahrávacích studiích nabírat samostatně v od- dělené kóji. Pravý rock’n‘roll jednoznačně poznáte podle dvanáctky, dvanáctitaktové verze.

Avšak jestli se teď příznivci české country usmívají, dovoluji si je upozornit, že i oni fandí úplnému nesmyslu. Je příšerné poslouchat zejména Čechy, jak se o country pokoušejí. Country je hudba ame- rického venkova. To, o co se někteří tady pokoušeli a pokoušejí, to prostě nikdy americká country nebude. A česká country? Přemýšlejte, to je přece dechovka. To je hudba českého venkova.

Zrovna tak nedomyšlené a krátkozraké je snažit se napodobovat anglosaský akcent v moderní domácí tvorbě. Češi jsou slovanský národ a s tím se dá sotva pohnout. Hlavní akcent je na první a vedlejší na třetí době, nebo chcete-li slabice. Zkuste to jinak, a bude to trapné a ne- vydařené napodobování. Copak může osel napodobit koně? Suplovat někdy snad, ale kůň to nikdy nebude. Proč brát napodobeninu, i kdyby vydařenou, když můžu mít originál. Ale vydařené nejsou.

A pokračujme v investigaci po motivech a důvodech hudebních protagonistů.

O co jde v jazzu? Znáte jazz, víte, jak zní a jaký je jeho charakter. To je vlastně klubová muzika, kde vyrůstají a zdokonalují se instrumentalisté za doprovodného pábení, pokuřování a popíjení intelektuální menšiny. Mnozí jazzoví muzikanti jsou vynikající. Fenomenální. Mnozí se prosla- vili. Kde je muzika, jakou energii nese, o čem mluví? Že jsou to fantas- tičtí muzikanti? Ale jo! Kdosi řekl, že je to instrumentální masturbace. Soustružník obrobí čep. Co je důležitější, čep, nebo soustružník? O co tam jde? Pekař smotá vánočku… Jasné?

Big Beat. Když už víme, že de facto nic jako současný rock’n’roll není, měl to být big beat, a taky v šedesátých letech se za to nikdo nestyděl. Ano beatová hudba je postavená na hlučných (velkých) úderech. Katapult se k tomu aspoň hrdě hlásil. Nic pro mě, ale prosím. Jestli má komu co říct a přinést… Ale jestli ne, je lepší, levnější a romantičtější poslechnout si parní lokomotivu za jízdy.

A ještě něco.

Zpěváci, frontmani kapel a někteří muzikanti, se nechávají při živých produkcích strhnout, vypadnou z role, a především skladba pak tím drasticky trpí. Nedodržují předepsaný part v nejrůznějších ohledech a hudební kus tak decimují. Neobstojí ani námitka, že tak projevují svoji radost a prožitek. Interpret tam od toho není, strhnout se může nechat divák, posluchač.

Zpěvák se pak může odvazovat třeba na louce, v lese, nebo ve sprše. Jenže tam mu to nejde, protože nemá před kým exhibovat. O co tam jde?

 

Koncerty a živá vystoupení mě vůbec, vyjma úplných začátků, nepři- tahovaly. Jednak na nich objektivně nelze zahrát cokoli, neboť jsou tu omezení technická, avšak limity jsou i na straně muzikantů. Ani zpěváci nezvládnou vždy kterýkoli kus a kdykoli. A pro jejich vypadávání z role, a hlučící klub jejich fanoušků, to úplně ztrácí původně zamýšlený vnitřní náboj. Tedy – náboj tam asi nějaký je, ale jistě docela jiný. Je to spíš náboj fotbalového nebo hokejového zápasu.

Ve studiu totiž vznikne jedinečná verze s originální náladou. Ve studiu je také egoismus protagonisty značně redukován, protože tváří v tvář skutečnému poznání jeho vlastního výkonu na něj není prostor. A pak tam nejsou ty stovky a tisíce fandů, případně televizní kamery.

V podmínkách studia můžete zvolit prostředky a postupy, které nelze naživo použít. Tak se stává, že původní zámysl a originální feeling[49] je při živé produkci zcela pryč. Jenže to zajímá jenom posluchače, jimž záleží na hudebním prožitku, a kteří jsou schopni jej vnímat. Ostatním je to fuk.

Ve skutečnosti jde o to, že nahrávky by měly existovat v jejich autorem původně zamýšleném tvaru, podobně jako je tomu třeba u filmu. Asi bychom se divili, kdyby film někdo chtěl opakovaně reprodukovat na živo!

Cožpak se ale proto nemají pořádat koncerty a živá vystoupení? Ale ano, může být. Ale mělo by se tak dít s vědomím, že se nejedná o zážitek a priori hudební, neboli poskytující původně autorem zamýšlený náboj hudebního díla, ale o jakýsi sportovní výkon interpretů na nějaké téma. Kolikrát jsem se takhle zklamal, když hudba z desky ve mně vyvolala nějaký dojem a pocit, s tím jsem si zaplatil živé vystoupení, ale na místě to nahradili něčím, na co bych určitě nešel. Vstupné jsem pochopitelně zpátky nikdy nedostal, přestože zboží bylo značně odlišné. Tedy pokud mělo jít o hudbu. Jestliže šlo o protagonistu, pak ano, byl týž, ale to je jenom další důkaz, kde je těžiště zájmu.

Tohle všechno, a mnoho jiného, jsem vzal hopem a dost zkrátka, a bylo by to na hluboký sociologický rozbor.

Co je to jiného, než že vlastně nejde ani tak o hudbu, ale daleko spíše o její interprety a provozovatele…? A pochopitelně zisk v podobě obliby, přízně fandů, v podobě navázaných kontaktů, a v podobě dalších nabí- dek, a v neposlední řadě i financí. To je odpověď na otázku, proč to dě- lají. Řekli by nám to sami, třeba na mikrofon? Jistě ne. Oni to rozhodně pro prachy nedělají, že!

Jsou takoví všichni? Ne. Snad ne. Vždycky jsem odmítal kolektivní vinu, co já si toho užil. Nechtěl bych proto někomu ublížit tím, že všechny budu házet do jednoho pytle. – –

No jo, ale kde jsou ti, kteří do toho pytlíku nepatří?

 

Stojí tedy za zamyšlení, jestli si tohle běžný člověk uvědomuje, a proč na to lidé vůbec chodí. Já bych se ptal, proč chodí do takového cirkusu. Proč vlastně přijdou na vystoupení hudební celebrity? Vždyť hudba na takových akcích nebývá ani prvořadá, ostatně ani tak kvalitní, měřeno záměrem autora, který se toho obvykle ani nezúčastní. To je na podrob- nou socioanalýzu.

Proč lidé tolik chtějí naživo vidět tenisty první světové desítky, politiky známé z médií, vrcholové atlety a další osoby obecně označované za top? Podávají snad tyto elity, nebo jak si nechávají říkat, v inkriminovanou chvíli nějaké převratné výkony? Nebo tak znatelně jiné, než lze spatřit u ostatních? Běžně ne. Výjimečně snad, většinou to ale laický divák nerozliší.

Příklad. Usain Bolt, jamajský sprintér, zaběhne stovku za dejme tomu 9,85 s. Druhý za ním za 9,92 s., třetí za 10,01 s. a tak dále. Rozdíl mezi vítězem a stříbrným je v tomhle případě asi tak 75 centimetrů, mezi druhým a třetím necelý metr. Divák na stadionu vidí závodníky na dráze ze vzdálenosti odhadem 30 až 150 metrů, podle sedadla na tribuně.

Představuje opravdu tři čtvrtě metru takový rozdíl, abych zaplatil drahou vstupenku a trmácel se na stadión, a pak se spolupracovníkům vychloubal, že to právě tohle byl pro mě zážitek? Dokonce kdyby běžci startovali po jednom, jako v časovce, nikdo ani nepozná rozdíl ve výkonech, protože tam nebude to okamžité srovnání. A to jsou disciplíny, kde rozdíl mezi závodníky je ještě méně patrný. Co tím chci naznačit?

Chlapi, já viděl Bolta! O-sob-ně!

Fanoušek zaplatil a přišel na Bolta, a možná další známé značky v jiných disciplínách, ne na ty výkony. Ty jsou jenom nutnou kulisou, tím prostředníkem. Přišel být na chvíli tam, kde je Bolt.

Důvod, co lidi na takové události táhne, je právě takový. Dokud jsem ještě takové veřejné akce navštěvoval, mohl jsem to vypozorovat. Jim ani tak nejde o to, co se na hřišti, jevišti, řečništi, bude odehrávat. Jde jim o to, kdo tam bude. A oni chtějí být u toho. Proč vlastně?

To je skoro stejný důvod, který žene do uměleckého světa protago- nisty.

Protože to polechtá jejich ego, budou se cítit líp, budou nadosah středobodu pozornosti, budou in! Proto se táhnou za jmény a reklamními značkami, a nikoli v první řadě za kvalitou.

No představme si dejme tomu zpěváka, který podává kvalitní, snad i skvělý výkon, a své schopnosti dává ve prospěch prezentovaných hudebních titulů. Dělá to prostě dobře. Ale ouha, nikdo ho nezná! Ale ano, všeobecně se přece vědělo, že tehdy a tehdy a na kterém místě bude možné slyšet dobrou muziku a kvalitního interpreta, v tom – zejména ve větší obci – problém není.

Má ale on narvané sály? Strhávají ze sebe dívky trika? Ne! Jak to? On pro ně není zajímavý. Nedodává jim ten slastný pocit, že jsou blízko něčeho velkého, významného, mediálně proslaveného. Nemohou se na nikoho navěsit. Tam to podle nich nežije. Nemá to pro ně žádnou cenu. Nepřišli přece na nějakého neznámého interpreta a kvůli kvalitě. A značka tam není.

Tady máte vysvětlení, proč se mnozí snaží nacpat do médií a mezi celebrity za jakoukoli cenu (a když za jakoukoli, tedy opravdu udělají cokoli), i když toho moc neumějí a nejsou schopni předvést. Cítí, že u nesebevědomé a zpitomělé populace, a pozor, nejde jenom o mládež, mohou uspět. Je to hra, kterou hrají obě strany. Vlastně nejméně tři. Účinkující, média společně se sponzory, a populace, která to nakonec přímo, nebo zprostředkovaně, zaplatí z vlastní kapsy.

Kde zůstala věc sama? A kvalita? Mimo zájem těchto všech. Moc pěkné!

A zase, to jsou lidé takoví všichni? Bez výjimky? Snad ne. Ale kde jsou ti, kteří ne…!

 

Nelíbí se vám, co tady slyšíte? Dělá se vám z toho špatně? Nemůžete tomu uvěřit?“ – –

Nehrnul slova před sebou, aby netlačil příliš na vnímání posluchačů. Nespěchal na ně. Dal jim čas na vstřebání. A ty otázky vyzněly až sugestivně. To Daniel uměl.

„Zdá se vám, že přeháním? Opravdu? Co řekl had prvním rodičům? Bůh přehání, nezemřete, klidně si ďobněte. Zemřeli? Nezemřeli. Ne hned. –

Tohle všechno vám říkám proto, abych vás dostal do atmosféry a pro- středí, ze kterého pak jednotlivá umělecká díla, v našem případě hudební, vycházejí. Navzdory tomu se ale přece jenom objevují i tituly, které by nám rády něco sdělily, předaly, a které svoji hodnotu mají.

Proto je v dnešním uspěchaném světě a v tom všem fofru tak obtížné rozpoznat, když se objeví něco, co skutečnou hodnotu má. Proto je v dnešním uspěchaném světě a v tom všem fofru tak obtížné rozpoznat, když se objeví někdo, kdo skutečně hodnotu má,“ dal si v opakované větě záležet na každém slovu.

„No jo, mně se to taky nelíbí. Avšak strkat před tím hlavu do písku není velmi moudré. Trápí vás to? Netrapte se tím, jenom o tom přemýšlejte.

 

Tolik na úvod.

Písničku, kterou jsme si v úvodu pustili, napsal švédský kluk, říkal si Harpo, a v roce 1975 ji za nezbytného přispění dalších lidí vyvedl na světlo světa jako Moviestar. Když ji pak ti lidé z jeho okolí, co měli tah na bránu, protlačili do médií a zajistili, aby se to hrálo pořád a pořád dokola (jinak víme, že by se to v masovém měřítku nikdy nerozšířilo), byla to událost, která tohoto pětadvacetiletého mladíka dostala do povědomí miliónů posluchačů. Protože hit znamená právě tohle. Hudebního číslo vtrhne na veřejnost a svojí chytlavostí a dojmem suverenity přímo navozuje klima rychlého a snadného úspěchu. Rozmetává všechny pochybnosti, uchvacuje až k nekritickému přijímání, a tím jakoby současně i přibírá šminku lacinosti.

Menší pardon snesou posluchači z neanglicky mluvících zemí, protože většinou nechají text plynout bez ohledu na obsah, ono se to hezky poslouchá, a zabývají se opravdu silným, a opravdu triviálním hudebním motivem. A představují si pod tím, co chtějí. A to je to – vypadalo to jako laciný bonbónek, jako zákusek, jako rychlovka. Tenhle kousek ale klame tělem! Proč vlastně, a jak se to stane, a kdo za to může? Na to se právě pokusíme najít vysvětlení, když si písničkou trochu pečlivěji projdeme.

Možná vám bude připadat, že se jí zabýváme snad až příliš detailně, a že jsou to prkotiny, které ani většina posluchačů nezpozoruje. Nejsou! Možná, že je nejsou schopni identifikovat, možná je ani ušima neslyší, ale na podvědomé úrovni je vnímají. Vždyť nezapomeňme, hudba přenáší energii k uvolnění emocí, a člověku není zapotřebí zaslechnout a porozumět podrobnostem. Avšak ty drobnůstky tvoří povahu celku a podílejí se tedy na designu a na výsledném celkovém dojmu.

Ano, já vím, nás klame stále se zrychlující tempo okolního světa. Ži- jeme strašně rychle, všechno nás honí, a my utíkáme, abychom nezůstali pozadu, za ostatními, abychom snad nepřišli o… O co vlastně?

A pak není čas na detaily. Ale my se musíme pokusit zastavit, a když ne to, aspoň zpomalit. A potom se nám ty podrobnosti už nebudou zdát tak titěrné a bezvýznamné, ale nalezneme v nich něco daleko cennějšího, než jsme si mysleli, než jsme doufali dohnat úprkem s ostatními.

Protože jedním z důvodů našeho prvotního povrchního hodnocení je zřejmě právě to prostředí a to klima, kdy je nesnadné si představit a uvěřit, že by z něho mohlo vzejít něco poctivého a pravého.

Ale stává se to. Zřídka, ale stává. Bohudík.“

Pustil první část skladby.

 

 

Dan zastavil záznam a navázal doporučením ocenění.

„Za to patří autorovi uznání. Text vůbec není triviální a laciný, jako ani zdaleka není tak jednoduchý problém, o který tady jde.“

Půlová pomlka.

„A třeba si ani nemyslíte, že je to kdovíjaký problém,“ prošel přednáš- kovou místností, aby získal trochu prostoru, času a přímější pohled do tváří posluchačů, „nějaká nesoudná dvacetiletá holčina s hlavou docela jinde, než na krku.“ A nechal zase okamžik na zpracování.

„No v jejím případě ještě asi ne. Snad jen pro ni, její rodiče a jejího ctitele. Ale principiálně jde o závažnou věc. Každý člověk s občanským průkazem, nebo číslem sociálního či zdravotního pojištění, který se nechová dospěle a zrale, je potenciálním nebezpečím pro své okolí. Přirozeně v závislosti na tom, na jak vlivném místě se nachází.

Vím, o čem mluvím. Nevyzrálost a nedospělost dospělých je fakt problém. Od nedovychovaných manželských partnerů, přes nedorostlé a přeplácené firemní manažery, až po politiky, policajty a velitele bojo- vých jednotek. On kolikrát stačí i zakomplexovaný šéf, a máte o galeje postaráno. Takže na jednu písničku, která se tváří jako lehká skladbička pro zábavu a odpočinek, je to dost.“

Pomalu se vrátil před promítací plátno, a pokračoval.

„Neslyšeli jsme to? Nevěděli jsme to?

Ale to jsme měli!“ nasadil nyní zaujatě.

„Neposlouchali jsme nebo jsme tomu nerozuměli? Ale, ale…! Byl problém si to přeložit?“

Čtvrťová pomlčka.

„To nás přivádí k úvaze, a co ti, kteří anglicky rozumějí? Nenabrali k tomu náhodou podobný postoj jako my? Je velmi, velmi pravděpo- dobné, že ano. Takže co my všichni jsme s tím udělali, slyšeli jsme to opravdu? Poslouchali jsme písničku pozorně? A chtěli jsme jí takhle rozumět? Anebo jsme se zaměřili na líbivé hudební prvky a závažnost sdělení jsme vytěsnili…?“

Půl taktu ticho.

„A možná,“ dodal se zklamáním v hlase, „možná jsme to zase brali jenom jako pozadí, o kterém se nepřemýšlí. A Harpo zůstal nevyslyšen.“

Mimoděk si vzpomněl na časy, kdy děti povinné školní docházkou učil hře na klávesové nástroje, a také úplným základům hudební nauky. Některým opravdu malým usnadňoval pochopení rozdílu mezi notou a pomlkou seriózním tvrzením s autoritativním nadhledem, že se jedná o kravál a ticho. Protože jedno bez druhého nemůže být a obojí se navzájem posiluje. Teď zrovna pomlka byla silnější než nota. Usmál se do sebe.

„Nejednáme tak ve svém životě i mimo zábavní průmysl, kam tento popěvek taky přece patří?“

Pomalý výdech a nádech.

„Jak vlastně nakládáme se sděleními, které nám muzikanti – a umělci a lidé obecně – přinášejí? Když už se tak nakrásně stane a to poselství tam skutečně je?“

Dan uvolnil stopku pro druhou část skladby, a na promítacím plátně za ním naskočila druhá verze textu.

 

 

„Poslouchali jste pozorně,“ spíš konstatoval, než se ptal Dan a zastavil záznam.

„Před druhou verzí se odehrálo co…? Ták, úžasná paměť, modulace,[51] to je ono. Správně. A to nás přivádí k prvnímu zauzlení v přirozeném toku skladby. Do této chvíle jela muzika přirozeně svou cestou, žádné otázky, žádný kamínek (ani úhelný). Text mluví jasně, ten už analyzovat nemusíme. Ale…

Po celou první verzi jste mohli slyšet ve stejných čtyřtaktových sekvencích kytarový riff.[52] Byl tam čtyřikrát. Dodává písničce takový správně naporcovaný pohyb, působí velmi sympaticky, a ano, je dobře zahrán. Mně se taky líbí. Hraje tam nezastupitelnou roli, a bez něho by to byla jiná písnička. Všimli jste si ho? Co na něm bylo zajímavé?“

Pauza na dva tři takty.

„Nic?“

„Pustíme si znovu druhou verzi, on je tam taky, a úplně… ale to bych vám moc napověděl.“

Reproduktory vydaly šestnáct taktů této části.

„Nevšimli jste si? No že oba ty kytarové party jsou stejné? Co stejné, totožné!“

No a…

„No a?!

Jsme ve dvou křížkách. Kytarista jede tu svoji figuru nad houpačkou[53] D, F^#mi, G⁷maj, A – mimochodem toho motivu jsou bratrů čtyři takty a čtyřikrát se úplně stejně do nejmenších nuancí opakují – písnička pokračuje chorusem, první část končí mezihrou (převzatou z předehry), a teď – modulace a – – tři bé!

Hrajete tu někdo na kytaru? Čtyři, pět, no vida!

A hned, bez čekání a možné přípravy druhá verze – v Es dur! Povězte mi, kytaristé, jak to ten chlap dokázal? Vy ostatní jste pro tento okamžik omluveni, ale mistři na kytaru nikdy.

Ti totiž – ale to byste museli, a zase jsme u toho, opravdu velmi pozorně vnímat, co přesně se v té kytarové figuře odehrává – přirozeně vědí, že ten riff se v Es dur úplně stejně zahrát nedá!

To tvrdím při plném vědomí, že jsou na světě lidé, kteří by se ho za jistých okolností byli schopni nakonec i naučit. Patřím mezi ně.“ Šibalský úšklebek.

„To byl vtip“, auditorium normalizovalo svůj dechový rytmus.

„To byl vtip, ten vtip.“ Všichni oči zase ven.

„Já to totiž fakt dokázal. Ale strašně mě to nebavilo, byla to dřina a děsná otrava. Ono to totiž není zase tak těžké dokázat, ale opakovat to vícekrát a bez toho, aby vám tam všechno a pokaždé stejně zaznělo a struna naopak nevrzla, to vážně bolelo,“ přispěl malým odlehčením pro lepší stravitelnost následujících vysvětlení.

„A o to tady jde! Nalijte si mozek do dlaní, neboli vezměte svůj rozum do hrsti a uvažujme spolu. Kluk přinese písničku, hudební machři v tom čují hit (a výdělek), slovo dá slovo, oni mu to zaranžují, natočí zvukové stopy, zvukař to smíchá a už to jede. Ven s tím do světa, ať už to vydě- lává, ať to žije, ať jsme slavní! Děláme přece hity a šoubyznys. Kdo by si lámal prsty s něčím takovým, jako je čtyřtaktová kytarová sekvence, kterou nota bene drtivá většina lidí ani ve skladbě v její kvalitě nerozpozná.

Jak to tedy udělali? Nehledejte v tom žádné zázraky. Kytarista si dal záležet, a v D dur tuhle figuru třeba třicetkrát na pásek zopakoval. Jak- mile zvukař nabyl přesvědčení, že tam najde čtyři takty za sebou, co jsou ok, stopne record, ustříhne stopu a sesadí k dalším.

V chorusu kytara nehraje, divné, protože by mohla. V nastalé pauze – ale tu pauzu může klidně udělat i zvukař, žádný spěch, dáme kafe, prostě záznam zastaví – nasadí na kytaru capodastr na první pražec a celé si to zopáknou v Es dur, kytarista to ovšem jede zase v D dur. No a před třetí částí to posunou ještě výš do E dur… ale to už je asi jasné, ne? Zvukař pak dodělá práci za mixážním pultem. Dnes by to nahráli jednou, na počítači opravili chyby, pak kopírovat, vložit, transpozice… to v pětasedm- desátém ještě nešlo, tak to provedli takhle.

Proč to tak udělali? Měli málo času? To taky, tedy určitě.

Ale je tu ještě jeden, korektní důvod. Ten nejsvatější. Verze, aspoň co se kytary týká, jakoby se vždy hrála v D dur, měla v sobě lehkost (i faktickou snadnost), odpich, přirozenost, uvolněnost a radost. Toho by při pachtění v jiných tóninách (na kytaře) nebylo možné dosáhnout. Proto takový postup. Aby to odpovídalo celkovému charakteru skladby, co víc, aby to pozvedlo její světlost. Tenhle kousek bych jednoznačně přičetl realizačnímu týmu k dobru.

Mimochodem není lhostejné, v jaké tónině se skladba provede, není to totéž. Relativně snad, ale absolutně nikdy ne. Nezapomeňme, že tón je fyzikální veličina a každý tón znamená jiný kmitočet, a více jiných kmitočtů možná dá konsonantní harmonii, ale vjem je jiný. Na tónině záleží. Proto také mnozí autoři písní zejména v dobách, kdy zvuková kvalita ještě nebyla na výši, a všechno musel utáhnout hudební motiv sám, používali často modulaci k oživení skladby a k udržení pozornosti posluchače. Dnes to dělají ti, kteří si nejsou jisti kvalitou a nosností hudebního nápadu. Moviestar by modulaci ani nepotřebovala, no já bych možná doporučil jenom jednu před poslední verzí.

A teď případ opačný. Ten je zajímavější. Vynechávám hodnocení bas- ového partu, který má asi největší podíl a tom, že lidé písničku vnímají dost prvoplánově, a pominu i smyčcovou sekci, jež je snad dobře na- psaná a muzikanty provedená, ale bohužel trochu necitlivě namixovaná. Ale to je možná i názorem na tato řešení v letech sedmdesátých.

Po introdukci a intermezzu se od poloviny druhé verze daleko výraz- něji předvede jeden dechový instrument. Ví někdo, všimli jste si?“

Neúspěch.

„Únava, no jo, už je večer a celý den jste v práci, pokusím se to zjednodušit. Hoboj.“

Dan rozběhl pasáž, o které je řeč, taky proto, aby slova naředil hudbou.

„Tenhle romantický zvuk hraje fakt nádhernou věc, postupuje zají- mavou cestou, nenapsal bych to jinak. A ten půvabný zvuk. Hoboj má sám o sobě nádherný zvuk.

Jenže…! Hobojista asi neměl čas, nevíme, možná přišel jindy, to není podstatné, faktem je, že svůj part v každém případě nahrál samostatně. To by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic, jenže… Jenže zvukový mistr za mixpultem za pomocí reverbu[54] zasadil hoboj s tou jeho nádhernou melodií a melancholickým tónem do jiného zvukového pros- toru, než v jakém se odehrávají ostatní instrumenty skladby. Jedna ze základních pouček: vše se musí odehrávat v jednom zvukovém prostoru.

No jak by reagoval posluchač, kdyby se jednotlivé části orchestru ozývaly z totálně jiných míst, myslím z nelogických, nesouvisejících, možná i nesousedících prostor. Někdo by řekl, že to může být zajímavé, ale spíš z toho bolí uši a mozek vnímavého posluchače registruje chaos.

V případě Moviestar a hoboje uši nebolí, je to i tak dobré, ale hoboj je úplně jinde. Myslím místně, prostorově. Zatímco kapelu a zpěváka máme přímo před sebou, případně v půlkruhu kolem sebe, představme si třeba v hájovně, myslivně, u krbu, hoboj je sám někde venku, v prázdné stromové, trochu – ano – melancholické aleji, protože slunce se tam nedostane přes koruny stromů, odhadem ve vzdálenosti tak pár desítek, spíše však více než stovky metrů. To už je jasná chyba.

Avšak lidské chyby překvapivě vedou nejednou k pozoruhodně pove- deným výsledkům. Zde je paradox této skladby. Totiž takhle samostatně nabraný, a efekty právě takhle omaštěný hoboj s takovým nostalgickým zvukovým závojem, znemožňuje pozornému a vnímavému posluchači považovat toto dílko za toliko lehké nebo laciné. Ten hoboj právě v tomhle partu, a právě takhle smíchaný, garantuje – a teď pozor – spolu s textem garantuje jakousi serióznost, vážnost, a dnes už také víme, že dlouhověkost tomuto titulu, čímž se on jako celek stává navýsost zdařilým.

Nebyl to profesionální záměr tvůrců? Nemohli to nakonec zvukaři udělat úmyslně?

Nemohli. Vyráběli přece hity, dělali šoubyznys, na hlubokomyslné kousky neměli čas. Jsou i další vysvětlení, proč to nebylo v plánu, ale ta jsou už mimo rámec tohoto povídání.

Konečně není úplně prvořadé, kolik je v múzickém díle myšlenek vydařených, a kolik sporných. Hlavně, že tam jsou! Že je v dobrém úmy- slu autor do svého díla dostal. Proto to přece dělal! Že to hlavně proboha není prázdné! To by pak ani nestálo za řeč (což teprve za analýzu).

Člověk přece nechrlí jenom povedené věci, ale i chyby, nedomyšle- nosti, krátkozrakosti, hlouposti, ale když k tomu přistupujete otevřeně, poctivě a upřímně, jsou i tak všechny dokonalé. Věřte tomu. Ono se to pak spolu nějak promixuje, a vznikne třeba něco jedinečně dokonalého. Navzdory tomu, co byste mysleli, že se to dalo udělat líp. To je život.

Jsou to právě chyby a různé nahodilosti, jež jste ani nezamýšleli, ba ani nemohli, které dají nahrávce originální punc, čímž ji učiní jedinečnou. Na všechny chyby se ve studiu přijde. Ale některé z nich po zvážení nechávají tvůrci ležet jako zrnko relativity života v jinak absolutní kva- litě. To mám také z vlastní zkušenosti. Ve fotbalu jsem dal i nemálo gólů, které jsem takhle dát ani nezamýšlel. A ty jsou často i dost povedené.

 

I proto jsem pro vás k této příležitosti vybral opravdu mimořádně snadnou ukázku, aby příklad byl srozumitelný a poměrně jednoznačný. Jsou ale skladby i daleko rafinovanější a propracovanější, jejichž proces- tování by vydalo na samostatnou brožuru.

Ale je vůbec nutné takové věci dělat, pitvat každý takt, instrument, rozpoznávat i nejjemnější detaily, když jde jenom o písničku, co zajiskří jak prskavka, a po chvilce hned zhasne? Pohne to snad cenami základ- ních potravin?

A možná byste řekli, že není zase tak podstatné, co, kdy a jaké instru- menty zrovna hrají. Ale to říkají titíž lidé, kteří tvrdí, že není zase tak nutně důležité, co se mluví a jaká přesně slova padnou! A mě osočují ze slovíčkaření!

Tak předně – nejde jenom o písničku, je to zvěst, svědectví, sdělení a v neposlední řadě i přenos energie a emocí, a v tomto i některých dalších případech už vůbec ne o takovou, co jenom blikne, a je fuč. Ovšem ano, chleba levnější nebude.

Nikdy jste nehltali až k zadýchání dopis od spřízněné duše, která ve vás vzbudila naději na opravdové, teď už to pravé partnerství? Nezkoumali jste snad každičké slůvko, nesnažili jste se rozpoznat smysl vět, a dokonce i v jednotlivých slabikách, co a jak bylo myšleno? Nepřevalovali jste ta slova jako sladká sousta na jazyku? Netiskli jste si psaní na srdce a necítili jste, jak tluče? Bylo to nutné? Zlevnilo by to snad cenu ovoce a zeleniny?

Bylo to nutné bez ohledu na cokoli! Stoprocentně jste to nepovažovali za zbytečné! A vůbec ne marné, ani by vás nenapadlo dopis jen tak povrchně přelétnout! Pitvali jste to do zemdlení a četli stále dokola.

Je to důležité. Je to tak důležité! Co mluvíme, jaká slova vyslovujeme a do jakých souvislostí věty zakomponujeme. Vždyť musíte vědět, že slovo lze pronést vícerým způsobem, a pak na nás velmi, velmi rozdílně zapůsobí. A tóny, barvy nástrojových hlasů, rytmus, metrika, melodie, harmonie, a dokonce i postup, jakým je hudba do fyzického světa vtě- lena, to vše hraje v instrumentaci hudby stejnou roli, jako naše slova, i pohledy, i vzdechy, i to, jak se tváříme.

Instrumentace je rétorika muziky. Její aranžmá ji teprve utváří, a takto je pak světu představena.

Neobávejte se vlastní nedokonalosti a sešněrovanosti z povinnosti, že byste museli jako sólisté ve svém projevu podávat precizní a bezchybné výkony. Je to stejné jako v nahrávacím studiu. Kdybyste tam při nahrá- vání mohli být, divili byste se, jak nedokonalý a plný chyb a nepřesností je výkon zpěváka nebo instrumentalisty. Jak nedokonale, syrově a rozdílně zní jeho part sám o sobě, oproti celkovému konečnému tvaru uvnitř vícehlasého chorusu. Skoro se to někdy nedá poslouchat. Teprve slože- ním všech nahraných hlasů a jejich vhodným smícháním dostanete po- žadovaný výsledek. A teprve potom uslyšíte, jak souhra více rolí, hlasů a instrumentů, může být nádherná, jak se doplňují, podporují, zastupují, jak spolupracují. Jsou sice veskrze různé, ale kráčejí spolu po jedné cestě hudebního příběhu.

Je to až dojemné. Každý sám o sobě, je velmi, velmi slabý, chybný a nehotový. Není vaší povinností být precizními a bez chyb. Spíše buďte tak dobří, jak nejlépe dokážete. Buďte – lidskými lidmi.

Každičké slovo, každý tón, jeho barva, síla, délka, i pomlka, každý způsob, jakým nástroje melodii interpretují, a jak vyvážená je úprava skladby obecně, jak se s tím vypořádá sólista, jak je dlouhá, ano – i to, prostě všechno, co se v takové písničce odehrává, o ní vypovídá.

Úplně stejně, jako je to mezi námi. Cokoli děláme a říkáme, jak to říkáme, jak se tváříme, doslova všechno o nás vydává svědectví. A my jsme zodpovědní za to, co z nás vyzařuje.

Je proto jen přirozené zabývat se vším, co nám může něco dát, nebo i vzít, co nám má co říci, co nás může obohatit, vzdělat, a možná, možná nám i pomoct. I kdyby to bylo jenom zrnko písku, i kdyby jenom kapka v moři. My, každý z nás, jsme také jenom takové kamínky do mozaiky, která nakonec něco vyjadřuje a vydává nějaké svědectví. A každý jedno- tlivý kamínek to sdělení ovlivňuje, každý ten střípek jeho celkový obraz utváří. A tak vzniká klima. Nálada prostředí.

Všichni jsme důležití. Vy jste nesmírně důležití. Jako každý tón, jako každá pomlka, jako jedno každé slůvko v písničce. Bez těch malých, ale významných částeček, i když jsou chybující, nevznikne celistvost a do- konalost díla. Bez nich není nic. Bez nich není život.“

Teď chtěli Danovi zatleskat, ale nezvykl si to očekávat, tak rychle spustil přehrávač a nechal dohrát písničku od poslední stopky do konce.

 

 

Jak běžel závěrečný fade out, vrátil celou lekci s odlehčujícím úsmě- vem zpátky na zem.

„Nedivte se, že jsme se nezabývali zpěvákem a dámskou dvojicí na pozadí. Harpo žádným skutečným zpěvákem nebyl a není. Ale svoji roli odvedl přesně jak měl, a to znamená, že ji neoslabil, ale naopak ji pode- přel a podtrhl. Zvukař se nadto postaral o naléhavost jeho hlasu zdvoje- ním jeho pěveckého partu tak, že nalepil dvě stopy na sebe, a jednu z nich mikroskopicky posunul, aby zabránil nežádoucímu fázování.

Ty dvě holky? Asi měly představovat tu naivku, ke které Harpo promlouval. Pak ovšem i ony přesně svoji roli splnily.

A Harpo jako autor? Možná by se mohl zamyslet také nad sebou, proč ho přitahuje právě taková nána, a raději se porozhlédnout po nějaké dospělejší.

A možná, kdo ví, oba nedospěli dodnes.

Děkuju vám za pozornost.“