Jako cizinecPohádka o Šroubku a Matičce

Jako cizinec

Úvodem svědectví o Danielových vztazích je spravedlivé podotknout, že lidé, ať už jednali jakkoli, měli před sebou člověka přesahujícího rozsah jejich chápání a uvažování. To je přirozeně nijak neomlouvá, ale jisté vysvětlení jejich často excesivních reakcí to bude.

A jak se vlastně projevuje?

Dan miluje vyrovnanost, klid a harmonii. A hravost.

Je ovšem možné, že ostatní to na první pohled takhle nevnímají. Jak- mile má totiž možnost být k lidem blíž, a to kdekoli, užívá si okamžiků, kdy je ta bolavá opuštěnost aspoň na okamžik potlačena, a snad i zapo- menuta. Jedná s lidmi živě a zainteresovaně, a nezřídka rozjede kolotoč bonmotů, historek, průpovídek, vtipů, a takto živočišně se pak zapíše do myslí těch, kdo jej neznají. Zůstává tak v jejich představách jako živelný bavič společnosti. Ne sice vždy, ale obecně to bývá přijímáno pozitivně. Zřejmě také proto, že rozhodně nepůsobí jako suchar. Ale takový on na celé ploše svého života pochopitelně není.

Někdy si ženy jeho otevřenost, přístupnost a vřelost, vykládají jako typický atak samce. Ale tomuto omylu podléhají zbytečně, to zřejmě pro jejich pokroucený vzorec kompatibility. Prostě, když vidím, že už na první pohled nemám šanci, tak si to jako šanci nesoukám do hlavy a ne- poddávám se tomu.

Dan dokáže i několik dní mlčet, a to i ve společnosti lidí. Mlčet ale musí mít o čem. Pak ano. Jinak ovšem nevynechá žádnou vhodnou příležitost setkat se s lidmi, být mezi nimi. Ano, do hospody a na dízu ho nedostanete. Sice to taky zkusil, ale není to nic pro něho. Ostatně lidé, kteří tyto podniky navštěvují, by pro něho stejně nebyli přínosem, a necítil by se mezi nimi právě nejlíp.

Ovšem nelze jej také zařadit mezi ty věčně usměvavé optimisty, stále skvěle vypadající figurky vždy připravené být ozdobou společnosti. Takový prefabrikát, to by vnímal jako nespravedlivý ústrk vůči sobě. Proto vzdor problémům, které mu vždy jeho odlišnost způsobovala, a se kterými se setkává po celý svůj život, je rád takový, jaký je.

Ostatně – často pracně vysvětluje – úsměv není ani zdaleka vždy pouze a jen projevem radosti, veselí a pohody, stejně tak neutrální výraz ve tváři, který lidé optikou svých očekávání vnímají často negativně, a vidí jej jako zamračení nebo odmítání, vůbec přece nemusí být vyjádřením smutku, zklamání, naštvání, či pesimizmu obecně. Podobnou zkušenost má i Jindřiška. Asi dědictví otců. Tedy otce.

Jeho mluvený projev je podřízen tomu, aby slova a věty, které vyslo- vuje, měly pokud možno maximální vypovídací hodnotu. Někdy i v průběhu řeči je schopen změnit rejstřík podle charakteru sdělení.

V oficiálnějších projevech mluví přesně a spisovným jazykem, jindy, v kratších vyjádřeních, si dovolí hovorovější podobu jazyka, až slang. Prostě podle povahy informace, a taky posluchače. Pro Dana je prvořadé dorozumění, neboť je stále přesvědčen, že tato lidská schopnost má právě k dorozumění sloužit.

Daniel vyznává harmonii a soulad mezi vnitřkem a vnějškem.

Máš radost, uvolňuj radost. Jsi smutný, neboj se vypadat smutně. Miluješ, tak miluj tak, aby to na tobě bylo poznat. Říkáš, že držíš slovo, pak ho dodržuj. Jsi přesvědčený, vyzařuj svým přesvědčením. Myslíš, že nelžeš, tak nelži. Trpíš, pak se nestyď a řekni, mám trápení. Nevíš-li, přiznej to – nevím. Když zažíváš slast a uspokojení, tak ať je to sakra vidět. Jsi hajzl, tak buď chlap a přiznej, jsem to ale hajzl! Udělals chybu, přiznej ji. Nelíbí se ti něco, odmítáš to, řekni to korektně a otevřeně. Vytahuješ se? Řekni, jenom se vytahuju. Jsi sebevědomý? Nemusíš to tajit a klidně hlásej, dobře se znám. Máš strach? Řekni, mám strach. Ano ať je ano, ne ať je ne.

Prostě daruj svého pravdivého vnitřního člověka druhým. Mají na to právo. Máme na to právo. Jinak si lidé stále budou hrát na někoho jiného a z toho zmatku a neporozumění se nikdy nevyhrabeme.

Proto se mu také z duše protiví bohatě broušené sklo, krajky na spod- ním prádle, mohutné ozdobné rámy obrazů, míchání chutí, architektura s příliš ozdobnými prvky, umělé prsy, objemné výplně v podprsenkách, pánské suspenzory baleťáků, katolické kostely, těžké a silné parfémy, zpěvačky, u kterých pro samé kudrliny a ozdůbky v hlase nepoznáte, kudy vlastně autor melodii vedl, a ani nic dalšího, co se pokouší deficit vnitřní hodnoty a krásy zakrýt, nebo přetlouct nějakými vnějšími znaky. Produkt není nic moc, tak ho aspoň hezky zabalíme!

A lidé přesně takhle uvažují a konají. A je jich tolik! Zdrobňují slova, přeslazují svoji řeč, zakrývají pravdivé svědectví, aby vypadali milí a laskaví. Jsou nevkusní a přehánějí v oblékání, v malování se, nosí ne- vhodné šperky, kérky, a kdoví co ještě. Vždyť tím na sebe nahlas prozra- zují, že v jejich nitru to za moc asi nestojí. K pláči…

Ženy už nevědí coby, muži to zase podceňují. Lidi, buďte to proboha aspoň trochu vy, ať vím, s kým mám tu čest!

Když byl ještě malý kluk, ten opravdu malý, nepozoroval nic, co by ho do budoucna mohlo zneklidňovat. A jestli něco zjistili rodiče, nebo uči- telky v mateřské školce, to vědět nemohl. Pravé rodeo nastalo až na zá- kladní škole, ale o tom jsme si už něco řekli, a není to zase taková zábava, abychom se k tomu vraceli.

Na pohled docela normální kluk, bystrý, inteligentní a tvořivý. Ale takových zas tak málo není. Nic navenek nesvědčilo o tom, že uvnitř něho se zejména během školních let odehrávaly nějaké věci, asi spíš ne- příjemné, které jej přiměly přemýšlet, uvažovat a hledat. Zřejmě to, pro co cítil, že tady je, to, po čem touží a o čem je přesvědčen, že k tomu musí směřovat každý zdravě se vyvíjející člověk.

Už dokázal rozeznávat hodnoty dočasné a trvalé. Kdesi v něm byl asi nějaký lakmusový papírek, který ho neomylně vedl za těmi trvalými, a ty pomíjivé, když přímo nezavrhoval, tedy aspoň odsouval na – u něho – nepodstatné místo. Už tímto se dost podstatně lišil od velké většiny okolní populace.

A aby toho nebylo dost, dával ostatním tuto disproporci zřetelně na- jevo s tím koloritem, aby se sebou něco dělali. Ono je to asi obtížně přija- telné, jestliže vám to ohleduplně sdělí člověk srovnatelného věku, ale když vám to vpálí puberťák…

Pravda je, teenager Daniel opravdu tehdy moc taktiku neprovozoval. Zaměňoval ji za pokrytectví. Pro kluka jeho věku, inteligence a nekon- venčního smýšlení, to ale není nic zase tak neobvyklého. Byl prostě jiný, a jak se ukázalo později, nikdo s tím nic nenadělal. Ne jiný tak, jako každý jsme přece jiný. Řádově, kategoricky.

 

Abyste si dobře mohli představit, v čem se navenek ta rozdílnost projevovala, znázorníme si to na příkladu, který můžeme považovat za ukázkový.

To už byl otcem. Sára byla ještě škvrně, když pro ni potřeboval cosi koupit v prodejně Dětského a kojeneckého zboží. Snad pleny, snad du- dlík, kdo by si to pamatoval. Tlačil ulicemi před sebou kočárek a roz- hlížel se, kde by takový obchod našel. Po nějaké době konečně spatřil ceduli, Dětské zboží, a pod tím 20 metrů, a šipku za roh domu. Vida, řekl si.

Ale už jak se blížil k rohu bloku, a zejména, když pak do té ulice za- bočil, bylo jasné, že po dvaceti metrech nic takového není. Rozhlédne se po obou stranách, a – ano, zbystří, teprve o poznání dál vidí nápis ob- chodu, který hledal. To není dvacet metrů! A dal si tu práci, roztlačil Sáru, a naměřil dobrých osmatřicet metrů, ale spíše čtyřicet.

Proč to dělají? Neznají metrickou soustavu? Neumějí počítat? Byli pod vlivem, když to měřili? Nebo to snad nalhali úmyslně? Ať to bylo z jakéhokoli důvodu, Daniel otočil kočár se Sárou a padal pryč vyhledat jiný obchod.

Protože jestliže majitel nebo prodavačka neumějí počítat, nebo jsou zdrogovaní, nebo tu vzdálenost redukovali naschvál, s takovými Dan obchody dělat nebude. S takovými nechce mít nic společného. Ještě si popletou typ zboží a cenu, a co pak! Kdyby takhle jednali všichni… Čtyřicet není dvacet! Pak se divte, že se lidé nejsou schopni dorozumět a skoro na ničem dohodnout!

Zdá se vám to praštěné? Je to blbina, ne, tak na co takový povyk?

Zamyslete se nad tím. Jasně, že optikou všedního dne a průměrného obyvatele středoevropského státu to vyzní drobátko potrhle. No co co, dvacet metrů sem, dvacet metrů tam. Ale tady vůbec nejde o těch pár kroků navíc! Jde o to, že když ti lidé takhle jednají, jde-li o takovou pr- kotinu, budou s železnou zákonitostí takhle postupovat i v případě, když půjde o něco opravdu vážného a zásadního. A to už se pak jako prkotina nebude zdát nikomu.

A víte, co Danovi takoví prodavači a jim podobní říkají? Nedělej vlny, každý tomu přece rozumí, ale s tebou je asi něco v nepořádku. Dokonce mu v takových případech navrhují, že pro lepší porozumění mezi ním a jimi bude nejlépe, když čtyřiceti metrům on bude říkat dvacet! Ohóóóó!

Chápejte, to je vzorec chování. A tohle měl a má na denním pořádku. Protože lidé skutečně uvažují, jednají, chovají se a mluví úplně jinak, než jak to dělá on.

Proč se tedy on nesrovná s většinou? Má snad začít být ignorantský, studený jako psí čumák, má se naučit pomlouvat, intrikovat, závidět, podvádět, nebo dokonce krást, jenom proto, aby se přizpůsobil? Nebo má začít housce říkat rohlík? Šoubyznysu umění, nebo třeba růžové oranžová? Vždyť o co jde, jsou to jen slovíčka…

Houby slovíčka, jde o všechno! Tohle Daniel nikdy neudělá!

 

Pokud se v jeho životě něco táhlo jako pověstná červená nit, bylo to právě tohle. Rozpor mezi tím, co člověk myslí, co říká, a co dělá. Dan ve svém chování tento rozpor od chvíle, kdy začal aspoň trochu vnímat, potlačoval, až jej docela vymýtil. Každý to může zvládnout, každý se to může naučit. Když já, z takových poměrů, a tak zastydlý, proč ne ostatní!

Nejednou už si začínal myslet, že asi už blázní, je toho tolik, co mluví proti němu, má neodbytný pocit, že všichni, opravdu všichni to vidí jinak, inverzně. A pokoušely se o něho obavy, že všechno plave v prostoru bez jakékoli opory, a že se nemá čeho chytit. Avšak stále tu jedna věc je. Existuje přece jeden středobod, jedna kotva, a ta je tu pořád, vždy, a drží. On sám! On ty věci žije a dělá a jde to, a nic mimořádného na tom ani na sobě neshledává. Tak to musí existovat a fungovat.

Proč on dokáže žít život prostý všech těch zákeřností, intrik, chladu, nepoctivosti, lhostejnosti a nepochopení. Proč právě on, jehož léta byla tak chudá na četnost vztahů, a nemohl tedy nabrat dostatek zkušeností. Proč, když nepoznal teplo domova, ochranu objetí, korektnost podání ruky, férovost slova, jak si to potom vysvětlit. A proč ti, kteří z těchto darů člověčího společenství čerpali zřejmě víc, se prostě ospravedlňují v póze nedokonalých, a snaží se ho do této pasti strhnout s sebou.

Ale ano, dělá spoustu chyb. Kdo ne. Ale ty mu slouží k ponaučení. Proč by to tak nemohli mít i jiní?

Podíváme-li se na to s odstupem, tak vlastně jediný problém byl vždy v tom, že se nachází na straně tak mizivé menšiny. Kdybychom situaci převrátili, a většina by myslela, říkala a konala sourodě, neměl by Dan nejmenší potíže. Naopak ti ostatní by byli jen pro smích, pokud by ovšem nevyvolávali spíš soucit, neboť by museli být svěřeni do péče specialisty na poruchy osobnosti.

„Zapomeňte, starosto, že většina rozhoduje moudře a podle pravdy,“ řekl šéfovi ódées Praha 2.

„Většina má v ruce jediný trumf, a tím je, že je jich nejvíc.“

„To víte, to je prostě demokracie,“ děl starosta blahosklonně.

„Prdlačku demokracie, to je degenerace!“

 

Že to s výběrem kamarádů, přátel, případně nalezením partnerky pro život, bude asi oříšek, si uměl spočítat dobře, a nedělal si proto ani nej- menší iluze. Věděl, že bude muset vybírat mezi opravdu ne příliš počet- nou menšinou. Ale že zažije takové pusto a prázdno, to ho přece jenom nemile překvapilo a zasáhlo.

Jednoho kamaráda ale měl už když mu bylo patnáct. Jmenoval se Karel a byl mu pravým opakem. Zatímco Dan byl sociálně nevyzrálý, dětsky nekompromisní, přísný k sobě i ostatním, Karel byl už tehdy světák, tolerantní a veskrze free. Seznámili se na dětském letním táboře, ale vídali se pak ještě asi další tři roky. Daniel často Karla navštěvoval u jeho rodičů. Tam poznával družnou rodinnou atmosféru, kterou do té doby nezažil. Divil se, že si toho Karel neváží. Avšak byli tak rozdílní, a Kája Dana asi obdivoval, že prakticky neměli mezi sebou žádné neshody.

Jednou ještě na táboře spolu diskutovali na téma holky, a jaká by se komu líbila. A jak to tak probírali, Dan řekl něco v tom smyslu, že je mu to jedno, že mu nezáleží na kráse, hlavně aby k němu pasovala. Karel si to v hlavě zjednodušil, a – nijak ve zlém – Dana ostatním předváděl jako úkaz, kterému nezáleží, jak baba vypadá, což způsobilo něco jako ťukání na čelo vespolek. Odhleďme od toho, že Karel tento Danův postoj obdivoval, a že všichni ostatní okolo z toho měli docela roztomilou prču. Vzato ale do důsledku, něco v tom vyjádření přece bylo. A je dodnes. A neplatí to jenom pro Dana.

Karel se asi dvacet let poté vyznamenal, když položil na záda pořadatele TV Nova v pořadu Chcete být milionářem poté, co otázku za už poměrně značnou sumu zodpověděl správně, ale oni jeho správnou odpověď neuznali. Karel pak, myslím, výhru vysoudil. Ale to už se Daniel dověděl kuse jenom ze zpráv, Karla od svých osmnácti už nikdy neviděl.

 

Daniela odjakživa zbožňovaly děti. A pak ještě důchodci. Tak do dvanácti let, kluci i přes pubertu, a pak senioři po šedesátce. Vždycky to tak bylo. K dětem se uměl přiblížit a být jim rovným partnerem. Uměl si s nimi hrát a blbnout, a nevypínat se mezi nimi jako dospělák. A hlavně s nimi nejednal jako s dětmi. Přesněji, jako s představou, kterou velcí o dětech mívají.

Možná to trochu souvisí s jeho sociální naivitou a nezkušeností, které ho ještě dlouho nehodlaly osvobodit. Dlouhou dobu třeba věřil, že lze provozovat profesionálně muziku, a zároveň být seriózní, normální a bez extravagantních úletů. Věřil také, že v politice přece jen mohou být so- lidní a poctiví lidé, kterým nejde jen o to urvat hlavně něco pro sebe. A delší dobu jej držela víra, že do vysoké funkce nemusí být jmenován jenom hlupák, a ti slušní a znalí vždy jen ostrouhají. Věřil, že Šalomoun se třeba mýlí,[55] věřil, že lidem přece musí jít o věc, věřil, že svět lze změnit k lepšímu. Hm, dítě…

I pro starší občany měl, i přes svůj daleko nižší věk, pochopení a po- rozumění.

No ano, komentoval to Dan, malý holky ještě nejsou zkažený, a mají v sobě nepokroucený obraz správnýho kluka a chlapa. A starší dámy? Tak ty už vědí! Ty už jsou dotčený moudrostí a hledají něco pravýho, hodnotnýho a trvalýho. Ale to jste, milý zlatý, měly přijít po čertech dřív.

No, a ty ženy, které by pro spojení obou pólů byly aspoň věkem pří- hodné, ho zřejmě jenom potřebovaly k řešení svých životních peripetií…

To jsme se právě dotkli oblasti, která se pro Dana stala mimořádně citlivou. Nemusela by být, ale stala se. Jednak proto, že tolik pociťoval potřebu druhého člověka, kamaráda, přítele, tátu, a společnosti lidí a do- mova. A jednak proto, že to, co pozoroval ve svém okolí tak přirozeně, jako každodenní chleba, bylo pro něho nepřístupné, jakoby uzamčené, odepřené a zapovězené.

Už jeho matka jej nedomyšleně proklela: „To jsem tedy zvědavá, jak ty si budeš hledat ženskou, asi těžko!“

Hle, jak vulgárně lze také vlastní dítě povzbudit. Dík, mami! Fakt pomohlo.

Původně to takhle definitivně neviděl, a zase tolik si s tím hlavu nelámal. Byl mladý, všechno před sebou, na všechno bylo ještě dost času. To bylo odůvodnění, které ještě dlouho a téměř vždy zafungovalo. Teprve po letech prohlédl, že se to naplňuje, a to bez toho, aby on s tím mohl cokoli udělat.

V patnácti se na letním táboře zakoukal do o rok mladší Evy. Připadala mu tak normální, rozumná, a měla v sobě takovou zvláštní důstojnost. To ho velmi přitahovalo. To Dana vždy velmi přitahovalo. Nedopadlo to. Na jeho jasné slovo zareagovala – rozumně. Tak zůstala jenom hezká vzpo- mínka. Ani ji už nikdy potom nepotkal.

 

Z toho, co měl Daniel uvnitř sebe jako pokladnici poznání, jako světlo osvětlující jeho cestu a jako pramen vědění, vyrozuměl, že spojení dvou dospělých jedinců člověka je věcí přirozenou, očekávatelnou, v mnoha ohledech prospěšnou, a běžně realizovanou. Cítil, že zdaleka nejde jenom rozmnožování a o výchovu dětí, ale o kvalitu a bohatství vztahů uvnitř rodiny a o naplnění života všech jejích členů. Vnímal, že jde o nasycení důležité části lidské bytosti, té emocionální, protože, co si budeme namlouvat, jsme hlavně klubko pocitů, jenom sem tam, když se zadaří, nějaký ten argument.

To je důvod, proč mu bylo poznávání tak blízké, a proč se tolik učil, aby se pro takovou situaci stal vybaveným, připraveným a dospělým, aby byl přínosem pro jeho budoucí ženu i rodinu. Aby se snad nestal příčinou neúspěchu, aby to spojení, které má člověk v predefinici, nezhatil a neznemožnil. Chtěl žít život tak, jak se má, a plně. Líp, než jeho rodiče a všichni ti, které vídal kolem sebe. Jako každý mladý a zdravý kluk, který touží změnit svět k lepšímu.

Mohlo to vypadat jakoby si uložil nějakou povinnost. Ale jako tako- vou ji nevnímal, protože to přesně takhle pociťoval, a zároveň byl jednoznačně přesvědčen, že takhle je to správně.

Cítil, že chce-li být dospělým a vyzrálým člověkem, a každý by měl k této metě dospět, bude muset dojít k doplnění jeho nátury o prvky osobnosti druhého pohlaví, v Danově případě tedy ženy. Byl přesvěd- čený, že je to tak správně, a cítil, že tudy vede správná a nepomíjivá cesta, a že to konečně není výmysl ani rozmar člověka.

A protože se nikdy nedal semlít zvyklostmi okolního světa, a neuvěřil řečem, pověstem, drbům, rádoby zaručeným zprávám a neověřeným in- formacím, ale pro odpověď se spíš obracel do sebe, byl si až skoro jist, že to, jak vnímá věci on, je to pravé, že vývoj jeho vnitřního člověka je zdravý a ubírá se správným směrem.

Možná proto se taky do značné míry ubránil i neblahému vlivu rodičů, kteří mu sice dali najíst a napít, zajistili mu nocleh a ošacení, všechna čest, ale jinak je po většinu času vnímal jako nějakou cizí a jemu nepříjemnou skutečnost, se kterou dost dobře nemůže nic dělat, tak ji aspoň dost jednoznačně odmítá.

 

A právě nedostatek všeho ostatního, než je MTZ,[56] způsobil, že pře- kotně a nekontrolovaně vletěl do prvního manželství s o rok starší ženou. Byla to původně holka jeho několikaletého kamaráda z dorosteneckého fotbalového mužstva, a pak i kolegy na vojně.

Mirek mu pomohl při řešení problému, jak dopravit dvě kytary na dvě stě kilometrů domů při odchodu do civilu. Jednu z kytar mu uschoval u Miriam, kde si ji Dan měl vyzvednout.

A vyzvedl.

Nebyla to dívka (no to nebyla; dívka se pro ni vůbec nehodilo), která by zasluhovala nějakou zvláštní pozornost, snad až na to, že chodila s Danem na fotbalovou ligu, takže se snadno stalo, že se splavně seznámili a sblížili. Mirek byl na vojně, tak se asi chtěla nějak zabavit. A to neměla dělat, když Dana nepovažovala za perspektivního pro sebe.

Jenže byla prvním člověkem, který o něho projevil vůbec nějaký zá- jem. Byla spíš kamarád, a opravdu by to nestálo ani za zmínku, ale Da- niel byl tak nepohlazený, že stačilo opravdu velmi málo. A to málo mu dala. Zpočátku nešlo ani tak o erotiku, ostatně Danovi se dvakrát nelíbila a cítil, že to není žena pro něho, ale o podání ruky, objetí, o trochu té vůně Lybaru v jejích zmoklých vlasech, o pocit naděje a aspoň o špetku lásky. Není divu, že pak, když i spolu spali, chytl jak suchá, proklatě dost vy- prahlá sláma.

Sice to museli tajit, ale Dan přesto neustále jasně naznačoval, že není dvakrát korektní, aby udržovala vztah s Mirkem a s ním zároveň. Jenže to už po několika týdnech ji nedokázal odmítnout. Spadl do pasti, která nabízela zrnko citu, ale jinak hlubokou propast. Ale tu si vlastně Dan vyhloubil sám. Ona se chtěla jenom pomět.

Když se Mirek vrátil z vojny, zjistil situaci a od své první lásky se od- poroučel. Byl z nich daleko nejzralejší. A Miriam kývla Danovi na svatbu. Opravdu, hluboká propast.

Když pak manželství rok nefungovalo, nemělo co fungovat, Dan se vzchopil, a za fanouškovské podpory spolužaček z konzervatoře tento ubohý pokus ukončil. Důvody celé téhle anabáze jsou jasné. Nedostatek citu v původní rodině a Danova nebetyčná nezkušenost a bezbrannost. No a hořlavost. Rozchod ho ani nebolel, věděl, že tudy ne. První man- želku pak už rovněž nikdy neviděl.

Tři měsíce před tím, v září 1980, nastoupil na Lidovou konzervatoř. Jenom několik týdnů poté napsal skvělou Jen láska zůstává, jež by určitě unesla roli titulní písně v muzikálu, nebo v celovečerním filmu. I v tom datu je zajímavost. Konzervatoř totiž do něho vědomosti, znalosti a ře- meslo, ještě nemohla ani nasypat, musel to být někdo jiný.

Tuto skutečnost a následující text si ale neuvádíme z hudebně umě- leckých důvodů.

 

 

Mladý, za pár měsíců čtyřiadvacetiletý muž. Plný síly, sportovec, po- hledný, štíhlý a zdravý. Hraje na kytaru, na piano, zpívá. Je inteligentní, vnímavý. Jeho mluvený i písemný projev je kultivovaný. Jedná zodpovědně, je pracovitý a čistý. Nepřepíjí se alkoholem a nekouří. Stále se snaží být, a také je, mezi lidmi. Nestraní se, nevyhýbá se jim. Není děvkař, ani puritán. Má rád srandu a život. Nejlépe věčný. Své city nedrží pod pokličkou, a kupodivu netrpí ani komplexy méněcennosti (snad se ti stýská…po mně).

A tenhle kluk si o nejpřirozenějším, a člověku nejvlastnějším prožitku, musí nechat jenom zdát! Doslova! Musí si ho pouze představovat. Proč?! Čeká, až konečně skončí den, protože když zavře oči, může se konečně přenést do jiného světa. Protože přes den je takový prožitek pro něho nedostupný.

Dívá se kolem sebe, a vidí své vrstevníky, jak se vesele párují. Nestačí zírat, jak se i pohledné a seriózně vyhlížející holky lepí na floutky, kteří přece ani zdaleka nedosahují jeho kvalit. Jak je to možné?! Mohlo by ho to i urazit. Kdyby to uměl…

Celou dobu, co pobral rozum, rok za rokem, den za dnem, každým okamžikem se snaží o to, aby z něho byl fajn kluk, a později kultivovaný člověk, který za něco stojí a o kterého se lze opřít. A když se rozhlédne okolo, tak už jím, v porovnání s lidmi jeho generace, také určitě je.

Takže – nemá vlčí mlhu, má to tak být, funguje to. Ale jenom u nich…

Jaký div, když se musel domnívat, že na tomto světě je cosi v nepo- řádku!

 

Daniel si uvědomoval, v jakém bahně se nořil, když naletěl první sukni, vlastně spíš kalhotám, Miriam sukně moc nenosila. Zařekl se proto, že už se mu nikdy nesmí stát, aby si začal něco se zadanou ženou.

Never say never. Uplynul rok. Všehovšudy.

Spolužačka z operního oddělení konzervatoře, zpěvačka, opět o rok starší, půvabná a inteligentní vysokoškolačka s černými vlasy jako hav- ran, byla nesrovnale rafinovanější. A vřelejší. A náruživější. Tam už nešlo jenom o pohlazení. Uměla o Dana projevit péči, starost a chtěla od něho potomka. Romana.

Mohl on vědět, že se za nějakých osmnáct měsíců provdá – za někoho jiného? Prý dlouholetá známost. Upozorňoval ji, aby vyčistila stůl a jasně mu dala najevo, o co jde. Byla prostě šikovná, a on stále ještě moc slabý, a stále moc vyprahlý.

Zase zapírání, zase to muselo být všechno tajně, zase nemohl svoji radost a naději vykřičet do celého světa. Jenže ta pohlazení, ta péče, ty polibky a ten hřejivý pocit náležitosti k někomu, kdo s ním dokonce chce mít dítě, mu srozumitelně dávaly najevo, že je to tentokrát opravdu vážné, a to pro něho mělo obrovskou hodnotu daleko přesahující zážitek prvního manželství. Současně mu to však nedovolovalo učinit rezolutnější krok, protože byl závislejší.

Spolužáci pak chodili Danovi blahopřát ke sňatku. To byla opravdu bizarní situace. Volové, vzala si jinýho!

To se stalo přesně v den, kdy na akci ke dni žen zajišťované konzer- vatoří Daniel zpíval asi padesáti ženám v menším sále Ó řebíčku zahradnický a capella. Všude plno květin a slavnostní atmosféra. Ale přítomné ženy zpěvákovi jeho smutek určitě uvěřily. On se musel ovlá- dat, protože když brečíte a máte stažené hrdlo, zpívat fakt nejde (nevěřte filmům), ale dámy se kontrolovat nemusely. A bylo to vidět.

Romana? Jakoby se nechumelilo.

Ale to už se vzepřel, a přes bolest, o kterou by se mohl opírat jako o dobře zkonstruované berle, sebral veškerou dostupnou sílu, Romanu nyní se snubním prstýnkem odmítl, a odešel středem.

V pětadvaceti. Náhle přestal být tak slabý, bezbranný a bezmocný. Prvně si asi skutečně uvědomil, že má také nějakou cenu. Projevem síly a vnitřního odhodlání vstát a jít, se stala písnička Zamáváme si. Nikdo by nesázel na to, kolik se za ní skrývá utrpení. Ale v ní to zakryl.

Ale bolelo to, bolelo. Skoro pět let se nemohl vzpamatovat. A ruka podpory a povzbuzení nikde. Žádné slovo útěchy, žádné pochopení. Zase vyschlá a vyprahlá pustina. Bolest se nezmenšovala, rána se nehojila. Nebyly k tomu podmínky. Uvnitř bolest, na povrchu bolest. Lidé, které by tolik potřeboval, byli příliš daleko. Na druhém břehu.

A zase sbíral poznatky, zkušenosti a zvažoval a dovozoval, co to tak pro něho má znamenat.

Tak jo, jedna se mnou chtěla jenom program, než se vrátí Míra. Druhá se mnou chtěla dítě, hmm. Ale být se mnou, jako se svým prvním a jediným, to ne. Něco je špatně. Ale holčičky, vadnej nejsem já!

Táhlo mu na třicet, když ho matka stále víc tlačila, aby se osamo- statnil, přesněji oženil a usadil. O usazení by nebylo, ale pro ženitbu potřebujete babu. Aspoň tenkrát to tak fungovalo, dneska to můžete zmáknout i s hochem.

Daniel už také potřeboval zatočit s depresivními a úzkostnými stavy z neléčené bolesti. Musel ve svém životě něco udělat, změnit. Ukázal tedy ve společenství Adventistů sedmého dne na dvacetiletou Věru. Velmi pohledná a zdála se být fajn. Když mlčela. Říkal si, nekouří, dcera kazatele se snad opíjet nebude, bude to slušná a čistá holka. A zatím mlčela. Řekl tedy – budiž.

Přivezl ji z Liberce do Prahy a za pár týdnů byla svatba. Rychlovka ve čtyřech lidech. Jak on ty tajnosti neměl rád. Jak mu to zase bylo cizí.

V šestaosmdesátém si ji vzal, v šestaosmdesátém se zase rozvedl. Když se ho předsedkyně rozvodového soudu ptala, zdali se mu nezdá, že rozvádět se po už třech měsících je poněkud brzy, odpověděl neoblomně: „Paní předsedkyně, jsem přesvědčen, že je to právě o devadesát dní později.“

To prostě nešlo. Tento druhý pokus byl podobou nekonečného zouf- alství a křečovité snahy už něco zásadně změnit, nějak životem pohnout. Jenže takhle se to, Dane, asi nedělá.

Ve třiceti dvakrát rozvedený, ale ještě nepocítil ani minutu skutečné spokojenosti ze spojení se správnou holkou, aby to oba mysleli vážně a podobně. Samé průšvihy, a nic. Stále vlastně až dosud tu správnou ne- potkal. Dvakrát se pokusil, dobrá, nevyšlo to. Život snad proto nekončí. A stále se cítil velmi mladý a na samém začátku. Také mu to říkali, že vypadá dost mladě, a že na všechno je času dost.

Takový optimizmus sice nesdílel, stačilo se rozhlédnout okolo, všichni už založené rodiny, ale mladý si konečně opravdu připadal, tedy dobře. Ale to se snadno řekne. Jenže každý den, každá hodina a každá minuta se táhly, neboť bez naplnění a smyslu života, působí čas ještě relativněji, než jak kázal Einstein.

Přišel ze zaměstnání, kde úspěšně plnil roli nádeníka, a byl večer, a šel spát. A bylo ráno, vzhůru do práce, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem… Daniel nemohl ani padnout na dno, aby se od něho odrazil, on byl totiž pod ním.

Ale jo, dělal, co se dělat má, a také, co se tehdy dělat dalo. Šoubyznys odmítl, církev také už opustil, kde jste lidé, kde? Vy běžní, bezejmenní, vy ve stínu, vy vnímaví, nenafoukaní, prostí, upřímní, poctiví, seriózní, hodní…

V této době jej nebavila ani hudba, zbytečně mu připomínala jeho rány, a ty zatím zhojené určitě nebyly. Nic také nenapsal. Na to musíte mít motivaci. Umělci potřebují říkat, múzu.

 

Avšak stále se prochází ulicemi toho velikého města uprostřed konti- nentu přesvědčen, že člověk byl stvořen k tomu, aby se spojil s druhým, a že žena touží po muži docela stejně, jako muž po ženě. Že se vzájemně potřebují, a že dokonce není úplné zralosti bez spojení těchto dvou poloviček člověka. Teprve pak může být člověk kompletní a vybavený k tomu, aby byl schopen pochopení, porozumění, empatii, toleranci a ovšem i velkorysosti. A nakonec i moudrosti.

Karamboly první poloviny života s pokusy o takové spojení Dana k nenávisti k ženám nepřivedly. Prostě to nebyla ta pravá. Nevinil tím ženskou náturu, spíš konkrétní osoby. No jo, je jich proklatě málo, já taky nejsem z mnoha. Ale jako já snad proboha nejsem mezi chlapy jediný takový exemplář, tak snad i ona tady někde bude. Žiju u všech všudy ve více než milionovém velkoměstě, a nejméně polovina z jeho obyvatel musí být …

A že to bude svízel, jsem nakonec věděl.

Rodiče zemřeli, a Daniel nemohl v tom jejich starém bytě zůstat sám. Přestože byl pro matku černá ovce a pro otce zklamáním z jeho vlastních nenaplněných ambic, přece jen to ale byla máma, a nikdy vlastně nežil bez ní. Trochu si vytrpěl, ale v porovnání s jeho běžnou hladinou bolesti to zase takový rozdíl nebyl, takže to překonal se ctí. Ani z práce si na pohřeb ani nevzal zákonem garantované volno. V zaměstnání to nesl snáz.

Do bytu vzal zpátky Věru a ta byt pomohla rekonstruovat. Dan neměl sílu ani motivaci na nic. Jelikož si Věra na něho nemohla činit manželský nárok, relativně se s ní nyní dalo vyjít. Kdykoli by mohlo nastat pá pá.

Pak přišel listopad devětaosmdesát a Dan získal hodnotnější a lépe placenou manažerskou funkci.

A po dvou letech společného bydlení se dohodli, ano dohodli, že přivedou na svět dítě. Danovi už bylo dost všechno jedno, ale přece jenom chtěl zažít také roli táty, i když si to v době tohoto rozhodnutí naprosto neuměl představit.

Tak se narodila Sára. Oběma chtěná a očekávaná.

A to byla mezi nimi poslední shoda. Věra okamžitě Danovi zajistila, že si roli otce užije do sytosti. O to by nebylo, ale ona mu dala vyniknout i v roli matky! Po porodu totiž prakticky okamžitě svěsila ruce a Dan, nechtěl-li Sáru nechat jenom tak, musel zabrat i po práci jako matka ve druhé směně.

Někomu by se to mohlo zdát neuvěřitelné, a za normálních okolností by tohle nikdy nenastalo. Ale jaké normální okolnosti vlastně Dan ve svém životě poznal? Tak pral, žehlil plíny, připravoval pro Sáru jídlo, myl jí prdýlku, přebaloval, byl s ní přes noc, ráno do práce – Věra u ní přes den jenom počkala – a v podvečer nanovo. A takhle až na výjimky skoro tři roky.

Po tuhle dobu sice nevěděl, kde mu hlava stojí, a další tři roky bude trvat, než ustojí pár diagnóz z vyčerpání, ale jakmile se trojsměnou bytu osvobodí z této přece jen otročiny, bude mít zase spoustu času přemýšlet. A bude zase jenom táta.

A pak, až do sedmi let Sáry, to s ní bude nejkrásnější období. Věra mu ji nechávala, kolik si jen přál, měla své pracovní povinnosti, a Sára byla obrázek v tátových očích.

Ale po večerech a o dlouhých víkendech, a zejména pak, když se svou mámou a jejími přáteli odjela tu na týden, tu na dva, třeba k moři, čas pro Dana k uzoufání stál. Ani se nepohnul. To ho zase zatlačilo hluboko do jeho nitra. Vně nebylo nic, co by mohl považovat za hodnotu.

 

Daniel v sobě chová velkou úctu a respekt k ženskému principu. Vždy toužil po doplnění ženským protipólem. Miluje ženskost a obdivuje vše, co ženskost reprezentuje. Bylo to vlastně vždy spojeno s touhou po po- hlazení, pochopení, po něze, a po teple domova, jejíž naplnění měl nějak s ženami spojené. Tím se ale jenom prohlubovala bolest a vyprahlost, když se těchto, podle něho přirozeností, nedostávalo. A to velmi, velmi dlouho.

Musíme si uvědomit, že od chvíle, kdy se tenkrát zakoukal do sotva čtrnáctileté Evy, uběhlo už více než dvacet pět let. A ani jeden den, ani jediný spokojený den s partnerkou, aby se mohl těšit, že druhý den ráno budou vstávat spolu. Například…

Mohl jenom snít, a to se časem na člověku nemůže neprojevit. Cítil se nakonec opuštěn i tou, která by snad i byla schopna být druhou polo- vičkou jeho člověčenství. Opustila ho však dřív, než se stačili potkat. Kromě toho, že to byl už traumatický pocit, to byl prostě taky fakt.

Na druhé straně kurtu stále nikdo. Dan si pinkal pořád jenom o zeď.

Všemožně se snažil být mezi lidmi, jakkoli to jen šlo. V kině, v akvaparku, v zaměstnání, v obchodě, na poště, na jevišti i v hledišti, v čekárně, v ordinaci u lékaře, v jídelně nebo restauraci, nebo třeba jen na ulici. Ale jeho opuštěností to nepohnulo ani o kousek. Říkával si, vždyť by to všechno mohlo tak fungovat! Cítil, byl přesvědčen, věděl, že mezi ním a ostatními je nějaká neviditelná bariéra, která je příčinou skutečnosti, že nemá šanci s tímto trpným stavem jakkoli pohnout. Proto taky ani nemůže nic pokazit. Ať dělá, co dělá, nic ve smyslu pohybu nebo přiblížení se k lidem, se nemění.

Co však ví určitě, on tu bariéru nevytvořil. Celá léta byl otevřený, sdílný a přístupný, určitě víc než mnohý jiný muž. Tolik by chtěl s druhými hrát, nebo hrát si jako malý kluk, tolik si přál povídat si s nimi, diskutovat, zažívat hezké, ale i nepříjemné – jak snadno se snášejí nepří- jemnosti ve více lidech! – nebo jen třeba mezi nimi a s nimi být. Vy- zkoušel snad všechno. Všechno to, co udělat na svém místě mohl, a co se mu nepřekonatelně nepříčilo.

Byly věci, které ovšem skousnout nešlo, těm se přirozeně vyhnul, stejně by nemohly přinést nic dobrého. Ale snad proto, aby nikdo nemohl říct, a tací byli, že když nezkusil to či ono, že se pak nemůže divit. Možná snad i pro svůj klid, že opravdu nic nezanedbal, šel někdy i do akcí, které by jinak jistě neabsolvoval.

Zkusil internetovou seznamku, a také různé společenské akce zabýva- jící se vztahovými problémy – hrome, jaké vztahové problémy, k tomu musíte mít vztah, aby mohl nastat vztahový problém – aby aspoň takto poznal nějaké další lidi. Nic.

Přineslo to vždycky stejně jenom zklamání, pomineme-li znechucení nad jednáním některých osob zneužívajících tato prostředí k úplně jiným cílům, než bylo asi zámyslem jejich organizátorů. Nic.

A třebaže se denně stýkal se spolupracovníky a s lidmi na ulici, na výstavě, v obchodě, spřízněná duše, které by se mohl svěřit, nebo s ní prožívat to, co nechtěl, nebo nemohl s jinými, tu nebyla.

Neměla opravdu žádná žena o Dana zájem? Ale ano, zřídka, ale stalo se. Ovšem vždy už na první pohled muselo být jasné, že by se k ní hodil úplně někdo jiný. Ani ona k Danovi nešla. To vlastně ani nebylo možné považovat za nabídku.

Byl by snad kořínek stromku dobrou nabídkou něčeho k snědku? Taky byste to nejedli. Je proto kořen špatný? Není, jen k jídlu není moc vhodný.

Tak seděl večer u svého počítače, a poslouchal The Long And Win- ding Road.[57] Písnička mu promlouvala z duše. Když to nahrávali, Paul byl asi trochu nastydlý, ale bylo to autentické.

 

 

A tolikrát věřil, tolikrát byl rozechvělý nadějí, tak snad už teď, a ne- méně tolikrát na něho dopadlo zklamání, které se za dlouhé roky přetavilo do chronické podoby.

Teď teprve si také uvědomoval, jak moc mu chybějí rodiče. Ale taková máma a takový táta, co by mu byli aspoň hezkou vzpomínkou na dětství a byli by mu oporou, takoví tu nebyli. Nebyli tu žádní.

 

Na konci léta 1997 končil půldenní procházku starou Prahou na Karlově mostě. Ach ta léta a doba prázdnin! Kdo to nezažil, ani ve snu si nedokáže představit, jak přetěžké to je období pro opuštěné. A pak ještě Vánoce. Je to jako když po desetiměsíční vazbě vám napaří ještě na dva měsíce samotku. Ale i to je odvar, protože jednou vás propustit musejí. Tady konce nedohledět.

K osmé hodině večerní už bylo slunce hodně nízko, takový zlatavý, romantický letní podvečer, když zaslechl z nějakého krámku nasta- veného hlavně pro turisty – také se tak cítil, jako cizí turista – ten rok stále ohrávaný hit.

Tak vyměnil nemalý peníz za jedinou písničku. Když se po další půlhodině dostal k počítači a zasunul placku do mechaniky, zjistil, že hned na první stopě se nachází jiná verze Con te Partirò[58], ale určitě původní. Marketingový odvar se Sarah Brightman, kterou slyšel z rádií a v prodejně, byla jenom přidána jako závěrečný bonus.

Con te Partirò (Jít s tebou) ve skvělé Bocelliho interpretaci pak poslouchal stále dokola až dlouho přes půlnoc. Zpěvákovi a autorům jejich zvěst mohl věřit, protože dojem byl dokonalý. A ovšem i text.

 

 

To je dílo, on to taky zná! On snad ví, co prožívám i já!

Andrea Bocelli skutečně písničku prezentuje tak, že ví, o čem je, je tady hlasově skvělý a věrohodný. Co je ale úplně dokonalé, je aranžmá a práce zvukového mistra. Vytvořili dojem skladby hrané tak před dvěma sty lety, ve slunné atmosféře domku na pobřeží Canal Grande v Benátkách, nebo někde poblíž, okno s výhledem na moře. Zpěvák přemítá a sní, protože slova na to nestačí. Chtěl by vypadnout ze stínu svého pokoje, a konečně by se už rád vydal na moře, jež má z okna na dohled, ale – prosím vás – ne už zase sám! A představuje si, jaké by to bylo s ní…

Po nějakém čase Dan v nějakém Bocelliho medailonu vyslechne protagonistu, jak na otázku novinářů, co se mu tak honí hlavou, když tak autenticky a věrohodně zpívá příběh muže z Con te Partirò, bezelstně odpoví coby protřelý šoubyznys man, je to píseň jako každá jiná, a když už taková nabídka přišla, prostě kšeft. Beh, Andrea, ugh!

Tak snad jenom zmiňme pány autory, kteří do našeho světa dostali skladbu jako kus poctivé energie schopné transferu právě té správné, byť toužebně chmurné emoce, a kteří to mysleli opravdově. Tedy snad…

Francesco Sartori e Lucio Quarantotto. Grazie, signori!

 

Ještě jeden rok opuštěnosti.

A v září roku následujícího se v jeho kanceláři objevila Karolína. Tak, přišla. Vlastně se už několikrát viděli, když Honzovi, jejímu manželovi, pomáhal ve studiu s natočením nějaké jeho tvorby. Pozvala Dana zpívat do nějakého pěveckého souboru, no – spíš Honza, že ho zve, taky tam chodí, a ji zpívání taky baví. Pravda je, že Honzovi se nejednou zastesklo po dobách, kdy ještě na vojně spolu hráli na kytaru.

Žena, asi 160 cm, štíhlá, kousek přes třicet, vlasy severoamerických indiánů, obrovské tmavohnědé oči a smyslná pusa. Jednala věcně a kul- tivovaně. Danovi se líbila, ale jako manželka jiného jej nepřitahovala.

Zadané ženy u něho neměly šanci. Jednak měl své bolavé zkušenosti, avšak důležitější bylo, že ho nijak nepřitahovaly. Ať by byly jak chtěly krásné a zdánlivě pro něho vhodné. Vhodné pro něho být nemohly! Vy- braly někoho jiného, zvolily jinou životní filozofii, jiný styl, jiné názory, jiné chování, jiný parfém, jiné milování, jiné všechno, tak zkrátka nemo- hly mít u něho šanci. Dana nejvíc přitahuje fakt, že ho žena chce. Že s ním souzvučí a přijímá jej. Přirozeně, ten zájem musí být věrohodný. Úplně z něho vymizela touha po ženách, které nejsou volné. Tedy pokud tam touha někdy doopravdy byla. Nikdo neví, jak by reagoval tenkrát, kdyby mu ty dvě první jasně řekly, že je pro ně jenom zákuskem po hlavním chodu. Možná by byl ještě teď svobodný.

Jak jen může být tolik problémů s tím, čemu tady běžně říkají nevěra? Nemohl to pochopit.

Nu což. Daniel sbor navštívil, času po večerech měl habaděj, zpívat taky trochu uměl, pozdravil se po čase zase s Honzou, vždyť o nic nejde. Přístup šéfa té party mu sice přišel drobet amatérský, ale s tím si hlavu nelámal a velkoryse to přehlížel.

Domluvili se i na příště.

Ovšem Honzík už nikde. A ani na další zkoušku se nedostavil. Lump jeden, naverbuje mě do zpívánek, ne že bych z toho byl nějak na větvi, a sám se vypaří po první zkoušce!

Jak už to ve světě intrik, kulis a taktiky chodí, Jeník tentokrát na vině nebyl. Dokonce se ocitl v nešťastné životní situaci, protože čtyři roky poté, co se jim narodil syn David, mu po skoro deseti letech společného života Karolína oznámila, že s ním končí, a rozvod, a ty všechny černé věci, které s tím souvisejí.

To teď víme my, jak to tenkrát všechno proběhlo, ale Daniel netušil nic. Jemu věc Karolína prezentovala tak, že se už rozhodla, že se rozvádí a hotová věc. A my už si umíme spočítat, co se tím otočilo. Odmítla jiného, odmítla jinou životní filozofii, jiný životní styl, jiný názor, jiné chování, jiný parfém, jiné milování.

Stačilo věc postavit tak, že ano, dosud jsem se mýlila, ale teď to chci napravit a uvést na pravou míru. Ach, vy ženy!

Se znalostí ženských nástrah, a s přihlédnutím k tomu, co všechno dosud víme o Danově životní pouti, si žák deváté třídy základní školy domyslí, co nastalo. A žákyně, tak ta by na to přišla už ve třídě sedmé.

Za rok a kousek si Daniel Karolínu i s pětiletým Davidem vzal za ženu. Těch pár týdnů a měsíců, než se vzali, byla pro Dana doba pomalu naplňované naděje, a chvíle, kdy si myslel, že prokletí je zlomeno. Ano, je mu už dvaačtyřicet, ale je pořád ještě pohledný, štíhlý a sportovní chlap, přesně k takové pracovité, čistotné a děti milující ženě. A milování milující ženě. Na krátký okamžik Karolína Daniela smířila se všemi ženami. Minulými, současnými i budoucími. I s matkou.

Devětadevadesátý rok byl pro Dana dobrodružný. Získal ženu, a vy- padá to nadějně. Konečně ho nezapírá a nemusejí to tajit. To byl pro něho totálně nový zážitek. Spělo to k perspektivě, v Karolíniných slovech nezaznělo nic, co by to zpochybňovalo. Skutečnost, že žila deset let s někým tak odlišným, a teď střih, a je připravená unést Dana, si sice nikdy nevysvětlil, ale kdo by to v takové situaci řešil. A pak, člověk se může mýlit a dělat chyby, ale musí je být schopen napravit. Měl-li on možnost zcela otočit pohled materialisty do duchovního světa, proč by někdo jiný to právo mít neměl?

Po celý tento rok neměl placené zaměstnání, což sice také bylo do- brodružné a určitě to událostem přidalo na romantice, ale nedostatek financí sotva komu pomůže. Umí sice žít dost skromně, ale už na to není sám.

Dan to ještě neví, ale nastalo období jeho mnohostranné a opravdu nezvykle široké tolerance.

No ano, nechtěl už, aby se tohle jakkoli zhatilo. Snažil se chovat tak, a dělat všechno pro to, aby tentokrát to už vyšlo. Třetí rozvod si nepři- pouštěl. Bohužel i tato veskrze pozitivní vlastnost může za jistých okol- ností spíš uškodit.

Jenom za několik málo let Daniel zjistí, že žena má biologicky danou schopnost vytvořit v očích muže, jehož si vyhlédne, obraz, že ona je jiná než ostatní, právě ta jediná. Chlap, tedy skutečný chlap, si tohle nutně potřebuje myslet, aby s ní do takového úvazku na neurčito vůbec šel. On si přece nevezme nějakou tuctovku! Chce to nejlepší, a tak mu dojem té nejlepší musí být nabídnut. A Karolína takový dokonalý obraz předsta- vovala.

Žena to dělá tak, že muži jde ve většině situací naproti, aniž s tím třeba vnitřně souhlasí. Je k němu milá, pozorná, pečuje o něho, má pro něho vždycky čas, neodporuje mu příliš, neprosazuje se silou, vyjadřuje po- chopení, nechá se jím vést, a podporuje ho a chválí tam, kdy by to za normálních okolností nikdy neudělala. A tím v něm ukuje přesvědčení, že se k sobě náramně hodí, a že ona je ta pravá a jediná. Jakmile však žena dosáhne svého, nestačí se chlapec divit, co se stalo, že ona je tak nějak úplně někdo jiný.

Daniel byl velmi, velmi tolerantní. Ale zanedlouho už věděl, že Karolína jeho královnou určitě být nemůže. Samozřejmě že chyboval také. Spoustu věcí mohl udělat líp, některé si mohl odpustit. Když jste vmanipulováni do vám nepřirozené role, chyby se jenom sypou. Jenže Karolína se začala chovat spíš jako nezralé dítě. Později také udělala několik nepominutelných faulů proti partnerskému soužití a Danovi ne- zbylo, než manželství brát spíš jako udržení rodinného krbu.

Protože tu bylo něco, co mu bez diskuze přinesla, a to byl pocit do- mova. Zdaleka to nebylo to, co si ostatní od domova všechno slibují, ale Dan byl vděčný za to, co bylo, bylo to přece jedinkrát v jeho životě, a tak parciálnost tohoto daru si dlouho ani neuvědomoval. A i když mu to po- zději došlo, stále to bylo více, než co bylo kdykoli.

True Harmony, David, krásná Fany, fena hrubosrstého králičího jezev- číka (dar pro ni od exmanžela), o kterou se nakonec nejvíc musel starat on, a čistý a uklizený domov – to bylo to, co drželo toto manželství dvanáct let. Ne přímo samotná Karolína.

Ale ani ona to neměla jiné. Když David ukončil povinnou školní do- cházku, jedna z Danových klíčových rolí v jejím životě skončila. A prav- děpodobně i ta druhá, neboť tátu pro sebe už jaksi také přestala po- třebovat. Třebaže obě role zvládnul výtečně.

Jenom týden po konci školního roku 2010 Danovi oznámila, že potkala člověka, ó ne, ona to nevyhledávala, a… Tohle banální klišé si už hravě každý domyslí.

 

Jak mohl vědět, že Karolína potřebuje spolehlivého a solidního vycho- vatele pro jejího syna Davida a otce taky trochu pro sebe, když mu zprvu před oči namalovala osobnost právě takové ženy, jakou on hledal?

Už jí nebylo dvacet, měla už něco za sebou, chovala se kultivovaně a na svůj věk moudře. V mnoha věcech si rozuměli a na provoz rodiny měli kompatibilní názory. Věřil, že to musí stačit k dlouhodobému, prosperujícímu vztahu, a že se v ní nemýlí. Nikam nespěchal, a dobře všechno zvážil. Už takhle byl dvakrát rozvedený – nikdy si dřív nedovedl představit, že on by se měl vůbec rozvádět – a když do manželství vstoupil potřetí, tak jedině proto, aby to tak už zůstalo. Žádný třetí rozvod!

K tomu nasadil i tu bezbřehou toleranci a velkorysost, aby se nemohl stát nějakou překážkou a důvodem případných zbytečných rozporů a problémů.

Proč to ty ženský neřeknou rovnou a jasně! Hele, kovboji, neplánuju žádnej perspektivní vztah dvou dospělých, svobodných a rovnoprávných partnerů, potřebuju pro nás jenom supl za tátu. Na nějakej čas. To by bylo fér, tomu bych rozuměl a nějak bych se s tím už popasoval.

Já vím, ženy takhle neuvažují a nejednají, avšak v tak závažné situaci by se snad mohly výjimečně pochlapit. Já taky stále dávám záchodové prkýnko dolů – proto ještě nemusím být ženská – a to je fakt nepodstatná prkotina. Ale je to ohleduplnost.

A o to jde. Jednám přece s člověkem z masa a krve. A srdcem. Nikdy mu ani v nejmenším nechci ublížit. A to nebyla jenom Karolína. I Miriam, i Věra, a vlastně i ty ostatní rozehrávaly hru, ze které nebylo možné dovodit, o co jim ve skutečnosti opravdu jde. Natož nezkušenému chlapovi. Říkají něco, ale myslí něco jiného, a něco jiného taky dělají. Ještě že řekl ano jenom třikrát…

Já jsem nikdy neintrikoval, jednal jsem na rovinu, abych ženě – ale konečně nikomu – třeba neublížil. Rozhodně bych je nikdy nevodil za nos. Vážím si člověka, vždyť tak dobře vím, kolik utrpení je možné mu způsobit.

Řeknete, že to vždycky nemusí být tak jednoduché, možná člověk ani v tu kterou chvíli neví, co vlastně chce, natož aby to srozumitelně vyjádřil. A že v tom určitě není úmysl druhého klamat.

Úmysl neúmysl, oklamalo!

Připomíná mi to situaci, kdy fotbalový obránce nasadí útočníkovi šprajc a tím mu zlomí nohu. Jé kámo, promiň, já nerad! Jenže noha je zlomená, protihráč je na dlouho vyřazen z činnosti, a to nejenom té fotbalové. Nic útočníkovi nepomůže, že obránce nerad, že to nebyl jeho úmysl.

Ale ano, já té námitce rozumím. A nic proti tomu. Ale, prosím, pak ať tyto nezralé děti a nedospělé osoby nevstupují do klíčových životních vztahů a nepouštějí se do akcí, které jsou určeny pouze a jen dospělým. A tím nemíním jenom držitele občanského průkazu a nějakého kalen- dářního věku, ale skutečně dospělým. Vždyť by stačilo říct, víš, já na to ještě nemám, musím si to nejdřív ujasnit, snad později, nechci ti ublížit. Ber to tak.

To by bylo slovo člověka! Člověka, který cítí.

Dnes se už Daniel oklamat nedá, přece jenom vidí věci s dostatečným odstupem a má obstojnou zkušenostní výbavu. Otázka je, jestli tuhle schopnost bude mít příležitost ještě někdy využít. Ženy se totiž obracejí se svým zájmem úplně někam jinam. A tomuhle Dan nebude rozumět nikdy. Ani nechce.

Poté, co mu Karolína oznámila, že odchází za hlasem svého srdce, i když na základě některých indicií měl oprávněné pochybnosti, zda se skutečně jedná o hlas srdce, se Danovi vypařil pod rukama jeho relativní domov, a to ho drtilo ze všeho asi nejvíc. Emocionálně byl jak potrhaný kalendář, krachující podnik, nebo vážně poraněné zvíře.

Ale racionálně věděl přesně, co má dělat. Zkušenosti, poznání a jeho vnitřní výbava ho nenechaly bez opory.

Tak bez výčitek Karolínu vyzval: „Rozhodni se svobodně a rychle.“

Ale nějak v kostech cítil, že není o čem rozhodovat, že je po všem. Prakticky okamžitě se mu doplnila mozaika situace doby, než se blíže se- známili, než za ním přišla na úřad. Muselo to být úplně stejné. Honzu jednoduše přestala potřebovat, proto náhle s ním už nemohla být, a ná- hradu si připravila bleskově. Teď si to jenom zopakovala.

Byla prostě stále ta nedospělá holka, která jenom využívala svých schopností a přitažlivosti, aby získala pro sebe to, co právě považovala za potřebné. Po tomto poznání si to Dan přestal brát osobně, a třebaže emoce ho k tomu urputně tlačily, zbytečně se neobviňoval, aby svůj duševní stav ještě nezhoršil. Ani jí vlastně nic nevyčítal.

Vlastně to byl on, kdo tenkrát naletěl. Byl však přesvědčen, že kdyby nastala stejná situace dnes, a ona se chovala jako tehdy před svatbou, a i on by byl v tehdejším rozpoložení, vzal by si ji znovu. Tím celou věc objektivizoval a učinil z ní viz maior.

To je také poučení, že vztahy by měli navazovat partneři srovnatelné úrovně a vyspělosti. Jinak to dlouhodobě nemůže fungovat, nebo jenom za cenu nemalých ztrát na osobnostech zúčastněných.

Tak rychle, jak jen dokázal, začal shánět náhradní ubytování. Měl v plánu tu nejrychlejší a tu nejradikálnější chirurgii. Ta je v takovém případě nejefektivnější. Maně vzpomenul na Romanu, jak se před třiceti lety poprvé vzchopil a poslal ji k šípku. Nepochyboval, že to teď musí zvládnout taky.

Byl to on, kdo okamžitě zavřel všechny kohouty vztahu. Davidovi na- psal delší dopis, jakože je to banalita, která se prostě stává, a je na chla- povi, aby šel. Měli spolu mimořádně kvalitní vztah, korektní a obou- stranně vřelý. David byl kultivované dítě, a Dana nezneužíval ani citově nevydíral, jak by to asi mohlo být v případě vlastního rodiče. Ten mini- aturní odstup způsobený nevlastní krví byl k nezaplacení.

Za tři měsíce si Daniel našel podnájem a odstěhoval se. Pak rozvod skrze právničku, což bylo sice drahé, ale správné rozhodnutí. Nechtěl se s Karolínou ani potkávat, ani dohadovat. Zdraví mám jenom jedno, a to je přednější.

A to je tečka za dvanácti lety třetího pokusu. Tenhle jediný považoval za opravdový a seriózní, ty první dva nestály za řeč. Kluk, který spojení muže a ženy považuje za svatou věc, danou člověku – kromě rozmno- žování – jako prostředek k rozvoji osobnosti a dosažení dokonalosti v jednotě ducha pro ty dva, i pro všechny navzájem, je najednou třikrát rozvedený. A nic!

Přestože velkou většinu času prožívá v opuštěnosti, mohl by na první pohled vypadat jako někdo, kdo stále přebírá a donekonečna střídá part- nerky. Mimochodem, taková je přesně Karolína a zástup jí podobných žen. Ač taky třikrát rozvedená, ani minutu svého života nestrávila v opuštěnosti. No ale to je její věc. Svět je fakt divný. Asi sem nepatřím.

 

A znova je tu situace, kdy se Daniel musí vyškrabávat z tmavé díry. Naštěstí mu v těchto těžkých chvílích velmi pomohly jeho sestry Ema a Jindřiška. Když už jeho nezaměstnanost trvala několik let, a Karolína s Davidem byli spolu delší dobu pryč, v zahraničí, nebo i v Česku, Jindřiška Danovi navařila a do cestovní tašky ještě přibalila plno trvan- livých potravin. To byla obrovská pomoc, Daniel nic jiného tak akutně nepotřeboval.

A když se manželství rozpadlo a viděly, jak hluboce to Daniela zasá- hlo, byly mu každý víkend k dispozici, a byly by i ve všední dny, kdyby si o to řekl. Střídaly se, a vždy jednou za čtrnáct dní ho zvaly na oběd, takže mohl mít pocit, že kdyby nejhůř, stále tu někdo je.

Tak se sourozenci po dlouhém čase opět začali potkávat, a trochu relativizovat původní rozeklanou rodinu. Věděl ale, že mají své životy a své starosti, a tak se vynasnažil je co nejméně svými bolestmi zatě- žovat. Za tuto pomoc jim nikdy Dan nepřestane být vděčný.

Přirozeně si musíte všechno vytrpět sami, ale jsou okamžiky, a tehdy jich bylo dost, kdy je vám tak zle, že pomůže úplně cokoli. Vy tu pomoc sice moc necítíte, a dlužno dodat, že ani nejste schopni ocenit, ale objektivně to pomoc je. Což se pak zúročí o něco později.

To když už můžete zase beze strachu řídit auto, když už také máte práci a v zaměstnání podáváte výkony, když si večer myslíte, že přece jenom asi ráno vstanete, protože nějaký smysl to zřejmě mít bude, a když zkusíte chodit vzpřímeně. Zajímavé je, že Daniel v tuto kritickou chvíli ani nepomyslel na vystoupení ze svého fyzického, dočasného vozidla. Přestože často volal, jakou to má vlastně všechno cenu, tohle jako cestu neviděl.

To bylo i pro něho dobré znamení. Byla to zásluha jeho vnitřního bohatství, které se netřpytí jako naleštěné zlato, nešustí jako bankovky a nevzdychá jako lehčí roztoužená žena. To pro to všechno poznání, že tohle tady není celé, ne ne, to by ta celá hra na život byla opravdu dost chudá a trapná.

Třetím člověkem, který Danielovi neobyčejně pomohl, byl jeho šéf. Standa byl o pár let starší, a měl doma manželku, se kterou také neměl všechny otázky tak docela zodpovězeny. A hlavně měl pochopení. Mimoto byl ekonomicky za vodou. Tak pomohl vším, co měl po ruce. Kamarádstvím, podáním ruky, porozuměním, a taky finančně. Půjčkou na tři roky. Bez-ú-roč-ní. Dan mohl na chvilku pocítit, jaké to je mít staršího bráchu.

Jakmile se Daniel přestěhoval, byl finančně ne na dně, ale hluboko pod nulou. Pro Davida si vzal půjčku na nový notebook za vysvědčení v de- vítce, a na jeho společnou dovolenou s mámou a její sestrou Kristýnou v Itálii. Vzalo to padesát tisíc. To bylo šest dní před tím oznámením o nové lásce Karolíny…

Taky byl zaměstnán sotva rok, ale po těch skoro dvanácti letech půstu byl stále ještě citelně znát vnitřní dluh. Oblečení, zdraví, to trpělo dlouhodobě nedostatečnou péčí. Pak právnička taky něco stála. Naštěstí tu byl Standa, a ten ho doslova a do písmene podržel nad vodou.

 

Jak Daniel pracoval, a celkem se mu dařilo, zbytečně neutrácel, i když lékaře a potravu si konečně dopřával tak, aby se dal do pořádku, sice ještě tři roky splácel půjčku, i tu od šéfa, ale ekonomicky se konečně vynořo- val nad hladinu, zcela zákonitě a rychlostí danou jeho ukázněností.

Ještě na chvíli oživil True Harmony, protože nebyl schopen hned zpřetrhat ve svém životě všechny minulé aktivity. A po roce a půl bylo jasné, že je od Karolíny osvobozen.

Jestli tedy nějaká bolest přetrvávala, byla to ta stará touha po domově, která se zase jako ošklivá tmavá obluda vynořila, když už svůj život začal uklidňovat a uspořádávat tak, jak mu vyhovovalo. Ale tuhle mrchu obludnou už důvěrně znal.

Na konci roku 2011 si koupil auto. Pak taky foťák. Za slunného počasí začal jezdit na výlety, a z nich nafotil obrázky. Ty pak upravuje, protože není žádný fotograf, a vytváří z nich webová alba. Obrazové vzpomínky na místa, která navštívil. Uvědomil si, že vytvářet a dolaďovat obraz je něco podobného, jako míchat muziku. Basy, výšky, to je jako stíny, světla… Je to prakticky stejné, jenom je to jiná forma sdělení. Našel v tom zalíbení, koupil profesionální software a naučil se to.

To je další služba, kterou počítač Danovi prokazuje, zpracování obrazu a grafických dat obecně. Dosáhl až takové úrovně, že by se uživil v jakémkoli grafickém studiu. Ach ano, v případě, že by ho lidé z toho studia přijali mezi sebe. A to se jednak nestalo, a jednak to později odmítal i sám, když v nich uviděl pouze jinou podobu protagonistů hudby. Chlapci frajeří a nadouvají se, oni jsou totiž páni grafici, jednají s vámi jako s laickým póvlem, ale jinak kde nic tu nic. Pryč od nich.

Nové auto bylo poprvé v životě jenom jeho, napsané na jeho jméno. Uvědomil si až teď, že když bydlel s Karolínou, a považoval to za svůj domov, na dveřích bytu ani na poštovní schránce nebylo jeho jméno. A mimochodem, žádná z žen, které tvrdily, jaký že mají o Daniela zájem, nevyslovila jeho jméno tak, aby ho to mohlo potěšit, aby to slyšel rád, aby mu to udělalo aspoň trochu dobře. Asi jim to nešlo přes rty. Ani doklady k předchozím automobilům nenesly jeho jméno. Nikdy na nálepkách nebazíroval, ale přece jen…

Opravdu je tady asi nějak cizí.

V patnáctimetrovém pokojíku, který si pronajal v nedalekém rodin- ném domě, si věci uspořádal tak, aby to bylo konečně po jeho. Přehledný pořádek, ne moc krámů, vkus a čisto. Všechno dal na své správné místo, aby to měl po ruce. Zpočátku na stolek dal i svíčku, kterou v zimních měsících zapaloval, a konvici s čajem, medem a citrónem.

Na posteli, kterou mu věnovala Ema, se mu spalo nezvykle dobře, tak dobře nespal léta.

A zase nemohl nevzpomenout na nechutné zvuky a chrápání otce, čehož si užil, až hrůza. To když matka, která s otcem už odmítala sdílet společnou místnost, ho k němu vystrčila. Přitom Daniel vždy miloval a potřeboval klidný a tichý spánek a usínání v pokoji a smíru. To pro něho začínal jiný svět. Dan nikdy ve zdraví běžně nechrápal. Karolína ano.

Tak se rozumně držel spánku, práce v zaměstnání a pravidelné stravy. A protože začal i pravidelně posilovat, a stabilizoval režim životosprávy, dostal se do dřív nevídané tělesné kondice. To zase zpětně urychlilo jeho rekonvalescenci po životní ráně.

Jen svíčky raději přestal používat, když v zimě dvanáctého roku sku- tečně nehezky onemocněl a potřeboval čerstvý vzduch, zejména v noci. To je však jenom roztomilý detail, který nijak nemůže ovlivnit skuteč- nost, že Daniel opět stojí na vlastních nohách. Díky Emě, Jindřišce, díky pomoci šéfa, díky svým zkušenostem a schopnosti oddělit zničující emoce od rozumného uvažování, a díky tomu, jehož zcela jistě má uvnitř sebe.

Zanevřel snad na ženy pro to všechno, co s nimi prožil? Nebo snad spíš proto, co s nimi neprožil? Nenávidí je, protože ho vlastně využívaly, a nějaká láska jim byla jenom vějičkou? Kdepak!

Skutečná žena, vnímavá, empatická, kultivovaná, se smyslem pro hu- mor, oduševnělá, tolerantní, co má ráda všechno krásné a hodnotné, svá a vůbec taková, aby pro mě mohla být rovnocenným spoluhráčem, prostě taková žena, jako já jsem chlap, určitě někde bude.

Nejsem na světě přece sám. O ona taky ne. Jestliže se snažím být na partnerství připravený, jak nejlíp umím, a vstřícný, a tolerantní, a scho- pný plnit si svoji roli partnera – chlapa, tak je jasné, že přirozeně musím očekávat z druhé strany obdobný přístup. Ale to ona přece ví.

Občas se znovu v myšlenkách vrátil ke Karolíně, když už nehrozila bolest ani lítost. Začalo mu docházet, že s ní ve skutečnosti neměl ten správný pokoj a klid. Nemohlo se stát, že by si někdy o víkendu po obědě lehl a usnul, a mohl by se spolehnout, že bude všechno zajištěné, že bude mít takové to domácí prostředí plné spočinutí a ochrany, že bude v zá- větří. Vzpomínal, že byl nejraději, když někam s Davidem odjeli, pak tam nastal ten pravý, klidný, rodinný příkrov, po jakém toužil.

Přestaly se mu snad líbit ženy? Vůbec ne. Danielovi se dívky a ženy líbily vždycky. Přitahovaly ho na nich jejich křivky, a to jak tělesné, tak i mentální. Jako mužského ho musel přitahovat opačný pól. Ten ženský. Danovi nikdy nešlo o to, co by se asi nazvalo fyzickou krásou ženy, tedy jak je narostlé tělo. Musel ale z ženy vždy zakoušet pocit blízkosti, a ovšem samozřejmě zájmu.

Trochu problém byl a je v tom, že ženy, se kterými se míjí ve veřej- ných prostorách, nejsou zrovna nejlepšími reprezentantkami takového ženství. A to jich potkává i stovky denně. Za poslední čtyři roky se mu stalo pouze třikrát, že se otočil za ženou, která se mu na pohled líbila, a kterou by měl chuť pozvat třeba na kafe, do kina, nebo do přírody.

Jednu uviděl procházet vestibulem budovy jeho zaměstnavatele, pak vyšla ven, kde na ni čekal kočárek s miminem, a – pravděpodobně – matkou, která dítě pohlídala. Viděl ji pět, deset sekund, na vzdálenost nějakých patnáct dvacet kroků.

Druhá, to bylo asi za rok, nastoupila k Danovi do výtahu také tam. Ve vteřině viděl, že je zjevem i věkem k němu. Rychle mu naskočilo, jak se to odehrává v těch filmech, dva ve výtahu, cvak, výtah se zasekne, osvětlení jako na potvoru vypadne, cvak, romantika…

Tak předně, nebyli v tom výtahu sami dva, ale ještě nějaký, poměrně nechutný chlápek. Ale bylo ještě něco daleko horšího, co film nezachytí, a co tam bylo navíc. Její těžký, až pižmově čpavý parfém, revokující spíše stárnoucí umělkyni ve dvě po půlnoci, když se na barové toaletě dala trochu do pucu. Ten Danielovi tak zalezl do nosu, až si musel vzít papírový kapesník a dát si jej před nos. Ona ho neviděla, stála před ním, takže se jí to nemohlo nějak dotknout. I když pak vystoupila, Dan by mohl ve vzduchu kreslit, kudy šla a kudy se ta vůně táhla. Každý pochopí, že k takové květince je těžké jenom se přiblížit, s ní zůstat trvale pak prakticky nemožné. No, snad jedině tomu, kdo má totálně otupělý čich, anebo použije masku s kyslíkovou bombou. Ale to by se celkem dost prodražilo.

Třetí ženu, která ho už na nějakých třicet čtyřicet metrů a jedno po- dlaží nadhledu upoutala chůzí a celkovým vzezřením, pak byla – Karo- lína. Viděl ji zezadu a na takovém místě, kde by podle něho neměla být a kde ji vůbec nečekal. Vzdalovala se, šla směrem od něho. Teprve, když se shýbla, aby vysypala zřejmě kamínek z boty, ji poznal.

Ale to máme jenom situaci, kdy Dan někoho spatřil, a měl na to jenom první pohled. Rozumějte, ve dvou případech by další pohled stejně všechno skrečoval. Ale hlavně, neznáme názor nejméně dvou z těch tří dam. Vždyť ony se ani neohlédly. Vždyť je ani nenapadlo, že na blízku je člověk, který by se k nim třeba hodil.

A takhle to běželo po celá ta desetiletí, co Daniel vnímá ženy jako ženy. Z toho nic prostě nevykřešete. Ale i tak. Chlap v nejlepších letech, mělo by se mu zalíbit víc žen než jenom tři za tak dlouhé období. Ne snad?

Jenže…

Je objektivně příliš mnoho faktorů, jež osoby, co mají v občanském průkazu v kolonce pohlaví F, doslova degradují a z této kategorie diskva- lifikují. Někdy trochu směrem k M, ale většinou se litera určit vůbec nedá. A tohle Daniel pominout a ženám odpustit nemůže. Nejde totiž jenom o ně, všichni jsme jako spojité nádoby.

Jen se rozhlédněte. Třeba na ulici.

Všimli jste si někdy, jak ženy chodí? Shrbené, zatahují hruď mezi ramena, břicho vystrčené málem na odiv. Nebo když špičky chodidel vtahují k sobě, některé šmajdají, hrůza. A jejich chůze prozrazuje, co v nich je. Působí nesebevědomě, rezignovaně, úlisně, potrefeně a bez jakékoli ambice na přitažlivost. Kde je nějaká hrdost, důstojnost, vědomí vlastní ceny?

Na ulici a obecně na veřejnosti je možné stále vidět sluchátka v uších a v ruce chytrý mobil. Tím jasně dávají najevo, že je okolí vůbec, ale vůbec nezajímá, že je obtěžuje, a že se od něho totálně odstřihují. Kde je jejich zájem, jejich vstřícnost, jejich sounáležitost? Což žena netouží po muži tak, jako muž po ženě?

A když už na sebe natáhnou kalhoty, což sice v prvním plánu příliš ženské není, ale budiž, tak máte kolikrát pocit, že v nich mají – naděláno. A chodí tak, aby jim to nohavicemi neuteklo na zem. Nechutné! Takhle nevypadal ani můj otec v pokročilém stádiu opilosti, a že to byla chu- ťovka!

Což se úplně zbláznily? Pro koho se takhle oblékají? Komu chtějí vytřít zrak? Tohle nás má přivábit? Nebo jim na tom vůbec nezáleží?

Co žen si dnes nedává pozor na vykukující spodní prádlo. Některé z nich si dokonce bláhově myslí, že je to přitažlivé, moderní a in. Není, je to otřesné! Řeknu vám, jak to působí. Náhrada absence sebevědomí za nadutost.

A kolik žen trpí i značnou nadváhou. To vám povím, to je tedy roman- tika! Ale nejde jenom o prostou nadváhu, ale o jakousi celkovou nefo- remnost. Sama nadváha by takovým problémem nebyla. Dřív také některé ženy byly plnější, ale nějak to nevadilo, když jinak byli vkusné. To je ta dnešní skladba potravy, a životospráva, a životní postoje, a rezignace na snahu nějak před chlapy vypadat. Ne ne, to nevedeme řeč o nemocných a invalidních občanech. Je to velké neštěstí, ale za to si tyto ženy mohou většinou samy. A namísto toho, aby se vynasnažili sebe nějak pozvednout a zušlechtit, spíš pomlouvají jiné ženy, aby je v očích mužů srazily níže.

Danovi asi nejvíc u žen schází absolutní absence důstojnosti, trochu té vznešenosti a noblesy. A ovšem vůně. Aby chlap k ní mohl aspoň někdy, třeba i ve své představě, vzhlížet jako ke královně a cítit se tak jako král. Anebo možná spíš jako pacholek, což je často ještě víc vzrušující. Ale jak být hrdá na něco, co ani mnohdy jako žena nevypadá, nechová se tak a rozhodně tak ani nepůsobí?

A to je nejtěžší balvan, který ženy stahuje do tenat genderového bludiště neurčenosti. Přebírání prvků mužského protipólu, za současné nevyzrálosti, rozmazlenosti a infantility.

Jsou takové všechny? Určitě ne! Ale kde jsou ty, o kterých teď nemluvíme? Kde jste…?

Taky jsem chodil shrbený, ramínka stažená ke krku, břicho vystrčené, hrudník propadlý. Jako bezradná mumie. Sykavky jsem měl neméně tak problematické, jako má Gott, nebo Zagorová. Ale dostal jsem se z toho. Všichni lidé, až na diagnostikované výjimky, se mohou postavit a začít být člověkem, a to i podle vzhledu.

Držení těla, naše pohyby, chůze i celý náš postoj, na nás vyzrazují, co je uvnitř, jak to se sebou myslíme a jak přistupujeme ke svému okolí. To, že to většinou lidi nedokážou popsat, neznamená, že to nevnímají. Je to tak průhledné, kdybyste věděli!

Denně vídám nepočitatelné množství mladších žen s cigaretou v ruce, a to přímo na ulici! Což si neuvědomují, že ukájejí svoji drogovou závislost přede všemi, a tím říkají, že jsou totálně ve vleku zlozvyku, který mimochodem, a na to by slyšet mohly, ve většině světa už není in? Proč, nevydrží to? Nevidí, že je to totéž, jako kdyby náruživější chlapec ukájel zase tu svoji potřebu třeba na přechodu přes silnici. Že je to fuj a něco jiného? Není! Je to úplně stejné, jako ony, když vyhulují. A to on by neznečišťoval naše dýchací cesty, a nedělal by věc zásadně nezdravou. Prostě sorry, já musim!

Zase už slyším to zaklínadlo. Není. Není to něco jinýho. Je to naprosto totéž, i když se vám to třeba nezdá.

Aby bylo jasno, nemám nic proti společné partnerské vodní dýmce, kalumetu na smír, nebo doutníku, co si starší pánové dopřejí ve svém klubu. Ale notoričtí nikotinoví závisláci a závislačky opravdu patří do léčebného ústavu. Detox, a hned poté mentál.

A to zamrzí tím víc, když má žena štěstí a má dobře urostlou postavu, ženské křivky a rysy, a mohla by z ní být půvabná a nádherná bytost. Ale cigareta, nevkusné oblečení, jež ženské tvary úplně zruší, nebo nějaký prvek mužského chování, tuto šanci na ženu takovou, jaká by konečně mohla a měla být, totálně zlikvidují.

A co slovník dnešních žen? Ne, proboha ne, už dost.

 

Kde jen jsou ženy udržované, pečlivé a opečovávané, nezdevastované vlastní nedbalostí, pracovité, vytrvalé, tolerantní, kde jsou ty, které mají rády všechno krásné a preferují věci hodnotné, které se rády milují, a nikoli souloží! Kde jsou ty ženy toužící po mužích, ale po takových, kteří jim na oplátku k těmto vlastnostem nabídnou přídavkem zase své, chlapské bohatství, jako je věcnost, analytické myšlení, síla, přímoča- rost, velkorysost, smysl pro humor a nadhled! Kde jen jsou ženy, které se s mužem shodnou v klíčovém, jsem jenom jeho, je jenom moje!

Byl jsem několikrát svědkem, že žena se nezbavila muže, co ji nepod- poroval, nepomáhal jí, nechal na ní veškerou tíhu péče o děti, a třeba ji i okrádal, lhal a mlátil. A když se jí zeptáte, proč s ním je, rozteče se, když on má jiný přednosti! Jaký děvo, proboha, jaký?

Mnohé také na sebe vzaly roli a navalily břímě muže, což je jasný exces. To prostě nejde. Viděli jste snad někdy samici kozoroha, kterak se projevuje jako samec? Víš, frajere, já mám jiný starosti. Děti? Teď ne, nejdřív si chci užívat.

Kristepane, co myslí tím užívat? Víte, co by se s ní stalo? Ne? Měl by snad cukr solit? Ne. Má sladit. A kdyby přece jen nechtěl sladit? Co s ním? Vysypat do výlevky a spláchnout. Kde je vaše ženskost, ženy? Ta krásná, ladná, trochu hašteřivá, půvabná a k neodolání přitažlivě vonící ženskost? Brečet by se chtělo…

O chlapy teď sice nejde, ale taky mají své. To plivání, nechutné zvuky při uvolňování hlenů, šťourání se v nose, i tady problematická hygiena, siláci s volantem v ruce, až kosti (druhých lidí) praskají, na záchodech netrefa… A i jim se v některých případech asi trochu zalíbilo v dámské zástěře, nebo punčocháčích a sukni. No, naštěstí jsem na kluky nikdy nebyl. Je ale spravedlivé to připomenout. Nechme na hlavě, pánové.

 

Proto tak zřídka, proto jenom třikrát za padesát měsíců.

Necítí už v těchto osobách ty kdysi půvabné ženy, nádherné a doko- nalé protipóly muže. Vidí jim tak říkajíc pod sukni (kdyby je aspoň uměly nosit). Už v těchto ženách nemůže vidět dřív tak přitažlivá stvoření. Ví, co je uvnitř, co se za fenoménem jejich přitažlivosti skrývá. Nenechá se už nalákat na cokoli, co by snad mohly nabídnout. Ale ony ani nic nenabízejí. Jaká smutná shoda! Jak trpké zjištění pro cizince, který ani po dobu své pomíjivé přítomnosti nezakusí darů hostitelových.

Vyčítají mu, že se žene za absolutní dokonalostí, že chce perfektní, bezchybnou a dokonalou ženskou, a taková že neexistuje. To je ale pito- most! A zase jenom výmluva, vysvětloval.

Kdyby tomu tak opravdu bylo, žádnou ze svých skladeb, žádnou nahrávku, žádný text, a vůbec nic bych nikdy nedokončil pro neustálé zdokonalování. Ale ta díla jsou hotová a nic k nim už nepřidávám. V je- jich podobě je tedy považuju – jak to vy pojmenováváte – za absolutně dokonalá. Jinými slovy, této dokonalosti dosáhnout lze.

Tak nějak podobně se týž rozpor odehrával i v oblasti ostatních mezilidských vztahů, kdy mu bezskrupulózně navěšovali cedulky příliš náročný, moc si vybírá. Dan to vnímal jako zbavené jakéhokoli vcítění, jako totální nepochopení, a trochu i jako křivdu.

 

Ale bylo těch názorů tolik, a bylo to tak často, a stále a tak podobné, a nikdo ho nepodpořil, že si kolikrát už sám vážně začínal myslet, jestli není přespříliš náročný, když od lidí, a tedy hlavně od žen, očekává v dospělosti nějakou aspoň elementární úroveň lidské kultury a vyspě- losti.

Copak opravdu z těch tří a půl miliardy tady nelze potkat ženu, která se obléká přiměřeně, její aroma není už na dálku odpudivé, není závislá na cigaretách ani jiných nezdravostech, je čistotná, nechodí v děravých kalhotách, nevyčuhuje jí odevšad spodní prádlo, nehraje si na chlapáka, nepotřebuje si forsírovat své sebevědomí, nemá zábrany projevovat kladné emoce, je schopna sestavit smysluplné souvětí a srozumitelně a kultivovaně je také vyslovit, nejde jí jenom o sex, nehrne se mezi poli- tiky ani náboženské fanatiky, a nesnaží se dokazovat, že je někdo jiný? Opravdu nelze dohledat tu, jež se nestydí za svoji ženskost, má ráda děti, muže, a taky sebe, copak je to fakt moc? Je to, hrome, takový problém?

To je přece úplný základ! Vždyť já jsem taky jenom obyčejný člověk, normální kluk a mužskej, a s těmihle fundamenty nemám potíže a pova- žuju je za docela samozřejmé, přirozené a člověku příslušné, tak kde jsou spoluhráči a spoluhráčky?

Daniel se už vážně zaobíral myšlenkou, že je nějak invalidní, když je ženami docela znechucen, a tím nějak oderotizován. Miluje ženský prin- cip, přitahuje ho ženský protipól, ale protagonistky suplují jiné role.

Mnozí ani pořádně nevědí, čím je žena ženou a muž mužem. To není tak banální, jako že když má kozy, je to baba, a naopak stále vystrčený pindík je jasným důkazem opravdového chlapa. Heh, to je jako myslet si, že kostel rovná se bůh.

Nechali si dokonce od některých zaujatých lidí namluvit, že krásná žena musí mít skoro sto osmdesát – k tomu si nazuje botičky s vyso- kánskými podpatky, mít dlouhé nohy, a nejlépe prsy doplněné silikonem. (Jo a prosím vás, už nikdy tomu neříkejte poprsí, nebo by někdo mohl oprávněně začít říkat kouloví.)

Pak jsou zase jiní, kteří určitě nejlíp vědí, kdo je opravdový chlap. Fakt nesdílím blud, že macho svárající mezi prstíky svého pindíka, kde by zase zasunul, nejlépe vícekrát za noc, je tím, po čem by ženy měly prahnout. Takový zakomplexovaný hošík si jenom neustále potřebuje dokazovat, že mu aspoň něco ještě funguje.

 

To jsou okamžiky, kdy si byl téměř jist, že jakkoli to zní absurdně, je v tomto čase a na tomto místě vesmíru, nějakým příšerným a politová- níhodným nedopatřením cizincem, ke kterému se ale na smůlu jako k cizinci nechovají. Zažívá nevýhody domácího, a současně nevýhody cizince. Bonusy těchto rolí jsou mu z neznámých důvodů odepřeny.

Nikdy dřív si nepředstavoval sebe jako odděleného od ostatních, nikdy se nechtěl lišit, tedy aspoň ne za každou cenu. Chtěl být dobrý a lepší, to ano. Pro sebe, pro druhé a pro všechny. Jen netušil, že ten jeho růst, to dospívání a bohatnutí větví i kořenů, jej po delším čase několika desetiletí v porovnání s okolím uvrhne do takového vyčlenění.

Někdy na něho padne taková lítost, ne nad sebou, ale nad tím vším, z bezmoci to změnit, pohnout s tím. Ať dělal cokoli, nešlo to. Ať nosil džíny, nebo oblek, ať měl vlasy dlouhé, nebo krátké, když peníze měl, nebo neměl, v mládí, nebo později, když sportoval, nebo stranil umění, když byl nezkušený a pitomoučký, nebo jako dnes, kdy už ví.

A i když se to nikdy nedovíš, zkusil jsem snad všechno.

Ale určitě si nic nemusí vyčítat. Nic nezanedbal, co šlo vyzkoušet, to zkusil. Nic jej neminulo náhodou. Jenže to je ta bída. Smůla může po- minout, a třeba se to obrátí. Ale takhle?

Jak se Danovi opravdu mnoho věcí kolem něho nelíbí, a trápí jej co- koli, co nějak nefunguje, nebo co se nepodaří, najde se sem tam i pár roz- tomilých věcí, které ho vždy alespoň na okamžik potěší.

Tuhle čekám na oběd v restauraci, a dva dědové u sousedního stolu posedávají nad stopičkou zdravotního destilátu, a mlčí. Dlouze mlčí. Za hodnou chvíli se jeden z nich, zřejmě po zjištění informace důležitosti úrovně mimořádného zasedání rady OSN, náhle nadechne k zásadnímu projevu: „Zejtra maj bejt přeháňky na celým území,“ a pokyne, aby si kolega poznamenal.

„Hm, hm,“ vyhodnotí vážnost situace druhý, a sezení pokračuje zase dlouhou, tichou siestou. Ale to se musí vidět. Většina jejich světa je už uvnitř nich. Okolí to vidět nemůže.

Onehdy jsem v metru viděl naproti sobě sedět paní a pána ve věku, jenž bych se neopovažoval vyčíslit. Drželi se za ruce, a co jsem těch pár minut stačil ukořistit, nádherně se k sobě chovali. Jak spolu jednají, s jakou úctou, a jakým respektem. Tlačilo mi to slané do očí, ale povedlo se mi to zakrýt. Půvabné.

Je i pár filmů, co byly natočeny poctivě, jsou i písničky, které stojí za poslech, jsou i dobré knihy. A jsou i situace, jež lidé před jeho očima zvládnou na jedničku, a pak zakusí pocit zvláštní vnitřní radosti, jakoby se to podařilo jemu samotnému a současně všem, radost, jakou lze jen sotva prožít na fyzické úrovni. Určitě tady někde budou i lidé, kteří jsou… normální. A zdraví. Otázkou je, kde, v jakém čase, a mohou-li se při svém počtu a rozlehlosti Země potkat. Je naplňující, když si pomáhají.

Koneckonců, i Dan se jim mnohokrát v nejrůznějších situacích vyna- snažil pomoci, když bylo potřeba. Nejednou ho chtěli za pomoc odměňovat, ale on to odrazil svým typickým, mírným pousmáním, kdy si nemohli být hned vůbec jisti, zda v něm převládá upřímnost, laskavost, nebo kousek spíš sarkasmu, či špetka ironie. Nemohli. Bylo tam všechno.

Jak může porozumět tolika věcem, jak může mít odpovědi na takové množství otázek, kde jiní tápají, anebo si je rovnou raději vůbec nepokládají? Jak může vidět a chápat i zákoutí, kde my jsme nikdy nebyli?

Jak by nemohl! Vždyť na vlastní kůži zakusil a udělal snad všechny chyby světa, on přece těmi marasmy prošel, on tam všude byl. Proto přece ví, z čeho tyto omyly pocházejí a jak vznikají, a jak bolí jejich zjištění. A protože si dobře pamatuje, jak mu vždy v tu chvíli bylo, protože byl schopen se na sebe podívat očima druhého, a později i s nadhledem a odstupem, a musel se sebou něco udělat. Nesnesl by setrvávat ve svých pochybeních.

Chyba, omyl, to se stane každému. Jsme ve svých fyzických tělech velmi chybující a omylní. Ale jsme povinni se poučit, a když to jde, věc napravit. A potom touž chybu neopakovat. Tuto schopnost má každý dospělý a zdravý lidský jedinec.

Člověk se to všechno nakonec může naučit. Když to dokáže i normální kluk, z takových rodinných poměrů a údolí šerého dětství. Nejde o to, že by se každý byl schopen naučit cokoli. Všichni nemohou být skvělí hráči na bicí, nebo virtuózní houslisté, nemohou být všichni lékaři, baletky, matematici, učitelé cizího jazyka, kosmonauti, malíři, nebo politici. I když – politiky mohou být skoro všichni…

Ale základní rysy a výbavu lidské podstaty, jako jsou přirozenost, empatie, respekt k druhým, ohleduplnost, zodpovědnost, tolerance, pra- covitost a dejme tomu hygienické návyky, to máme všichni ve své moci a za to jsme zodpovědní. Neplatí žádné výmluvy.

Bože, kolik jenom si toho si lidé navymýšlejí, aby ze sebe shodili odpovědnost, a aby před světem a před sebou vypadali líp! Kolik rádoby doložených a prokázaných tvrzení, že muži jsou méně citoví, než ženy, že jim jde jenom o to, aby co nejvíce rozsévali, nejlépe i vícekrát za noc, tak to přece holky pochopte, oni už jsou takoví!

Co vysvětlování, že ženy nedokážou jednat věcně a konstruktivně, protože to nemají v genech. Blbost! Umějí to. S kamarádkami v cu- krárně, v parku s dětmi, nebo se sousedkou doma u sklenky bílého, přiro- zeně švitoří bez ladu a skladu a tak nějak po jejich, ale ony si rozumějí a dělá jim to dobře. Ale pokud jde do tuhého, dokážou jednat racionálně, jasně a přesně.

 

Jsme, muži i ženy, stále titíž lidé a základ máme totožný. O tomto základu vepsaném do našich harddisků při narození si tady celou dobu povídáme. A pak přijde dvacet třicet let života ve společnosti, očarování z toho, když se nám něco málo podaří, nějaký ten úspěch, prachy, materiální požitky, a kamarádi, milenky a milenci, kariéry, drahé auťáky, a možná i vliv a moc. K tomu ještě falešný pocit, že to všechno je zá- sluhou našich schopností, že za to můžeme my a naše skvělost, a najed- nou, najednou jsme zapomněli, odkud jdeme, a kam směřujeme.

A chaoticky – sice navenek nadutí jak pávi při námluvách – se kodr- cáme životem, nedbaje komu všemu kolem sebe ubližujeme tím, že jako spojovací článek pro vytváření spokojenosti a naplněnosti vespolek jsme úplně nepoužitelní, a strháváme k tomu i ostatní tvrzením, že to je přiro- zené. Takoví prostě jsme.

Nejsme! Tyto výmluvy jsou naivní a krátkozraké. A vůbec nezáleží na tom, že se jimi ohání devadesát devět procent lidí. To na skutečnosti nic nemění.

Přicházíme na svět jako nádherná, čistá a dokonalá stvoření. A kdo si myslí, že to tak není, když se na sebe podívá, tak nechť si tu svoji současnou podobu připíše na seznam vlastních průšvihů. Je to ve vaší moci! Je to v naší moci!

Nutně potřebujeme znát skutečný stav věcí a neklamat se nadále po- křiveným obrazem, který vždy nabízí pohled zevnitř. Zevnitř čehokoli. Abychom mohli uvidět realitu v pravých barvách, musíme opustit své tělo a získat odstup. Zevnitř to není možné. Brusinky v sektu také neuvidí svět vně sklenice takový, jaký ho můžeme vidět my. Ani okurky ve sladkokyselém nálevu.

Jestliže nebudeme schopni se na sebe a na všechno okolo podívat s nadhledem a odstupem, nezaujatě a spravedlivě, nepohneme se z místa. Stále si budeme myslet to svoje, a říkat, že my ne, ale spíš ten Dan je asi trochu na hlavu, ale ať budeme okounět jakkoli, ze své uzavřené pozice realitu nespatříme a nepoznáme. A ničeho nedosáhneme, nic se v nás nezmění.

Ale změnit by se mělo.

 

Kdysi, v době krušného dětství, mu byly daleko blíže chmurné a deš- tivé podzimní dny, a pak zima, a taky noci. Když bylo nebe zatažené, tmavé a plakalo, nebyl tolik patrný rozdíl mezi ním a Danovým psychic- kým rozpoložením. Jaro a léto přímo nesnášel, neboť ty mu nastavovaly zrcadlo, a jeho život se v porovnání s okolím jevil ještě temnější.

Teď naopak miluje slunce a světlo, protože to ladí s jeho vnitřním duchovním prostředím. A tmavší dny končícího podzimu a zimy jsou mu dnes protivné.

V každodenním běžném kontaktu, na takové té povrchní úrovni, nemá dnes už žádný problém, a to ani tam, kde na druhé straně hřiště je tvor vskutku problémový.

Naučil se lidem rozumět, překládá si jejich slova za pochodu, a rea- guje tak, aby sice neuhnul a nelegitimizoval nesoulad jejich vyjádření, ale aby zároveň mohli ihned porozumět i oni. Spíš k nim dnes už přistupuje se shovívavostí a ohleduplností.

Původní spory o slova a o zdánlivé titěrnosti se už nekonají. S trochou kacířské příchuti by se dalo říct, že on je dnes tím starším bráchou, který mladší kolegy a partnery v práci a diskuzi vede cestou bezpečného a ne- konfliktního porozumění, při zachování podstaty vyjádření. Oni jsou ti slabší a nedorostlejší. Mají ho za vyrovnaného, vybalancovaného, a za kotvu v rozbouřených vodách mezilidských vztahů.

Upravený život, jenž uchopil do svých rukou, relativní ekonomická jistota, nezávislost na reklamě, bohatství, úzce zaměřených partách lidí a jiných dočasných lákadlech, to vše mu dává možnost pokojně a po- hodlně se usadit ve svém nitru, a nerušeně a soustředěně prožívat věci, jak je vidí on, jak byly na počátku a jak by měly být i nadále.

Neboť v té všední a povrchní rovině komunikace není prostor, který by Danielovi mohl vyhovovat a jenž by mu stačil. To ani v nejmenším. Jeho hodnoty, jeho touhy, jeho plány a velká většina jeho radostí, se nacházejí uvnitř, v tom rozlehlém, nekonečném prostoru, který vyrostl z původně malého, tmavého koutku, kam se kdysi utíkal schovat před okolím.

Tamodtud čerpá veškeré nabyté poznání, ze zkušeností a z moudrosti, která vznikla propojením pavučiny získaných a dostupných souvislostí, a moudrosti, již máme už od věků k dispozici z jiného rozměru.

Z toho prostředí, kde je propojen a těsně přimknut k těm několika startovacím instrukcím, které stejně jako každý dostal do vínku coby nezbytnou výbavu pro cestu materiálním světem ve fyzickém těle, a jež rozhodují o tom, že jsme lidé, a ne třeba paviáni. Kterých se tímto nechci dotknout ani v nejmenším.

Tak prakticky celý pro Dana podstatný život, život trvalých hodnot, se nachází zde, kde se může setkávat s lidmi, kteří cítí, vnímají, rozumějí a neubližují. Může se obohacovat o jejich vklad toho, co zatím on nemá, stejně jako oni zase využijí poznání a zkušeností jeho. A kde nadto může komunikovat s tím, koho původně vůbec neznal, pak jej měl za hlas, a jehož občané planety Země nazývají bohem nebo alláhem, nebo jak zkrátka chtějí.

Tolikrát si představoval, jak je konečně v prostředí naplněném vůní pochopení, sourodosti, ohleduplnosti, tvořivosti, touhy po spojení a po věčnosti. Čistý vzduch, prosperující příroda a naplnění lidé.

Tolikrát si před očima přehrával svůj protipól, ženu, jejíž přítomnost po pravém boku naplní jeho druhou polovinu, která mu právě chybí k dokonalosti dospělého a zralého člověka, aby přece poznal všechno, k čemu byl stvořen a povolán. Aby mohl pokračovat dál…

Viděl a věděl, že je to přece tak snadné, tak blízko, tak přirozené, a že k tomu směřuje veškerá logika života.

A že je to tak na dosah ruky.