Naī & IePohádka o Šroubku a Matičce

Naī & Ie

Ie,

vím, že se za chvíli vrátíš. Cosi mě však přimělo psát. Jen tak, pro tebe, pro sebe, pro všechny, a všechno. Ale psaní patří tobě.

Napsal jsem už mnoho dopisů, ale tady na Ie'harīīa ještě ani jeden. A hlavně žádný tobě. Říkám si, že to není spravedlivé, protože ty, kterým jsem psal kdysi, si to nezasloužily. Neměly ode mě dostat ani jen nepatrný zlomek toho, co patří tobě.

Sedím před domem, před naším příbytkem, naším domovem. Za mnou na stráni kvetou stromy, a i z té dálky je až sem slyšet bzukot včel, čme- láků a ostatních polétavých dělníků starajících se o spojení toho, co je ke spojení určeno a co k sobě patří. Ptáci si mají stále co říkat, nedají si ani na chvilku pokoj. Teď už ale nebrebentí tak neúnavně, jako zrána, kdy na celé okolí vykřikují, hele, jsme tady, tady jsme.

V dálce před námi, za cestou a několika řadami stromových alejí, plyne Rrīa·nēe. Stále tím svým poklidným tempem, nezastaví se, nezrychlí, jede si od pramene (mohli bychom si tam někdy udělat výlet, co říkáš) až ke svému ústí, jakoby si stále vedla tu svou…

Lehký pohyb vzduchu vlní travinami, hraje si s keři a rozechvívá listí stromů a dělá tak ovzduší vlahým a prostředí příjemným. Zavírám na chvilku oči a tvář nastavuji slunci. Jako kdybych žádal tu obrovskou ves- mírnou elektrárnu o radu, co napsat teď, co potom. Je toho totiž tolik. Tolik ti toho chci říct. A cítím, že na to všechny sny a představy nestačí. Je ti asi jasné, o čem mluvím.

Když mám tohle všechno před očima, dochází mi, co bude asi to nejdů- ležitější.

A to je, že všechno je tak, jak má být. Rostliny, vše živé, a vůbec celý ten přírodní koloběh koná přesně to, k čemu byl stvořen a určen. A my do toho patříme. My do toho krásně zapadáme.

Nikdy v minulosti jsem to povědomí neměl a nezažíval, ale teď ano. Tisíckrát ano! Já sem patřím, jsem tady správně. Jsem na tom nejlepším místě v celém vesmíru. Tady, vedle tebe! Nejsme cílem jeden druhému, jsme si životním prostředím. A to je tak nádherné a životadárné, že to nedokážu ani výstižně popsat.

Je tak roztomilé, když se ptáváš, chovám se jako dítě, viď?

Ale ne, Ie, už ne. Od toho našeho kouzelného okamžiku na Slavnosti nezadaných, už rozhodně ne. A za těch čtyřicet měsíců jsme se toho oba tolik naučili.

Původně jsem se domníval, že už mám zkušenosti, že spoustu věcí vím, a že mi bude stačit to jenom trochu oprášit, doplnit a doladit. Jak jsem se mýlil! Jsme oba, a všichni, na samém začátku. Hloubka vědění a poznání je nesmírná, a my teprve jenom začínáme. A čím víc se učíme a doví- dáme, zjišťujeme, že poznávání poskytuje radost, a vede ke zrání a napl- ňování, a že toho stále víme jenom velmi, opravdu velmi málo.

Kdysi jsem se snažil co nejrychleji a nejdůkladněji poznat všechno, co se jen poznat dá. Dnes ale nespěchám. Všechno poznat nelze, to už teď vím, a ten proces poznávání a dospívání je navíc tak smysluplný a dobí- jející, že mě nijak, jako dřív, netrápí pocitem nedostatečnosti. Tak ať tedy trvá třeba na věky! Moudrost není cílová meta, není to ani stav, je to proces.

Pamatuješ, když jsme se před dvěma týdny vraceli z Voaī·natu·tarroa, měl jsem obavy, a ani se mi o nich nechtělo zprvu mluvit? Měl jsem opravdu trochu strach z té změny, z toho nového zjištění, z té skutečnosti. Ale ty ses s tím vyrovnala s grácií, a pak jsi mě ještě tak půvabně, tak blahodárně ujišťovala…

A'h mi v tu chvíli také moc pomohl. Nenavedl tě nakonec on?

Let v balónu nad městečkem byl pohádkou v pohádce. Měli jsme tvým rodičům, vlastně opatrovníkům, za všechno děkovat, a také jsme chtěli. Namísto toho oni oceňovali a obdarovávali nás. No, jsou – a vždycky byli – opravdu skvělí.

Ie, chci, abys věděla, že jsem vedle tebe správně, a že chci být i nadále. Jsem šťastný, žes na mě tehdy ukázala, když jsem to ještě vůbec neviděl, nevěděl a nechápal. To mě vždycky pohne skoro až k slzám, že možná právě proto slovo A'ha způsobilo, abych mohl být tady, mezi vámi všemi, abychom mohli být spolu.

Zpočátku jsem tě sice skoro neznal, určitě ani zdaleka tak, jako teď. Tenkrát jsem tě taky ani nevnímal jako dospělou ženu. Ale přesto – neu- mím si vysvětlit, z čeho ve mně pramenila ta jistota – jsem ani na okamžik nezaváhal, a před tolika lidmi jsem sestoupil z tribuny a postavil se vedle tebe. Ani netušíš, jak strašně jsem se v tu chvíli bál, že se tam, všem na očích, ani nepohneš a nebudeš na mě reagovat.

Ale štěstí mě neopustilo. A navíc všichni byli tak milí, a přáli mi. A pak přáli i nám.

Ie, děkuju ti za tvá rozhodnutí, kdysi před dvanácti lety, i tady na začátku, a pak každý další den. Nejsem schopen dost dobře slovy vyjá- dřit, co to pro mě znamená. A možná, kdo ví, to ani vůbec nejde.

Miluju tě, Ie, vážím si tě, a mnohem, mnohem víc, než vůbec dokážu napsat. A to jsem si o sobě vždycky myslel, že jsem schopen se vyjadřovat dost obratně.

Ale neboj se, o nic nepřijdeš, nezůstanu ti nic dlužen, všechno ti povím. Až přijdeš, až budeme zase spolu, a stále. Vím, že se za chvíli vrátíš. Ale cosi mě přimělo psát. Jen tak, pro tebe, pro sebe, pro všechny, a všechno. Ale to psaní patří tobě.

Stále se na tebe těším, Naī.

 

Naī ještě jednou prolétl text. Dopis pak pomalu složil do malé obálky, zavřel ji, a nadepsal na ni jméno své ženy. Potom opatrně uchopil vázu s lučním kvítím z jejího nočního stolku, které pro ni ráno natrhal, přenesl ji do haly, a postavil doprostřed jídelního stolu na oválný bílý dekorační ubrus. Obálku pak opřel o vázu tak, aby příchozí uvítala lícem s nade- psaným jménem.

Osminu po poledni se vrátil z návštěvy u přátel, ale sám. Ie chtěla ještě zůstat, tak se domluvili, že půjde napřed. A v poklidu odpoledne pak napsal dopis. Na večerní jídlo je ještě brzy, Ie taky přijde asi až před setměním, a kdoví jestli. Když se s Ulleī rozpovídají, nevědí, kdy přestat, a ostatní aby si potom hledali jinou zábavu. Bývá pak docela namístě uvažovat o tom, jak je od sebe odpojit, nejlépe smečkou tažných psů. Ale co, ať si holky užijí, neviděly se teď tak dlouho. Jak je to dlouho, rok?

Zběžně zkontroloval, zda nezanechal nějaký nepořádek, a pak se po- ložil na lehátko do stínu, jenž na této straně domu ještě nějakou chvíli bude vrhat střecha přesahující až ke koruně blízkého stromu. Zavře oči a vnímá tlumené zvuky přírody.

 

Ulleī·moatte·naī (to znamená, je blízká dívkám a ženám) a Ka·rrīa·ko (příznicec vodních vln a hlubin), nebo jak si běžně říkají Ulleī a Ka, žijí spolu daleko déle, než Naī a Ie. Vlastně to muselo být už před tím, než A'h[59] přenesl Naī·me'ha ze Země.

O jejich věku, a o věku lidí obecně, nemá cenu na Ie'harīīa uvažovat. Každý jedinec je spíš výrazem svého charakteru (podle toho také mají jména), než věku, a ve světě, kde nemusíte hlídat a počítat roky, to po- strádá hlubší smysl. Není zvláštností, že za několik stovek let může člo- věk působit mladší než dnes. Je to jenom podružná informace.

Blíže se poznali právě na Slavnosti nezadaných. Naī pak právě tady a veřejně učinil Ie nabídku. Příliš se zase za ty první tři měsíce ale ne- znali. Vlastně ještě spolu s jejími opatrovníky pouze přebývali v jednom společném, větším příbytku, v jejich domě. Naī k ní byl tehdy dokonce poměrně odměřený. Takové dítě, zase budu táta?

Ale Ie není dítě. Byla v ní sice ještě stopa toho typicky dětského po- žadavku nekompromisní spravedlnosti a intolerance ke všemu, co hned podle sebe nepovažovala za správné, ale to se s prvním těsnějším kontak- tem s mužským partnerem urovnalo. A Naī to poznal ve správnou chvíli.

Jeho nabídku přijala. A pak, teprve od té chvíle, se mezi nimi začalo dít něco, něco tak hlubokého a úžasného, že by si to ani ve snu nedokázali představit. Přitom oba disponují schopností fantazírovat přímo výstavní.

A za vším tím bylo jenom jejich rozhodnutí. A ovšem slovo A'ha.

Tam se stali s Ulleī[60] a Ka velmi blízkými pro takovou jejich půso- bivou a decentní podporu, kterou oni mladším v začínajícím párovém soužití byli připraveni a schopni poskytnout. A také jim jsou vhodným příkladem.

Naī přišel, když mu na Zemi bylo pětapadesát. Ale teď, po třech a půl letech a razantní transformaci a revitalizaci těla, se cítí a vypadá ani ne na čtyřicet. Když se s Ie uviděli prvně, hádal jí osmnáct, možná tak dvacet let. Dnes cítí a žije život maximálně třicetileté ženy. Proti ostatním jsou však mládež. Tedy podle kalendáře.

 

Tahle chvilka siesty, přirozené zvuky nejbližšího okolí, a celková po- hoda zcela uvolnily jeho mysl, a tak se mohl nerušeně procházet realitou pro něho stále ještě novotou vonící přítomnosti.

Kolikrát ho cosi popíchlo prozkoumávat, jak je možné, že se sem dostal, jak to jen A'h technicky provedl. Nepředpokládal, že do téhle dimenze se lze dostat, i když člověk nejdřív neopustí pozemské tělo.

Hned se však napomenul za nenechavost. To ta stará lidská touha rozebírat dobře šlapající stroj, pátrat po detailech a myslet si, že to člo- věka k něčemu důležitému může přivést. Ale vždyť technologie a po- drobnosti realizace čehokoli stejně nikdy nevedly k vysvětlení podstaty věci. Někdy člověka dokonce zmatou a zamotají tak, že pravý smysl nenajde, ani kdyby ho měl přímo před nosem.

Naī si vzpomněl, že snad se to už kdysi mělo stát, možná ten Henoch, a pak ještě Eliáš. Faktem je, že v kraji, kde žil, ale ani jinde, nepotkal žádného člověka známého z historie. Možná však, že by ho stejně ani nepoznal. Jistě by se tady neprocházel s transparentem, já jsem ten a ten. Ostatně žádný z lidí by se tak jako tak nemohl upamatovat na nic a nikoho z minulosti, tedy ani sám na sebe, protože u každého proběhl kompletní reset vědomí. Ale u něho to byla jenom transformace těla. Musí se prostě smířit s tím, že tohle mu prozatím zůstane skryto.

Na Ie'harīīa žije něco okolo 143 600 lidí, což byla jedna z prvních věcí, které ho zajímaly, když v prvních dnech na Ie a její rodinu chrlil otázky jednu za druhou. Musel se samozřejmě naučit rozumět a mluvit zdejším jazykem, ale ukázalo se, že to nebude takový problém.

První den, když se ještě trochu nejistě a opatrně rozhlížel okolo sebe, co že se vlastně stalo, proběhlo v jeho těle velmi mnoho změn. Avšak ti, kteří na něho dohlíželi – připadal si jako v nějakém trochu civilnějším sanatoriu – byli velmi příjemní a ohleduplní. Poté, co se probral ze spánku (byl to spánek?), prakticky okamžitě začal rozumět některým jednoduchým frázím a větám, ale slovy hned odpovídat nedokázal, jenom posunky a mimikou. Ani nevěřil, jak dobře to jde i beze slov.

Něco s ním museli udělat!

Ale vůbec si nestěžoval. Cítil se totiž překvapivě dobře a bezpečně. A vše šlo tak neuvěřitelně rychle. Nikdy by to tak hravě nezvládal, ale tělo najednou pracovalo úplně jinak, takže na všechno najednou stačilo prosté rozhodnutí. Do dvou týdnů mluvil jako na Zemi.

Dnes už ví, že mluvit mohl zkusit hned, protože schopnost řeči a poro- zumění měl prakticky okamžitě po probuzení, ale neznal mechanizmus, jak ji zprovoznit.

Jazyk byl jeho doménou už na Zemi. Přirozeně ho také zajímal i tady. Učil se, hledal logické vazby, souvislosti, i něco, co znal jako gramatiku, tedy technologii jazyka, se snažil dovozovat. Všechno bylo tak jiné, což způsobilo, že jeho mysl byla poměrně nezatížená zbytečnými daty nepo- užitelnými v novém prostředí. I proto mu to šlo tak rychle.

Všiml si, že některá slova mu dokonce vzdáleně připomínají někdejší známější výrazy, na které se ještě dokázal upamatovat. Třeba tarroa – místo, město, terén, parcela, nebo natu – příroda, přírodní, nebo takové ennuo – mladý, nový. Velmi známá mu už na počátku připadala být rrīa – vodní hladina, řeka, a zvlášť salleī – slunce, sluneční. Naopak třeba naī – spojovat, snoubit, sloučit, nebo ıe – domov, náruč, byly pro něho úplně nové zvuky. Ale hezké. Je to věcný, a zároveň malebný jazyk. Používá více zdvojených souhlásek, ale zejména pak četné dvojhlásky, jako jsou například aī, eī, ıe, eo, uo, īa, īu, ale i īī, nebo ée, jež podstatně rozšiřují paletu použitelných samohlásek, a tak obohacují variabilitu a zvukoma- lebnost jazyka.

Obecně bude mít postup tvorby jazyka u lidí zřejmě podobné základy, ať se odehrává kdekoli, uvažoval. I tato skutečnost mu pomohla v pocho- pení používání nového stylu náplně řeči.

Ani slov a jejich tvarů se nemusel učit tolik. Jazyk lidí na Ie'harīīa tolik obratů nepotřebuje. Každý výraz má širší okruh významů, ten správný, zamýšlený, se pak vyloupne po použití vhodné kombinace a v kon- krétním slovosledu. A pochopitelně záleží na kontextu a v neposlední řadě i na intonaci. Ostatně řeč, ať už mluvená, nebo psaná, má svoji úlohu spíše ve viditelném a slyšitelném projevu, větší část komunikace jsou lidé schopni realizovat beze zvukových slov a liter napsaných na papíře, nebo případně na displeji.

Naī byl vždycky přesvědčen, že jeho rodný jazyk má tu nejlepší vypovídací schopnost, a to pro množství tvarů a obratů, kterými disponuje. Kolikrát jím bylo možné vyslovit i neuvěřitelnou hloupost, ovšem stavebně a gramaticky správně, což pak sice často vedlo k hu- morným závěrům, ale ve skutečnosti jste neřekli nic. Byl proto mile překvapen, že i tady má v ruce nástroj, kterým je schopen snadno vyjádřit vše, co potřebuje. Zatím aspoň nenašel nic, co by říct nešlo.

A existují ještě další důvody relativní jednoduchosti jazyka. Jedno- značnost sdělení nepotřebuje tolik variant vyjádření. Pak je tu velmi důležitý fakt nepřítomnosti celých tematických celků, které jazyk obohacují o nové a nové termíny, jako jsou bankovnictví, politika, ná- boženství, zdravotnictví, košatá vojenská terminologie a celá rozsáhlá oblast komerčního sportu, včetně reklamy a marketingu obecně. A na- konec třeba i to, že lidé zde nemluví do větru, a netlachají zbytečně. Nikoho taky nenapadne jazyk nějak komolit, všichni jsou si vědomi sku- tečnosti, že je to jeden ze způsobů, jak se dorozumět.

Ještě jedné důležité změny na svém těle si všiml. Už ani nevzpomněl na dlouholeté chronické fyzické obtíže, jako je hypertenze, hypertrofická rýma a jícnový reflux. Zmizely prakticky okamžitě. Dokonce i snížená citlivost pravé nohy od lýtka po malíček po těžkém úrazu se vyspravila beze zbytku do původního stavu. No ne!

Jakmile opustil laskavou, ale nevtíravou péči uvítací suity trvající asi dva a půl dne, a mohl konečně volně vyjít mezi ostatní, to, co jej jako první venku upoutalo, byl nezvyklý dojem z nejbližšího okolí.

Objekty kolem něho, stromy, keře, cesty, ale i zástavba a součásti in- frastruktury města, prostě veškerá scenérie v jeho dohledu, vyvolává po- cit, že všechno je poněkud drobnější. Člověk si tady nepřipadá tak ztra- cený a utopený. Rozhodně zdejší prostředí vede spíš k pocitu vlídného přijetí, než k ostražitosti z hrozícího nebezpečí. Příroda není tolik exo- ticky výstřední, syrová, a neoslňuje ani divokou krásou. A ještě něco. Žádná megalomanská stavba. Nějak ta povaha lidí asi úzce souvisí s charakterem všeho okolo nich.

Později měl možnost vidět i dost vysoké stromy s rozlehlými koru- nami, ale ty prostě byly nějak velké ze své podstaty, nevypadaly jako stromy malé, avšak přerostlé. Hory také spíš byly kopce. Žádné ostré hroty vrcholků a strmé velehory, jejichž zdoláním by si někteří museli samoúčelně dokazovat, že aspoň něco umějí. Jenom řeka Rrīa·nēe (po- kojná hladina) byla taková, na jaké byl zvyklý. Je docela dost široká a svým klidným a pomalým tokem připomíná spíš jezero.

Na okamžik ho napadlo, jestli teď po těch zvláštních změnách nemá vyšší postavu, když se mu všechno zdá o něco menší. Nechal se tedy přeměřit. Pět stop a osm coulů, tedy nějakých 173 cm, opravdu byla jeho výška, ta původní. Dosud, anebo ještě a stále, tady platí míry odvozené od přirozených vzorů.

To všechno ale mohl způsobit jenom okamžitý dojem vyvolaný opravdu značnými tělesnými změnami, jež se nemohly vyhnout ani čidlům, zejména pak zraku.

Když jsme u postav, lidé zde jsou v průměru o takové tři couly nižší, než byl Naī zvyklý, a není tu ani tolik abnormálně vysokých, ani zase příliš malých postav.

Něco jako obezita neexistuje. Výraz pro takový stav slovník neob- sahuje.

Potraviny a strava jsou kapitolou samy pro sebe. Pokud je živočišná, pak nejvíc ryby, dále trochu drůbež a výjimečně divočina. Ale to ovoce! A ta zelenina! Naī nikdy před tím nic takového nezakusil. Je tu tolik druhů ovoce, že z něho můžete vyžít celý den, a nezají se vám. Zrovna tak i kvalitní zelenina. S ní lze bez problému vydržet i několik dní, a tělu nebude nic chybět.

Všechny potraviny jsou plné živin, což znamená, že dávky jídla mohou být asi tak poloviční, oproti těm na Zemi. Víc není třeba. To také znamená, že jejich spotřeba je jenom zlomková.

To s sebou přináší nemálo důsledků, ekonomický aspekt ponechme stranou. Jelikož je strava výživná a je z ní pouze minimální odpad, vylučování stolice se děje méně často, v menším množství, bez zápachu, a možných problémů, které někdy lidé stravující se nevhodnou potravou mají s konečníkem.

Dalším důsledkem je, že neexistují infekční, a ani jiné choroby. Zranění se přihodit může. Ale je tady pár lidí, kteří mají dar jakési aktivizace energie (na Zemi by se řeklo schopnosti léčit), a po problému bývá do pár dní u těžších zranění (ta ovšem zatím neviděl), neboť těla jsou dobře postavena, odolná, a jejich schopnost rekonstrukce je úžasná. U bagatelních poranění je to pak otázka třetiny, poloviny, nejvýše dne.

Někdy se ale stane, a tělo zahlásí stop při přetížení organizmu. To potom může vypadat jako náznak nemoci, ale nemoc to není. Je to jenom stav vyčerpání. Organizmus navodí silný pocit únavy a malátnosti, aby to snad člověka nenapadlo ještě víc přehnat. Vlastně je přinucen dát mu odpočinek a nabrat novou energii.

Zdejší slovník nezná ani termín pro opuštěnost. Asi tak polovina obyvatel žije samostatně, ale opuštěni rozhodně nejsou. Je to věc jejich rozhodnutí. Někteří jednoduše nemají tak silnou touhu po nějakou určitou dobu žít v páru. Jiní zase ano.

V duchu se také musí usmát naivismu náboženských snílků, kteří vidí spasené jako ubohé stádečko poslušných ovcí, každá ve žlutobílém rouchu. Není tady ani žádný kostel, ani modlitebna, ani synagóga, ani mešita, ani křížek s pannou Marií, co by to tu dělalo, a ani o ničem takovém neslyšel.

Naī také původně myslel, že by novému světu mohl říkat Nová Země. Ale jak pronikl do nového jazyka a do skutečnosti, že tady nikdo nic netuší o nějaké staré Zemi, viděl, jaká je to hloupost, a raději si to nechal pro sebe, či spíš zcela to zavrhl jako nepotřebnost.

A podobně to dopadlo i s otázkou, jež už vůbec raději nevyslovil, jsme v nebi? Rychle pochopil, že by nikdo nemohl rozumět, na co se ptá. Ale ano, to jsou otázky ze Země. Ale my jsme nyní v jiném světě. A ten svět nese jméno Ie'harīīa. A to znamená, domov (náruč) společenství, spo- lečný domov.

 

Jednou do roka se na jeho počátku koná Slavnost setkávání. Naī ji zažil už třikrát. Setkání většiny všech obyvatel Ie'harīīa se koná na asi čtyři míle vzdálené náhorní plošině, které tady říkají Tarroa·abah'h·nēe (místo pokoje a smíru toho, který je).

Toto místo má nepravidelný obdélníkový tvar velikosti asi sto devadesát krát tři sta třicet yardů. Jeho okraj je celý ohraničený poměrně hustým stromovým porostem završujícím bohatou zeleň pod ním, takže vzdáleně připomíná veliký přírodní, i když poměrně mělký stadión. Plo- šina je navíc směrem ke středu i trochu propadlá, takže uvnitř pak díky tomu a ochraně stromů může uchovat až překvapivě intimní atmosféru.

Nahoru se ze všech světových stran sbíhá několik cest, jež vedou působivými stromovými alejemi. Lidé stoupají vzhůru volně, každý sám, nikdo nikoho slovem ani jinak nevyrušuje. Je to symbolika. Každý z nich, a A'h, mají vzájemný osobní vztah, a stále – a dobře – si to uvědomují.

Na místo se postupně shromáždí kolem poloviny (v poledne). Potom se asi na jednu osmačtyřicetinu všichni ztiší. A to je chvíle, kdy A'h je v srdcích přítomných vnímán daleko citlivěji. Člověk může získat o poznání konkrétnější impulzy a intenzivnější energii, než běžně. Je to takové společné ztišení.

A'h se nakonec na chvilku odmlčí, aby se najednou mezi všemi jasně zviditelnil nějakým přírodním úkazem, spíš ovšem efektem, protože tohle by příroda sama asi nezvládla. Tímhle viditelným způsobem dává – také jako symbol – najevo svoje spojení se svým lidem.

Naī, ze všeho, co viděl, byl nejvíc nadšený mícháním mraků, jak on to nazval, neboť jednotlivé cumuly se po obloze neposouvaly jako obvykle společně a ukázněně jedním směrem, ale každý, jak se mu zrovna zachtělo. Úžasná chvíle. Pak věříte, že je možné cokoli.

Dále zažil i půlkruh duhy vzhůru nohama, neboli otevřenými konci k nebi. A naposled několik duhových celokružných prstenců naráz.

Později mu Ie ještě vyprávěla, že jednou zažila i hranaté spektrum barev, tedy duhu, která není oblá, ale má hrany, ale to už Naī ani ne- překvapilo a nedivil se ničemu.

A to je závěr viditelné části slavnosti. Než se pak lidé v klidu začnou rozcházet, získají ještě prožitek jakési neobvykle intenzivní, povznáše- jící vlny energie. Dar na rozloučenou. Ovšem – jaké vlastně loučení.

A potom scházejí dolů, stejně jako stékají pramínky potoků z hor, nespěchají, a ještě dlouho spolu hovoří, říkají si, odkud jsou, vyprávějí si své příběhy, zvou se na návštěvy, a jsou rádi, že jich je tolik, což v průběhu roku běžně nemohou zažít.

Nenapadne je, že je jich vlastně poměrně dost málo. Lidi z Ie'harīīa ostatně nenapadne spousta jiných věcí, které lidé Země řešit musejí. Ale to je jenom dobře, a je to tak úplně v pořádku.

Tohle je tedy za celý rok jediná chvíle, kdy se mnozí přijdou ztišit na Tarroa·abah'h·nēe, a společně si znovu připomenou a uvědomí, odkud jdou a kam kráčejí. Jinak toto místo během roku nikdo nenavštěvuje. Samo o sobě nepůsobí tak vlídně, jenom když je naplní mnoho desítek tisíc lidí. Je vyčleněno jenom pro Slavnost setkávání.

 

Co ale Naī mimořádně bedlivě od začátku sledoval, byli samozřejmě lidé, jejich chování, jednání, co a jak říkají, a snažil se porozumět vzta- hům, jaké mezi nimi jsou. To bylo téma na více než na jeden celý věčný život.

Už na první pohled viděl, jací lidé mohou být a jak mohou vypadat, pokud dýchají čistý vzduch, když jedí zdravé a výživné potraviny, když dobře a vydatně spí, nejlépe v noci, když atmosféra chrání planetu před pro lidi nebezpečným gama zářením, a když je čistá voda. Jak mohou kvést a být vstřícně naladění, když žijí bez stresu, bez podezírání, bez nedůvěry a zloby.

Naī za celou dobu neviděl žádného obézního člověka, žádného invalidu, žádné patologické křivosti těla, žádná vydutá břicha, ohnutá záda, žádné obří, ani skřítčí postavy, což by samo o sobě tyto nešťastníky muselo v takové společnosti určitě znevýhodňovat. Všichni byli velmi dobře urostlí. Ano, každý trochu jinak, ale všichni dobře.

Naī napadlo, jak je zvláštní, že se tomu nediví. Ale vždyť samozřejmě, v takovém prostředí, a v takovém klimatu se lidem daří. A nejen jim.

Viděl a potkal tady tolik žen, které by se mu na už první pohled za- mlouvaly, na Zemi by uvažoval snad o každé z nich. Tam ovšem takové nebyly.

Jak funguje namlouvání? Jak nevěra? Mně se líbí všechny! A po pravdě, i kluci a dospělí chlapi jsou skvělí.

Naī nemyslel, že to někdy řekne nahlas, ale když se podíval doma – ach doma, jak to hřeje – do zrcadla, ten chlápek naproti fakt není k zahození. Byl s tím, jak vypadá, spokojený, a Ie ani sobě tedy určitě nebude dělat ostudu. Všichni jsou tak – echt!

Hlavně ho zajímalo, co se stane, když se dejme tomu někomu zalíbí žena druhého, nebo když muž osloví ženu, která o něho nemá zájem. Anebo jak se má zachovat on, když mu partnerství nabídne žena, která ho nepřitahuje. A další a další ne nepodobné otázky. A co krádež, podvod, co když někdo někoho zabije, jak se to na Ie'harīīa řeší?

Tady se Naī opravdu projevil jako zelenáč, a to nebyla role, na kterou byl zvyklý. Ale Ie byla vždy tolik trpělivá a k němu shovívavá. Museli si sice nejdříve dost vyjasňovat, na co se Naī vlastně ptá, protože mnohé z toho obyvatelé Ie'harīīa neznají, a nemají pro to ani výraz.

Slova, jako krádež, vražda, podvod, intriky, ani jejich slovesné tvary, a ani nevěra v jakémkoli smyslu, vůbec neexistují, a Naī to musel řešit kostrbatými opisy. Nebylo mu jasné, co se pak s takovými hříšníky stane. No, a výrazy jako hříšník, peklo, nebe (v náboženském slova smyslu), také ve slovníku nejsou. Tady se člověk těžko o takových věcech do- mluví!

„Tak mluv o věcech skutečných, Naī!“ uslyšel v sobě Ie a musel se tomu nahlas zasmát.

Často spolu sedávali na trávníku před domem a diskutovali. Nakonec sice nacházel způsob, jak přímo tato slova nepoužít a nějak je obejít, avšak nebylo to vůbec snadné a mnohokrát to ani nevedlo k úspěchu. Řekl si, že spěch asi nebude tím nejlepším pomocníkem. Ostatně spěchat není kam.

Protože mu ale role neinformovaného začátečníka neseděla, a měl proto potřebu dozvědět se co nejvíc, měli spolu stále o čem mluvit. Ně- které věci pak rozebírali společně a diskutovali i opakovaně. Přes ne- jedno neporozumění v těchto jinak veskrze příjemných rozhovorech se Naī přece jen postupně dozvídal mnohé z toho, co dosud netušil.

A s tím poznával také Ie, a to nesrovnatelně víc a hlouběji než při jiných společných činnostech. Proto jeho obdiv a úcta k ní rostly. Velmi ho přitahoval její kultivovaný projev, a hlas, který ani stínem nepřipomínal chlapa, ale ani hystericky ječící sirénu, a také rozvaha, s jakou dokázala beze známky v tu chvíli zbytečných emocí a afektu i v zaujetí argumentovat, a neubíralo jí to zároveň na jejím ženství.

Proto také věděl, že už není dítě. Nemilujte pak takovou holku!

Tak si Naī rychle doplňoval mozaiku poznání. Některé věci prostě vědět chtěl a potřeboval.

Někdy ale oba museli čelit zvláštním stavům, do kterých se Naī občas dostával zejména v prvním roce. Vracely se mu vzpomínky a myšlenky uložené do jeho nitra ještě na Zemi. Nejednou se probudil vyděšený hrůzou z toho, že co právě prožívá a kde je, by mohl být jenom sen, který co nevidět skončí. To pak notnou chvíli trvalo, než ho Ie uklidnila. Někdy se to stávalo i za bílého dne, ale to byly spíš takové pozvolné depresivní vlny, když na okamžik převládly staré myšlenky nad jasnou současností. Člověk není zase tak jednoduchá bytost, a přechod, který Naī poněkud nestandardně absolvoval, byl, jakkoli pozitivní, také velmi zásadní a dra- matický.

 

Mnoho důležitých souvislostí nakonec pochopil, když si uvědomil, že věci jsou vlastně většinou úplně jednoduché, jasné a mají svoji logiku.

Namlouvání. Nic jako namlouvání neexistuje. Namlouvání je pokus někoho usmlouvat, přesvědčit, ať už slovy, nebo jinými prostředky. Na- mlouvání je totéž, co vysílání reklamy. Tohle tady nikdo neudělá.

Osoby zadané nevysílají signály ke spojení. To znamená, že nikoho v tomto duchu neoslovují, neprovokují, nevytvářejí podhoubí pro plané naděje. Jednají tak ohleduplně, s úctou a respektem k ostatním. Tím ne- vznikají zbytečná nedorozumění, a je tak zamezeno jitření nepatřičných emocí.

Naopak ženy a muži, kteří jsou nezadaní a cítí, že je jejich čas a mají zájem se zadat, se projevují docela odlišně. Mluví jinak, chovají se jinak, jednají jinak, dívají se jinak, rozhodují se jinak. Ta touha z nich vyzařuje, a dokonce je nasměrována k tomu, jemuž je určena. Je to vidět, a vidět to mohou všichni. A situace je jasná. Lidé jsou velmi vnímaví a nic moc si o tom ani vysvětlovat nemusejí. Je to přirozené a jako přirozené je to také vnímáno.

Neexistuje, aby se někdo zamiloval do někoho, kdo nemá zájem, kdo je zadaný, anebo o tom vůbec neví. Neexistuje, aby chlapec vedle své partnerky daroval dary určené jí ještě nějaké jiné ženě. Vyloučeno! Všechno souvisí se vším. Nebylo by to možné bez ubližování partnerovi. To nejde bez lži. Lež vede k podvodu. Podvod vede… Jasné?

Ale hlavně, na samém počátku takového chování je sama zvrácená myšlenka chtít někoho, koho nemohu mít, kdo ke mně nepatří. To je zrod ubližování vlastnímu partnerovi, a v důsledku toho i sobě a okolí. A to bude sotva mít něco společného s láskou.

Takže když je na druhé straně také zájem, je hotovo. Když není, přestane ten první vysílat vlny energie zájmu, a je to zase jasné. A když nepřestane? Co to je za otázku? Tohle nejsou lidé Země! Přestane. Nikoho nepřitahuje ten, kdo neprojeví zájem. Neexistuje někoho umluvit, přesvědčit, přitlačit, nebo dokonce třeba koupit, a za peníze (mimo- chodem neznámý výraz) už vůbec ne, neexistuje tedy ani nic, co by bylo ekvivalentem jakékoli formy znásilnění na Zemi.

Proto se Naī sice líbí prakticky všechny ženy, ale přitahuje ho jenom Ie. Tak to funguje! Olééé!

Krádež? Nic takového není, zbytečné. Nikde nenajdete zámky proti úmyslnému vniknutí jiných než oprávněných osob (pouze bezpečnostní na ochranu před vlastními chybami). Ani ploty. Ty mají jenom optickou a okrasnou funkci.

Podvod? Zpronevěra? Ublížení na zdraví? Vražda? Vyloučeno! Ne- smysl! To nikoho ani nenapadne, ani si to neumí představit. Za prvé k tomu neexistuje impulz, osobní motiv, a ani jiný důvod. Ale to za druhé je mnohem důležitější. Nikomu to nepřijde na mysl. V paměťové výbavě lidí se nic takového nenachází, nemohli to nikdy vidět ani zažít. Proto se to do jejich paměti ani nenahrálo, proto o tom nic nevědí, a proto nic z toho ani nemohou provést. Jsou to pojmy z jiného světa, Země, a oni je nerozeznávají, a tím ani nezaregistrují.

Těchto věcí bylo třeba pochopit mnoho, například že lidé vůbec nemají ve zvyku připomínat druhým jejich pochybení a omyly. Budete snad kamzíkovi stále připomínat, že mu na strmém srázu kdysi uklouzla noha?

A Naī náhle ocenil poznatky uchované ještě ze Země, bez nichž by se v některých případech nepohnul. Neměl by ten správný konvertor pro výrazy a fráze, a nikdy by se odpovědí nedočkal. Na druhou stranu, možná by si takové otázky vůbec nekladl, stejně jako všichni ostatní. Drtivá logika. Tohle se mu líbí. Funguje to.

 

Naī odehnal předchozí myšlenky, protože mu náhle nebylo jasné a měl potřebu vědět, proč je teď doma, proč nezůstal dál na návštěvě s Ka, když je Ulleī a Ie už nemohly potřebovat ve svých holčičích záležitostech. Jenom trochu zbystřil, ale pak se mu hned vybavilo, že jej cosi přimělo se vrátit, neví už co, a tak se rozloučil, poděkoval, políbil Ie, a je tady. Už si zvykl, že se všechno nejpozději včas stejně dozví, a tak se naučil trpělivosti a odstupu. Však já na to přijdu!

Ještě na moment ho však vzpomínka vrátila k návštěvě a na chvíli před obědem. On připravoval slíbený ovocný nápoj podle svého receptu. Ovocná okořeněná směs dokázala vyburcovat trávicí enzymy, a násle- dující jídlo tak mělo vynikající entrée.

Ostatní posedávali venku. Ulleī a Ie v části zahrady se stromy vyba- vené pohodlným, přírodně vyvedeným nábytkem, pokračovaly v debatě. Ka, šest stop urostlý živel, s rameny a šíjí plavce vzdáleně připomí- najícími rejnoka nebo mantu, pohodlně zasazen v pro něho zvlášť vy- robené, velké houpačce ve stylu historické lodi, je s nadhledem a jakoby jen po očku sledoval.

„A je to tak, jak sis přála?“ chtěla se Ulleī ujistit a využít okamžiku, kdy Naī není v doslechu.

Ie nezaváhala ani na okamžik.

„Je. Vlastně – není. Je to daleko…“ hledala vhodná slova, „daleko bohatší, květnatější, smysluplnější.“

Jak se slyšela, pousmála se tomu, a dodala: „Já vím, zní to trochu divně, ale já to teď neumím říct líp.“

„Ne, to nic,“ přichvátla chápavě Ulleī, „možná ti i rozumím. Zajímá mě, čím tě Naī·me'h nejvíc přitahuje, co tě nejvíc bere. Vím, je to asi složité, je toho zřejmě víc a je to určitě směsice důvodů. Ale kdyby sis měla vybrat jenom jeden, nejsilnější, co by tě napadlo první? Vlastně mě zajímá, čeho sis všimla na první pohled.“

Ie se usmála trochu jako liška, co právě doběhla svoji kořist, ale Ulleī dotírala.

„No táák, Ieé, naplň sluch můj…, a odposlechy přítele Ka.“

„Ty… ucho… tvé!“ pohodila Ie před Ulleī. Ale přece jen už uvažovala o slovech pro odpověď.

„Moje krásná poetka Ulleī chce zkrátka vědět, co na tom chlapovi vlastně vidíš, kdybys tomu nerozuměla,“ vložil se do toho s kořeněným úsměvem Ka.

„To je těžké takhle narychlo zvolit a výstižně popsat.“

„Jo jo, je to těžké, to ano, určitě,“ přizvukovali a pokyvovali s expo- novaným zaujetím hostitelé.

„Možná to není pohled, to první. Protože co mě teď tak narychlo napadá, je snad…vůně.“

„Hm, vůně?“

„Jo. Pro mě je aroma člověka důležité. Daleko důležitější než to, co vidím.“

„A…?“

„A vidím dobře.“

„Néé, to nechci slyšet!“

„Tak co, a…?“

„Ie,“ nasadila znaleckým tónem Ulleī, „myslím, že tě trochu znám.“

„Jó, trochu tě zná,“ přiklepl Ka, na jehož vkus se to moc táhlo.

„A…?“ vrátila teď zase Ie.

„Myslím, že mi to chceš říct.“

„Potvoro!“ zahrozila jako malá šelma Ie, „nemám tě zase tolik ráda!“

„Chápu, nemáš mě tolik ráda. Tak dál,“ sunula Ulleī paličatě výslech.

Ie se na chvilku zamyslela, aby tedy naplnila slechy a odposlechy důvěrných přátel, před kterými by to konečně stejně nezatajila.

„Naī…,“ začala velmi zvolna, „Naī voní jako voda. Jako voda, pro- světlená sluncem. Když stojí za mnou a obejme mě, vezmu ho za ruku a přivoním kousek nad jeho zápěstím. Zavřu oči, přitisknu se k jeho rameni. Je to vůně slunného, pozdně odpoledního až podvečerního vla- hého dne. Den se zklidňuje, většinu své práce má už za sebou. Jeho dech je pravidelnější a pokojnější, začíná odpočívat. Je to vůně přírody, čisté, zdravé, ryzí, žijící, životadárné přírody.“

Na chvilku se odmlčela, aby se ještě víc do té představy ponořila.

„A když ji cítím a vnímám, točí se se mnou celý svět. Jsem najednou úplně bezbranná. Ale jistá. A vděčná. A naplněná. V jeho náruči. Udělala bych pro něho cokoli. Šla bych s ním, kam by chtěl.“

Ulleī zůstala chvíli jako přimrazená. Takovou otevřenost přece jen nečekala. S malinko nepřítomným pohledem, někam skrz Ie, se ale za okamžik vzpamatovala, a pozorně váže slova, je předala polohlasem:

„Ale jo, Ie, to je dokonalé. – Děkuju ti. – – Děkujeme.“

A s tím děkujeme se otočila na Ka. Zvedla se, popošla k jeho korábu, rázně houpání zastavila, a tak přívětivě, jak jen nejlépe dokázala, ucho- pila jeho pravou ruku a políbila ho do dlaně.

Teď zase malinko zamrzl on. Jenže přátelé, Ka je živočich plný síly, rozhodnosti a rozvahy, které si přinesl z hlubin vodního světa a tvor chlapské srdnatosti. A na Ulleī nedá dopustit! Obratně, aniž stačila pustit jeho ruku, uchopil obě její, a vrátil jí zvolna polibek do obou dlaní.

Jaká moudrá Ulleī, pomyslela si v tu chvíli Ie.

„Můžete mi někdo s tím pomoct, nepoberu to,“ vyzývá hlas z domu, „třeba nějaký dobrovolník – vážený pan Ka·rrīa·ko.“

Naī má nápoje hotové a připravené, ale podařilo se mu je naaranžovat tak, že by sám svoji práci transportem poničil. S Ka tedy sklenice s barevnými tekutinami společně naservírovali.

„Co v tom je?“ trochu vyděšeně se otázala Ulleī.

„Neboj se,“ uklidňovala ji Ie, „vyzkoušela jsem. Naī tohle umí.“

Ka a Ulleī opatrně smočili jazyk v nápoji pro ně neobvyklých barev. Naī je obarvil každému jiným odstínem.

„To se musíte pořádně napít, jinak obědu nepřipravíte tu správnou cestu,“ poučil je Naī.

„Díky bratře, otče, synku, kamaráde, sousede, příteli,“ zahrál ovliv- něnost nápojem Ka, „ale já se mám opravdu rád. A kromě toho mé silnice pro potravu jsou excelentně zajeté.“

„No já tě mám taky rád!“

„V tom případě… ale jo, něco na tom je,“ ještě dodal, když natáhl větší doušek.

Všichni ochutnali.

„Naī, my jsme tady před chvilkou mluvili o tom, jak se vám s Ie daří a tak. Představ si, že nám prozradila, sama a bez nějakého vynucování, co ji na tobě přitahuje. Zajímá tě to? Řekneš nám to taky?“ navázala Ulleī.

„Už zase!“ zabědoval Ka.

„Co, co mám říct taky, proč mě Ie chce?“

„A pak vám všem poví vážený pan Ka·rrīa·ko, proč nemůže být bez téhle své houpací lodě,“ objasnil Ka a poplácal své milované sedátko.

„Šprýmaři, ty přece víš, co myslím. Co tebe táhne k Ie, co se ti na ní nejvíc líbí, bez čeho bys nechtěl, aby byla.“

„Nechtěl bych, aby byla bez sebe. A beze mě.“

„Naī!“ vytáhla Ulleī pohled hodící se spíš do divočiny. Pubertální chlapi!

Naī se zahleděl Ie do očí. Opětuje jeho pohled, lehce se usmívá, a nedá na sobě nic znát.

Teď mi nepomůže. Hmm…

„No, ženy, co to po mně chcete! Tak ano, vy jste uzpůsobené na takovéhle diskuze, my jsme zase dobří v něčem jiném. Tak si ponechme, co naše jest, a my s Ka snad půjdeme připravit jídlo.“

„Ty nejsi způsobilý k takové diskuzi, Naī?“ pronesla se strojenou pregnantností Ulleī.

Naī nechtěl, aby to vypadalo, že uhýbá s odpovědí. Možná by to nakonec vyvolalo daleko víc a kdoví – mohlo by se stát – i nepříjemných otázek, a na to nebyl připravený ani naladěný. A v situaci sílícího ataku hladu se do takových sáhodlouhých debat ani nechtěl pouštět. Dejte bříšku napapat, a uvidíme! Holky.

„To víš, že vím, co myslíš. Ale potřebuju získat čas.“

Čas nepotřeboval vůbec. Naī docela přesně ví, co všechno a jak jej k Ie přitahuje, čím je ona pro něho krásná, půvabná a nezaměnitelná. Do knihy by to nevtěsnal. Tak vybere něco ne zas tak intimního, a přitom něco, co je stejně zřetelné, a co by časem stejně neutajil. Znovu očima uchopil svoji ženu.

„K Ie mě přitahuje její aura. Co všechno to znamená, nemůžu pro nedostatek času – a hlad, usmál se – rozebírat, tak zmíním její hmata- telnou část,“ a obrátil se zpět na Ulleī a na Ka.

„No vida,“ ožila Ulleī, „to bude celé podobně akademické?“

Hoďte ji do studené vody a držte chvíli pod hladinou!

„Je to vůně. Vůně naplněná čistotou. Čistotou vypraného bílého ložního prádla, jež vysušovalo slunce a provál vítr. Ie voní po konejšivé náruči ženy. Voní vlhkostí umytých vlasů. Voní čistotou mýdla, a čistotou duše. Voní domovem.“

„Parfém?“

„O tom se až skoro bojím něco říct,“ zabrzdil až trochu stydlivě Naī.

„Protože když si to představím…

Decentní, průzračný, a jen tu, a zase tam, a jenom někdy. Rozhodně není agresivní. Cítím v něm toleranci, nic si nevynucuje. Jenom jedno- duše je, a trpělivě čeká, uvidíme, pacholku! Tou svojí pravou, nemarký- rovanou a nijak neinzerovanou vlastní vnitřní hodnotou, je schopen na- konec přimět i kámen, aby se rozlomil. Je nekompromisně omamný. Jeho účinek vnímám jako drtivý a neodvratný, moje snaha se mu postavit se zdá být marná. Je to asi tak, že pak je schopen přimět mě pro jeho nositelku udělat cokoli.“

A opět se zahleděl Ie do očí.

Dlaní ruky si zakrývala tvář až po oči, jako když nás náhle zaskočí naše pocity a nechceme, aby si toho někdo všiml. Ale oči, ty její nádherné oči, ty nic nezakryjí. Začaly právě koulet slzy.

To bylo moc i na Ulleī, která se už před tím tak tak udržela, a svému pohnutí dál nedokázala bránit. Vlhkýma očima na sebe hleděly, jakoby potřebovaly vzájemnou podporu.

Naī teď v tom trochu plaval a raději by nebyl vůbec vidět, tak aspoň nedělal nic. Snad jsem to nepřehnal…

Ka vystoupil ze své houpací lodě, a aby se vyhnul důsledkům té pohnuté scény a udělal pro svět taky něco užitečného, vzpřímil se jako kapitán na můstku, a svému mužstvu jasně zahlásil: „Jde se dělat oběd.“

Mezek! Ale má pravdu. Poradil si.

„Jdu s tebou, kapitáne,“ vyškrábal se na palubu na poslední chvíli Naī a zachránil se tak před jistým utonutím.

 

Naī se zvedl z lehátka, lépe řečeno, zmínkou o jídle se mu připomněl hlad. Zašel do domu, aby si něco k jídlu připravil. Slunce bylo už docela nízko a vrhalo své paprsky do otevřené haly. Působilo to tak pokojně. Kdypak asi přijde?

Tak proto jsem tady! Možná tomu nerozumím úplně, ale pravda je, že tohle jsem si prožil kompletně až tady, tam to přelétlo moc rychle. A možná, že pro tu chvíli jsem řekl až moc, a ten okamžik by více neunesl. Možná. Ale co, jsem jenom chlap, tohle ovládají spíš holky.

Jak se mu tak neuspořádaně honí myšlenky hlavou, a sem tam se mu k nim připlete kousek něčeho z minula, došlo mu, že kdyby tohle všechno slyšel někdo v prostředí té cynismem a citovou otupělostí prorostlé společnosti na Zemi, nutně by si musel myslet, že je to jako z červené knihovny, anebo že je to jako z nějakého přitroublého romantického televizního seriálu.

Naī takovým zdrojům také rozhodně nikdy neholdoval, dokonce ho téměř dráždily. Ale je nutné rozlišovat. Tady a teď se to opravdu děje, žádné iluzorní výmysly, nad tím se tu nikdo nepozastaví, tady to zní úplně přirozeně. Na Ie'harīīa to prostě tak je. A navíc, s Ie nikde takové věci na veřejnosti nevykládají, dnes u jejich nejlepších přátel to byla výjimka.

Protože oběd byl bohatý, a – Ka: vy-ni-ka-jí-cí! – měl chuť jenom na malou misku čerstvé zeleniny. Ie se starala o to, aby jí v domě bylo stále dost k okamžité spotřebě. Vybral tři čtyři druhy, které mu chuťově k sobě šly, a jen pár kousků, sedl si před dům na místo, kde obvykle vysedávají s Ie, a chroupal si večeři.

Jakmile dojedl, rozhodl se večerní hygienu spojit s trochou pohybu – dnes se jen válel – a s přírodní vodou. V koupelně sebral čistou osušku, mmm, ta voní, vždycky si ji dá k nosu a natáhne do sebe vůni domova. Do pletené tašky naskládal čisté oblečení, tašku přes rameno, a vydal se k řece. Tu jednu míli střídal běh s chůzí, nepotřeboval hubnout, ani se zahřát, ani být in, jenom se mu tak chtělo. Na břehu mají s Ie svoje útulné místečko ukryté stromy, s nevelkou travnatou plochou, kam nikdo nepřijde. Tahle část zátoky zůstává obvykle jenom pro ně, protože město, kde žije asi 18 000 lidí a kam také Naī a Ie přínáleží, je necelé tři míle dolů po proudu.

To město nese jméno Voaī·ennuo·tarroa, to znamená něco jako, město mladších a nespoutanějších lidí, a to je to místo, které je na Ie'harīīa pro něho domovské.

Shodil ze sebe všechno a rozčeřil poklidnou večerní hladinu. Slunce se vznáší těsně nad hladinou, a je veliké a zlaté, a úchvatně oslňuje. Stačí uplavat čtvrtku tam a zpět, omýt se v místech, kam voda sama nemůže, a hygiena je komplet. Mýdlo do přírodní vody nesmí, ale i v koupelně ho používají jenom velmi zřídka. Jen při větším znečištění, nebo mastnotě, ale i tak s ohledem na ochranu pleti. Kdo by to byl řekl, že člověk je po přírodní koupeli tak čistý, a dokonce voní! Ale je to tak.

Zpátky domů pak jde už krokem. Nespěchá. Slunce v zádech nad ře- kou zapadá, ptáci už téměř ztichli, a ve vzduchu teď ještě víc zavoněl nedaleký les. Do konce dne schází skoro už jenom šestina a poměrně rychle se stmívá.

Když procházel širokým průchodem mezi nízkými keříky na trávník před domem, aby na venkovní sušák mající své pevné místo po jeho pravém boku pověsil schnout mokrou osušku, vyšla mu z haly ven na- proti Ie.

„Naī, kde jsi tak dlouho…?“

Chtěl říct něco jako, já? já jsem pořád tady, jenom jsem odskočil k řece, ale kde ty jsi takovou dobu? Namísto toho pustil tašku s oblečením, pohladil Ie po tváři, dal jí pusu na přivítanou, a pak ji obejmul.

„Byl jsem u řeky. To je dobře, že jsi tady, chybělas mi.“

Trochu se zachvěla, a ještě víc přitiskla.

„Ty mně taky, a jak! – – Nepouštěj mě ještě!“

Naī se po chvíli trochu odtáhl, aby se jí podíval do očí.

„Tobě zase něco spadlo do oka?“ poškádlil ji, protože se mu zdálo, že je má vlhké.

„Jó, a nejde to vyndat,“ taky se jí do toho namíchal smích.

„Zavři je.“

Vzal její hlavu do dlaní a pomalu ji políbil na jedno a pak na druhé víčko.

Vešli dovnitř. Hala aktivovala světlo. Venku už byla skoro tma.

„Jedla jsi něco? Mám ti něco udělat?“

Zatímco si utírala oči, stál opřený o kraj stolu, kam pro ni něco připravil.

„Postarali se o mě. Pořád jsme s Ulleī povídaly a povídaly, a pak byl najednou večer. Uteklo to. Dali mi najíst, než jsem šla. Už nebudu.“

Ie se chystala do koupelny, že si odpočine v napuštěné vaně, ale jak se rozsvítilo a popošla dál, teprve teď si všimla, že na stole je kytka ve váze a o ni opřená obálka.

„To je pro mě?“ uchopila obálku s nadepsaným svým jménem.

„Kdo mi píše?“

Naī vytáhl pohled, děláš si ze mě legraci, nemá to přece pečeť Do- ručovací služby.

Ie trochu zjihla.

„To je od tebe?“ zeptala se způsobem, který ovládají jenom děti a ženy, když na okamžik natlačí partnera do role táty, a kterému chlap sotva může odolat.

Přikývl.

„Vezmu si to s sebou,“ vzala župan a spěchala do koupelny, „a kytka je taky nádherná. Děkuju.“

„Počkej Ie, než se mi utopíš ve vaně, máš zítra službu?“

„Pozítří, třetí šestina.“

Naī a Ie, stejně jako mnoho dalších obyvatel Voaī·ennuo·tarroa, po- máhají provozu společenství službami v kontrolních centrech pro různá zajišťující odvětví. Naī v CDK (Centru dohledu a kontroly) Střediska energetiky, Ie zase ve velínu CDK Střediska oděvů a bytového textilu. Obvyklá služba trvá jednu šestinu dne (4 hodiny a 20  minut pozemského času), a koná se v dohodnutých termínech, zejména ve třetí a čtvrté šestině, specialisté pak i v páté a šesté. Služeb nebylo třeba mnoho, proto nebyl problém je obsadit ochotnými lidmi, kteří zrovna neměli nic jiného na práci. Přirozeně všichni ke svým činnostem museli být předem vyškoleni a připraveni. Služba je zásadně dobrovolná.

Naī přešel z haly ložnicí do parku za domem, kde počká, než se Ie vykoupe. Usedl na lavičku, což je veliký, podél rozpůlený kmen, a jen trochu upravený, aby jeho plocha byla hladší a nezatrhávala oblečení. Nasál vlhký vzduch a pozoruje přitom oblohu a hvězdy.

Ačkoli nikdy nebyl žádný znalec hvězd a jejich vzájemná poloha ho nikdy nezajímala, přece si z minulosti názvy nějakých souhvězdí ještě vybavuje. Nějaký ten Orion, Velký a Malý vůz, Jižní kříž, ale to je tak všechno.

Tady nic takového nemohl objevit. Bylo to tak stejné, a zároveň tak jiné. Ten zvláštní pocit, jak je člověk malý, ale přitom ne zase tolik, aby nebyl dost důležitý, ten je úplně stejný. Ale určitě jsou tyhle hvězdy po nebi rozházené jinak. Asi je vidíme z úplně jiného úhlu. Nebo jsou to jiné hvězdy?

Jejda! A ještě něco. Kdepak je měsíc? Je jasná obloha, tak by měl být vidět. Ale žádný měsíc tu není. O to víc svítí hvězdy. Přesto noci nejsou tolik tmavé, jaké se mu zdály být dřív. Takže vlastně ta noční svítilna tady není ani kvůli světlu potřeba. Jenže to asi znamená, že tenhle svět je úplně na jiné adrese než Země.

Ale pak je tu ještě otázka slunce. Jestliže nevidím měsíc, jsme tedy jinde? Máme-li ale stejné slunce, musíme být uvnitř stejné sluneční sou- stavy společně s Venuší, Zemí, Marsem, Saturnem a dalšími. To by pak ale Ie'harīīa musela být ze Země vidět, astronomové by ji jistě v nějakém dalekohledu objevili. Ale nepamatuju si, že by se tak stalo. Pak zbývá možnost, že jsme v úplně jiné sluneční soustavě, a to, co nás hřeje, bude potom jiné slunce obdobných parametrů. Anebo ještě jinak, jsme v jiném časoprostoru, a pak se přestávám snažit. Eh, nerozumím tomu! Jako laik tyhle informace bez problémů oželím. Nechat vesmírnou geometrii koňovi mu nedalo žádnou práci. Některá poznání si odpustil docela rád a s úlevou.

Po notné době Ie v lehce modrém županu potichu vstoupila do ložnice. Za ní postupně zhášela světla, jenom to jedno malé, zabudované v zadní desce postele, tlumeně drží stráž, než se oba uvelebí k spánku.

Naī přivřel dveře do parku, ale tak, aby do místnosti stále mohl proudit čerstvý vzduch.

„Naī,“ dosedla na postel a nezadržitelně zívla, „padla na mě hrozná mrákota, pojď mi dát hubu, nebo ti usnu. – – Nebo ti uschnu.“

Roztomilá holka!

Uchopil ji lehce pod šíjí, dal jí velkou hubičku, přitiskl svoji tvář na její a na chvilku zabořil nos do jejích vlasů.

Mmm, ta zas neskutečně voní!

„Měj klidnou noc, Ie,“ popřál jí potichu, ale ona neodpověděla. Usnula snad už v jeho náruči. Zašel pro čistý ručník, přeložil jej napůl a pokryl jím polštář. Ie měla ještě dost vlhké vlasy. Pak ji opatrně vyvlékl ze županu, uložil, a přikryl. Ještě si ukradl kousek její vůně polibkem do vlasů.

Ale to už ona sotva mohla vnímat, neboť dozajista pokračovala ve zpěvném dvojhlasu dívčího klábosení, kdy s Ulleī určitě znovu probírají věci nesmírné důležitosti. Ale i kdyby byly jinak úplně bezvýznamné a nesloužily pro nic jiného, tak proto, že dvě nádherné bytosti to naplnilo radostí, spokojeností, pocitem sounáležitosti, a prožily zase jeden opravdovým životem naplněný den.

Naī si ještě vyčistil zuby. V koupelně zahlédl jeho dopis. Je venku z obálky, četla ho, asi ho tu zapomněla. A pak už ze svlékl a potichu se uložil vedle Ie. Mávnutím ruky dal pokyn poslednímu strážnému svě- télku, že už taky klidně může jít.

Další světlý den. Už jich prožil víc než třináct set, a může se pokojně těšit na další. Bez nejistoty a bez obav, co bude dál. Žádný stres. Tehdy na Zemi byly dny tak, tak strašně tmavé! Opravdu údolí šeré smrti.[61]

I ten nejslunnější letní den byl jenom stínem světla, kterým je naplněn každičký den na Ie'harīīa, a to tady dny nejsou zdaleka tak palčivě horké a slunce tak ostré.

Co přinese nový úsvit? Doufám, že věčnost nebude moc krátká, spřádá si Naī.

Na Zemi se čas táhl, bylo to často až k neunesení. A nejhorší byly ty letní měsíce a ty Vánoce, tak ho hnal, aby už bylo po všem. Tady by ho nejraději zastavil. Ale vlastně – vždyť on ve skutečnosti stojí! Zlomky dne, pomocí nichž se orientujeme, jsou jenom naše organizační po- můcka. Klávesy na klaviatuře piana.

A ten stále přítomný klid a smír, absence strachu, a pohled do dnů a let příštích, plný radostného očekávání (co nám zase A'h nachystá, usmál se), to je důvod, proč jsou všichni tak zdraví, proč jejich těla tak revitalizují, a proč jim život tak náramně svědčí.

A pak už stačilo pozměnit jenom jeden jediný gen, a – kde jsi ty, s tím stornem, tak předčasným, tak záhy?[62] Jak nepřirozené to bylo! Sotva se narodíte, abyste zas šli. Tak potom k čemu to všechno…!

Děkuju, A'hu, tohle ti nikdy nezapomenu! Neboť paměť mi teď už taky funguje dobře…

Z parku za domem i ze vzdálenějších travin sem doléhá zvuk komor- ního nokturna v podání suity cvrčků. Zaposlouchal se. Vedle sebe vnímá tichý, pravidelný dech svojí ženy, a to je vše, co ještě ke svému dnešnímu naplnění potřebuje.

Ještě ani nezačalo svítat, když se Naī nečekaně odpočatý probudil. Vstal. Nevěděl, jaká je doba, ale protože byla ještě tma, neaktivoval žádné světlo, jenom použil ruční svítilničku, kterou má v nočním stolku pro případ potřeby. Ie spokojeně oddychovala.

Přešel do haly, potichu za sebou zatáhl posuvné dveře, aby ji ne- vzbudil. Rozsvítil si až v koupelně, to stačilo i pro osvětlení části haly. Zamžoural na dīīvīī, bylo něco po jedné pětině.[63]

Co se děje? Vzpomněl si, jak se mu na Zemi často stávalo, že nemohl usnout nebo dospat, ale to se dělo, když se mozek nemohl dost uklidnit, anebo něco zpracovat, tak proti odpočinku zaprotestoval. Ještě není čas! Nebo pak taky ještě při výraznějších atmosférických změnách. Tady se mu to ale nikdy nestalo. Spával jak batole.

Nechtěl se tak neobvykle čerstvý povalovat v posteli, stejně by neusnul. V koupelně tedy provedl nezbytnou ranní hygienu a napil se tro- chu slabé ovocné šťávy, kterou si nechávají připravenou na lince kuchyň- ského sektoru v hale. Potichu vklouzl zpátky do ložnice pro oblečení. Žádný pohyb, nic. Klid.

Vrátil se do haly, aby se oblékl. Raději víc než jindy, protože takhle brzo ráno bylo mnohem chladněji. Půda není od slunce za celý den tolik rozpálená a nenakumuluje tolik tepla. A navíc je tu daleko vlhčí vzduch.

Naī vyšel před dům na rosou zvlhlý trávník, a jako včera večer se rozhlédl po obloze a hvězdách. Ještě nezačalo svítat, ale bylo vidět o po- znání líp, jak odpočaté oči po noci zase nabraly na citlivosti. Ty stovky a tisíce malých vzdálených lampiček – no tedy na čtení by to nebylo – osvětlují krajinu tak, že by se v ní člověk mohl docela dobře vyznat. Taková měkká tma, řekl by Naī. A zase, ten vzduch, ta vůně… Někteří ptáci asi nemohou dospat, anebo to spíš nemají v popisu práce, a začínají prozpěvovat. Zatím ojediněle, avšak jejich sóla jsou tím zřetelnější.

 

Rozhodl se, že si udělá malou procházku. Jenom takovou krátkou. Kolem trávníků, parků a v nejbližším okolí, okolo jejich a sousedního stavení.

Sousedé mají právě dostavený, asi tak dvakrát rozlehlejší přízemní dům, zhruba čtvrt míle směrem proti proudu Rrīa·nēe. Velká většina staveb na Voaī·ennuo·tarroa je přízemních, a to i když zde přebývají lidé volnějšího ražení, tedy ne tak těsně sepjatí s přírodou, jako je tomu na Voaī·natu·tarroa (město lidí bližších přírodě). Jenom přízemí, a pak prostory pod střechou. V patrových budovách lidé nebydlí, slouží pouze jako CDK. I tak jsou v nich maximálně tři, nanejvýš čtyři podlaží, zato jsou tyto stavby dost rozlehlé. Těchto objektů je ale opravdu málo.

Postavili ho minulý rok ve velmi krátké době za pomoci mnoha dobrovolníků, Naī a Ie se také párkrát přidali. Stavení pro čtyři až šest lidí stojí jenom malý kousek od lesa, či spíš před ním, při pohledu od řeky. Nechali si dost veliký prostor na park a trávníky kolem domu. A teprve nějakých dvě stě yardů před domem vede hlavní cesta. Pak aleje stromů, a cestičky a vyšlapané pěšiny k řece. Jsou tam moc hezké procházky.

Dalších několik obydlí je ještě nějaké dvě míle dál proti proudu. Jsou tu nádherná místa k žití, na rozhraní hustší zástavby na Voaī·ennuo·tarroa a prakticky panenské přírody, protože tu tady nikdo nedevastuje. Zdejším obyvatelům je tak dostupná jak společnost lidí z blízkého města, tak i příjemné soukromí v jeho poměrně blízkém sousedství. Ie si uměla vybrat místečko!

 

Protože ale byla přece jen ještě tma, a na dobrodružnou výpravu mokrou travou a pod stromy neměl náladu, vyšel na hlavní cestu a vol- nou chůzí se vydal směrem k lesu, k sousednímu stavení. Ta čtvrt míle bude tak akorát.

Nestávalo se zase tak často, aby dva dny po sobě měl tolik prostoru na přemýšlení o samotě. Včera celé odpoledne, a dnes, ještě ani den pořádně nezačal, je to tady zas. Copak já teď potřebuju něco řešit? Mám snad nějaké zvláštní otázky, které zrovna teď vyžadují být zodpovězeny?

Na nic takového nepřišel.

Zpozoroval první známky svítání. Ani tohle neměl příležitost vídat často. Vlastně – mohl by, kdyby chtěl, ale spalo se mu tak dobře, a říkal si, že se příležitost určitě někdy najde, že to nakonec vždy raději zaspal. Přece tu nejsem pro tohle svítání…

Pomalu došel téměř až k sousednímu stavení, k trávníkům, jež u hlavní cesty ohraničuje přírodní keřový plot. Na chvilku, kdoví proč, se zastavil. Chvilku se rozhlížel po krajině a kolem sebe, pohlédl také na oblohu.

Zadíval se zpět směrem, odkud přišel. V dálce nad řekou jako proti- hráč obloze hlídkovala světla Voaī·ennuo·tarroa, a odrážela se také od hladiny Rrīa·nēe. Tisíce svíček. Napravo táhlý svah s rozsáhlým ovoc- ným sadem. Tam někde pod ním jeho dům.

Něco zpozoroval.

Průhledem mezi kopcem s ovocnými stromy a alejemi po levé straně hlavní cesty, prakticky přesně ve směru, kterým cesta vede, se na obzoru v jednom místě začíná něco dít. Naī se trochu posunul, aby mu v úhlu výhledu nic nepřekáželo. Tak, teď má obraz dokonalý.

Na obzoru, v hledáčku vytvořeném přírodními tvary, a cestou jako osou, se rodí cosi kouzelného. Slunce domáhající se svého východu na- léhá na tmu noci. Jdi už!

Není to trochu brzy? Zdálo se mu, že na svítání je čas tak nejméně ještě dvacetinu.

Chvíli výjev pozorně a upřeně sleduje.

To je… No jo! Z jiného místa by to takhle nebylo možné vidět. Fas- cinující scenérie rodícího se přírodního reflektoru pod kupolí před ma- lým okamžikem ještě nočního nebe, a…

Lidičky, to je nádhera! Tohle není jenom takové nějaké svítání!

Jak hvězdná tma postupně světlá, hvězdy jedna po druhé ustupují a mizí. Zato horizont přírody nabývá konkrétních obrysů a tvarů. Jde to pomalu, velice pomalu, ale nezastavitelně, a ten pohyb je možné sledo- vat. Naī stojí bez hnutí a nemůže oči odtrhnout od toho zjevení.

A najednou je mu to celé nějaké povědomé. Nejdřív tma, a pak to připlouvající světlo. Co mu to jenom připomíná? Stále jako přikovaný na místě, táhne ho snaha přijít na to, co za tím je. Uvědomuje si, že obraz jako takový nikdy neviděl, ale má zřetelný pocit, že to, co v něm vyvolává, co symbolizuje a co představuje, zná určitě velmi důvěrně.

Náhle má dojem, že do tohoto kouzelného přírodního divadla (ano, divadla), mu začíná z ticha pomalu vystupovat známý akord. A zesiluje. Blíží se. Něco se blíží, jakoby to přilétalo. Odjinud. Možná z jiné planety. Už je to skoro tady. Ještě chvilku. – –

Ale to je – to je přece souzvuk, na kterém připlouvá – Tell Me Way!

No ano! Připomíná mi to scénickou úpravu téhle písničky.

Za úplné tmy se z dálky začne pomalu vynořovat a přibližovat uhran- čivá vlna pětizvuku spolu s dalšími zvukovými efekty, jež společně na- vozují dojem letu prostorem. Zvuk sílí, blíží se, přilétá. Když dorazí až k divákovi, přistane a ztichne. Chvilku nic. Náhle tmu rozlomí zlatavé bodové světlo, slunce jeviště, a v jeho kuželu je vidět zpěvák u klavíru. Kolem dokola obklopeni tmou. Jenom sólista a hudebního nástroj zavě- šeni v prostoru září jako těleso na cestě tmavým, nekonečným vesmírem. Teď právě si udělalo zastávku. Chce něco říct. Má nějaké poselství. Asi.

Po chvilce ticha začnou spolu. Klavír v bílém, zpěvák v černém. Tak obyčejně, tak jednoduše. Je to průzračné a prosté, nic nechybí, nic není navíc. A ptají se, Tell me why I love you… and more?

Skladba se teď po létech vynořuje a celá se mu přehrává. Zatímco slunce nad obzorem pomalu rozsvěcuje nový den. Zavře oči. Nepotře- buje už vidět víc, to nejhezčí už bylo. A jak stojí stále na stejném místě, nechává ji v sobě hrát a pak doznít. Zní to tak stejně, a tak jinak! Pak poselství zpěváka a klavíru končí. Návštěva odlétá, a zase pokračuje v cestě do tmavé, nenávratné dálky. Reflektor zhasne.

Otočil se, aby došel ke dvěma lavičkám u plůtku trávníků připra- veným pro ty, kteří si po cestě chtějí chvilku oddechnout. Na jednu usedá, udělá si pohodlí, a v přesvědčení, že ranní kulturní program je u konce, se několikrát zhluboka nadechne čerstvého vzduchu. Protože scéna před okamžikem mu do jisté míry způsobila kyslíkový dluh, když se mu dech párkrát doslova zastavil.

Trochu se zklidní, a za chvíli se pomalu vrátí domů. Ie bude ještě asi spát. Ale je tam, spokojená, doma… Ó, A'hu, jak ti za to všechno jenom poděkuju!

Naī si dal hlavu do dlaní a zavřel oči, aby vynuloval to jasné sluneční světlo, do něhož tak upřeně a fascinovaně ještě před okamžikem zíral.

„Naī?“

Trhl sebou. Nebyl zas tak dezorientovaný, aby se začal ohlížet, kdo že to na něho volá.

Abah'h!

Copak se asi stalo? To oslovení zdaleka neznělo tak všedně jako jindy. Bylo to vážnější, tedy jak to tak vidím, dnes asi rozhodně nebude humor, který A'h tak umí. Naī blesklo, jak v minulosti, když ho někdo takhle překvapil, ihned ho napadlo, co se zase děje, co mu zase jako obvykle budou vyčítat, nebo ho kárat, jaký průšvih je znova na obzoru. Už od dětství. Proto se překvapením snažil vyhýbat, jak to šlo. Děsila ho.

Ale to teď nehrozí. Strach určitě nemá. Není důvod k jakýmkoli obavám.

„Naī,“ počkal A'h, než si to Naī porovná v hlavě.

„Tak už víš, proč?“

Naī·me'h si teď hned nebyl jist, k čemu se to proč váže. Jestli k textu písničky, to by mohlo být, anebo snad k tomu, že ho A'h vytáhl takhle brzo z postele, byť ano, podívaná to byla úchvatná.

„Už víš, proč tě miluji, a ještě daleko, daleko víc?“

Já jsem tušil, že to nebude jen tak. Jsem vůbec na takovouhle debatu připravený? Naī nevěděl dost dobře, jak na to reagovat, a v takových situacích raději mlčí, neboť to je to nejlepší, co se dá udělat. Takhle přímo a naživo položená otázka ho zaskočila, a nadto si až teď uvědomuje, že mu ji A'h zcela nečekaně obrací. Ta přece byla určena jemu! A teď chce on, abych mu já řekl, proč mě miluje…?

Pfff! Co na to říct…

Neví.

Pojednou Naī zčistajasna pocítil únavu, tak náhle, jakoby na něho padla deka. Ale co, nikam nespěchá. Opřel se tedy o opěradlo lavičky, aby si udělal větší pohodlí. Pokochá se pohledem na oblohu, která se zrovna už začíná zabarvovat. Ostatně, i na tohle se hezky kouká.

Vyhlídka mu nebyla dopřána.

„Naī, pojď za mnou!“

Ale! Tak tohle slyší poprvé v životě nějak úplně jinak. Ten pokyn se ozval natolik blízko a zřetelně, jakoby ho vyslovil někdo těsně vedle něho. A'h, o tom není pochyb!

Ale…a pozor… ale ne! Úúúúh! Změna nebude na vysílači… – –

Já – ne-jsem… nejsem… na ze-mi!

Snaží se zorientovat.

Ajaj, už to vidím!

Já sedím támhle dole, ale jsem tady!

Naī roztomile vrávorá v prostoru vedle samotného A'ha, ale neví to. Ani ve své čistě duchovní podobě ho nemůže vidět, a to abah'hovo nad nebe jasnější slovo nepovažoval za takové znamení, aby to hned mohl tak posoudit a přijmout. Jenom malý moment mu trvalo, než si uvědomil, že je ve skutečnosti stabilní a v prostoru visí pevně. To setrvačnost logiky mozku a pocity, ty ho klamou, když jej tak náhle nelimituje hmotnost těla.

„Kam za tebou?“ odvážil se konečně.

„Jdeme k tobě domů, pozveš mě?“

Má ze mě legraci…?!

Avšak jakmile pomyslel na svůj domov, na Ie, a na park, a že tam mají být, tak…

Tak tam ihned byl. Okamžitě!

Vždyť je to čtvrt míle! No to je… Já jsem… hehé, jsem mistrem ve- smíru na hladkou čtvrtku! V čase jedna k nekonečnu! Jakmile se Naī aspoň trochu v prostoru pocitově ukotvil a upevnil a nabyl jistoty, proje- vila se jeho dětská hravost a otevřenost.

Takové vtípky v tak neuvěřitelně nové situaci by si nikdy nemohl dovolit jako malý kluk v domě svých rodičů. Ale ve společnosti dobrého a spravedlivého A'ha…

Naī nyní vidí svůj domov z místa asi tři yardy nad zemí. Rozhodně to není stejné. Jsou to pro něho důvěrně známá místa, ale není to totéž. Vidí ty samé věci, ale nějak odlišně. Stěny jsou průhledné, ale ne jako sklo, to vypadá jinak, prostě skrze ně vidí.

A způsob, jakým se může pohybovat, tedy spíš transportovat z místa na místo, jej doslova uchvacuje. Rozhodne se, alou do haly, a je tam! Není to plynulý, lineární pohyb. Je to okamžitý přesun, něco jako bleskurychlý skok. Akorát že vás při tom nic netíží, nebrzdí a necítíte žádnou námahu svalů. Jak by taky ano! Ty se válejí na lavičce u sousedů. Je to fantazie! Nemusíte hnout ani prstem! Jenom myšlenkou!

Teď konečně vidí, jak jeho dům doopravdy vypadá. Velká, prostorná hala. Naī se vznáší nad jídelním stolem s jeho kyticí ve váze, a hledí dovnitř místnosti. Za sebou v úrovni stolu má okno. Celá protilehlá stěna je uspořádána jako kuchyňská linka se všemi obvyklými proprietami, vysouvacími pracovními a odkládacími stolky, stavitelnými pultíky a skříňkami k uložení nádobí a nejrůznějších kuchyňských potřeb. Ne- musí se ani pohnout, ani naklánět, aby změnil úhel pohledu, nic tako- vého. Vidí všechno zřetelně, přehledně a naráz.

Ie všude udržuje pořádek a čisto, všechno vkusně uspořádané, štěstí, říká si, že na to máme podobný názor. Ona je nádherné stvoření. À pro- pos, když je o ní řeč…

Ocitl se v ložnici. Všechno je stále tak, jako když ji ještě za tmy opustil. Teď už začínají do místnosti a na postel dopadat první ranní sluneční paprsky. Naī se nachází někde v prostoru úložných prostor. Kdyby se teď chtěl zdržovat geometrií a matematikou, musel by nutně dojít k závěru, že on je vlastně zadkem ve skříni.

Před sebou vidí dvojlůžko, nalevo spí Ie, jeho strana je prázdná. Nevzbudím ji? Ach, Ie, čím jsem si tě zasloužil…

Ie, štíhlá žena, výška pět stop, čtyři couly (162 cm), sto dvanáct liber (asi 50 kg), obdarovaná všemi křivkami, které ženu dělají ženou. Žádná brutální ňadra, žádné napíchané rty, žádná vulgární vyzývavost, nic takového. Prostě jenom normální, půvabná holka. Vypadá být stále v nejlepším věku, a doufám, že v tom nejlepším věku zůstane na věky.

Vlasy střední délky, ale to jak kdy. Ne moc tmavé, na slunci se za- barvují od zlaté do mahagonové, v závislosti na denní době a úrovni světla. A sluší jí snad všechno. Je to spíš tak, že oblečení a účes nejsou tím, co určuje její hodnotu a její krásu. Jenom potvrzuje. Obléká se a upravuje opravdu vkusně. Naī si uvědomuje, že vůbec nedokáže její krásu výstižně popsat. Tak schopný lingvista! Je prostě jenom jeho, je to jeho žena, a to je to nejkrásnější, co si teď s ní umí spojit. I když by byla nádherná i sama o sobě. Ale se mnou hezčí!

Je pro něho přitažlivá snad pro všechno. Ale korunou toho je její dů- stojnost, vznešenost a taková prostá elegance. A skromnost, a také pro něho nebezpečná, nenápadně provokující zdrženlivost.

Naī má prostě oči jenom pro ni.

Když se vynadíval na svoji královnu, a rozhlédl se celou místností, upoutala jej čelní dřevěná deska širokého lůžka. Vlastně to viděl už mno- hokrát, ale z téhle pozice ještě ne. Odsud to vynikne.

Na ní jsou palcovým písmem vyryty jmenovky. Na každém bočním okraji jedna.

Tam, kde spí Ie, je – zřejmě velmi pracně a pečlivě – vyvedeno jméno Ie'hata·naī. To znamená, poskytuje domov, náruč, objetí, spojuje pod ochranná křídla domova.

Na druhé straně je vyryto jméno Naī·me'h, což vyjadřuje snoubící se s poznáním, věděním.

Tato jména přijali po Slavnosti nezadaných asi sto dní poté, co Naī přišel na Ie'harīīa. Přijímání jmen je krásným osobním svátkem každého člověka, a děje se tak veřejně a za všeobecného respektu a podpory ostatních. Je to jediný osobní svátek, jaký zde lidé mají, ale zato se rovná skoro narození, nebo spíš je něčím jako projevem znovu přijetí do společenství. Co si Naī pamatuje, používali je od chvíle, kdy se první den poznali. Před tento okamžik jeho paměť, co se jejich jmen týče, nesahá.

Jmenovky pro něho nechala potají vyrobit Ie. Běžně to zvykem není, ale jak Naī stále víc poznávala, cítila, že tohle je dar, jenž on velmi ocení, a který mu žádná nikdy nedala. Chápe, že příznaky domova mají pro něho mimořádnou cenu. A chtěla mu vytvořit takový domov, aby nikdy, aby už nikdy nezapochyboval, kde a s kým je opravdu doma. Nemýlila se.

A to byl její definitivní trumf, kterým s konečnou platností zhojila všechny jeho jizvy po předešlých nepodařených pokusech s ženami, a kterým získala u Naī místo po jeho boku bez jakýchkoli dalších pod- mínek. Je její zásluhou a zásluhou její moudrosti, že se podařilo vybalan- covat rozdílný původ obou partnerů. S Naī, a s ozvěnami jeho minulosti, to není vždy úplně snadné.

Naī pohnul myšlenkou.

V koupelně stále leží otevřený dopis, jak ho Ie včera večer zanechala. Vidí to skrze stěnu, chodbu, a ještě jednu stěnu.

Pak jej A'h ještě přivedl zpět na cestu, k rozcestí, ze kterého vede pěšina k jejich domu. Stavení je odsud dobře vidět. Tam, na kmínku nevysokého stromu, je připevněna tabulka z kůry, na níž je vypáleno:

 

 

Všechno tohle Naī dobře znal. Dům, park za domem, trávníky, odpo- ledním sluncem prosvětlenou halu, prostornou koupelnu, kde visí jejich ručníky a osušky, ložnici, která ve dne vůbec nemusí působit a sloužit jenom jako ložnice. A všude otevřeno, všude vzduch, prostor, teplo, ty přírodní plůtky kolem trávníků, i ten venkovní sušák (osuška, co tam večer zapomněl, bude od rosy zřejmě vlhká), a teď ta tabulka na rozcestí. Tu také nechala vyrobit Ie. Zlatíčko!

Tenhle úplně nový a dosud nepoznaný pohled zřejmě nějak způsobil, že si Naī tohle všechno náhle daleko intenzivněji začal uvědomovat. Hned. Viděl to jakoby ještě očima třetí osoby. Velmi hluboce to na něho zapůsobilo.

Tak proto, to je ta vážnost, kterou vycítil u A'ha.

„Tak už víš, proč? Už víš, proč jsem povolal právě tvoji ruku, proč právě tebe, tak malého?“

Naī neodpovídal.

„Já jsem přece mluvil ke všem! Já jsem oslovil snad každého! Já jsem volal a křičel na celý vesmír! Já jsem pomáhal, nabízel, radil, dával, dělal jsem všechno možné, pro lidi, pro všechno a pro všechny. A kdo odpověděl? Kdo mě slyšel? Kdo mě vůbec poslouchal? Kdo má rád můj zákon? A kdo má rád mě? Kde nalézt v těchto lidech lásku, odpovědnost, dobrotu, spravedlnost, trpělivost? To jenom malá hrstka, zbyteček mého lidu, po všechny věky, jenom dvě tři na samém vršku a čtyři pět na plodných větvích.

Ale musel jsem to dělat také pro sebe. Vždyť vy jste já! Vy tvoříte celou tuto klenbu spravedlnosti a pravdy, a držíte ji svojí důvěrou. Ke mně, i k sobě navzájem. Ano, jste to vy! A vy ji udržujete při životě! Neboť vy jste já a já jsem vy. Jste tak, tak velice důležití, jste tak nezastupitelní.

Přemýšlej o tom, Naī. Nic není samo sebou. Nic není samozřejmé. Co je dirigent bez orchestru? I kdyby napsal tu nejfamóznější skladbu…

Proto vás všechny tolik miluji, a víc…

Já tu partituru napsal, a vy podle ní hrajete. A skvěle!

Nemám nejmenší pochybnost o tom, že i ty víš, proč máš všechny rád, a proč je ti s nimi tak dobře. Jsou potvrzením a důkazem tvé volby, neboť cesta, na kterou ses dal, má svůj smysl a svůj cíl. Také je přece jasné, proč miluješ Ie. Vždyť ona je tvoje druhá polovina, stejně cenná, jako ta první. Také protože si tě už dávno vybrala, ji miluješ. Také proto si tě už dávno vybrala. A aby tě doplnila. Abys ty doplnil ji. Tohle bys nedokázal ne- ocenit. Proto také dobře víš, proč miluješ mě. A daleko víc. Vezmi na vědomí, milý brachu, že já potřebuji tebe, a Ie, a vás všechny úplně stejně, jako vy mě. Jsme v tom spolu. Spojeni. Jsme jedno. Jakmile držíme spolu, ten náš koncert bude hrát na věky. Proto nechej Tell Me Way už minulosti, je to píseň volání ze Země. Tahle otázka má svoji odpověď.“

Naī nestačil ještě ani pocítit, natož domyslet závažnost celého sdělení, když se ocitl zpátky na lavičce, najednou opět těžce přikován gravitací.

Jak dlouhé to mohlo být… Záleží na tom? Trochu se bál, aby neuběhly roky. Jenže, můžeš být klidný, Naī, nebyla to ani setina. Ale to je opravdu nepodstatné. Pár chvil trvalo, než se vzpamatoval. Než si docela uvědo- mil, co se stalo. Než na něho s veškerou vahou dopadla abah'hova slova.

Není to tak, že by to pro něho byly úplné novinky, ale to je právě rozdíl mezi teorií – zaslechnout, pomyslet si, a praxí – prožít. Stát přímo před věcí samou. Na Zemi byl v poznání premiant. A i když mu už byly ně- které zkušenosti a vědomosti z tehdejší doby i tady užitečné, je zase v první třídě. Nebo si to aspoň ještě před rozedněním myslel.

Ale teď, teď by byl hrozně rád zase tím malým prvňákem, hravým, bezstarostným klukem. Ještě aspoň chvíli! Místo toho cítil, že abah'h na něho naložil něco ze sebe. A on teď neví, jestli jej to víc povznáší, nebo tíží. Jak ho znám, vyjde to nakonec nastejno, povzdychl si. Vyrovnanost, balanc, harmonie. Ano, tak nějak to bude.

Naī je přece kadetem poznání, a poznávat a dozvídat se a vidět a vědět, je přece růst. Nejsme v cíli, jsme na začátku.

Když došel k takovému závěru, docela ho to povzbudilo a potěšilo.

Děkuju, A'hu, poslal mu vzduchem, aniž už po takové náloži čekal ještě nějakou reakci.

„Meo īummo pe Naī, c'eoll!“ přijal Naī od A'ha úplně jasně a zřetelně, jakoby mu ještě stále stál po boku.

Párkrát se zhluboka nadechl. Na tíhu těla se už zadaptoval a zkusil vstát. Ale jo, půjde to. Zanechal za sebou příbytek sousedů, jejich tráv- níky a dvě lavičky, a pomalu vyšel zpátky k domovu. Tentokrát po svých.

Nejraději by se teď zabýval nějakými úplně obyčejnými prkotinami, ale vypadá to, že aspoň tu cestu ještě bude muset obětovat úvahám honícím se mu v hlavě. Jen do mě, já to zvládnu!

 

Dohánějí ho myšlenky, které ještě před nějakou chvílí nestačil poj- mout. Bylo to přece jen moc nové a moc silné. Dochází mu, co všechno spolu s Ie za těch pár let vybudovali. Vypadá to skoro jako v pohádce, a taky ho někdy pokoušejí obavy, zda se mu to všechno jenom nezdá. Nikdo mu nepřipomíná jeho chyby a nikdo mu nic nevyčítá. Nikdo nepřekrucuje smysl jeho slov, nikdo se proti němu nevymezuje, nikdo na něho neútočí ani nic neosnovuje za jeho zády. To vše je tady nemysli- telné. Takže není nic, co by v něm vyvolávalo obranné mechanizmy a zbytečně evokovalo nastražení vůči druhým.

Když se mu na okamžik vrátí černá můra minulosti, pak opravdu současné dny mohou vypadat neuvěřitelně. Žil na Zemi příliš dlouho, a tady zatím velmi krátce. Ale to se změní! Proto si zas tak velkou malověrnost nepřipouští a odhání ji od sebe nekompromisně, razantně, a rád.

A teď, když mohl pocítit tu úžasnou energii a povznášející sílu živou- cího ducha abah'hova v blízkosti, o které by se ještě před svítáním určitě domníval, že pro člověka není ani k unesení, mu náhle vůbec nepřišlo tak nemožné, že když ta energie a to povznesení jsou tak intenzivní, pak je dokonce mohou pocítit i vnímaví lidé v nepříznivých, možná i nelí- tostných podmínkách společnosti na Zemi. Tedy když oni se pro ně roz- hodnou a dají jim k tomu příležitost.

A přece se tak někdy děje. To když skrz takový okamžitý prožitek prosáknou do těch výjimečně vydařených děl lidského ducha (nikoli výjimečných komerčním úspěchem), do literatury, hudby, poezie, obrazů, sochařských výtvorů, ale i do jakékoli jiné lidské činnosti a práce lidských rukou, a přirozeně tedy i písniček, které mají ke svému vyjádření k dispozici navíc i text. Je asi přirozené, že střípky tohoto vlnění energie a záchvěvů povznesení se objevují v projevech lidí, jež k hlubokému zamyšlení přivedly nejspíš dost tíživé starosti a velmi chmurné dny. Což podmínkou asi je, i když ne postačující.

To je ta energie, která drží všechno pohromadě a vzájemně propojené. Nelze ji zahubit, nelze ji zničit, dokud bude žít třeba jenom jedno jediné stvoření, které ji vytváří a udržuje a zachovává. Lze ji snad pouze od- mítnout, ignorovat, anebo se jí stranit. Ale to vše je krajně nemoudré, a navíc vždy zejména k vlastní škodě.

 

Na té čtvrt míli měli spolu A'h a Naī ještě krátký, ale důležitý roz- hovor. Naī·me'h v období prvních dvou let často přednášel ve vzdě- lávacích centrech nejen na Voaī·ennuo·tarroa, ale i v jiných městech a vzdálenějších místech. A'h viděl jako užitečné, aby jeho experiment posloužil mimo jiné k prostoupení znalostí a doplnění dojmového a emočního potenciálu, a to nejlépe všech jeho dětí na Ie'harīīa. Než jako přednášky to ale vypadalo spíš jako vyprávění, debaty, rozhovory, a otázky a odpovědi. Byla to neformální, působivá a někdy i dojemná setkání, kde se Naī seznámil s mnoha a mnoha dalšími lidmi. A oni zase s ním.

Protože jim to sám říci nemohl, doufal A'h, že se touto přijatelnou formou dozvědí aspoň trochu o pozadí skutečnosti, že by mohly být i jiné světy, jiné společnosti, a povahově úplně odlišní lidé s docela jinými osudy. Aby si také uvědomili, že jejich situace není samotvorná, jednou provždy daná a uchráněna od případných změn. Neboť jim se zase možnosti změn, nebo i jiné alternativy, zdály nejen nepravděpodobné, ale úplně neuvěřitelné a hraničící až s nesmysly.

To, co si spolu potom pověděli, už asi navždy zůstane jenom mezi nimi.

 

Naī pomalu dorazil domů krátce po jedné čtvrtině (teď teprve mělo svítat). Ráno je už zralé a voňavé a nádherné, zdá se mu, že snad ještě víc než jindy. Ten zážitek jakoby ještě víc projasnil jeho smysly, takže všechno vnímal ještě daleko citlivěji, než obvykle. Třeba se to do oběda srovná…

Prošel trávníkem před domem, potichu odsunul dveře čelního vchodu, nechal je otevřené, a vstoupil do haly. Shodil ze sebe teplé oblečení, zima už mu nebyla, a omyl se. Pak se trochu napil a opatrně vstoupil do obýváku.

Pokradmu se zadíval do míst, kde se ještě před pár okamžiky vznášel v prostoru, ale nic zvláštního nezpozoroval. Jakoby se to ani vůbec neudálo.

Ie stále ještě spí a spokojeně a nerušeně oddychuje. Leží na zádech, tvář natočenou ke světlu, k východu do parku za domem. Není přikrytá až po krk, jako večer, ale jen těsně nad prsy. Skoro jako kdyby už jenom relaxovala po hlubokém spánku. Zdá se mu, že se usmívá.

Sedl si na paty těsně u ní a ještě pár chvil ji pozoroval. Pro všechno, co se stalo a co dnes zažil, tohle nemůže být sen. Už jenom pro to, co si spolu s A'hem řekli na zpáteční cestě.

Ó, jaký jsi… abah'h! Takový, jaký jsi! Slova jsou na to krátká. Pocítil to nejsilnější požehnání, jaké je snad vůbec schopen unést. Je to tak správně. Je na správném místě. Je na místě, kam patří, kde je spokojený a naplněný. Je na místě, kde on být potřebuje, a kde ostatní potřebují jeho. A je nesmírně šťastný, že nezklamal.

Taky zavřel oči. Moment, který by jiní nazvali možná meditací. K čemu ty nálepky… Pousmál se. To už je za mnou. Za námi.

Ie se pohnula, narovnala hlavu na polštáři přikrytém ručníkem, a po- malu otevřela oči. Jenom se vzpamatovala, a vyčarovala kouzelný úsměv. Úsměv, jako zrození, jako jaro, úsměv jako svítání, které ji vítá do dalšího dne.

„To je hezké, že jsi tady.“

Chvíli na sebe hleděli. Naī si půjčil její pravou ruku a políbil ji. Nechvátal.

„Spala jsi klidně, až doteď?“ trochu sondoval, jestli přece jen něco nezpozorovala.

„Výborně, jako vždycky. Jak jsem večer padla, tak mě tu teď máš. Byla jsem po vaně hrozně unavená. Tak najednou to na mě přišlo, ani nevím, jak jsem se dostala do postele. A jak…" uvědomila si najednou.

„Ty Naī, to jsem přišla svlečená?“

„Ne, přišla jsi krásně a důstojně oblečená.“

„No a teď?“ malinko pohnula s přikrývkou, aby naznačila, že ale ví.

„Teď jsi nahatá.“

Naī upokojilo tohle lehounké téma. Udělalo mu to moc dobře. Přál si všední den.

„Aha…“ řekla, ale tečku za tím rozhodně neudělala.

Jenže Naī vyrobil takový pohled a doprovodil ho takovým úsměvem, že tohle téma vzalo za své. Vždyť i kdyby, tak co… Pro něho? Cokoli!

„Napsal jsi mi krásný dopis. Nádherný, Naī.“ stále s kouzelným kukučem a očima plnýma laskavosti a otevřenosti.

„Nějak jsem se zasloužila?“

„Není za zásluhy. Nezasloužila ses ničím,“ díval se na ni upřeně.

„A vším…“

„Něco se stalo?“ zbystřila.

„Ne, nic,“ zahrál trochu přirozeného údivu, jako co že by se mělo stát.

„Vůbec nic se nestalo. Všechno je tak, jak má být,“ potvrdil.

„Naī, miluješ mě?“

„Miluju tě, moc. A víc…“

Na skutečnost, že samotný A'h poslal vděk jemu a všem ostatním – bylo to asi zahrnuto v tom a víc, Naī už neměl dost síly ani odhodlání, a tak se k tomu už nedostal.

 

Možná také proto, neboť si už maloval, jak spolu usednou k snídani, každý na své oblíbené místečko před domem na trávníku, a jak se potom spolu půjdou projít třeba do stromového háje na svah nad jejich obydlím.

Jak jeho žena bude zase tak půvabně, vkusně a přirozeně oblečená a upravená, a on zase bude obdivovat, jak to každý den tak dokáže. A bude se muset držet, aby jí po tisící prvé neopakoval, jak se mu líbí, a jak ho přitahuje.

V poledne pak možná navštíví jedno z líbezných míst na břehu řeky Rrīa·nēe, kde si dají oběd, a kde se pravděpodobně také sejde společnost lidí z Voaī·ennuo·tarroa, a snad i odjinud.

Sní si, jak mu sem tam kolem nosu zavane její nevtíravá vůně, a on bude muset – nenápadně – dávat velký pozor, aby se mu nezavíraly oči a nezatočila hlava, a nenarazil třeba hlavou do stromu.

Těší se také na to, že by Ie mohl v podvečer umluvit ke koupání. Jsi krásná v plavkách, Ie, ale dnes, děvče, je přece dost teplo…

A těší se, až bude opět slunce zapadat, že tentokrát už na ni, jako včera, abah'h deku nehodí, ale ulehnou až později, a spolu.

A zatímco si tohle všechno Naī představuje a chystá a připravuje, a jeho milovaná Ie se jeho plánům nijak nebrání, naopak – těší se také, přece jenom kdesi uvnitř sebe pocítila, že vůbec nic se nestalo možná nemusela být tak docela přesná a úplná zpráva.

Ale Ie'hata·naī je natolik moudrá a vnímavá, že na sobě nedá nic znát, a nikdy se na to nezeptá. Protože kdyby Naī chtěl, řekl by sám. Avšak to se nikdy nestane.